Bylo zase pondělí, ale pro Luisianu to byl jen další nic neznamenající den jejího nudného a bezcenného života. Stála zrovna u zrcadla v koupelně, ještě pořád v černé noční košili a pozorovala svůj odraz v zrcadle. Byla pobledlá, pod očima se jí táhly kruhy velké, jako houpačky a její oříškově hnědé vlasy byly rozcuchané a spadaly jí do zeleno- hnědých očí, ale nesnažila se je upravit. Nebyla se sebou nijak spokojená. Ne, že by byla tlustá, právě naopak, byla na rozcestí kritické hubenosti a anorexie, ale každým dnem se nakláněla blíž k poruše přijmu potravy. Nebyla spokojená ani se svou postavou, ani s výškou, ani se vzhledem, ale nejvíce jí štval její život. Neměla ráda sebe, svou zemi, ani své oblečení. Podle ní se ani neměla narodit, měla zůstat ničím, tiše a bez hlasu by plula po nebi, jako mrak a nebo vítr, ale nikdy nechtěla být živočichem a už vůbec ne člověkem. Často probrečela celé noci, ne bolestí, ale beznadějí a prázdnotou kterou pociťovala a nebyla se ji schopná zbavit. Byla jen jediná věc, kterou na svém nudném životě alespoň trochu milovala. A tím něčím bylo malování a hudba. Nic ji nenaplňovalo více než kreslení na papír, i na plátna a pro mnohé lidi depresivní hudba, kterou poslouchala. Pokaždé, když si nasadila sluchátka, zapla skladby, chopila se štětce a přejížděla s ním po plátně, vstupovala do jiného světa. Do světa, kde pro ni bylo důležité, že je sama sebou, že má prsty, kterými může malovat a hlavně, že má cit pro detail a pro odvedení perfektní práce. Jenže ani v tom dokonalém světě, nemohla zůstat věčně, a realita jí chodila v patách. A nebyl den, kdy by ji nedostihla. Naposledy se podívala do zrcadla na svůj smutný odraz a potom odvrátila zrak. Otočila se, vyšla z koupelny a postavila se před skříň, kterou bez zájmu otevřela. Neměla v ní jedinou vesele barevnou věc, vše bylo černé, jako noc, ani její matka ji nedonutila nosit něco jiného než volné mikiny bez potisku a legíny. Vytáhla první černé triko které našla, k tomu legíny naprosto stejné barvy a nakonec, jako třešničku na dortu s lesním ovocem, který nikdy neochutnala, ale ani o to nestála, to dovršila ještě černou mikinou bez jakéhokoli potisku. Přetáhla si přes hlavu kapuci a bez jediného slova odešla z místnosti a vydala se do jídelny, kde stejně nic nedělala, jelikož na jídlo neměla chuť ani pomyšlení. Jedla naposledy tak před sedmi dny a když se jí někdo zeptal, jestli si něco dá, odvětila suše: ,,Nemám hlad." Pomalu se došourala až ke stolu a beze slov se usadila. Její matka už byla určitě v práci a sestra vstávala později, než ona. Uchopila svými hubenými prsty sklenici před sebou a pomalu se napila obyčejné vody uvnitř. Chutnala stejně hořce, jako byl její život. Na sekundu znechuceně skřivila obličej, ale potom zase nasadila svou tipickou kamennou a bezcitnou masku a odložila skleničku zpět na mahagonový stůl před sebou. Zvedla se a bez emocí se vydala zpátky do svého pokoje. V koupelně si sundala kapuci a pokusila se rozčesat si své vlasy. Šlo to sice dobře, ale jí to nezajímalo, bylo jí fuk i to, že se jí pod očima houpou výrazné kruhy, velké jako dvě houpačky. Povzdechla si a znovu se zakryla kapucí, potom sebrala ze země svou tašku, kde měla pití a učení a vydala se zpět dolů. ,,Ahoj, Luis," ozval se za ní hlas její sestry. Otočila se na ni, ale mlčela a její nečitelný výraz se ani o píď nezměnil. ,,Říkala jsem, ahoj Luis," protočila brunetka očima a obešla svou sestru tak, že do ní drcla loktem. Luisianě to bylo jedno, byla na to víc než zvyklá. Mlčky se vydala dolů po