Tu noc Hermiona vůbec nespala, shrbená seděla na posteli a občas si otřela slzy kapesníkem. Nejraději by ležela na gauči v domě Prašivce, vdechovala kouř z jeho cigaret a zapíjela nespravedlnost světa whisky. Za několik hodin měl být pohřeb a Hermiona se vůbec necítila na to, aby tam šla. Vymýšlela plán, jak se tomuto utrpení vyhnout. Byla unavená, takže se jí všechna odůvodnění zdála dostatečná, byť v normálním stavu by je považovala za snůšku nesmyslů. Zadívala se na otevírající se dveře, pak znovu sklopila zrak. Snape vstoupil do místnosti. Hermiona zaklepání neslyšela, ale byla si téměř stoprocentně jistá, že byl slušně vychovaný a zaťukal. ,,Dobré ráno," pozdravil ji. ,,Nechci vás nijak honit, ale bylo by záhodno, abyste se už oblékla. Musíme být připraveni," upozornil. Hermiona po něm hodila nepřítomný pohled. Na chvíli ji napadlo, že možná taky nespal, vypadal vyčerpaně. Nebo si to jen přála, aby sdílel její zármutek? ,,Slečno?" zeptal se trochu hlasitěji, aby ji rozebral z přemýšlení.
,,Nezvládnu se obléct," řekla Hermiona. Snape se zamračil, protože netušil, jak by ji přesvědčil o opaku.
,,Přinesu vám šaty," pravil Snape po chvíli uvažování, odešel do koupelny, kde černé šaty visely na ramínku. Vrátil se, položil je Hermioně do klína a otočil se k ní zády. ,,Jsou to jen šaty. Chce se po vás pouze to, abyste se oblékla. To zatím bude stačit. Na nic dalšího nemyslete - obléct šaty." Hermiona si povzdechla, ale věděla, že obléct si šaty nebude trvat nijak dlouho a není to vlastně zas tak složitý úkol. Svlékla si noční košili, v rychlosti si oblékla prádlo a šaty.
,,Pomůžete mi s jejich zapnutím? Prosím..." hlesla Hermiona. Snape se otočil a chopil se zipu.
,,Zvládla jste to. Oblékla jste se," konstatoval Snape nijak přehnaně nadšeně, přesto to znělo jako pochvala.
,,Musím tam jít?" zeptala se Hermiona, když Snapeovi pohlédla do očí.
,,Bylo to by to nejlepší, ale nutit vás nemůžu," odvětil Snape. ,,Poslední rozloučení je důležité, doufám, že na to pamatujete."
Hermiona pokrčila rameny.
,,Zlobím se na něj," zašeptala zahanbeně a zase chtěla plakat. ,,Hrozně se zlobím, že mě tu nechal. Strašně ho za to nenávidím. Křičela bych, kdybych měla sílu."
,,Slečno Grangerová, prosím, pokuste se ten pohřeb přetrpět. Méně než hodina, víc jsme stejně nezískali. Bude to krátký obřad. A pokud jste ho měla ráda, aspoň trochu, bylo by to od vás skutečně milé ho doprovodit."
,,Ubližoval mi. Věznil mě. Byl labilní, křičel, pil..."
,,Umřel," skočil jí do řeči důrazně Snape. Hermiona vytřeštila oči a pootevřela ústa. Měl pravdu. Rychle zamrkala a po tváři se jí rozkutálely slzy. Tak tvrdá k někomu, kdo už nedýchá... Svůj hněv směřovala k mrtvému člověku, a to nebylo vůbec hezké.
,,Omlouvám se," zašeptala. ,,Jsem tak zlá..." Skoro její slova nebyla slyšet.
,,Tak jsem to nemyslel. Jen je to trochu zbytečné a ve skutečnosti to není hněv, co vás vede k tomuto postoji. Máte strach. To je normální, naprosto přirozené. Na vás je, abyste to překonala, kvůli všemu, co bylo aspoň trochu dobré v jeho duši."
Hermiona se zhluboka nadechla nosem, napočítala do tří a s výdechem souhlasně přikývla.

