,,Nemůžu tě nechat odejít, to snad víš..." Hledal bezpečí, ale nenacházel ho. Nevěděl, kde by se mohl ukrýt. Pátrali po něm. Jeho nohy kmitaly neuvěřitelnou (až snovou) rychlostí. Snažil se nemyslet na to, co provedl, jinak by všechno vzdal. Kdyby si připustil ten ohavný čin, nechal by se chytit. Probudil se, když vbíhal do lesa. Vůně vlhké půdy se rozplynula. Natočil se k ní, ležela v posteli a byla vzhůru. Chtěl řvát, kde celou noc byla, ale ona se něžně usmála a popřála mu dobré ráno. Jsou to jen bludy, tvé domněnky nejsou pravdivé, hlavně ji neubližuj. Určitě nemohla spát a šla se jen projít. Podá mu vysvětlení a všechno bude zlatavě broskvové. Nikoho jiného už nemáš, tak ji vyslechni.
,,Jak ses vyspala, květinko?" zeptal se nenápadně a modlil se, aby řekla pravdu, které se zároveň bál.
,,Krásně. Byla jsem včera unavená, takže jsem spala jako zabitá,"odpověděla, aniž by uhnula pohledem. Přece by mu takhle nelhala... Ona by si nevymýšlela, ne, prosím, ona ne. Jenže ona nespala celou noc, neležela vedle něj v posteli, nebyla doma. Bylo tedy jasné, že mu lže. Nebylo pochyb, že před ním něco tají, nějaké hrůzné tajemství. Měla být jiná než ostatní. Ona mu neměla nikdy lhát. Došla mu zásadní věc, neztratil ji. Pokud lhala, pokud mu dokázala lhát, nikdy mu nepatřila. Jak si mohl myslet, že by ho mohla milovat? Slovo milovat v něm rozezvučelo zoufalství, které bylo předstupněm ztráty sebekontroly. Pomalu se k němu plížily hlasy se svými odpornými nápady, jak ublížit. Jí, sobě, světu... Celou dobu se snažil kvůli ní. To ona byla důvodem, že se (dočasně) polepšil. Každý den se překonával. A kvůli čemu? Aby mu lhala. V uších mu pískalo, za to mohla ona. Sama ty hlasy přivolala. Jako kdyby chtěla, aby ji zabil. Odkopl peřinu a posadil se zády k ní na okraj postele. Sklonil hlavu a zhluboka oddechoval. Neměl ani sílu jí ublížit. Zatím. Nechtěl se s ní dohadovat nebo po ní požadovat vysvětlení. Pravda, ať už byla jakákoliv, nebyla důležitá. Lhala mu, to bylo bezesporu. Ucítil jemný dotek na rameni. ,,Jste v pořádku?" zeptala se starostlivě. Jak krutou hru rozehrála! Nejenže lhala, navíc se chovala sladce a nevinně, aby to pro něj bylo těžší. Byla k němu tak milá, takže by rád uvěřil čemukoliv, co by mu napovídala. Ona však vybrala jedinou lež, které věřit nemohl. Viděl prázdnou postel. Prošel prázdný dům. Stačilo, aby pověděla, že byla na chvíli venku, nevyptával by se. Tím by ty hlasy zahnala. Důvěřoval by jí, kdyby mu nedala záminku k opačnému postoji. Jejímu doteku se však nebránil. Mohl ji od sebe odstrčit, ale nechtěl.
,,Jenom jeden z těch zachmuřenejch dní, květinko," odpověděl prázdným hlasem. Neodpovídala a její ruka zmizela. Těsně za ním se prohnula matrace, takže se k němu přisunula blíž. Zezadu ho objala. Svou hlavu opřela o jeho tvář. Její objetí ho zraňovalo. Namáčknuta na jeho záda, propalovala se skrze kůži až k páteři, která se za chvíli určitě roztaví. Bolelo to, takže se to určitě dělo.
,,Lepší?" zeptala se.
,,Nevím." Věděl moc dobře. Nebylo to lepší! Udělala to nejhorší, co mohla - chtěla si ho udobřit lísáním. Děvka! Nezaslouží si nic jinýho než smrt! Už se nechtěl kontrolovat.
,,Co byste řekl na kávu a něco dobrého k snědku?" navrhla zvonivým, nádherným, okouzlujícím...prolhaným hlasem. Neodpověděl, soustředil se pouze na bolest. Podvědomě mlčel taky, aby neodcházela. ,,Zdálo se mi o vás," řekla a jeho srdce poskočilo nadějí, byť jenom na vteřinu, než si uvědomil, že je to lež. Ona totiž nespala. Byla celou noc pryč.
,,A co se ti zdálo?" vyptával se bez zájmu. Jen v mysli tajně očekával, že řekne něco, co zastaví jeho temnou stránku.
,,Nepamatuju si to přesně, ale byla jsem v nebezpečí. Zachránil jste mě." Odtáhl se, aby jí mohl pohledět do očí.
,,Tak proč ty na oplátku nezachráníš mě?" zašeptal vyčítavě. ,,Proč jednou nezachráníš mě? Proč mě takhle necháváš? Proč něco neuděláš ty pro mě?" opakoval stále dokola. ,,Proč mě nenávidíš?" Zmateně zamrkala.
,,Nevím, co tím myslíte. Snažím se..."
,,Snaž se víc! Přestaň furt myslet jenom na sebe!"
,,Vždyť jsem vám tolikrát nabízela pomoc. Nikdy jste pomoct nechtěl. Dokonce jste mi vynadal, že jsem se vůbec opovážila vás chtít vyslechnout." Neodpověděl, znovu k němu nahnula, aby ho objala. ,,Jestli chcete pomoct..." V mozku se objevil oslepující bílý záblesk, když zmizel, držela se za tvář a plakala. Hned mu došlo, co udělal. Měl by se jí omluvit, podívat se, jestli ji uhodil hodně, zkontrolovat, zda je v pořádku... Vstal, s třísknutím dveří zmizel v koupelně. Stejně si o to říkala... Kurva! Děvka! Ta zrádkyně!

