Hermiona luskla prsty a Prašivec zamrkal do tmy. Došel k závěru, že bude muset zvýšit dávku lektvaru. Sáhl po lahvičce, napil se a otočil se k Hermioně. Nebyla tam. Postel byla prázdná, v koupelně se nesvítilo, zaposlouchal se, ale dům obývalo pouze ticho. S menším zavrávoráním vstal a prošel každý pokoj. Nikde nebyla. Nejdřív ho polil strach, že se jí něco stalo. Pak se ale do jeho srdce zahryzl hněv. Myslel si to už dávno, ale teď ho v tom utvrdila. Neexistovalo jiné logické vysvětlení. ,,Ta děvka," zašeptal nenávistně. Ve spáncích mu bušila krev. Ruce zatnul v pěst, až mu klouby zbělaly. Znaveně doklopýtal zpět k posteli a z nočního stolku vyndal její šálu. Namotal konce šály na ruce a trhl. Šál se napjal stejně jako svaly v Prašivcově těle. Kdyby se teď vrátila, Prašivec za její bezpečí neručil. Kdo šuká s jinejma, nezaslouží slitování! Vlastně si o to koledovala, tímhle chováním ho vlastně žádala o to, aby ji zabil. Ruce mu znaveně klesly na kolena. Lektvar mu bral fyzickou sílu, ale jeho mysl zčernala. Usnul při pomyšlení na její smrt. Propadl se do svého dětského pokoje. Naproti němu seděl otec, čistil si brýle. To dělával vždy, když chtěl získat čas na promyšlení své promluvy. Když si brýle nasadil, řekl: ,,Synku, musíš pamatovat, že to, co si považuješ za pravdu, nemusí být pravda i ve skutečnosti. Když tě ty myšlenky přepadnou, musíš si stále opakovat, že to není skutečné a že to přestane."
,,Oni se mi smějou, tati..."
,,Nikdo se ti neposmívá," ujišťoval ho otec. ,,Mluvil jsem s profesory, nikdo ze studentů se k tobě nechová zle."
,,Ne, fakt, věř mi. Oni mě nenávidí," přesvědčoval svého otce, i když vlastně neměl jediný důkaz, že říká pravdu... Kromě toho pocitu.
,,Ale kdo, Sebastiane? Kdo tě nenávidí?"
,,Všichni," odpověděl jednoduše Prašivec, protože to tak cítil. ,,Nemám nikoho, kdo by mě chápal. Ani vy mě nechápete!"
,,Považovat všechny za své nepřátele je nebezpečné jak pro tebe samotného, tak pro ostatní. My s maminkou se tě snažíme pochopit, chceme ti pomoct, jenže ty nás k sobě nechceš pustit."
,,Ne," řekl a nesouhlasně zavrtěl hlavou. ,,Nechcete mně pomoct, chcete mě změnit v perfektního syna, kterej všemu rozumí! A to já nejsem!"
,,Sebastiane," zašeptal jeho otec trpělivě, ,,nežádám po tobě, abys byl dokonalý. Sám dokonalý nejsem. Nikdo není. Jen chci, abys přemýšlel o tom, čemu věříš - jestli tomu, co se děje kolem tebe, nebo tomu, co vidíš ve své hlavě. Pořád nás obviňuješ, že tě nemáme rádi. My tě máme rádi, jsi náš syn. Je jedno, že jsi ve Zmijozelu. Ani na tvých známkách nezáleží, navíc máš skvělý prospěch."
,,To řikáš jenom, abys mě uklidnil!"
,,Nebudu tě přesvědčovat. Sám se rozhodni, co je správné. Jen pamatuj, že tu pro tebe vždycky budeme."

...

