,,Mio, ty jsi moje záchrana, moje světlo, můj maják..." recitoval Ron jednu metaforu za druhým přirovnáním a držel ji při tom za obě ruce. Vystrašeně čekala, co se bude dít. ,,Nedokážu si bez tebe představit svůj život," pokračoval. Doufala, že nemá v plánu to, co si myslela, že v plánu má. Poklekl na jedno koleno. V čiré panice ji napadlo, že si chce třeba zavázat tkaničku. Určitě jde o tkaničku, utvrdila se, i když ji jednu ruku pustil a začal šátrat v kapse. Tkanička, tkanička, tkanička...
,,Hermiono Grangerová," řekl Ron a vyndal malou krabičku, ,,prokážeš mi tu čest a staneš se mou ženou?" Bohové, to ne, tohle se neděje... Otevřela pusu tak moc, že by se jí tam vešel celý čajový servis. Krátce zamrkala a hledala správnou odpověď. Musela vzít v úvahu, že až zabije Prašivce, bude volná. Kdyby nebyla svázaná jeho hloupými řečičkami, přišla by jí tahle situace hrozně romantická. Ron ji miloval, tak oddaně a bezmezně. Po tom přece každá žena touží! Kdo má aspoň trochu rozumu, nikdy by neodmítl dokonalého muže. A rozhodně ne kvůli muži, který ji chtěl kvůli její... podstatě. Zahnala tohle ošklivé slovo a myšlenku na toho, kdo to vyslovil. Hrozně ji naštvalo, jak je uvnitř zničená. Byla si jistá, že by jinak bez zaváhání odpověděla kladně.
,,Rone," začala opatrně a sledovala jeho oči plné naděje. Nemohla ho zklamat. Ne kvůli němu. ,,Nic jiného si nepřeju," zalhala. Ron vstal a pevně ji objal.
,,Mionko," zašeptal nadšeně a chtěl ji políbit. Odtáhla se od něj. Položila ruku na jeho hrudník a požádala: ,,Jen se mnou měj trochu trpělivosti." Ron vehementně pokýval hlavou a rozzářeně se usmál. Navlékl jí prstýnek.
,,Tak moc jsem se bál, že řekneš ne. Tolik tě miluju," vydechl a kdyby byl pejsek, poslušně by zavrtěl ocáskem. Hermiona na svém obličeji vykouzlila ne moc přesvědčivý úsměv. Ale Ronovi to stačilo, Ron byl totiž zaslepen láskou. Chudák, napadlo Hermionu.
,,Já tebe taky, Rone. Já tebe taky..." Lhala tomu nejhodnějšímu člověku na světě. Až zabije toho prašivýho Prašivce, tak se všechno urovná, ale do té doby se bude muset tvářit jako zamilovaná slečna... Budoucí paní.
,,Já si tě ani nezasloužím."
,,Neboj, Rone. Věř mi, to já si nezasloužím tebe," odpověděla Hermiona vyrovnaným hlasem, který značil naprosté zděšení.

Proplížila se chodbou, ale tentokrát neměla v plánu se přemisťovat. A už vůbec ne do lesa. Uvelebila se na pohovce v obývacím pokoji a otevřela láhev whisky. O sklo zazvonil prstýnek připomínaje jí nadcházející svatbu. Dohodli se, že počkají. I když Ron tvrdil, že zemřít v bitvě po boku své ženy by mu bylo milejší, než ji ztratit před svatbou. To odmítla. Nepřežila by být vdovou, nebo nechat svého muže samotného na světě. Už takhle bylo naivní slavit zásnuby před rozhodující bitvou. Napila se, aby zapomněla na všechny ty ošklivé myšlenky. Jenže ji trápilo tolik věcí, že je všechny vyhnat z hlavy nemohla. Nebyla Ronovi nevěrná, nemilovala jiného, přesto se cítila jako podvodnice. Už totiž nebyla Hermionou Grangerovou. Vypadala jako ona, milovala stejného muže - Rona, dokonce měla stejnou minulost jako slečna Grangerová. Ale ve skutečnosti už nebyla nikým. Prázdná skořápka plná sebenenávisti. Pousmála se, jak se tyhle dvě věci navzájem vylučují, ale přitom to bylo tak přesné vyjádření její duše. Musela si to přiznat - podlehla mu. Nevěděla, jakým způsobem, netušila ani, kdy přesně se to v ní zlomilo, ale podařilo se mu to. Dostal ji do kolen. Dobil ji, pokořil si ji a ona se mu nevědomky podvolila. A její činy ji usvědčovaly. Měla dvakrát možnost se ho zbavit. Dvakrát mohl zemřít. A ona si pokaždé vymyslela nějaký ,,velice dobrý důvod", proč to neudělat. Hermiona se znovu napila a zašklebila se. Nebyla na alkohol zvyklá. Stejně jako Ron. Byli totiž stejní. Za to Prašivec určitě pil kdykoliv měl příležitost! Protože byl jiný! Nebyla jako on. Vzhlédla od whisky a zadívala se na prázdné křeslo, na kterém neseděl Prašivec Přašivcovitý.
