,,Pravda, pravda, drahý Severusi. Tak co na to říkáš?"
,,Klidně se jí ujmu, pane," souhlasil Prašivec a tvářil se velice překvapeně. Ten výraz si připravoval celý týden, aby působil důvěryhodně. Snape ho tehdy důrazně upozornil, že každá chyba může být fatální.
,,Skvostné! Dnes mám pocit, že jsme všichni odvedli skvělou práci," zapředl spokojeně Voldemort a všem popřál dobrou noc. Prašivec se zvedl a pouze krátce pohlédl na Snapea. Ten jeho pohled opětoval s kamennou tváří. Ani jeden z nich nemohl dát najevo, jak moc si oddechli. Prašivec si oblékl kabát. Došel k cele, kde Hermiona vyčkávala na konec porady. Byl naštvaný, že ho nutila k takovým věcem. Nemuselo to vůbec vyjít. Voldemort mohl pohlédnout do jeho mysli a tím by všechno bylo ztraceno. Byla to vlastně hrozně velká náhoda, že to vyšlo přesně podle plánu. Nenáviděl ji. Nechtěl už pro ni udělat vůbec nic. Hned, jak prošel dveřmi, mu to něžné stvoření vběhlo do náručí. Jeho páteří projela příšerná bolest. To je ta nenávist, pomyslel si. Neovládl se a pevně ji objal. Když plakala v jeho objetí, nemohl ji nenávidět. Přesto se sžíral touhou rozdrtit její křehké tělo. Byla tak bezbranná. Stačilo by správně trhnout jejím útlým krčkem... Přál si vidět vyhasínat život tak nevinné bytosti. Zničit tu bezchybnost, která mu připomínala, jaký je špatný člověk. ,,Můžeš žít u mě," informoval ji. Místo odpovědi stále jen vzlykala, takže nedokázal odhadnout, jestli je to pro ni dobrá, nebo špatná zpráva.

Přišla za ním už vykoupaná a oblečená v čistém pyžamu. Bosýma nohama za sebou nechávala šlápoty na podlaze. V mnoha ohledech byla ještě dítětem. Jinak by jí došlo, jak její roztomilé ťapkání působí na muže. A kdyby to věděla, rozhodně by tomu nešla naproti. Bylo vlastně tak jednoduché jí ublížit. Voněla po vanilce, musel se pousmát. ,,Dáš si ohnivou whisky?" Přikývla se stydlivě sklopeným zrakem. Nalil jí po dně skleničky a natáhl k ní ruku. Ta potvůrka se zdvořile pousmála a poděkovala. Znovu zamrkala dlouhými řasami. Nedělala to schválně, ale hrozně ho tím provokovala. ,,Tak jakej je to pocit bejt naživu?" zeptal se, aby zahnal své špatné hlasy.
,,Začínám si zvykat. Ale jsem z toho všeho vyděšená," odpověděla. Nevěděl, jestli to myslí jako vtip. Skleničku musela držet oběma rukama, aby ji neupustila, takže ta slova myslela asi vážně. ,,I když mě udivuje, jak moc šancí jsem dostala." Vyznělo to tak, že se vždy za její záchranu zasloužili bohové. Přitom jí ty šance dával on! Nebýt jeho, byla by mrtvá. Několikrát. Jen díky němu mohla vůbec dýchat. Znovu se v něm rozezvučela zlost a bubnovala v jeho spáncích. Někdy stačilo tak málo. Neovládal své pocity a v takových chvílích z toho vinil ji. Ona mu totiž dávala záminky ke ztrátě sebekontroly. Nebyl paranoidní, tohle totiž už nemohl být výplod jeho fantazie. Ona ho chtěla štvát, vyžívala se v tom. Nebyla dítě! Nebyla nevinná! Existovala jenom kvůli tomu, aby ho ničila.
,,Děkuju vám. Vím, jak muselo být těžké mě zachránit," dodala tím nejnevinnějším hláskem, který kdy doputoval do jeho uší. Nepatrně trhl hlavou, tik z pádu do reality, jak říkával jeho otec. Otec byl intelektuál, nazýval proto záchvaty svého syna sofistikovanými (až poetickými) názvy. Prašivec se zamračil a rychle odpověděl: ,,No, tak aspoň doufám, že seš ráda naživu." Na to neodpověděla, což bylo zvláštní. Místo toho se napila a zašklebila se.
,,Nejsem moc zvyklá na alkohol," špitla stydlivě. Jak jinak, ušklíbl se. Tohle maličké děvčátko nepilo, nekouřilo, nenadávalo a nezabíjelo své partnery. Kurva, ty bys měla mít svatozář, pomyslel si nenávistně.
,,Tak si zvykej, protože v tomhle světě nebude místo pro střízlivý," pronesl s úsměvem a dolil si skleničku. ,,Brzo asi půjdem spát, ne?" V jejích očích se objevil strach. Nechápal, čeho se tak bojí. ,,Byl to totiž náročnej den. Nebo ty nejseš unavená?"
,,Jsem," odvětila souhlasně, ale znělo to, jako kdyby ji vlastní odpověď děsila. Na to, jak byla čitelná, nerozuměl jí. Podle vzorce jejího chování by měla být šťastná. Ale ona tak nevypadala. Ona se v tom vyžívala, ráda trpěla. Ne všechno v tvé hlavě je skutečné, připomněl sám sobě.

Čekal, až si lehne Hermiona vedle něj. Ona ale stála u postele a soustředěně oddechovala. Vypadalo to, že se odhodlává k neuvěřitelně těžkému výkonu. Osobně tipoval, že se bojí vedle něj ulehnout. Po pár vteřinách si začala rozepínat vrchní díl pyžama. Překvapeně zvedl obočí a jeho zorničky se rozšířily jako šelmě. Rád by ji viděl, ale nedalo mu to. ,,Co to děláš?" zeptal se. Kdo se moc ptá... Byl si vědom toho, že by bylo lepší nevědět důvody jejího svlékání.
,,Vím, jaká je cena za záchranu," odpověděla prázdným hlasem. Ach tak! Děťátku došlo, že nic není zadarmo. Vstal a došel k ní.
,,Myslíš, že by mě to takhle bavilo?" Zmateně k němu vzhlédla. ,,Neřikám, že bych si nedal říct, ale ta tvoje apatie mě moc nebere. Jestli si ten dluh někdy vyberu, tak budeš muset bejt trochu... živější."
,,Já jsem ale připravená. Budu... poslušná." Skutečně se dožadovala toho, co si myslel? Přemlouvala ho k tomu? V hlavě se myšlenky rozvířily. Nebo se mu to jen zdálo? Ne! Určitě tomu tak bylo! Nabízela se mu. Odevzdávala se mu.
,,Zlatíčko, to je právě ten problém. Já nechci, aby sis to odbyla jenom tím, že si lehneš na záda a roztáhneš nohy," řekl s hranou lítostí a pohladil ji po vlasech. ,,Tohle neni zábavný. Dneska na to stejně nemám náladu. A jak je vidět, tobě je to dost jedno, co se s tebou bude dít. Nuuu-dáááá!" Poodstoupil od ní. ,,A zapni se. Nechci, abys mě před spaním rozptylovala." Kéž by ho rozptylovala! Chtěl, aby se na něj tiskla svým nahým tělem a on by mohl nehty vyrývat cesty v její kůži. Toužil narušit její dokonalost aspoň šrámy. Netrpělivost si pohrávala s jeho představivostí, ale byl rozhodnutý vyčkat.