Po třech týdnech už měla Hermiona přesně rozvrženo, které dítě má
a) neznámého otce,
b) nedohledatelné předky,
c) velký talent...
Snape jí průběžně vymýšlel nové lži. Zamknutý šuplík se plnil nehodícími se informacemi. Stále ji ale strašily děti, které šanci na vzdělání nedostaly kvůli náhodě.

Vzala vyplněné spisy a vyšla ze své kanceláře. Přešla chodbu a zaklepala na dveře. ,,To je ale náhoda! Kohopak jsem to nepotkal?" ozval se za ní známý hlas. Otočila se k Luciusovi čelem, ale ani se neobtěžovala ho pozdravit. Usoudila, že stejně o její pozdrav nestál. ,,Jak je vidět, sdílíte stejné nadšení," odhadl Malfoy a ušklíbl se. ,,Každý ke své sortě, že? Kdybych byl stejný špinavý mudla jako vy, asi byste si mě oblíbila." Hermiona chtěla odpovědět, nadat mu do arogantních debilů, ale rozhodla se zachovat chladnou hlavu. Dveře se konečně otevřely. Snape nejdřív pohlédl na Hermionu, pak na Malfoye.
,,Proč jsi přišel, Luciusi?" zeptal se Snape poměrně mile, to znamenalo, že člověka aspoň v první větě neproklel. Jinak se netvářil nijak nadšeně, že Luciuse vidí.
,,Kromě toho, že jsem se chtěl podívat, jak vám to tu jde," začal a dal si záležet, aby důležitost tohoto důvodu zdůraznil, ,,tak jsem tě, ještě k tomu, přišel pozvat na večeři. Narcissa bude v pátek připravovat krocana." Hermiona zhnuseně zvedla horní ret. Vypadala jako naštvaná čivava, Snape na ni krátce pohlédl a Hermiona v hlavě uslyšela tichý smích. Kdyby Hermiona mohla být tak troufalá, myslela by si, že to byl smích černovlasého muže, který se tvářil znuděně.
,,Rád přijdu," přijal Snape pozvání. Zmínku o inspekci ignoroval. Lucius se krátce usmál, pak stočil pohled k Hermioně.
,,Nevěř jí jediné slovo. Já takovýhle znám," poradil Lucius Snapeovi a zatvářil se zasvěceně.
,,Neboj, drahý příteli. Nevěřím a stále ji kontroluji," ujistil ho Snape. I Hermiona mu to uvěřila. Dokonce ji na vteřinu napadlo, že jí Snape schválně nalhal vymyšlené plány a ve skutečnosti informuje Voldemorta. Hned tu hloupou myšlenku zahnala, ale stejně se nad sebou zastyděla. ,,I tak bych uvítal, kdybys mou podřízenou nechal pracovat a nechal hodnocení situace na mě. Přeci jen bychom se měli řídit domněnkou, že bez důkazu je člověk nevinný." Hermioně se hned vybavil Brumbál. Ten mluvil stejně. Snape nemohl být špatný člověk, když i jako ,,záporák" vyznával presumpce neviny. Lucius se pouze zašklebil, ale chápavě přikývl.
,,Věřím, že si ji dokážeš uhlídat. Jen jsem chtěl vědět, jestli nepotřebuješ pomoc. Klidně bych na ni dohlížel," řekl Lucius a nenápadně si Hermionu prohlédl. Nejhorší u Malfoye bylo, že Hermiona nepoznala, jestli na ni kouká nenávistně nebo chtivě.
,,Děkuji ti za nabídku. Možná toho využiji, až bude potřeba. Zatím se mi zdá, že to zvládám," odvětil Severus sebejistě. Pustil Hermionu dovnitř a s Luciusem se rozloučil. Hermiona položila pergameny na stůl a schovala tvář v dlaních. Neplakala, jen potřebovala nabrat síly.
,,Nevěří mi," řekla tlumeně.
,,Slečno Grangerová, s tím přeci počítáme. Vždy budete podezřelá. Hlavně před ním mlčte a tvařte se, že se za sebe stydíte," odpověděl Snape.
,,Tak to nebude zas tak těžké." Doufala, že ji Snape povzbudí, ale ten její sebekritickou poznámku přešel.
,,Rada pro příště - nedávejte na sobě znát, že jste znechucena. Co kdyby na vás Lucius pohlédl? Jak byste vysvětlila své grimasy?"
,,Tomu by se to stejně líbilo. Byl by potěšen, že v někom vzbuzuje takový odpor," zavtipkovala apaticky Hermiona. Snape zavrtěl hlavou, jako kdyby ji nechápal.
,,Co máte v plánu v zítra večer?"
,,Budu doma," odpověděla Hermiona. Páteční večery přece byly alkoholové, takže bylo jisté, že bude doma.
,,Budete v jedenáct u dubu," vyvedl ji z omylu Snape. Krycí název pro jeho dům.
,,A kde budete vy?" zeptala se zmateně Hermiona.
,,Budu na večeři u Malfoyových." Došlo jí, že je v tom nějaký háček. Jen nevěděla jaký. Za těch pár týdnů se naučila důvěřovat, nevyptávat se a mlčet.

...

