Nedokázala se zbavit výčitek svědomí. Ron se o ni staral s dojemnou obětavostí. Zacházel k ní citlivě a opatrně, jako by byla porcelánová panenka. Dokonce jí všechno jídlo krájel. Kdyby Hermiona byla sarkastická, pomyslela by si, že jí chce Ron to jídlo i předžvýkávat. Ale ona taková nebyla! Vážila si jeho starostlivosti. Nenutil ji do ničeho, vždy se vyptával, jestli něco nepotřebuje... A neměl ani tušení o tom, jaké hrozné tajemství skrývala. Bylo jí ze sebe samotné špatně. Nemohla na sebe ani pohlédnout do zrcadla. Když to zkusila po pár dnech, jediné, co viděla byl ustřihnutý pramen vlasů a své vlastní prázdné oči. Cítila se bezradná. Navykla si na muže, který vždy rozhodl za ni. Najednou mohla dělat, co se jí jen zachtělo. Ale jí se nechtělo nic. Celé dny seděla přikrytá dekou a zírala na lidi, kteří byli rádi, že se jim ji podařilo zachránit. Když byla uvězněná, nedocházelo jí, jak moc ji změnil. I přes všechnu snahu, podařilo se mu ji zlomit. Teď to věděla a netušila, jak se zbavit jeho neviditelných provázků, které měla upevněné na rukou.

Podřimovala v křesle, schoulená v klubíčku. Takhle si svobodu nepředstavovala. Měla by být ráda. Měla by slavit a začít se konečně usmívat. Místo toho v polospánku utíkala k jeho poslednímu pohledu, který jí věnoval. Vracela si ten jeho úsměv, ten spokojený a vyrovnaný úsměv. Buďto věděl, že ho nenechá zabít (což ale nevěděla ani Hermiona sama), nebo se vůbec nebál smrti. A nevěděla, co je horší možnost.
,,Neublížili ti?" ozval se hlas muže, který se dlouho rozhodoval, jestli jí tuto otázku položí. Otevřela oči a zadívala se na Remuse.
,,Jak kdo," odpověděla záhadně.
,,Šedohřbet?" zeptal se na rovinu. Hermiona se vyčerpaně ušklíbla, ale zamýšlela jízlivě se zasmát.
,,To je přece jasné. Ten se v tom vyžíval."
,,Pokousal tě?" vyptával se zamračeně Remus. Hermiona se tentokrát pousmála mile a zavrtěla hlavou. ,,A co Prašivec?" Zmateně zvedla obě obočí.
,,Ten... Ten podivín," dovysvětlil Lupin. Prašivec? Tak ho nazývali? Jak příhodné jméno, pomyslela si a zatvářila se smutně.
,,Neublížil mi," pravila skoro jako by se za to styděla.
,,Myslím tím... Neudělal ti nic?" ujišťoval se Remus. V tu chvíli jí došlo, že Lupin je nejinformovanější o povaze Prašivce. Jinak by se neptal zrovna tímhle tónem. Vůbec ho totiž nezajímala zranění jako ostatní. On věděl, co je zač.
,,Ne že by se nesnažil..." zavtipkovala, ale hned zvážněla. ,,Ne, promiň, neudělal mi vůbec nic."
,,To je dobře, Hermiono. Jsem moc rád. Bál jsem se, že..." Zhluboka se nadechl, ale větu nedopověděl.

,,Nymfadoro?" hlesla nejistě Hermiona. Tonksová-Lupinová se zadívala na dívku stojící opodál.
,,Jo?" odvětila s úsměvem, ale byly vidět její rozpaky. Nymfadora totiž nebyla dobrá herečka, takže svou starostlivost neutajila.
,,Já slyšela, že máš u sebe ty zápisy..." Nymfadora zpozorněla. Dlouze se zadívala na Hermionu.
,,Kdo by tě zajímal?" zeptala se.
,,Prašivec," odpověděla Hermiona. ,,Pokud si to teda pamatuju dobře," zalhala, protože moc dobře se jí tohle jméno zažralo do mozku.
,,A chceš opravdu vědět, kdo tě věznil? Chceš zjistit, jak veliké nebezpečí ti hrozilo?"Hermiona odvážně přikývla. Musela znát pravdu. Nymfadora si povzdechla a vyndala spisy, našla tu správnou stranu. Podala jí ho. Na fotce se ošíval a protáčel oči v sloup. Asi si uvěznění moc neužíval, napadlo Hermionu.
,,Sebastian?"
,,Křestní jméno není tak špatný, co?" zavtipkovala Nymfadora. ,,Taky jsem čekala, že se jmenuje třeba Červ nebo Úlisňák." Hermiona jí to neměla za zlé, Tonksová chtěla odlehčit situaci, než se Hermiona začte do těch nejhorších skutků, které kdy vykonal. Zmijozel, jak jinak. Nečistá krev, proto nebyl smrtijed. Proto oficiálně nevedl ani svou skupinu, proto byl vůdce Šedohřbet. To byl ten důvod, proč se snažil být tak dobrý ve špatnostech. Překonat svůj původ svou cílevědomostí. A pak to přišlo. Zabití spolužáka, ukrývání se v lesích, u zmínky o rodičích si začala kousat ret, aby se uklidnila.
,,Mohl udělat cokoliv..." zašeptala Hermiona.
,,Řekněme, že jsi měla obrovský štěstí," řekla Nymfadora souhlasně.

...

Převaloval se na posteli. Nemohl usnout, nedokázal ji dostat ze své hlavy. Vyhrabal se z postele a pochodoval pouze ve spodním prádle po pokoji. Byl na sebe naštvaný. Kdyby to oznámil Fenrirovi, ještě by byla s ním. Kdyby to řekl, mohl ji mít pro sebe. Anebo si ji mohl přivlastnit na té podlaze - aspoň něco by mu zbylo. Teď byl bez té její hladké a voňavé kůže. Bez těch nádherných boků a nohou... Zaťal ruce v pěsti a uhodil do zdi. Prsty se zkřivily v křeči. Krvavé klouby obmotal její šálou. Mít ji aspoň jednou. Donutit ji žadonit o přídavek. Hladit ji po vlasech... Zarazil se a zmateně pootevřel ústa. Nechoval k ní žádné city! Jeho touha byla to jediné, co ho k ní vedlo. Nic víc. Jen ji chtěl vlastnit, trýznit ji za to, jak ho svým chováním provokovala. Milovat se s ní. NE! Vyšukat z ní všechen rozum! Padl na záda do měkké postele, která bez ní byla prázdná. Až se s ní příště setká, bude litovat, že ho opustila. A byl si jistý, že se ještě jejich cesty zkříží. Nezraněnými prsty sebral ze stolku její vlasy, přivoněl k nim a políbil je. ,,Slibuju, že si tě najdu, ty potvůrko," zašeptal omámeně.