Prašivec přišel krátce po půlnoci. Hermiona vzhlédla od knihy. Ještě se na něj zlobila, jenže se tvářil provinile, tak ho nechala být. Svlékl se a ulehl vedle Hermiony. ,,Máš u sebe tu břečku?"
,,Myslela jsem, že máte ten lektvar rád. Zvlášť, když každý večer pijete alkohol jako přípravu na jízdu," odpověděla s předstíraným překvapením.
,,Promiň, květinko," zašveholil otráveně. ,,Nemáš, prosím, u sebe ten lahodný nápoj, jenž mne odnese do říše snů?"
,,Nemusíte být jízlivý. Lektvar vám nenutím. Je to vaše svobodné rozhodnutí." Hermiona vsadila na lhostejný přístup, ale tajně se obávala toho, že si Prašivec lektvar nevezme.
,,No jasně, když už jsem na tom závislej," řekl a na krátkou chvíli zkřížil ruce na prsou. ,,To tak! Bych pak byl vzhůru celou noc."
,,Děkuju," pravila Hermiona a podala mu lahvičku. Prašivec se napil. ,,Jak jste mluvil o tom Zmijozelu... Přemýšlela jsem. I kdybych patřila do Zmijozelu, nemohla bych tam být. Moji rodiče jsou mudlové. Ve Zmijozelu by mě nenáviděli."
,,Hm... Tak aspoň víš, jak jsem se tam cejtil já," odvětil Prašivec.
,,Prosím?" zeptala se Hermiona. Prašivec si unaveně povzdechnul a přivřel oči.
,,Z matčiny strany máme v rodině spoustu mudlů. Nečistej šmejd," označil sám sebe. ,,Takže jsem nebyl dobrej pro rodiče, pro spolužáky, Havraspár i ten zkurvenej Zmijozel."
,,Ale sám jste říkal, že jste byl dobrý student," obhajovala ho před sebou samotným Hermiona.
,,K čemu to bylo? Všem bylo jasný, že se snažim, abych zapůsobil na ostatní. A v takovym případě tvoje úspěchy nikdo neslaví. Všichni znali můj záměr, uplně všichni věděli, že jsem jenom Prašivec. Křivej křivák..." Během proslovu jeho hlas utichal. Lektvar začal zabírat.
,,Odvážný muž, který mě zachránil," opravila ho Hermiona. Nechtěla, aby usínal s pocitem méněcennosti. Prašivec otevřel jedno oko a usmál se.
,,Ty seš ale pěkná lhářka. Nalži mi ještě něco dalšího," poprosil. Hermiona si lokla lektvaru a pohladila Prašivce po vlasech.
,,Nelžu vám. V tomhle bych vám nelhala," řekla, ale Prašivec už spal. Ještě chvíli ho pozorovala, než pocítila únavu. Položila hlavu na polštář, pohltila ji záře letního dne.
,,Lžeš mi," pravil Ron místo pozdravu. Hermiona došla těsně ke svému snoubenci a chytila ho za ruku.
,,Nikdy bych ti nelhala," zašeptala. Ron jí položil ruku na tvář.
,,Snesu to. Jen mi to nezatajuj."
,,Nic netajím! Nelžu! Nejsem-"
,,Dobře. Omlouvám se. Nemyslel jsem to tak," skočil jí do řeči Ron. ,,Jsem rád, že jsi ke mně upřímná. Měl jsem jen takový menší záchvat paranoii." Hermioně se to celé nějak nezdálo. První týdny jí nic podezřelé nepřišlo, ale postupně zjišťovala, že Ron není Ronem. Ne úplně. Jakmile se ve snech začala soustředit na detaily, všimla si určitých nápověd. Užíval stejné věty jako Prašivec. To byla ta část jejího mozku, která ji nutila se stále trápit a přemýšlet. Druhá část byl Ron, skutečný Ron, jediný Ron. To Ron Hermioně nabízel klid.
,,Rone, buď se mnou," požádala zrzavého mladíka. ,,Pořád, navždycky, nenech mě klesnout ještě níž."
,,Nenechám tě. Nepustím tě," sliboval, ,,pokud mě necháš. Chci se k tobě dostat, ale vzdaluješ se mi. Jako kdyby sis zakázala být šťastná." Hermiono nitro se zkroutilo bolestí.
,,Kéž bych si tě zasloužila," špitla a sklonila hlavu.
,,Sama jsi mi říkala, že na tohle se v lásce nehraje. Zaslouží, nezaslouží." Otevřela oči, ale před sebou už neviděla Rona, pouze špinavý strop. Její výčitky přepraly účinky lektvaru. Zjistila, že spala pouze hodinu.

...

Bloudil, cestoval mezi světy a ztrácel naději. Nakonec ji našel. Rozbušilo se mu srdce. Seděla v bílé prázdnotě. Nebylo tam naprosto nic. Hlasy, lidé, otázky... Vše, co mátlo jeho mysl, zmizelo. Jen ona zůstávala. Vždy to byla jen ona. Se svou obdivuhodnou touhou pomáhat. Přišoural se jako provinilý školák. Klekl si k ní. ,,Nemyslel jsem to tak, květinko. To ty hlasy. Nechtěl jsem..." Láskyplně se usmála.
,,Já vím," odpověděla. ,,Jenom mě to zamrzelo. Bála jsem se, byla jsem naštvaná a dotčená, ale to neznamená, že tě nenávidím. Myslíš si, že tě nemám ráda, ale jsi slepý. Nevím, jak bych tě mohla nenávidět." Schoulil se do klubíčka a hlavu položil do jejího klína.
,,Bojim se, že ti ublížim. Zastav to. Zbav mě těch hrozných myšlenek," požádal ji nešťastně. Začala se mu vískat ve vlasech, aby ho uklidnila.
,,Snažím se. Dej mi víc času a já to všechno urovnám."
,,Už se takhle nechci cejtit..."
,,Chudáčku maličký, nikdo na světě ti nerozumí. Nikdo tě nechápe. Ale pamatuj, máš mě. Já přece zůstala. Jsem první, která přichází. Jsem ta poslední, která odejde."
,,Takže odejdeš jako všichni ostatní?"
,,Všichni jednou odejdou. Zaměř se na to, že já budu s tebou, dokud to bude možné."
,,A zůstaneš dlouho?"
,,Nejdéle, jak budu moct. Jen teď zavři oči. Na vteřinu na všechno zapomeň." Poslechl ji. ,,A teď se můžeš vzbudit a bojovat dál," řekla a s něžným lusknutím ho probrala ze snu. Otevřel oči a otočil se k Hermioně. Jenže ta už tam nebyla. Prospal její cupitání po domě, hledání skřipce a odchod do "práce", podle hodin se blížilo poledne. Ve snu sice odcházela jako poslední, ale v životě vždycky pláchla na ministerstvo s prvním slunečním paprskem. Jediné, co ho utěšovalo, bylo vědomí, že je pátek a tím pádem bude jejich klasický páteční večer.