...

Přidržovala si na rudé tváři studený obklad. Už to ani nebolelo, jen si na obklad zvykla, chlad ji uklidňoval. Seděla u kuchyňskému stolu, občas se napila vody. Málokdo se opovážil na ni vztáhnout ruku. Skoro nikdo. A nikomu jinému by to neodpustila. Stála před těžkým rozhodováním. Byla si vědoma toho, že je Prašivec nevyzpytatelný, ale tak vysokou cenu platit nechtěla. Na druhou stranu si nedokázala ani představit, že by se o sebe musela postarat sama. Snape by jí nepomohl a nikoho jiného neměla. Navíc nechtěla Prašivce opouštět. Ustála už toho tolik a někdy to s Prašivcem nebylo tak špatné. Když ji zrovna z něčeho neobviňoval, neubližoval jí a když měl světlou chvilku. Došlo jí, že tyhle ,,dobré dny" nebyly časté. Jen toužila po pochopení a jistotě. Zoufale potřebovala Rona. Ten by jí neublížil, Ron byl totiž dobrý člověk a skutečně ji miloval. Kéž by se Ron jen tak, z ničeho nic, zjevil v kuchyni a pevně ji objal... Přivřela oči, aby zastavila pláč. O to víc se její smutek prohluboval. Soběstačná Hermiona Grangerová neuměla být sama.

Přišel po několika hodinách. Sedl si na židli vedle ní.
,,Ukaž," řekl tiše. Hermiona odložila obklad. Prašivec k ní natáhl ruku a dotkl se nateklé rány. Sykla bolestí a ucukla. ,,Promiň."
,,Nechci, abyste se omlouval, ale abyste mi neubližoval," pravila Hermiona.
,,To ti nemůžu slíbit. Byla by to lež, kdybych řekl, že už se to nikdy nestane." Jeho upřímnost Hermioně vyrazila dech. Byla by šťastnější, kdyby si vymýšlel a lhal. Přála si něčemu věřit, byť by to byla lež. Aspoň na chvíli se chtěla upnout na jeho slib. ,,Je to pro mě čím dál těžší. Snažim se, abys přede mnou byla v bezpečí, jenže pak..." zarazil se a srovnával si myšlenky. ,,Nechci, aby sis myslela, že jsem dobrej člověk."
,,To říkáte pořád. Zdá se mi, že tím obhajujete vše, co jste kdy udělal. Nechcete nést odpovědnost za své činy. Proto pořád opakujete, jak jste špatný a zlý."
,,Květinko," začal varovným tónem, ,,nepleť se do něčeho, čemu nerozumíš. Nevíš, co všechno jsem udělal a nevíš, jak jsem se cítil při tom a po tom. Nemáš ani tušení, jak moc se snažim bejt jinej, jenže v mý hlavě je to dost pomotaný. Neřídim svý chování, neovládám svý tělo a už vůbec nejsem pánem svýho mozku."
,,A duše?" zeptala se Hermiona. Prašivec se jí dlouze zadíval do očí, pak svůj zrak stočil k cigaretám na stole.
Zapálil si a teprve pak odpověděl: ,,Nemám duši."
,,Každý má duši," oponovala Hermiona.
,,Jak jsem ti už řikal, nevíš vůbec nic. Myslela sis, že jsi mě prokoukla a že nikdy neuvěříš tomu, co jsem ti nakecal. Ve skutečnosti jsi tomu věřit chtěla."
,,Čemu jsem chtěla věřit? To mi teda řekněte..."
,,Že jsem jen chudák, oběť... Že jsem vlastně hrozně hodnej, jen to nikdo nevidí... Že tě mám rád."
,,Vy mě nemáte rád? Vůbec?" zeptala se Hermiona opatrně a snažila se nerozplakat. Prašivec popotáhl z cigarety.
,,Nevim, co znamená mít rád. Takže asi ne. Jestli je láska něco, co člověka ctí, tak jsem nikdy nikoho nemiloval."
,,Proč mi to říkáte? Jednou jste na mě hodný, pak mě od sebe odstrkujete, říkáte mi, jak vám na mě záleží, potom, že mě nenávidíte..."
,,Byly dny, kdy jsem sám věřil tomu, že bych tě mohl mít trochu rád. Prostě jsem tomu věřit chtěl. Nechápu, jak jsem mohl bejt tak blbej!" Na tohle už Hermiona neodpovídala, jen na něj tiše zírala. Po chvíli se trochu uklidnil, nebo se to tak Hermioně zdálo. ,,Chceš znát pravdu? Chceš vědět, jakej skutečně jsem?"
,,Nejsem si tím jistá, ale asi bych to měla vědět."
,,Ale varuju tě, jestli sis vo mě myslela něco hezkýho, tak teď přijdeš vo všechny iluze."