Černé punčocháče a lodičky si nechala na konec. Když vešla do kuchyně, podpatky klapaly ve smutečním rytmu. Snape jí beze slova podal lahvičku, ve které se třpytila blankytně modrá tekutina. ,,Co to je?" zeptala se Hermiona.
,,Na uklidnění. Pomůže vám to. Vše bude zastřené mlhou, ale jinak budete vnímat stejně jako jindy." Hermioně to vlastně bylo jedno, vypila by v ten moment i nemrznoucí směs do odstřikovačů, takže jeho odpověď ji nijak zvlášť neovlivnila v rozhodnutí. Lokla si třikrát, pak se jí maličko zamotala hlava a při dalším nadechnutí zjistila, že to působí. Už to nebolelo tolik, dokázala si dokonce představit, že vyjde z domu. S vděčným výrazem pohlédla na Snapea.
,,Co bych si bez vás počala?" Snape se ušklíbl, ale jen na vteřinu, než si uvědomil, že je to nedůstojné.
,,Nijak zvlášť vám to neulehčuji," ujistil ji. ,,Tohle jsou jen malé snahy, jak vám pomoct. Je to jen na vás, bohůmžel. Vy sama se s tím musíte poprat. Lektvar nelektvar - bude to špatné. Nezastírám. I když vím, že to zvládnete, nebude tento den patřit k vašim radostným vzpomínkám."

Obřadní síň byla prázdná, nikdo nepřišel. Čekal na ně pouze Draco. Hermiona zahlédla rakev a najednou bylo těžké se nadechnout. ,,Nezvládnu to," zašeptala Hermiona. Snape kývl směrem k Dracovi, ten spěšným krokem přišel k nim. Každý z jedné strany jí nabídl rámě, Hermiona se jich chytila a učinila první krůček. Kdyby ji nedrželi, neudržela by se na nohou. Přistoupili k rakvi, zřízenec ji otevřel. Ve chvíli, kdy Hermiona znovu uviděla Prašivce, mu všechno odpustila. Ležel tam s poklidným výrazem, už nebyl zatížen svými vinami. Hermiona pustila Draca, natáhla třesoucí se ruku k Prašivcovi a pohladila ho po tváři. Nevypadal jako mrtvý člověk, jen tam tak odpočíval. Stále to byl on, přitom v něm už neviděla Prašivce. Zapomněla všechny jeho prohřešky, už se nehněvala, zbyl je veliký zármutek. Odtáhla se a znovu chytila Draca, aby neztratila rovnováhu.
,,Děkujeme," zašeptal Snape k muži v černém, ten zavřel rakev.

V další chvíli už stáli pod šedým nebem a Hermiona pozorovala, jak (s nechutnou lehkostí) klesá rakev do vlhké země. Snape Hermioně předal bílou kalu. ,,Zvládnete to?" zeptal se tiše. Hermiona přikývla. Draco ji zkusmo pustil, ale měl připravené ruce, kdyby se zapotácela. Došla blíž k jámě a zahleděla na rakev. Pod tím víkem ležel člověk, který před pár dny dýchal...
,,Bohové, žij," zašeptala tak, aby ji ani jeden ze společníků neslyšel. Čekala, že se rakev otevře, Prašivec se zvedne a opráší si oblečení. Nic se nedělo. Stále ležel, stále nedýchal. Kousla se do spodního rtu, natáhla ruku a hodila na rakev bělostnou květinu. Pak nabrala do dlaně hlínu, i tu pustila na víko. Otočila se čelem ke Snapeovi a Dracovi, zvedla bezradně ramena a znovu je svěsila, pak se rozplakala. ,,Tohle je tak pitomý," hlesla. Došla k nim, stoupla si mezi ně, Draca chytila za ruku, hlavou se opřela o Snapeovu paži. A oba to respektovali. Z hromady se zvedaly kusy hlíny a padaly do hrobu.
,,Půjdeme?" otázal se Snape po několika minutách ticha. Hermioně se nechtělo odejít. Nejraději by si lehla na hrob a zůstala tam do konce světa. Přesto nesnesla pohled, který se jí nabízel. Rakev už dávno nebyla vidět, a to ji znervózňovalo. Nakonec přikývla.

