V oknu se objevily první sluneční paprsky. Jak se opovažovaly? Vždyť nebylo ráno! Čas se přece zastavil, stále byl večer včerejšího dne. Žádné slunce nemělo už nikdy vycházet. Hermiona to považovala za zradu. A možná, napadlo ji, pouze možná to znamenalo, že se vše urovnalo. Otočila se k Prašivcovi s nadějí, že bude dýchat. Ležel stejně nehybně, jeho oči hleděly do stejně neznámých dálek. Jeho tváře byly bílé, žádné záchvěvy, krev neproudila. Vyčerpaně si povzdechla, chytila ho za ruku... Nestiskl ji. Jeho prsty zůstávaly rozevřené, jako by se dotýkala sochy. Tak chladný... Z očí jí tekly slzy, dýchat mohla pouze ústy a polykala jen suchý vzduch. ,,Mám vás ráda," řekla, ale její hlas nebyl skoro slyšet. ,,Bude to... dobré," ujistila ho/sebe. Jazyk se jí lepil na patro. Zadoufala, že zemře stejně jako on. To jediné se jí zdálo správné. Prašivec taky zemřel kvůli ní. Bylo to spravedlivé - naposledy vydechnout vedle jeho těla. Odpustila mu vše. Žádné zrady, žádný strach, žádná vina. Už v jeho mysli nebylo jediné šedé místo, už za něj nerozhodovaly hlasy, už byl klidný. Před pár hodinami to bylo vše jiné, jeho srdce bilo zběsile, jeho duše cítila bolest, jeho ruce se napřahovaly k Hermioně. Nic nezbylo. Jen schránka, jen něco, co bývalo plné života. A Hermiona by všechno to utrpení přijala jako sobě vlastní, jen aby nemusela zažívat tento pocit prázdnoty a nejistoty. Zapřísahala by bohy, aby mohla znovu pocítit jeho přítomnost. Bohové však při ní nestáli, neboť Prašivec nadále nedýchal. Zaskučela bolestí a schoulila se do klubíčka, jen rukou stále držela tu jeho.

Ozvalo se zaklepání, pak ještě jedno hlasitější. Nebyla schopná vstát, ani nechtěla jít otevřít, ať už to byl kdokoliv. Chtěla zemřít. Nic víc. Představa smrti ji uklidňovala, nechtěla být nikým rušena. ,,Slečno Grangerová?" zaslechla hlas. Snape očividně ignoroval fakt, že nebyl pozván do domu. ,,Slečno?" Neodpovídala. Kdo ho o ten jeho zájem žádal? Ona rozhodně ne! Ať jde, odkud přišel, pomyslela si nazlobeně. Skoro jako navztekané dítě, napadlo ji sebekriticky. Šel po schodech, to bylo jasné, slyšela jeho kroky. ,,Neumíte mi odpovědět?" zeptal se ve dveřích vyčítavým hlasem. ,,Měla jste přijít do práce, ale evidentně máte romantickou chvilku a na mé reputaci u Pána zla vám nezáleží." Hermiona natočila hlavu jeho směrem. Hned, jak uviděl její uplakanou tvář, zbystřil. Jakmile Snapea Hermiona uviděla, rozjasnily se její oči nekonečnou nadějí. Vylezla z postele a rozběhla se k němu.
,,Vy ho zachráníte! Ach, bohové! Prosím, pojďte," vyhrkla rozjařeně, chytila Snapea za ruce a dotáhla ho k posteli. Snape byl zprvu zmatený. Pohlédl na Prašivce a chvíli, stejně jako Hermiona, čekal, jestli se Prašivec nadechne. Když se tak nestalo, prohlédl jeho tělo, pak očima sjel k prázdnému lektvaru, který dával Hermioně před několika dny. V duchu si propočítal dávkování. ,,Už jsem se bála, že to všechno dopadlo špatně. A pak se tu objevíte vy... Úplně jsem zapomněla, že to budete umět spravit. Jsem já ale hloupá, hned myslím na nejhorší," pokračovala radostně Hermiona. Snape pohled konečně stočil k Hermioně.
,,Je mi to líto, slečno Grangerová. Je mrtvý. Nedá se nic dělat," řekl. Hermiona zatřásla hlavou a zasmála se.
