Z ředitelny odcházela stejně otrávená, jako tam přišla. Ředitelka nebyla ve zrovna dobré náladě, takže jí obvinila i z věcí, které vůbec nespáchala, ale to bylo Luis momentálně jedno. Její matka byla od brzkého rána, až do pozdního večera v práci a vydělávala jim peníze na živobytí, takže se o ni, ani o Merillin moc nestarala a bylo jí fuk, co mají za známky a nebo co udělaly za průšvihy. Vždy, když se k ní nějaký donesl, šoupla jim na stolek balík peněz se vzkazem, aby zaplatily škody a jinak to neřešila. Luisiana žila v domě jen s ní, se svou sestrou Merillin a občas k nim zajela i babička Leslee. Mužská noha nepřekročila práh jejich domu už řádku let, jelikož jejich děda z matčiny strany již zemřel a ten druhý se s nimi již nestíká, stejně jako jeho manželka. A o tom psychopatovi, který se nazýval otcem, ani mluvit nechci, jelikož by to nebylo příjemné povídání a počteníčko. Luisiana znovu sklopila hlavu a vydala se zpět do třídy, kde bez zaklepání otevřela dveře a bez toho aby je zavřela se vydala dozadu na své místo do zadní lavice u okna. ,,Příště včas, Darkwoodová!" Zavrčel ještě učitel a pomalým krokem se vydal zavřít dveře, jenže v tu chvíli zazvonilo a žáci si začali balit a bavit se mezi sebou. Trewisse si povzdechl, otočil se na podpadku, propálil je všechny pohledem a začal sklízet své věci z katedry. Žáci se okamžitě natlačili ke dveřím a hrnuli se ven, nic neobvyklého mimochodem. Luisiana se s nimi nechtěla přetlačovat, jelikož neměla ráda doteky, ať už od cizích osob, či od rodiny. Ošila se vždy, kdy se o její jemnou kůži cokoli byť jen otřelo. Nenáviděla cizí doteky a měla pro to dobrý důvod, jenže ho nemohla nikomu říct. Žila uzavřená sama v sobě a bylo jí vlastně jedno, že je pro ostatní příkladem člověka, se kterým by si jistě nic nezačínali. Neměla žádné kamarády, jelikož se jí všichni vyhýbali obloukem a snažili se nevypadat znechuceně, nebo vystrašeně, když okolo nich procházela. Ale ani tyhle pohledy, ji nijak nevyváděli z míry, jelikož kdyby sama sebe potkala, zřejmě by reagovala stejně. Nesnažila se to nijak změnit, nenáviděla sebe, nenáviděla ostatní, proč by se měla snažit vypadat dobře? Proč by měla na ostatní nějak zapůsobit? Je to její život, ne jejich, může jim být ukradená. Východ se konečně uvolnil a ve třídě zbyla pouze Luisiana, ale i ta byla na odchodu. Nechtěla už tu strávit ani minutu. Pomalým krokem se vydala ven ze třídy a propalujíc zem svým nepřítomným pohledem, zamířila kamsi "do neznáma", i když by se měla snažit dostat do hudebny o patro výš. Nemusím snad ani zmiňovat, že zrovna jí opravdu do zpěvu nebylo. Tenhle předmět snad nenáviděla i víc, než ty ostatní. Proč? Důvod je snad jasný. Všichni vždy naprosto zářili štěstím a ten nával pozitivity Luisianě, která neznala nic jiného než prázdnotu a deprese, spíše škodil, než aby jí zvedl náladu. Navíc měli hudebkářku, která vypadala jako trhlá věštkyně, jejíž máma byla indián a otec idiot z blázince. Z ní však vyzařovalo čiré štěstí nejvíce a proto ji hnědovláska tak nesnášela. Byla to snad jediná profesorka, co se z ní vůbec ještě snažila dostat nějaké slovo, nebo názor. Ostatní učitelé to se zamlklou dívkou již dávno vzdali. Jak dlouho už neslyšeli její hlas? Luisiana už si nebyla ani sama jistá, zda-li pořád ještě umí mluvit. Sice občas něco řekla, ale to jen v případě, že ji někdo nutil do jídla a ona už toho měla plné zuby, jenže to spíš vrčela, nebo syčela, než aby z ní vylezla souvislá věta. Neznala svůj hlas, nevěděla, jak zní. Doby, kdy ho ještě používala, byly pryč a ona na ně nerada vzpomínala. Proč? Jelikož většinu času křičela bolestí, nebo prosila o milost, jindy svůj hlas nepoužívala. Proto zamykala vzpomínky na tuto dobu za neviditelné dveře ve své mysli a to nejméně na pět západů. Nestála o problémy, ani o deprese, jenže se jí v jednu dobu prostě chytly a už se nepustily. Sama nevěděla, proč byl osud zrovna k ní tak krutý a nemilosrdný. Proč zrovna jí tak pomíchal karty a zkazil jí tím život. Proč zrovna jí přidal do výnku tolik násilí a bolesti. Táhlo se to s ní od dětství a ona pochybovala, že se jí to vůbec někdy pustí. Byla prostě odsouzena žít ve špíně, nejistotě a hluboké nejistotě. Ani nevíte, kolikrát uvažovala o sebevraždě, jenže to i přes tu všechnu nenávist prostě nedokázala. Zkoušela to milionkrát, ale nikdy to nedokončila. Žiletka se stala jejím nejlepším přítelem a taky jediným, kdo ji na chvíli odvedl myšlenkami jinam. Pro jiné to byla ukrutná bolest, ale pro ni pouze rozkoš a zvláštní druh uvolnění. Zjizvené ruce skrývala pod dlouhými rukávy od mikin a nikomu nedovolila, je spatřit. Byla to její věc, ničí jiná. A nikdo, opakuji nikdo, ji nemohl zbavit něčeho, co alespoň na malý moment vyplnilo a nahradilo tu prázdnotu, která ji ovládala. Sebepoškozování, činnost, o které slýchávala od dětství. Kolikrát poslouchala dlouhé a varovné proslovy, či kázání od starších osob, které se jí snažily vrýt do hlavy, že to nijdy nemá dělat, zkoušet a radši o svých problémech mluvit. A ona s nimi souhlasila. Jako malé, nevinné dítě těmto věcem ještě pořádně nerozumněla a byla přesvědčena o tom, že tak hluboko neklesne ani když vyroste, jenže s tím bohužel její osud nesouhlasil a místo pěkné, po všech stránkách velmi vyspělé dívky rozdávající radost, z ní udělal to, čím je dnes. Kolik lidí si myslí, že když si jako malí řeknou, že nikdy nebudou kouřit, nebo pít jen proto, že se jim to v tu dobu hnusí, znamená, že se tím budou řídit i jako dospělí. V tom vás ovšem musím zklamat, milí zlatí. Nikdy to není tak jednoduché. Jistě, můžete si věci podobného typu přát, ale pro jejich dosažení musíte něco udělat a to je to, co vás svede z bezpečné stezky, kterou ještě před vámi prošli vaši rodiče. A Lusisianu z této pohádkové cestičky nesvedla slabá vůle, či nevyplněná přání. Ona pouze odbočila stejným směrem, jako její otec, který to také způsobil. Ne, že by se z ní stal agresivní opilec, který se po nocích potuluje po liduprázdných ulicích a obtěžuje nebohé ženy, které bohužel zamířili na špatné místo, ale její deprese by kohokoli jiného k těmto činům navedly. Koneckonců to byl on, její otec, kdo ji svedl ze stezky. Ne, to, čím dnes je, z ní neudělal osud, ale on. Odporné monstrum, které si nezasloužilo žít.