Ani si nevšimla, že přišel. Najednou stál před ní. Ohnul se v zádech, aby si ji mohl prohlédnout. ,,Nevypadáš nejlíp, květinko," pronesl rádoby soucitně.
,,Děkuju za kompliment," opáčila zlostně Hermiona, ale vyznělo to nešťastně. Klekl si k ní a pohladil ji po vlasech.
,,Přála by sis něco?"
,,Jo, arzenik," řekla a vůbec to nevyznělo jako vtip, protože to neměl být vtip. I tak se tomu zasmál.
,,Seš dokonalá, když si nehraješ na hrdinku." Protočila oči v sloup, ale to způsobilo, že jí z koutků začaly téct slzy. ,,Tak rád bych se o tebe postaral, jenže ty si nenecháš poradit. Ale je fakt, že by to byla nuda, kdyby ses nechala zlomit brzo." Naštvalo ji, že to myslel tak, že jednou ji zlomí. Jednou ji donutí přistoupit na jeho pravidla hry. A nejvíc ji urazilo to, že měl vlastně pravdu. Každá duše se dá zničit. Jen mít dostatek času a trpělivosti... Setřásla ze sebe tyhle děsivé úvahy. ,,Co kdybysme si udělali hezkej večer?" navrhl. Obezřetně přimhouřila zrak. ,,Tak jsem to nemyslel, zlato. Na to nejdůležitější si počkám," zasmál se nad její podezíravostí. ,,Mám na mysli spíš společné trávení času na podlaze." Pokud si myslel, že ji tímhle uklidní, šeredně se mýlil.
,,Já s váma nebudu... Nic s váma nebudu dělat. Ani to, o co vám jde, ani..." zarazila se, protože netušila, jaké trávení času na podlaze myslel. Odhadovala, že má jediné trávení času na podlaze. Rozhodně nemluvil o hraní šachů nebo debatnímu kroužku.
,,Jsme vlastně hrozně stejní," řekl najednou a začal si na prst namotávat pramínek jejích vlasů. Hermiona ze sebe vydala něco jako chraplavý smích.
,,A v čem jsme stejní, smím-li se zeptat?" Nemohl podat žádné argumenty. Neměli totiž nic společného. Každý úplně jiný. Nic neřekne, protože není co říkat, pomyslela si.
,,Kromě toho, že jsme samotáři..." začal, ale Hermiona mu skočila do řeči.
,,Já nejsem samotář," oponovala.
,,Mohlas' udělat cokoliv. Mohla ses přenést. Mohla jsi zakřičet na kamarády, aby na tebe počkali. Místo toho... ses obětovala. V těžkejch chvílích radši zodpovídáš jen za sebe. Přebíráš na sebe všechno, co bys mohla jinak sdílet." V jeho hlavě to asi dávalo smysl, ale ona vůbec nevěděla, co tenhle muž povídá. ,,Krom toho se snažíš bejt hrdá, i když by to mohlo znamenat velkej problém. Nerada dáváš najevo strach. A na škole jsi furt četla, abys sobě a vostatním dokázala, že seš výjimečná."
,,Jak to můžete vědět?" zeptala se překvapeně Hermiona.
,,Na Ministerstvu se někdy můžu bez povolení dostat ke spisům. A ty, zlatíčko, seš druhá složka na hromádceVelice nepřijatelnejch."
,,To znamená, že jste byl určitě vzorný student," ušklíbla se Hermiona pohrdavě.
,,Ani nevíš, jak moc jsem se snažil bejt nejlepší v ročníku. A nebejt toho blbýho Lamba, tak by se mi to povedlo." Lamb byl asi lepší student, napadlo Hermionu. Protože nikoho by nenapadlo, že lepší než Prašivec nebyl nikdo, ale kvůli Lambovi, kterého zabil, nedokončil ročník.
,,Ale nejsme stejní," pravila nakonec Hermiona. Nesouhlasně se zašklebil, vyndal nožík a (místo odmotání) pramínek jejích vlasů uřízl. ,,Nevím, co s tím budete dělat. Teď mé vlasy nejsou ve stavu vystavování a uchovávání," zavtipkovala chladně. Usmál se a snížil se až k její tváři.
,,Je v nich cítit tvá pravá vůně. Vůně potu, studu a tvé podstaty," zašeptal těsně u jejích úst. A zahnal nutkání ji políbit. Za to, co se stalo, se nenáviděla. Jenže vyčerpání a napětí na ni zapůsobilo tak, že hlasitě vzdechla. Zatímco Hermiona si za to ihned začala nenávidět, věznitel se rozzářeně pousmál. ,,Já si na tebe počkám, krásko. Neboj. Až budeš připravená, budu u toho. Jen já a ty... A ten tvůj zasraně šikovnej jazýček."