,,Vy jste ale nejlepší kouzelník na světě, takže to pro vás není žádný problém. Vy mi pomůžete. Bude to zase dobrý. Bude to dobrý. Všechno se to vrátí tak, jak to bylo."
,,Nedokážu přivést k životu mrtvého."
,,Pane profesore," začala Hermiona s úsměvem, ,,vy mě jenom napínáte. Chcete to dramatizovat, ale ve skutečnosti víte, jak ho přivést zpátky. Chcete, abych se bála. To je vskutku podivný smysl pro humor."
,,Slečno Grangerová," oslovil ji trpělivě, ,,poslouchejte mě, prosím. Je mrtvý, je pryč, jeho duše tu není, už překročil hranici života a smrti. Nedobíral bych si vás, nemohl bych vám lhát. Mrzí mě to, ale nic s tím nenadělám." Hermionino nadšení se rozplynulo, její oči pohasly. Všechna síla, kterou jeho příchodem získala, zmizela.
,,Prosím," zašeptala Hermiona už jen jako jakési zbožné přání.
,,Nyní můžu udělat jedinou věc. Odvedu vás k sobě, potřebujete si odpočinout."
,,Ne," odmítla Hermiona. ,,Nemůžu ho tu nechat samotného. Nemůžu odejít."
,,Slečno Grangerová, postarám se o něj. Všechno zařídím. Žádám vás, abyste mi důvěřovala, je to totiž důležité." Hermiona se rozplakala, skryla tvář v dlaních a zavrtěla hlavou.
,,Proč mě tu prostě nenecháte?" zeptala se, ale nebylo jí moc rozumět.
,,Záleží mi na vás," řekl Snape jako kdyby to byla samozřejmost. ,,Nemůžu vás tu nechat, protože byste si mohla ublížit."
Na to Hermiona nic neřekla, pouze vzlykala. Nahnula se k Prašivcovi, políbila ho na čelo a zašeptala modlitbu k bohům. ,,Teď vás chytím za paži, ano? Přenesu vás ke mně domů. Slibuji, že se sem vrátím a o tělo se postarám." Neodsouhlasila jeho návrh, ale když se jí dotkl, neodtáhla se. Místnost zmizela v mlze. Její nohy se znovu setkaly se zemí, na vteřinu ztratila rovnováhu, ale Snape ji přidržel, takže nespadla.

Dovedl Hermionu do kuchyně, usadil ji na židli a nalil jí vodu. Hermiona se skleničky ani nedotkla. Zírala před sebe, slzy vše měnily v rozkošně rozmazané nic. ,,Měla byste se napít," poradil Snape. Hermiona mlčela.
,,Sliboval jste, že se o něj postaráte," řekla prázdným hlasem.
,,Mám nejspíš jiné priority než vy. Považuji za nejdůležitější se postarat nejdříve o vás, pak se budu zabývat ostatními věcmi." Hermiona mu pohlédla do očí a nevěřícně otevřela ústa.
,,O mě? O MĚ?! Na to vám kašlu! Měl jste ho zachránit! Měl jste... Kurva! Měl jste něco udělat!" vykřikla, vzala skleničku a mrskla s ní o zem. Následně se znovu rozplakala. Snape vstal a došel k ní. Hermiona si zakryla tvář.
,,Neublížil bych vám," pravil Snape klidně, sehnul se pro střepy a nejmenší střípky odčaroval jediným mávnutím ruky. Došel pro další skleničku, nalil do ní vodu a znovu ji postavil na stůl před Hermionu. ,,Nejsem všemocný, slečno Grangerová. Upřímně mě mrzí, že jsem vás nechal žít v této představě." Hermiona znovu vzhlédla, snad aby se ujistila, že ji neopustí, snad aby ho viděla odcházet. Snape se usadil naproti ní a vyčkával.
,,Mám ho strašně moc ráda," zašeptala Hermiona, Snape přikývl.
,,Já vím," odpověděl.
,,Nedokážu tomu uvěřit," řekla ještě tišeji.
,,Chápu." Hermiona si jeho pochopení vážila natolik, že uchopila skleničku a trochu se napila. ,,Děkuji," pravil, znělo to tak lehce, přesto věděla, jak vzácná jsou jeho poděkování.
,,Nemáte, prosím, kapesníčky?" pípla, protože se navracel její zármutek a slzy se draly do koutků očí. Snape kývl hlavou, vstal a přinesl jí látkový kapesník.