Rozpustila si vlasy. Prameny zašuměly, když sklouzávaly po košili. Ona ten zvuk snad ani neslyšela. Pokud si neuvědomovala, jak působí na muže, měl by jí to měl někdo říct a naučit ji se slušně chovat! Zpomaleně se usadila naproti němu a napila se kávy. Ta se v tom nějak vyžívá, pomyslel si. Olízla si rty a vydala ze sebe úlevné povzdechnutí.
,,Tohle jsem přesně potřebovala," pronesla omámeně. Nevěděl, o čem mluví. Všimla si toho a (jako slušně vychovaná dívka) musela uvést věci na pravou míru. ,,Ta káva. Děkuju, že jste mi ji připravil předem," vysvětlovala. ,,Těšila jsem se na kávu celý den." Že by přes celý den neměla čas na kafe? Co teda dělala? Přimhouřil oči, aby zaostřil svůj opilý zrak. Zkoumavě si ji prohlédl. Byla unavená - ano. Měla rozcuchaný účes - ne. Mluvila o práci čím dál méně - ano. Propočítal se k tomu, že ta vypočítavá holčička s někým šuká. Kdyby nešukala, měla by čas na kafe. Logický, pomyslel si. Jako všechny ženský, jako každá jiná rajda. Ale ještě k tomu si hrála na anděla! To ho štvalo snad ze všeho nejvíc. On se se svou zkažeností netajil, ale ona...
,,Ty jsi byla v Nebelvíru, že jo?" vyštěkl na ni.
Hermiona zvedla obočí a odvětila: ,,Ano. Proč?"
,,Ty sou čestný, že jo?"
,,Popravdě, čest je spíš předností Mrzimoru."
,,Ale máte tam taky nějakou podobnou vlastnost, ne?" vyprskl netrpělivě Prašivec. Na její opravování neměl čas. Stejně ho tím chtěla jen zmást.
Hermiona leknutím nadskočila a rozpačitě odpověděla: ,,Dalo by se říct, že ano... Třeba rytířskost, to je podobné... Nevím, co přesně chcete slyšet. Jinak bych vám dala lepší odpověď." Hrála to. Jenom ze sebe dělala chudinku. Měla v úmyslu v něm vyvolat soucit.
,,Neměla jsi bejt třeba ve Zmijozelu?" zeptal se nenávistně.
,,Nevím, na co narážíte." Možná skutečně nevěděla. Třeba to byl jeden z jeho přeludů. V hlavě to znělo logicky, ale bál se to vyslovit, protože by to byla chyba. Obvinit ji bez důvodu? Představil si svého otce, jak říká: ,,Pamatuj, že jsou to jen tvé představy. Snaž se to rozlišit." S nikým nespala. Nebo tomu aspoň nic nenasvědčovalo. Málem udělal hroznou hloupost... Ale sázka byla příliš vysoká a možná by vsadil na imaginární eso.
,,Já měl bejt v Havraspáru." Místo jednoho démona, vypustil druhého. ,,Aspoň to každej z rodiny čekal. Takže, když jsem si to tam jako malej štrádoval, byl jsem připravenej na Havraspár." Zastav to! Jen si tím ubližuješ! ,,Klobouk zasranej... Řekl, že s takovym bordelem v hlavě nikdy nebudu génius, ale že bych to mohl dohnat svojí touze po obdivu. Neřekl to nahlas. Nahlas řekl jenom mou kolej. Dal mně tim vlastně šanci. Sice ve Zmijozelu, ale mohl jsem to zkusit." Neptala se na nic. Měla se přece zajímat! Kdyby nešukala, zajímala by se o něj! ,,Víš, co mi řekli rodiče?" Zakroutila hlavou. ,,Nic. Nikdy si nestěžovali. Nikdy nedali najevo, jak moc jsem je zklamal."
,,Třeba jste je nezklamal," oponovala.
,,Zažila jsi někdy, že se na tebe někdo koukal fakt přívětivě, ale cejtila jsi, že to neni upřímný? Já totiž jo. Umim to poznat. Zklamal jsem je. Narušil jsem posvátnou tradici naší rodiny. Na konci každýho roku se usmívali a chválili mě za skvělý známky. Ale bejt nejlepší ve Zmijozelu nestačilo, abych předčil nejhoršího z Havraspáru."
,,Asi vím, co tím myslíte. Znám to. Moc mě to mrzí, že jste se tak cítil."
,,Nestojim vo soucit!" odsekl zlostně.
,,Tak mi řekněte, co chcete. Protože já bych vám ráda pomohla."
,,Ty seš posedlá pomáháním! Nepotřebuju pomoc! Kdyby ses místo toho svíkla, udělala bys líp. Stejně seš jenom děvka, tak se tak chovej!" Neřekl to... Nemohl přece něco takového vyslovit. Podle jejího výrazu věděl jistě, že to doopravdy řekl. Promnula si oči a řasenka se jí rozdrolila po tváři. ,,Promiň," řekl zkusmo, jestli by to nepomohlo odčinit slova, která mu vyšla z úst.
,,Než se urazím nebo budu raněná," začala slabým hlasem, ,,měla bych se na něco zeptat." Pohlédla mu do očí. ,,Vážně si to o mně myslíte? Chtěl jste mi ta hrozná slova říct?"
,,Ne. Nemyslim si to a nechtěl jsem to říct." Odvrátila zrak a znovu se zamyslela.
,,Dobrá. Půjdu si číst." Vstala od stolu a zastavila se u něj. Položila ruku na jeho rameno. ,,Vážím si toho, že jste mi o tom řekl. Chci vás znát. Začněte mi trochu důvěřovat." Nebesa se nad ním smilovala! Nejen, že mu odpustila, ale navíc mu projevila náklonnost! Celé jeho nitro prozářila naděje. Vždy, když čekal, že ho zavrhne, se zachovala opačně. Nejen, že ho neodsoudila, ona trpělivě nabízela pomocnou ruku. Přes všechno, co si myslel. Přes to, co říkal. Ona ho zachrání. Byl si tím jistý.