Zase se jí potvrdilo, jak naivní byla. Hned další den se totiž zjevil Šedohřbet. Buďto se blížil úplněk, nebo ho někdo naštval. Už se ani neptal na jméno. Nezajímalo ho, kdo je jeho obětí. Shodil ji na zem a začal do ní kopat. Bolelo ji celé tělo a najednou zjistila, že je lepší nechat na sebe párkrát sáhnout, než čelit útokům vlkodlaka. Nemohla se ani pohnout. Sice se za to styděla, ale teď by uvítala, kdyby přišel její zachránce a zase jí nějak pomohl od bolestí. Nepřišel. Nepřišel ve dne, nepřišel v noci. Nechal ji samotnou. Bylo to její přání, jenže zase byla na dně. Další den strávila na stejném místě, protože pohmožděné tělo odmítalo poslouchat. Vzpomněla si, jak krásné byly chvíle, kdy jí nic nebylo. Teď by za bezpečí a zdraví byla skutečně vděčná. Rozhodla, že jestli se z toho dostane živá, už nikdy si nepostěžuje na sebemenší problém a bude si vážit všeho, co jí život nabídne. Vyzná lásku Ronovi, už to nebude tajit... Ani před ním, ani před sebou. Osvobodí ji a ona Ronovi poví všechno, co se snažila skrývat. Jak by vlastně tohle mohla přežít? Už to trvalo moc dlouho. Pokud ji nenajdou, Šedohřbet mezitím ztratí trpělivost a jednoduše ji zabije. Ne jednoduše, velice bolestivě a složitě, aby se mohl vyžívat v jejím utrpení. Až najdou její tělo, už ho nebude obývat její duše. Už bude pryč.  V kritických stavech přicházela o všechnu naději.

...

,,Tak se zaměříme na to, kdo s ním ještě byl," řekl Remus. Harry se zamyslel, ale nedokázal si vzpomenout na nic konkrétního.
,,Bylo jich asi pět. Jeden z nich měl dlouhé vlasy, asi tmavé. Ostatní nebyli ničím zajímaví," uvažoval Harry zklamaně, ale Remusovi se zatřpytilo v očích něco jako nápad.
,,Prašivec," zamumlal k Nymfadoře. Ta začala hbitě listovat, zastavila se na stránce s fotkou z Azkabanu. Ukázala ji Harrymu a ten odsouhlasil Remusovu domněnku. ,,O pár let mladší, na škole už jsem nebyl, když nastoupil, ale slyšel jsem o něm pár zvěstí. Viděl jsem ho na ministerstvu, ale netušil jsem, že se pachtuje zrovna se Šedohřbetem."
,,Je nebezpečný?" vyptával se Harry.
,,Jak se to vezme," začal opatrně Remus, ,,Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to svatoušek, ale rozhodně není typický sadista," odpověděl nakonec Remus.
,,Co udělal?"
Remus zrakem utekl a zamračeně odvětil: ,,Má toho na svědomí víc. Nejdřív zabil chlapce v Bradavicích. Následně," Remus se zarazil a uvažoval, jestli to má dopovědět, ,,zabil své rodiče."
,,Tak jak to, že není typický sadista?!" vybouchl Harry.
,,On je blázen. Skutečný šílenec. Mnoho lidí tvrdilo, že to byl velice dobrý student. To, co se stalo v jeho mozku, normální člověk nemůže pochopit. Sám sebe snaží přesvědčit, že je zvrácený, ale někdy jsou jeho činy tak poznamenané lítostí... Jako kdyby v sobě měl zvíře, které ho ovládá po většinu času, pak se něco přepne a je úplně jiný." Remus zněl skoro, jako kdyby Prašivce obhajoval. Harry nechápal proč, ale věděl, že Remus si dokáže víc než kdo jiný představit, jak vypadá šílenství.
,,Ublíží Hermioně?"
,,Nevím. Je známo, že nenávidí ženy, ale chová se k nim, ač s arogancí, mile. Zatímco Šedohřbet rád ubližuje fyzicky, Prašivec je z trochu jiného těsta. Ale věřím, že Hermiona je dost psychicky silná na to, aby jeho manipulaci nepodlehla."
,,Takže vlkodlak, magor a další cvoci..." shrnul Harry.
,,Ale díky Prašivci bychom je mohli vystopovat."Nymfadora, která do té doby pečlivě pročítala jeho spis, vzhlédla a řekla: ,,Osgodby. Byl tam viděn tři měsíce zpátky za doprovodu dalších dvou mužů."
,,Rozhodnuto, vyšlu tam někoho, aby se porozhlédl po nápadných domech. Musíme si být jisti, že tam jsou. A že je tam i Hermiona."

...

Domácí skřítek na ni naposledy nenávistně pohlédl a jediným lusknutím uklidil. Zhnuseně ohnul ret a zmizel. Byla vděčná, že aspoň o tohle se ten skřítek postaral (když už teda nemohl přinést třeba nějaké jídlo, nebo vodu). Hermiona se nadechla a sykla bolestí. Její žebra byla ve stejně zuboženém stavu jako zbytek její bytosti. ,,Rone, kde jsi?" vydechla vysíleně a párkrát zamrkala, aby zahnala slzy. Přetočila se na bok, to byl za poslední dny její největší úspěch. V představách si vesele zatleskala. Bok sice taky nebyl v pořádku, ale aspoň se mohla schoulit, aby se vypořádala s bolestí břicha, na které se při kopancích Šedohřbet zaměřil. Zarmouceně propustila pár slz a namáhavě se nadechla.
,,Možná tě čeká Nebelvír," začala recitovat, ,,kde mají chrabré srdce. Odvaha..." nešťastně hlesla. ,,Klid..." Kousla se do rtu, aby zabránila zoufalému pláči, který se ji snažil převálcovat.,,A rytířskost jdou u nich ruku v ruce," dokončila svůj inspirativní projev. Místo toho, aby jí to povzbudilo, víc upadla do deprese. Nebyla taková. Vždycky si myslela, jak je statečná. A stačilo pár nepovedených dnů, hned se ukázalo, jak je ve skutečnosti zbabělá. Kdyby ji viděl moudrý klobouk teď, nejen, že by ji nezařadil do Nebelvíru, ale navíc by ji ani na školu nepřijal. Jedna, dva, tři... Nesmíš se tak snadno dát!
,,V lese čeká vlk. On v lese žije, tam je jeho domov. Kdo do lesa vstoupí, ten počítá s jistou smrtí," zašeptala oblíbené pořekadlo své babičky. Nevěděla, proč si na to vzpomněla. Snad čím dál víc cítila, že si to zaslouží. Možná měl její věznitel pravdu - ona si za všechno může sama. A ráda by věřila, že není osamělá. Její přátelé ji hledali. Ano, určitě. Jenže nebyli s ní. Z jejího srdce se vytrácely šťastné obrazy, necítila jejich přítomnost. Musí jim přece chybět... Nemůžou to jen tak nechat... ,,Odvaha, klid a rytířskost," zašeptala znovu, ale už ta slova neznamenala nic. Jen pár písmenek poskládaných do symbolů vlastností, kterými se nepyšnila.