,,Mudlovskej hnus," pronesl znechuceně Prašivec, ale i tak z cigarety potáhl.
,,Ještě kdyby sis přiznal, jak se ti některé mudlovské věci líbí. Tabák, pití, holky..." řekla Hermiona pobaveně. Nevěnoval jí jediný pohled, civěl na hořící cigaretu měnící se pomalu v popel.
,,Víš, zlatíčko, všeho s mírou. Jako občasný potěšení je to fajn, horší je, když se na mudlovskejch šmejdkách staneš závislej," odpověděl otráveně.
,,Na krásných a chytrých šmejdkách," opravila ho Hermiona.
,,Proč seš tady?" zeptal se netrpělivě a konečně se na ni podíval. Seděla na židli v růžových šatičkách s volánky, vlasy měla spletené do dvou copů a ruce měla pevně sepjaté mezi stehny.
,,Přišla jsem si jen popovídat," řekla Hermiona a dětinsky nahnula hlavu na stranu.
,,Kurva, ty si vo to přímo říkáš! Ty to chceš stejně jako já..." šeptal a hypnotizoval ji pohledem. Hermiona se krátce zasmála a laškovně na něj mrkla jedním okem.
,,Existuje vůbec jiné vysvětlení? Kdybych tě nechtěla, nebyla bych tu."
,,Pravda, koťátko," uznal, ,,my jsme pro sebe stvořený, a ty to víš. A líbí se ti to, že jo?"
Hermiona si olízla horní ret a zopakovala: ,,Jinak bych tu nebyla."
,,Takže si tě mám najít a nechat?"
,,Prosím tě o to," odpověděla bez mrknutí oka. ,,Chci s tebou být, protože jsi stejný jako já."
,,Ach, zlatíčko. Proč jsi tohle neřekla dřív?" vydechl zoufale Prašivec a natáhl k ní ruce. Hermiona se zvedla a pomalým krokem mířila k němu. Se zavřenýma očima vdechl kouř z cigarety a znovu se na ní podíval. Byla jiná. Její vzhled se změnil. Měla na sobě špinavé oblečení, rozcuchané vlasy a popraskané rty. A hlavně její pohled byl odlišný. Její oči byly smutné.
,,Protože tohle nejsem já," odpověděla na jeho dotaz. Zklamaně sklonil hlavu. ,,Bylo by záhodno, abys přestal být blázen," pokračovala jemně, ,,jinak se zničíš."
,,Jako by tě to zajímalo..."Hermiona se znaveně donutila k úsměvu.
,,Samozřejmě, že se o to zajímám. O tebe," opravila se. ,,Nejsme stejní. Ale nejsme odlišní. To někdy stačí, ne? S trochou snahy."
,,Jenom pokoušíš mou trpělivost!" křikl naštvaně. Hermiona se zatvářila dotčeně.
,,Nevěříš mi? I přes to, že jsi ze mě udělal trosku, nedovolila jsem, aby tě zabili. I když jsi mnou manipuloval, nezabila jsem tě ani v tom lese. A když se to tak vezme, ve své rozbité podobě, utíkám v myšlenkách k tobě."
,,Seš jenom přechytralá mudlovská šmejdka!"
,,Urážej mě. Mně to nevadí," řekla klidným hlasem Hermiona. ,,Myslíš, že jsi první, kdo mi nadává? Myslíš, že nestačí mé vlastní výčitky svědomí?"
,,Nenávidím tě!"
,,A já tebe," opáčila něžně. ,,Příšerně tě nenávidím za to, co jsi ze mě udělal."
,,Tak proč tu seš?!" Neexistující Hermiona vydechla neexistující vzduch ze svých plic a zadívala se do jeho šedomodrých očí.
,,Protože je pro mě hrozně jednoduché na tobě lpět. Tak snadno ti odpouštím, až se za to stydím. A není to pro mě příjemné přiznávat, že bez tebe nevím, co dělat. Cítím se víc sama než v té cele. Hrozně mě to mrzí a nepřeju si to, ale jestli mě chytíš, umřu ráda."
,,Myslíš, že tě zabiju? Že bych to dokázal?" zeptal se a sám nevěděl odpověď.
,,Bojím se, že bys to nedokázal. Žít s tímhle nedokážu, a bez tebe už vůbec ne. Snažím se to přejít, namlouvám si, že po tvé smrti to zmizí... Ale oba víme, že ten, který zůstane naživu, se toho nikdy nezbaví. Ty pocity zůstanou."
,,A co zůstat naživu oba?" navrhl Prašivec s nadějí v hlase.
,,Nejnebezpečnější možnost," řekla pouze Hermiona. ,,Radši se zabít navzájem."
,,To jsem čekal, že řekneš, květinko." Vzal si krabičku a vytáhl další cigaretu. ,,Takže mám na výběr. Zabít tě, nechat se zabít a zemřít s tebou. To zní fér." Zapálil si a zasmál se. ,,Drahoušku, to budem mít krásnou smrt. Možná by bylo ještě fajn si předtím trošku užít." Hermiona si začala natáčet cop kolem dvou prstů.
,,To by se mi děsně líbilo, drahoušku."
,,Nejsem si jistej, jak se mi líbíš víc," řekl a sjel pohledem k jejím kolenům, která k sobě pevně tiskla.
,,A proč si vybírat? Jsem přece tvoje tak, jako tak. Ať už jako tvoje představa... Nebo jako naprosto zoufalá panenka." Prašivec se spokojeně zašklebil a vydechl kouř.

