,,To je příšernej nápad!" zvolal Ron.
,,Je to jediná možnost," vysvětloval Remus. ,,Nebudou potom očekávat, že bychom ji hledali."
,,Jenže tím zjistí, kdo je!"
,,Rone, musíš mi důvěřovat. Než ji stihnou dovést na Ministerstvo, nebo k Pánovi zla, tak už tam budeme my a zachráníme ji."
Ron nesouhlasně zatřásl hlavou a trochu tišeji pravil: ,,Nemůžeme to riskovat."
,,Tak jako tak, je to risk," řekl najednou Harry, který si celou dobu připomínal, že nebude do rozhovoru zasahovat. ,,Když si to tak vezmeš, tak už takhle jsme v situaci, kdy si nemůžeme být jistí ničím. A jestli tohle aspoň trochu pomůže..." Ron si promnul oči, aby získal čas nad tím pouvažovat. Cítil se zodpovědný za záchrannou misi a bál se prohry. Mohl by ji ztratit. A příčinou by byl tenhle bláznivý plán. Věděl, že má Harry s Remusem pravdu, ale byla veliká pravděpodobnost, že kvůli tomu zemře jeho dívka.
,,Nesmí se Hermioně nic stát," pravil Ron vážným hlasem. Všichni na sebe pohlédli. Nejrozpačitěji se tvářila Molly Weasleyová, která prožívala muka společně se svým synem. Harry přikývl, protože ani na vteřinu nesměl uvažovat, že by plán nedopadl.
Za to Remus odpověděl: ,,To nemůžu zajistit. Promiň, Rone. To, že uděláme vše, neznamená, že to dopadne dobře."

...

Postavit se na nohy bylo sice těžké, ale zvládla to. Svitla jí naděje. Možná to nebude zas tak hrozné. Pokud Šedohřbet nezačne chodit častěji. Potom by už neměla tolik času na zotavení. Teď to ale bylo zase ucházející a chtěla si tu chvíli užít. Třeba by si mohla zazpívat nějakou píseň, aby jí to zlepšilo náladu. Nebo si vybavit nějaký vtip od Rona, kterému se nikdy nezasmála. Při myšlence na Rona a své chování zahanbeně sklonila hlavu. Teď už by se smála úplně všemu, co by vyslovil. Byť by to bylo sebehloupější. Zaslechla klapání bot po schodech, rozeznala je. Věděla, kdo se za chvíli objeví. A i když to nebrala jako velké nebezpečí, přitiskla se ke zdi.
,,Ahoj, krásko," zahlaholil a zazubil se, jako kdyby ho někdo fotil. Hermiona neodpověděla. Zhoupl se v kolenou a elegantně k ní přitančil. ,,Tak jak se dnes máme, holčičko?" zeptal se, jako by očekával odpověď typu: Je to nejkrásnější den mého života, děkuji za optání.
,,Přežívám," odpověděla Hermiona z donucení.
,,A jak jsme na tom s čekáním na záchranu?" začal podezřele sladce. Hermiona se zamračila a uvažovala, proč nakousl tohle téma. Byl v tom nějaký háček. Nepřipomínal by jí přátele jen tak - bezdůvodně.
,,Stále doufám," řekla, ale znělo to spíš jako otázka. Chtěla ujistit od věznitele, že pro ni přijdou přátelé? To by bylo hloupé.
,,Víš, zlatíčko," pravil a zatvářil se naoko smutně, ,,být tebou, už bych od toho doufání upustil." Chvíli na něj Hermiona hleděla zmateně, než vůbec z úst vypustila tu otázku, která musela být vyslovena.
,,Proč?" Místo odpovědi jí podal papír. V šeru se s obtížemi začetla.

S lítostí vám oznamujeme,
že nás opustila naše blízká přítelkyně
Hermiona Grangerová.
Darujte jí myšlenku, aby její oběť nebyla zbytečná.