,,Seš kouzelná, když si nalháváš, že mu můžeš bejt dobrou ženou," řekl neexistující muž a mrkl jedním okem.
,,Trapná manipulace," hlesla jen Hermiona a napila se.
,,Tak řekni, komu se teď víc podobáš? A uvědom si, že máš v ruce flašku whisky, kterou chlastáš sama uprostřed noci."
,,Nejde o to, komu se podobám víc, ale komu chci být nablízku a koho skutečně miluju," oponovala Hermiona.
,,Přijde ti to férový? On by se totiž nenechal ošetřovat, kdyby ho zajali. On by se nesvlíkl. On by nebyl vděčnej. Zrzek je totiž zasraně čestnej chlap."
,,Není to vůči němu spravedlivé, to přiznávám," řekla smutně Hermiona, ale její hlas zněl prázdně. Nedokázala totiž dát najevo všechnu svou vinu. Kdyby si nedržela kousek klidu aspoň v hlase, zhroutila by se.
,,Nebylo by lepší bejt s někým, u koho by sis nemusela hrát na dokonalou ženušku? Páč já dobře vím, jaký je nebýt dostatečně dobrej."
,,Nebýt tebe, nestalo by se to! To jsi ze mě udělal ty! Kdybys mě nezlomil, byla bych normální!" syčela nenávistně. ,,A i teď mě tu přesvědčuješ o své pravdě, která je vlastně lež!"
,,Vážně? Zlatíčko, když se nad tím zamyslíš... Já tu nejsem. Nemluvíš se mnou. Mluvíš sama se sebou. Musíš si připustit tu možnost, že jsi vždycky byla nějak jiná, já to v tobě jenom probudil. Ale to, co se tu teď děje, to už je jen ve tvý režii." Hermioně spadla čelist a bez mrknutí zírala na muže, který tam skutečně nebyl. Pousmál se a pokračoval: ,,Víš, holčičko, seš dost chytrá na to, aby sis to v hlavě pomotala sama. Mě na to nepotřebuješ."
,,Ne," pronesla vyděšeně, ,,za tohle všechno můžeš ty. Já jsem jenom oběť. Já jsem nic špatného neudělala. Neměla jsem na výběr."
,,Říkej si, co chceš. Ale sama dobře víš, že kdybych tě zničil bez tvýho svolení, neodpustila bys mi to. A nešla bys do toho lesa. Nemluvila bys teď se mnou."
,,Zabiju tě."
,,Tím jenom přiznáš, že ke mně něco cítíš. Vždycky zabíjíme to, co je nám blízké a co nás děsí. Chceš mě zabít, protože jsem ti ukázal, jaká seš dovopravdy."  Zamyslel se a pak se sladkým úsměvem dodal: ,,A právě proto mám v plánu tě zabít. Tak schválně, kdo bude odvážnější a rychlejší..." Napila se a když pohlédla zpátky na křeslo, nebyl tam. Ještě chvíli popíjela, než se zvedla a vrávoravě se dopravila do pokoje svého nastávajícího manžela. Lehla si na zem a natáhla k němu ruku. Chytila ho a zašeptala: ,,Budu v pořádku, to ti přísahám."