,,Utíkejte!" houkla Hermiona a sama se rozběhla lesem. Utíkala jako o život. Nestíhala ani posílat kletby. Jen kličkovala mezi stromy, aby ji bylo těžké chytit. Rychleji, pobízela samu sebe, ale zdálo se, že zpomaluje. Vždy se považovala za dobrou běžkyni, ale její pronásledovatelé byli lepší. Hlavně ten jeden skoro letěl. Nevěřila by, že takovou rychlost může normální člověk vyvinout. Ale možná nebyl normální člověk. Jako by Hermiona byla laň, po jejíž krvi touží vlk. Mezi nohy se jí motaly větvičky a jakmile zakopla, věděla moc dobře, že je s ní konec. Jedno malé škobrtnutí, a jak to změní celý vývoj děje! Cítila se jako ve zpomaleném filmu, když dopadala na kolena. Odřela si dlaně, jak se snažila zmírnit pád, ale bolest necítila. Vyděšeně vzhlédla ke svým kamarádům, kteří stále utíkali. Harry se v jednu chvíli otočil a zastavil se.
,,Mio!" zakřičel a chtěl jí běžet na pomoc.
,,Rone! Splň to, co jsme si slíbili!" zařvala Hermiona a Ron, který do té doby nevěděl, co se děje, se podíval na scénu za sebou. Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než Ron našel tolik síly, aby Harryho chytil a přemístil. Viděla jeho nešťastný pohled, ale nesměl porušit domluvu: Nejdůležitější je Harry, v nebezpečí zachránit jeho. A to udělal. Kdyby jí nešlo o život, možná by se usmála nad tím, jak Ron celou situaci zvládl. Jenže najednou byla sama. Úplně osamělá a bezradná. V tom si uvědomila, že se k ní zezadu blíží skupina Fenrira Šedohřbeta. Utíkat před vlkodlakem? Jaká pošetilost! Měla šanci jen na to, aby se naposledy nadechla bezpečně a svobodně. Zavřela oči a poslouchala hluk mužů. Ve skutečnosti se to stalo v neuvěřitelné rychlosti. Poslední, co si pamatovala byl výkřik: ,,Mám tu holku!", následovaný prudkým nárazem do hlavy....

...

Ron přemístil Harryho na Grimmauldovo náměstí. Hned, jak získali pevnou půdu pod nohama, Harry se vymanil z jeho sevření a praštil Rona do tváře. Ten padl na zem, protože to neočekával. ,,Proč jsi to udělal?!" začal řvát, klekl si a začal ho mlátit jako smyslů zbavený. ,,Proč jsi to udělal?!" opakoval stále dokola. První přiběhla Molly Weasleyová a šokovaně pozorovala, co se odehrává před jejím zrakem. Další se seběhli Remus a pan Weasley, oba chytili Harryho za ruce a vytáhli ho na nohy. Harry se zmítal a kopal nohama. Z očí mu tekly slzy.
,,Nemohl jsem jinak..." zašeptal Ron, zatímco se k němu sehnula jeho matka, aby se ujistila, že je v pořádku. Tahle věta Harryho rozběsnila. Vydal ze sebe nenávistný křik a nebýt dvou dospělých mužů, kteří ho stále drželi, vrhl by se na něj znova.

...

Trhla sebou a v první chvíli si oddechla, že to musel být jen zlý sen. Jenže v té stejné vteřině ji příšerně rozbolela hlava. Viděla rozmazaně a všechno se s ní točilo. Zamžourala do tmy a když si zvykla na šero, uviděla, že se nachází uprostřed jakési cely. Ležela na studené zemi. Zakňourala bolestí a chytila se za týl hlavy. Lepkavá krev se obtiskla na její prsty a dlaň. Pokusila se nahmatat hůlku v zadní kapse svých kalhot. Jistěže tam nebyla. Bez úderu do hlavy, by jí to došlo dřív, že je hloupé domnívat se, že by jí nesebrali hůlku. Přitom odzbrojení nepřítele je základ, na který by neměla zapomínat ani zraněná. Unaveně se znovu sesunula blíž k podlaze a položila na ni své horké čelo. Snažila se uvažovat, ale celé to pro ni bylo jako v mlze. Všechny myšlenky mizely v tepající ráně na hlavě. Nadechla se, počítala do tří, vydechla. Chytili ji, o tom už nebylo pochyb. Pokud se pamatovala dobře, měli by být chlapci v bezpečí. Jestli se jim nic nestalo, tak už určitě vymýšlí plán, jak ji zachránit. Jejím jediným úkolem bylo těch, maximálně pár dnů, přežít. A nic neprozradit. Jen jim nic neříct, pomyslela si a slabě se zatřásla strachem. Budou ji mučit. Budou jí ubližovat. Začala tiše vzlykat.

...