...

,,Hermiono," ozval se starostlivý hlas. Nechtěla otevírat oči. Ještě nebyla připravená. V její krvi stále přebýval alkohol, a to nebylo správné. Tomu, kdo ji budil, by ráda oznámila, že je opilá a zaslouží si spát minimálně ještě dva dny. Někdo s ní jemně zatřásl. Ostré světlo ji uhodilo do očí. Zmateně zamžourala a po chvilce rozeznala obraz Rona. Vyčerpaně se usmála.
,,Ahoj," řekla jen a chtěla znovu usnout.
,,Mio, jsi v pořádku?" zeptal se naléhavě. Hermiona nakrčila nos. Nebyla v pořádku, protože už nemohla spát. ,,Spala jsi na zemi," informoval Ron.
,,Ale vedle tebe," zavtipkovala rozespale. Ron ji vzal do náručí. Napadlo ji, že by ho mohla chytnout kolem krku, aby nespadla, ale nechtělo se jí. Takže v jeho rukou jen tak visela jako hadrová panenka. Když ucítila měkkou matraci, došlo jí, že ji uložil do postele. Natáhla k němu ruku. Chytil ji a čekal na její slova. ,,Jsi zlatíčko, Rone," hlesla. ,,Co bych bez tebe dělala..."
,,Zlatíčko?" opakoval nejistě Ron. Hermiona otevřela jedno oko.
,,Promiň, tyhle pitomý přezdívky už nebudu používat," slíbila a znovu propadla do hlubokého spánku.

...

,,Kurva," zaklel a zašmátral rukou po sklenici vody. Byl líný si dojít pro lektvar, takže ležel s šílenou bolestí hlavy.
,,Jakýpak ty jsi chudáček," politovala ho Hermiona dětským hláskem.
,,Ty budeš chudinka, až si tě najdu," opáčil napruženě.
,,Co ty bys mi tak mohl udělat?" zasmála se. Kvapně se narovnal, ale hned si za to vynadal, protože se mu udělalo špatně. Překonal nevolnost a zadíval se do očí plných mlhy.
,,Chceš to vědět, drahoušku?" Hermiona se zašklebila a pak lhostejně přikývla. ,,Svážu tě tvojí vlastní šálou, užiju si s tebou a  pak tě, samozřejmě, zabiju."
,,To zní jako velice promyšlený plán," pochválila ho Hermiona.
,,Si piš, koťátko."
,,Akorát na to nemáš. Protože až mě uvidíš, budu tááák zranitelná a kouzelná... Malá a hodná Grangerová, které bys nikdy neublížil."  Tato slova skoro zpívala.
,,Se uvidí," pravil a sáhl po láhvi whisky, protože došel k názoru, že nechce vystřízlivět.

...

,,Merline, zabij mě..." zašeptala Hermiona a zakoulela očima. Všechno se točilo a vlnilo. Odhodila přikrývku, protože jí bylo vedro. Přemýšlela, jestli někdy vůbec z postele vstane. Rozhodla se, že bude ležet do konce svého života a litovat své kocoviny. Ozvalo se zaklepání, nic neřekla, takže doufala, že návštěvník odejde v domnění, že Hermiona ještě spí. Místo toho se dveře otevřely a nakoukl Remus.
,,Hermiono, neruším?" zeptal se nejistě. Hermiona zkrabatila svůj obličej do nespokojené grimasy. Remus stejně vstoupil a sedl si na židli. ,,Ron mi říkal o tom, jak tě dnes našel."
,,Nemám problém s pitím," odvětila pohotově Hermiona.
,,To nikdo netvrdí. Jen jsem se přišel zeptat, jak se cítíš. Někdy je těžké sžít se zase se svým životem."
,,Jak to myslíš?" zeptala se zmateně Hermiona.
,,Byla jsi v nebezpečí smrti, tvoje mysl si navykla na to, že se nemáš o koho opřít. Ale teď jsi tady. Máš nás. Můžeš nám naprosto důvěřovat." Hermiona chtěla naštvaně odpovědět, že jim přece věří, ale pak jí došlo, že nikomu neřekla ani slovo o tom, jaký boj sama se sebou vede. ,,Hermiono, jestli je něco, co tě trápí..."
,,Nic mě netrápí," řekla Hermiona s přílišnou snahou ho přesvědčit.
,,Nejsi smutná?" ujišťoval se Remus. Hermiona se zadívala jeho směrem.
,,Ne."
,,Takže jsi šťastná?"
Hermiona se zamyslela a tiše hlesla: ,,Ne."
,,Je něco, co by ti pomohlo? Chceš si o tom promluvit?"Na to už Hermiona nereagovala. Otočila hlavu k oknu a pozorovala mraky. Remus poznal svou prohru, takže se zvedl a ve dveřích poznamenal, že na ním kdykoliv může přijít. To víš, že jo, tobě se tak budu svěřovat, pomyslela si Hermiona a hned ji zarazilo, jak nenávistně to vyznělo. Jen se modlila, aby to bylo kvůli Prašivcovi a ne z její vlastní hlavy. To by totiž byla zlá, a to se jí vůbec nezamlouvalo.