Hermionu rozbolela hlava. Všechno se s ní začalo točit. Znala ten pocit, věděla přesně, co tento pocit způsobilo. Stačila ta malá kapka lektvaru, kterou na ní zanechaly jeho rty. ,,Je ti něco, Grangerová?" Hermiona párkrát zamrkala, aby zaostřila zrak. Zhluboka se nadechla a několik vteřin se soustředila na to, aby přemohla nepříjemně známý stav. Tentokrát však nemohla jen tak usnout! Snažila se s tím bojovat, ale tím hůř se jí uvažovalo. ,,Slyšíšíšíšíšíšíšíšíšíš mě?" zazvonilo v jejích uších. Znělo to jako rolničky, ne jako slova. Hermiona se musela pousmát.
,,To je jasný," odvětila uvolněně. Nejradši by si lehla na zem a spala, zároveň ale chtěla létat nad městem. ,,Poletíš se mnou?"
,,Cococožežeže? Cožecožeco?" Zapochybovala, že je to Prašivec, ale kdo jiný by to byl? Existoval někdo jiný kromě Prašivce?
,,Zvládnu to sama, když nechceš!" obořila se do něj Hermiona a odhodlaně vstala. Došla ke stolu, vylezla na něj a rozpřáhla ruce. ,,Nepotřebuju tě."
,,Gran...?" Nachystala se, pokrčila kolena a vyskočila. Kdo by to řekl, že umí létat? Prorazila chátrající střechu a vysokou rychlostí stoupala k nebesům. Cítila proudící vzduch, narážela do londýnské mlhy, stávala se letním deštěm. Zvládala to. Bez Prašivce, bez všech ostatních. Mohla být sama, dokázala se vznášet bez toho, aby ji někdo podpíral. Mezi prvním a druhým mrakem ji zasáhla bolest v hrudi. Jako kdyby si vzpomněla na něco smutného, na něco, co sama před sebou ukrývala. Rodiče. Nasucho polkla. Harry. Přivřela oči. Ron. Na vteřinu se Hermioně zastavilo srdce. Došlo jí, že létat neumí. Když Prašivcovi řekla, že ho nepotřebuje, chvástala se. ,,Potřebuju vás," zašeptala vyděšeně. Vznášela se nad Londýnem a bála se pádu. ,,Já umřu. Nezvládnu to. Nenechávejte mě tu samotnou..." kňourala Hermiona. Uslyšela hřmění, srdce se jí zběsile rozbušilo. Když se objevil blesk, udeřilo ji něco do tváře. Trhla sebou a otevřela oči. Draco si ji zkoumavě prohlížel.
,,Promiň, Grangerová, ale nedokázal jsem tě jinak probudit. Jsi v pohodě? Usnula jsi během našeho rozhovoru, jak nějaká Růženka."

...

,,Víš, že je zakázáno v noci chodit po škole?" zeptal se Lamb.
,,To je mi jedno," odpověděl a chtěl kolem Lamba projít, ten mu však vstoupil do cesty.
,,Jenže tím porušuješ školní řád," oponoval Lamb. ,,Proto tě žádám, abys se mnou šel za ředitelem." Najednou to znělo neškodně. V Prašivcových vzpomínkách se Lamb šklebil a jeho slova byla plná samolibosti. Jenže teď před ním stál normální kluk, který žádá o dodržování pravidel. Nic víc. Žádné úšklebky, žádná nadřazenost. ,,Nemůžu tě tu přece nechat," vysvětloval Lamb. Zlost, kterou tehdy měl, zastínila jeho uvažování. Viděl to, poprvé čistě a jasně viděl, co se skutečně stalo. Vytáhl hůlku a namířil ji na Lamba. Ten zvedl ruce, aby ukázal, že je neozbrojený. Couvl před Prašivcem. ,,Polož tu hůlku. Tohle není vtipné," požádal Lamb. Ne, neříkal to tónem, který tehdy slyšel.
,,Už nejseš tak mocnej, co?" houkl Prašivec a zasmál se. Nepřiměřená reakce, synu.
,,Můžeme to vyřešit v klidu," pokračoval Lamb klidným hlasem.
,,V klidu?! Nejsem podle tebe dostatečně v klidu?!" zařval Prašivec. ,,Víš co? Ty bys měl bejt v klidu! V úplným, smrtelným klidu!"
,,Tohle nemyslíš vážně. Takový přece nejsi," přesvědčoval ho Lamb a hlas se mu zachvěl strachem.
,,Najednou takovej nejsem! Když se ti to hodí, tak takovej nejsem! Jenom aby sis zachránil krk, tak mi promlouváš do duše!"
,,Chtěl jsem jenom..."
,,Už mě nudíš," skočil mu do řeči Prašivec. To, co Lamb chtěl říct, mohlo být důležité. Chtěl mu to vysvětlit, Prašivec ale nechtěl poslouchat. ,,Vzpomeň si na něco hezkýho," poradil Lambovi. ,,Avada Kedavra!" Oči pohasly, tělo dopadlo na zem, Lamb byl mrtvý. Jak ho mohl zabít? Jak mohl ztratit sebekontrolu v tak nevinné situaci? Tohle malé škobrtnutí zbořilo poslední zbytky morálky. Té noci ztratil vše, co ho drželo při zdravém rozumu. Už totiž bylo zbytečné s tím bojovat, nebo aspoň on nabyl toho přesvědčení.

...

Převlékla se do pyžama a lehla si vedle Prašivce. Mračil se a něco tiše mumlal ze spaní. Hermiona ho chytila za ruku. Jeho dech se zklidnil, svaly v obličeji povolily. Někdy mu dokázala pomoct. Hermiona se pousmála a zavřela oči, ale usnout se jí nedařilo. Sama sobě záměrně nepomohla. Nezasloužila si to.