Rona poslali k sobě do pokoje, aby Harryho svou přítomností nerozrušoval. Usedli k velkému stolu nad kterým panovala truchlivá atmosféra. Molly Weasleyová všem dala moučník, kterého se nikdo ani nedotkl. ,,Harry," začal klidným hlasem Remus, ,,Ron udělal jedinou správnou věc. Kdybyste se pro Hermionu vrátili, chytili by vás taky."
,,Je to moje nejlepší kamarádka..." šeptal Harry prázdným hlasem.
,,Vím. Nicméně je členkou Řádu, moc dobře věděla, co to znamená. Všichni počítáme s touto možností, proto Hermiona připomněla Ronovi, jak se má zachovat. Ona sama si to přála."
,,Neměli jsme ji tam nechat. Není to fér. Není to správné."
,,Harry, podívej se na mě," přikázal Remus trpělivě, Harry s nelibostí uposlechl. ,,Hermiona bude v pořádku. Najdeme ji. Je lepší hledat a zachránit jednoho člověka, než vás všechny. Navíc, kdyby vás chytili, nedozvěděli bychom se o tom," vysvětloval a Harry začal chápat. I tak ale nesouhlasil.
,,Co mám dělat?" zeptal se a pocítil pohlcující bezmoc.
,,Ty, Harry, pokračuj v hledání viteálů. To je jediné, co můžeš dělat. Pokračovat."
,,Ne! Já chci zachránit Hermionu!" oponoval velice emocionálně Harry.
,,To je to, co si přejí. Čekají na to, že si pro Hermionu přijdeš. A to nesmíš. Ty. Budeš. Dál. Hledat. Viteály." Harry prudce vstal od stolu, vzal do ruky skleničku a mrštil s ní o zeď.
,,Nezastavíte mě."

Druhého dne zaklepal na dveře Ron a vstoupil do pokoje k Harrymu. Ten seděl na posteli a přemýšlel. Celou noc oba mladíci probděli, takže vypadali vyčerpaně. ,,Nechci se s tebou bavit," oznámil Harry chladně.
,,Není čas se vztekat. Musíme teď držet při sobě. Tak by si to Hermiona přála," řekl Ron a Harryho oči se nebezpečně zúžily.
,,Hermiona by si v první řadě nepřála být v zajetí!"
,,Myslíš, že to pro mě bylo jednoduchý?" osopil se Ron na Harryho. ,,Nechat ji tam? Nepomoct jí? Sakra, kdyby bylo na mně, tak zachráním ji, ne tebe! Protože ona by si toho aspoň vážila!"
,,Tak to sveď na mě! Proč jsi mi o té domluvě neřekl?",,Protože bys s tím nesouhlasil! To je přece jasný! Dokonalej Harry Potter by se nenechal vědomě ochraňovat!"Harry rychlým krokem došel k Ronovi a vyměřoval si v ruce sílu, kterou ho uhodí. Jenže pak si všiml jeho ubrečené tváře. ,,Vždyť já ji miluju..." zašeptal lítostivě Ron. Harry povolil zatnutou pěst a pevně Rona objal.
,,Mrzí mě to," řekl Harry. ,,Nikdy jsem nepočítal s tím, že bychom ji mohli ztratit."

...

Podle maličkého proužku světla v okně odhadovala, že začíná nový den. Po kolenou dolezla ke zdi, o kterou se přidržovala, když se škrábala na nohy. Zamotala se jí hlava, takže se hned zády opřela o stěnu a snažila se zklidnit svůj dech. Nádech nosem, raz, dva, tři, výdech ústy. Nevěděla ani proč se snaží. Bylo zbytečné vůbec vstávat, natož se zbavit nevolnosti, kterou vyléčit stejně nemohla. Myslela si, že po odpočinku, se bude cítit líp, ale zranění bylo vážné. Podlomila se jí kolena, sjela zpátky na zem. Aspoň hlavu udržovala vztyčenou. I kdyby existovala možnost, jak utéct, v tomhle stavu by na ni nepřišla. Proto si opakovala zásady dýchání a se zavřenýma očima utíkala ke vzpomínkám s rodiči. Pootevřela ústa, aby zavolala svou maminku, ale její hlas se neozval. Její hlava ztěžka padla dopředu. Jen chtěla na chvíli zapomenout, co se děje. A nemyslet na to, co se bude dít. Vybavila si Ronův obličej, jeho nesmělý úsměv, hlouposti, které říkal.

,,Rone, nezapomínej na to, co jsme si slíbili," šeptala a držela ho za ruku.
,,Nevím, jestli bych to zvládl," řekl Ron smutně.
,,Taky nevěřím tomu, že bych tě někdy musela opustit. Ale tohle mezi námi nesmí ovlivnit válku," pravila Hermiona. Objala ho, tak pevně, jak jen dokázala. ,,Kéž by nás nikdy nic nerozdělilo."

Zdálo se to tak skutečné. Jako kdyby v té vzpomínce právě byla. Jakoby se nacházela v tom okamžiku, kdy si vyznávali city. Jenže hluk ji přesvědčil o opaku. Šramocení klíče ji vytrhlo z utěšujících představ. Veliké dveře zaskřípaly a někdo vešel. Nechtěla toho člověka vidět. Hrozně se bála, co přijde. Ať už se s ní v cele nacházel kdokoliv, byl to nepřítel - nebezpečný nepřítel. Její srdce se rozbušilo. Viděla jen boty mužské postavy, která si dřepla před ní. ,,Ahoj, krásko," řekl povědomý hlas.