Draco je doprovodil, ale hned ve dveřích oznámil, že musí za rodiči. Hermiona mu poděkovala, Snape se s ním rozloučil. Dovedl Hermionu do obývacího pokoje, usadil ji v křesle a donesl víno. Místo skleničky jí dal hrníček. Hermiona nechápala proč, když však zvedala hrníček, aby se napila, zjistila důvod, který ho k tomu vedl. Ruce se jí třásly. Kdyby se měla napít ze sklenky, všechno by vylila.
,,Doufala jsem v zázrak," přiznala zahanbeně.
,,Všichni si přejeme, aby se děly zázraky," odvětil Snape. ,,Není to nic špatného, slečno Grangerová. Je to naprosto přirozené."
,,Já jen..." zarazila se a přemýšlela. ,,Není to teď vůbec dobré. Moc mi všichni chybí. Ty dny, kdy bylo všechno v pořádku, utekly tak rychle a já si jich nevážila. Víte... Bývaly dny, kdy jsem neplakala. Bývaly dny, kdy jsem se dokonce smála. Zdálo se to jako samozřejmost. Brala jsem to jako normální věc."
,,Nejsou tyto vzpomínky hodny vděčnosti?" Hermiona pohlédla na Snapea, uvažovala nad významem jeho dotazu.
,,Ach... Jistě, jsou," přitakala. ,,Přesto... Mohlo to trvat trochu déle."
,,Nebo se vám mohl zhroutit celý svět mnohem dřív," nabídl druhou stranu uvažování Snape. Hermiona se napila vína a odložila hrneček. Zvedla nohy ze země a uvelebila se v tureckém sedu.
,,Domnívala jsem se, že mé vědomosti mne ochrání. Myslela jsem si, že se umím se vším vypořádat. Teď nevím, jak se nadechnout bez té příšerné bolesti v hrudi."
,,Naučíte se dýchat," ujistil ji Snape.
,,Chtěl mi tímhle ublížit?" zeptala se Hermiona na jednu z těch nejbolestivějších otázek, kterou v sobě nosila.
,,Nemyslím si," odvětil Snape. ,,Už vám nechtěl ubližovat."

Hermiona ulehla do postele. Přemýšlela nad tím mrtvým tělem, které leželo na hřbitově. Byl tam sám. Úplně sám uvnitř dřevěné krabice a pomalu se rozkládal. Hermioně se zamotala hlava. Bylo jí zle z té představy. Zároveň se zastyděla, že takhle uvažuje. Bylo zakázáno přemýšlet o tělu... Nikdo o tom nemluvil. Všichni přemýšleli jen o člověku, když ještě žil. Rozklad a proměna tkáně... To bylo tabu. I tak její mysl propočítávala, za jak dlouho by ho už ani nepoznala, kolik času bude trvat k tomu, než se celý ten dokonalý stroj života stane pouhou součástí země. Jak může hnít mozek, ve kterém putovalo tolik myšlenek? Jak je možné, že tak zběsilé srdce, se změnilo v naprosto zbytečný sval? Ty paže, které ji bolestivě svíraly, ty paže, které ji něžně objímaly... Vše zmizí, postupně... Nenávratně. Kde byla jeho duše? Kam zamířila? Pamatuje si ji? Zná její jméno, nebo byla Hermiona součástí té pozemské schránky a po smrti byla zapomenuta? Viděl ji, když se s ním loučila? Tolik si přála, aby ji viděl. Zároveň se toho děsila. Hleděla na strop a hledala odpovědi, které nechtěla znát. Lampička na nočním stolku začala zběsile blikat, Hermiona se v první vteřině lekla, v druhé ji zaplavil pocit klidu.
,,Že tohle není náš konec?" zeptala se Hermiona. Wolframové vlákno v žárovce prasklo a Hermiona se ocitla v naprosté tmě. S nejhlubším žalem to přijala jako dostatečnou odpověď.