Pak už tam byly jen informace o jejím pohřbu. Hermiona překvapeně koukala na papír s holubicí nesoucí snítku olivy. Zamyslela se. Copak zemřela? Nechápavě se podívala na Prašivce, který se přestal usmívat.
,,Asi našli nějakou jinou... Mrtvou..." upřesnil. ,,To se stává. Některý holky jsou fakt hrozně zřízený, takže jde těžko poznat, která to je." Padla na ni tíseň.
,,Co se teď stane?" zeptala se vyděšeně.
,,Zatím to Šedohřbet neví, ale až zjistí, kdo seš, asi tě předá dál." Hermioně hned došlo, co přijde. Ministerstvo, Smrtijedi, nebo v nejlepším případě - rovnou Voldemort.
,,Nejsem připravená," zakňourala Hermiona nešťastně.
,,Já mu to nepovím," řekl Prašivec. ,,Ale je jasný, že se to dozví jinak. Akorát ne tak brzo." Hermiona chápavě přikývla. Potřebovala jen nějaký ten čas smířit se se vším, co s ní budou dělat. ,,Nemůžu ovlivnit, aby mu to někdo neprozradil. Ale aspoň to nebudu mít na svědomí já."Hermiona se mu cítila být zavázaná. Vděčně vzhlédla uslzenýma očima a popostoupila směrem k němu. Asi tento krok nečekal, protože ji pouze pozoroval. Objala ho kolem pasu a položila své čelo na jeho hrudník. Položil své dlaně na její záda. Pod tíhou situace Hermiona začala vzlykat. Pokud se její nejbližší skutečně domnívali, že je mrtvá - byla mrtvá. A v takových chvílích, kdy se rozhoduje o budoucnosti, člověk nechce být sám. Odtáhla se a zabodla pohled do země.
,,Víte, jak jste mi před pár dny nabízel, že byste tu se mnou byl..." začala a cítila se potupně.
,,Ano?" Jistě, chtěl, aby to vyslovila. Chtěl ji slyšet prosit. Když už neměla, co ztratit, odhodila svou pýchu a čest a hrdost. Ubohé, ale jediné, co by jí pomohlo.
,,Uvítala bych vaši společnost," řekla, ale když neodpovídal, vzhlédla a dodala: ,,Moc vás o to prosím."
Pohladil ji po tváři a zapředl: ,,Nic víc jsem si nepřál. Nestrachuj se, děvčátko. Zařídím, abychom byli sami."

Napadlo ji to až po dlouhé době, ale možná to tak skutečně bylo. Možná to narafičili. Byl to plán, jak je přesvědčit, že už po ní nepátrají. Jenže riskovat prozrazení toho, kdo je? To jí tam nějak haprovalo. Byly tu dvě možnosti.
První: kdyby to byla falešná stopa, pak se blížila záchrana.
Druhá: pokud ji považovali za mrtvou, neměla už žádnou šanci. Nevěřila tomu, že by tenhle plán její věznitel neprokoukl. To by jí o tom ale neříkal... Věděl, že je chytrá. Tímhle by jí přece nedonutil udělat něco, co... Nasucho polkla. Obhajovala ho před sebou. Byl to násilník, perverzní blázen, který k ní pořád čichal. Nemohla přece vědět, co se mu honí hlavou. Byl to dobrý herec, ještě lepší byl manipulátor. Jenže se nedokázala zbavit pocitu, že by jí nelhal. Ne, musela se smířit s tím, že ji měli za mrtvou. Poznala by rozdíl. Stejně jako on by to i ona prokoukla. Byla si jistá - kdyby to byla léčka, věznitel by to neoznamoval jí, ale Šedohřbetovi, aby se připravili na útok Řádu. Takže byla zapomenutá. Byla mrtvá. A všechny tyhle úvahy si uchovávala jen proto, aby měla naději, dokud nevydechne naposledy.