Můj drahý,
co bych jen dala, abych mohla být s vámi,
prosím, postarej se o Rona. Rodiče mají za to, že musím zůstat v Bradavicích. Je to tu úděsné a v bezpečí se necítím.
Chybíš mi. A je mi líto Hermiony. Prosím, napiš mi další dopis, až budete mít nějaké novinky.
S láskou
Tvá Ginny

Harry pročítal konec dopisu a přemýšlel, jestli by o tom měl říct Ronovi. Přišel k němu a položil ruku na jeho rameno. ,,Psala Ginny," řekl, ale Ron nereagoval. ,,Nemůže přijet, ale ráda by byla s námi." Ron pootevřel ústa a měl v plánu říct, že je dobře, že aspoň jeho sestra je v bezpečí. Místo toho pusu zase zavřel a dál mlčel. Zíral před sebe a uvažoval, jestli jeho rozhodnutí bylo správné. Možná by ji stihli zachránit. Možná by je chytili všechny, ale aspoň by byl s ní. Vlastně udělal to nejhorší, co mohl. Byla někde sama. Opuštěná Hermiona, pomyslel si zahanbeně. V mysli se mu převalovala myšlenka, že ji už nikdy neuvidí. A nechtěl tomu uvěřit, jenže už ztratil tolik blízkých... Bylo to tak pravděpodobné, až se to zdálo nereálné.
,,Bez ní to nezvládneme," hlesl Ron slabým hlasem. Harry ho pustil a sedl si vedle něj. Ron ho chytil za ruku. Mlčeli a zírali před sebe. Oba si přehrávali poslední chvíle, kdy byla s nimi. A bylo otázkou, jestli slovo poslední bylo přechodné, nebo konečné.
,,Zlobila by se na nás, že nic neděláme. Jak říkal Lupin, měli bychom pokračovat v hledání viteálů," řekl Ron.
,,Bez Hermiony?" zeptal se Harry a pohlédl na něj. Ron opětoval jeho pohled a přikývl.
,,Bez Hermiony."

...

Dveře se rozrazily takovou silou, až narazily do stěny a bouchnutí způsobilo, že Hermiona málem strachy nadskočila. Vstoupil Šedohřbet. I kdyby ho neviděla, podle zvuku poznala jeho hlasité zvířecí oddechování. Jediným hbitým pohybem přiskočil k ní a odtáhl ji za kotník doprostřed místnosti. Vyděšeně k němu vzhlížela. Nic nedělal. Zatím, zablikala červená kontrolka. Vyčkávala, i když nevěděla, na co. Byla si jistá, že si ji tohle zvíře vychutná.
,,Jméno!" zahřměl Šedohřbet. Hermionina odvaha byla ta tam. Kousla se do vnitřní strany tváře, aby ani necekla. Měla sice připravené falešné jméno, ale nemohla se rozvzpomenout jaké. Dal jí ještě dvě vteřiny na rozmyšlenou a pak se sehnul a uhodil ji do obličeje. Spodní čelist. Její zuby cvakly a zavrzaly o sebe. ,,Jméno!" zopakoval výhružně. Hermioně začaly téct po tvářích slzy, ale Šedohřbeta do nijak nezajímalo a praštil ji podruhé. Těsně pod oko. Tentokrát vyjekla bolestí a snažila se zakrývat si obličej. Potřetí už se na jméno nezeptal. Chytil ji za zápěstí a druhou rukou jí uštědřil další ránu. Tentokrát do nosu. Slyšela tiché křupnutí. Pustil ji, takže se schoulila do klubíčka. V ústech cítila chuť krve. Rukama se držela vedle krvácející rány, aby se ujistila, že nos aspoň trochu drží při sobě. Hlasitě se rozplakala. Bylo jí jedno, jestli ji někdo uslyší. Nebyla hrdinka. Věděla, že jestli ji nenajdou rychle, zlomí ji. A ona prozradí všechno. Řekne jim nejen o sobě, ale hlavně o plánech, o Harry Potterovi.

,,Radši zemřít," zašeptala mezi vzlyky. Hned, jak uslyšela odemykání dveří, odplížila se do rohu.
,,Neutíkej, krásko," ozval se něžný hlásek. O to víc se přitiskla k chladným stěnám a zakrývala si obličej. Došel až k ní, poklekl na jedno koleno. ,,Ukaž, zlatíčko," řekl klidným tónem. Nechtěla mu ukazovat zlomený nos, ani modřiny, které jistě zdobily její kůži. Zrovna tenhle ošklivý člověk by ji neměl vidět slabou. Legraci si ze sebe mohla dělat sama, na to nepotřebovala nikoho dalšího. A už vůbec ne jeho. Když ho neuposlechla, chytil její třesoucí se ruce a odkryl její uplakanou tvář. ,,Ale, ale... To nevypadá hezky," informoval o něčem, co Hermiona moc dobře věděla. Chytil ji pod bradou a donutil ji zvednout hlavu, aby si ji mohl prohlédnout. ,,Víš, krásko, sice seš kráska, ale se zlomeným nosem to daleko nedotáhneš," zavtipkoval a vytáhl hůlku. Vystrašeně vytřeštila oči. ,,Přece mi důvěřuješ," usmál se. Nevěřila mu ani v nejmenším. Byl to blázen, který odchytával lidi a předával je Smrtijedům. Byl zaprodaný Voldemortovi. Takovému člověku se nesmělo uvěřit ani na vteřinu. Namířil hůlkou na její nos a jednou s ní mávl. Ozvalo se křupnutí, Hermiona ucítila krátkou bolest, z očí jí vytryskly slzy a najednou to ustalo. ,,Hned je to lepší, že jo?" vyptával se namyšleně. Hermiona se mu cítila zavázána, protože tohle skutečně pomohlo. Krátce přikývla hlavou. ,,Neřeknu mu to, ale vím, že seš to ty. Nádherná pomocnice Pottera - Hermiona Grangerová." Překvapeně pootevřela ústa. ,,Ostatní jsou idioti, ale já mám pod čepicí. Tři mladý lidi. A náhodou jeden z nich má pověstný brejle, druhej je zrzek a třetí kráska. Och! A proč že to nepovím? Kdybych mu to řekl, poslal by tě rovnou za Malfoyovými, a to ani jeden z nás nechce..." Pokud to byla hra na hodného a zlého věznitele, pak to byl zatraceně dobrý herec. A v tuhle chvíli, kdy se Hermiona cítila příšerně, jí to bylo jedno. Ještě jednou máchl hůlkou a něco zamumlal. Objevila se mísa s vodou a hadřík. Stále přidržoval její bradu a jemně smýval krev a slzy. Sklopila zrak, protože se hrozně styděla. Poslední tah hadříkem a jeho dotek zmizel. ,,Krásná jako dřív," pravil spokojeně. Hleděla do země a pokoušela se nebrečet. ,,Zasloužím si další návštěvu, nebo chceš vídat jenom Šedohřbeta?" zeptal se mile. Hermiona si otřela slzy pod bolavým okem. ,,Mohl bych ještě přijít?" naléhal. Jistě, že by mohl přijít kdykoliv se mu zachtělo. Byla to jen léčka, jak mu začít důvěřovat. Získat pocit, že mu záleží na jejím názoru. Nakonec pokývala hlavou a podle zvuku poznala, že si radostně oddechl. ,,Tak se opatruj, zlatíčko," řekl a když ji pohladil po nateklé tváři, podívala se mu do očí a přála si, aby nikdy nepřistoupila na jeho hru.