Začal napouštět vanu, zatímco Hermiona stála jako sloup opodál. ,,Ještě vám najdu ručník," řekl. Hermioně se okamžitě vybavil večer, kdy se mohla vykoupat. Tehdy měla ukázat svou vděčnost. Byla nyní vděčná? Jistě. Mlčky se svlékla do spodního prádla. Snape se k ní otočil čelem, v ruce držel ručník. ,,Bohové, zahalte se, Grangerová," pravil a uhnul pohledem. ,,Počkejte, až odejdu. Chápu, že se chcete vykoupat, ale nemusíte zase tolik spěchat." V Hermioně hrklo. Teď se ukázalo, jak moc ji Prašivec změnil. Neuměla už uvažovat normálně. Jak ji to mohlo napadnout? Snape by po ní přece nikdy nic takového nechtěl! A přesto se svlékla. Kdyby nebyla tak nešťastná, zastyděla by se, takhle nechala Snapea odejít, aniž by mu vysvětlila, proč to udělala. Stejně by jí na to pověděl něco ve smyslu: ,,Já vám říkal, že je nebezpečný." A to si mohla přiznat i sama... I když to neudělala. Místo toho vlezla do vany a tiše brečela.

Vyšla z koupelny a překvapeně sebou trhla. Nečekal na ni Snape. ,,Ahoj, Grangerová," pozdravil ji nesměle Draco. Bylo vidět, že netuší, jak by se měl chovat. Hermiona neodpověděla, jen si přitiskla ručník blíže k tělu. ,,Snape mi řekl, co... co se stalo, tak... Mrzí mě to. Nejsem dobrý v mluvení, zvlášť ne, když se stane takováhle věc... Jen mi věř, že je mi to fakt líto." Hermiona přikývla hlavou, na víc se nezmohla. ,,Požádal mě, abych tu s tebou byl, dokud... Mám ti vzkázat, že se o všechno postará." Nechtěla si to představovat, nebo nad tím jen zlomek vteřiny přemýšlet. ,,Tady máš ložnici. Můžeš si lehnout."
,,Nebudu spát," zašeptala Hermiona. Draco se pousmál, protože mu Snape pověděl, co Hermiona s největší pravděpodobností bude říkat.
,,Nenutím tě, abys spala. Jen si máš odpočinout. Kdybys ale chtěla, dám ti trochu lekvaru." Na to znovu neodpověděla, chtěla navěky oněmět a už nevydat ani hlásku. ,,Budu na chodbě. Jestli budeš něco potřebovat, stačí za mnou přijít nebo na mě zavolat."
,,Děkuju," řekla Hermiona, protože někdy slova byla potřeba. Když osaměla, oblékla se do připravené košilky a zalezla si pod peřinu. Nikdy se necítila tak bezmocná. Nevěděla, jak je možné, že život okolo ní stále plyne. Oči ji pálily, hlava bolela neustálými myšlenkami, které se vynořovaly a nedovolovaly jí si oddechnout. A stále doufala, že je to jen hloupý sen. Takové sny se přece zdávají. Nebyla by to první noční můra, ze které se nedokázala probudit. Akorát se to tentokrát zdálo velice skutečné.

Z toho, jak za závěsy mizelo světlo, mohla odhadovat, kolik hodin asi uběhlo. Někdo zaklepal a dveře se otevřely, stál v nich Snape. Na vteřinu zaváhal, jestli má vejít. Hermiona na něj pohlédla a tím mu dala nevyslovené svolení, aby za ní přišel. ,,Všechno zařízeno," pravil. ,,Potřebujete něco? Lektvar na uklidnění?" Hermiona zavrtěla hlavou. ,,Jak vám můžu pomoct?" vyptával se dál.
,,Buďte tu," požádala Hermiona. Snape si donesl židli k posteli a sedl si. ,,Je to fér?"
,,Není," odpověděl Snape. Nezáleželo na tom, že pravděpodobně říkal pouze to, co potřebovala slyšet. Velice si toho cenila.
,,Přebolí to?"
,,Čas od času. Ne napořád. Jen... sžijete se s tou bolestí. Jednou. A dáte ze sebe o to víc dobra. Aspoň se domnívám. Nemůžu mluvit obecně, můžu jen říct, jak to vnímám." Věřila mu. Každé slovo bylo pravdivé v tom, že utěšovalo jenom k hranicím jejího truchlení. Ničím nenarušoval její stav, mírnil to, co mírnit mohl.
,,Budu se ještě někdy smát?" Jeho koutky úst se nenápadně zvedly.
,,Možná dřív než budete čekat," odvětil. ,,A možná později. Ale věřím a doufám, že se smát budete."
,,Budete mě, prosím, držet za ruku?" Snape jí ihned podal svou ruku. Hermiona ho chytila. ,,Zdá se mi, že už nikdy nebudu šťastná. A přece mi pomáháte. Nevidím žádnou pověstnou světlou stránku věci, přesto jsem za vás vděčná. Je to nesnesitelná bolest, ale..." To už nedopověděla, protože ji zahltil smutek. Snape ji pevněji stiskl ruku.