Ležela v posteli a zírala na temný strop. Prašivec dávno spal, whisky v žilách zjevně fungovala jako ukolébavka. Ona sama však nedokázala zavřít oči. Byla si jistá, že ji chce Prašivec trápit. Jeho odmítnutí nebylo zdůvodněné čistými úmysly. Naopak. Chtěl ji nechat napjatou. Dobrá strategie, uznala Hermiona. Byl to blázen, ale v jistém smyslu byl génius. To ji děsilo. Přetočila se zády k němu a myslela na Rona. A v tu chvíli, kdy si vybavila jeho zuboženou tvář, jí to došlo. Nezasloužila si nic míň než utrpení. Rychle zamrkala, aby zahnala slzy. Vybavila si situaci z dětství, kdy našla malé ptáče vypadlé z hnízda. Nebylo mu už pomoci. Tehdy ještě neměla hůlku, na strom taky nemohla vyšplhat a nemohla se ptáčete ani ujmout. Bylo příliš slabé. Jediné, co pro to malé vrabčátko mohla udělat bylo ukončit jeho život. Nechala ho tam v bolestech. Utekla tehdy domů a plakala. V hlavě se jí rozeznělo to tiché pípání, které znamenalo prosbu o pomoc. Přitom stačilo jen jedno silné dupnutí... Jen jedno mávnutí hůlkou, pomyslela si a ptačí elegii nahradil Ronův hlas.

Za okny se objevily první sluneční paprsky. Přežila první noc. Jaká škoda, pomyslela si. Musela si okamžitě vybavit důvod, proč nezemřela. Stálo to za to. Vlastně se ani jinak rozhodnout nemohla. Ne po vší té spoušti, kterou za sebou nechávala. Nezasloužila si smrt. Musela žít... Prašivec něco zamručel, otočila se k němu. Otevřel oči a rozespale se usmál. ,,Dobrý jitro, květinko."
,,Dobré ráno," odpověděla Hermiona posmutněle. Prašivec ji chytil za ruku.
,,Seš ledová," řekl a pevně její ruku stisknul, aby jí předal trochu tepla. ,,Chceš udělat čaj?" Jeho nálada se měnila každou minutou a Hermiona si na to stále nezvykla. Jenže když byl milý, nebylo zas tak hrozné být naživu. Když už s ním měla žít, nezamýšlela dělat si zbytečné problémy. A šálek čaje přece nebyl žádný hřích. Přikývla. Vyhrabal se z postele a zmizel ve dveřích. Sedla si a hned jí to připomnělo její návrat domů. Ron jí nosil čaj, seděl u ní a vyptával se, jestli něco nepotřebuje. Zastesklo se jí po nedávné době, kdy byl s ní. Chtěla se cítit stejně jako tehdy. Prašivec se vrátil s hrnečkem, podal ho Hermiona a lehl si zpátky k ní.
,,Moc děkuju," hlesla Hermiona roztřeseným hlasem. Horký čaj totiž rozproudil krev v rukách, a to ji rozklepalo. Do té chvíle ani netušila, jak veliká zima jí je.
,,Tobě je fakt jednoduchý se zavděčit," ušklíbl se a lenivě pozoroval, jak Hermiona pije. ,,Stejně seš hrozná potvora." Hermiona překvapeně otevřela ústa. ,,No nedívej se na mě takhle," pravil Prašivec uraženě. ,,Místo toho, abys mi děkovala na kolenou, tak si tady spokojeně vysedáváš a necháš si nosit čajíčky," prskal jako nevrlý kocour. Měl pravdu. Ještě víc posmutněla. Odložila hrneček na stůl. ,,Příště udělám čaj já vám," slíbila a shlížela k němu. Jeho hlava se na polštáři začala kroutit.
,,Hm. Tak to se teda překonáváš!" Jako malej, pomyslela si Hermiona, ale částečně chápala jeho rozhořčení. Proto se k němu nahnula a políbila ho na rty. Jen maličko, jen natolik, aby tím ukázala svou lítost.
,,Nechci, abyste si myslel, že si toho nevážím," zašeptala těsně nad jeho horním rtem a odtáhla se
 ,,Nechtěla bys mi ukázat ještě víc vděku?" zavtipkoval, ale tvářil se zaraženě. Asi našla jeho slabinu, protože s výčitkami přestal. Znovu se napila čaje. Na okno zobákem zaťukala sova. Prašivec otráveně protočil oči v sloup a doběhl jí otevřít. Převzal dopis a přečetl si adresáta. ,,Pro tebe," řekl. Počkal, až si Hermiona odloží hrneček, a předal jí obálku.

Vážená slečno Grangerová,
píši Vám ohledně Vašeho nástupu do práce. Zítra se, prosím, dostavte na sedmou hodinu ranní na Odbor školství a vzdělávání.
Budete krátce zaškolena, podepíšete smlouvu a budou Vám sděleny bližší informace nezbytné k vykonávání práce.
Vzhledem k tomu, že Vaše hůlka Vám byla odebrána, všechnu práci budete vykonávat bez kouzel (pouze v krajních případech budeme řešit situace dle práv, která Vám též zítra řeknu).
S pozdravem
Severus Snape