schodech a zamířila k východu v úmyslu vydat se na autobus, který by ji zavezl do školy, kterou měla ráda stejně, jako svůj život. Správně, nenáviděla ji. Brala ji jako trest, který si musí odsedět a ze kterého jí nikdo nevysvobodí, ani nepomůže. Ostatní si jí nevšímali, nebo se jí báli, ale byli tam i tací, co ji den co den zasypávali nadávkami a urážkami. Věděla o sobě, že je divná, ale to, že to tvrdili i ostatní ji jen utvrzovalo v jejím zlém mínění o své osobě. Bez jediného slova se obula a místo rozloučení jen otevřela dveře a opustila své bydliště. Za pomalé chůze si šikovně otočila batoh na břicho a vyndala z přední kapsy sluchátka, která si strčila do uší a mobil, na který je připojila a vybrala píseň, která většině lidí způsobovala deprese. Během sekundy uslyšela první zachmuřené tóny vybrané skladby. Vyhoupla si batoh zpět na záda a mobil si zastrčila do jedné z jeho bočních kapes. Byla to bezdrátová sluchátka, tedy airpody, takže jim nevadilo, že je v batohu a ne v kapse od kalhot. Šla pomalu a se sklopenou hlavou. Konečně dorazila až k autobusové zastávce a opřela se o ni. Vnímala jen tóny smutné a pomalé skladby od neznámého autora a dívala se do země. Nebyla ani ve třetí čtvrtině písně a autobus byl tady. Nezaujatě nastoupila a vysypala řidiči na pultík pár drobných. Nakonec ještě chňapla po lístku a vydala se sednout si. Šla úplně dozadu k nejneviditelnějšímu místu u okna, které našla. Mlčky se usadila a položila si svou tašku na stehna. Vytáhla z ní mobil a checkla nová oznámení. Nikdy jich neměla moc, vždy tak okolo devíti, desíti, jelikož neměla tolik aplikací a jiných sociálních sítí. Dnes jich bylo výjimečně jen pět a když si je prohlédla, zjistila, že už je všechny viděla a jen se jí zahlásila znova. Vypla telefon a uklidila ho zpět do tašky a díky tomu zpozorovala, že se na obrazovce v autobuse objevil název její zastávky. Vstala, přehodila si batoh přes jedno rameno a vystoupila. Šla pomalu a šouravě, s hlavou svěšenou a pohledem hypnotizovala špičky svých bot. Předešlou skladbu nahradila ještě depresivnější hudba a Luis zpomalila krok. Zastavila se až u školní budovy a s odporem zvedla hlavu. Povzdechla si a vyšla schody, potom zabrala za kliku červených dveří a vešla dovnitř. Její kroky se rozléhaly prázdnou chodbou a jejich ozvěna se neska do prázdnoty kolem. Bylo tu až mrtvolné ticho, které prořízl ostrý zvuk školního zvonku, který značil začátek hodiny. Ale Luisiana si z toho nic nedělala, slyšela ho dobře, i přes hudbu ve sluchátcích, ale ani v nejmenším nepřidala do kroku. Věčně chodila pozdě na hodiny a nebyl den, kdy by přišla v čas, taky nebyl den, kdy by ji neseřval některý z učitelů za pozdní příchod. Konečně dorazila až ke své třídě a bez zaklepání otevřela dveře. Naskytl se jí pohled na rozzuřeného pana Trewisse, který je učil chemii. Začal dopáleně otevírat a zavírat pusu a Luisiana by se vsadila, že na ni řve. Nic si z toho nedělala a mělo to své důvody. Za prvé, ji to nezajímalo a za druhé měla pořád sluchátka, takže neslyšela ani slovo. Hleděla na něj s kamennou tváří a neurčitým pohledem se mu dívala přímo do očí. Navíc byl pan Trewisse asi o hlavu menší než ona, takže to bylo spíš vtipné, než vážné. Náhle se učitel otočil ke třídě, cosi jí řekl a odložil baňku s jakosi látkou na stolek před sebou, potom se k ní rychlým krokem vydal a chytil ji za zápěstí. Dívka zareagovala rychle a instinktivně. Trhla sebou a po zádech jí přeběhl mráz, místo mozku měla v hlavě jen zmatenou a vystrašenou kaši. Takhle ji chytal on... Do očí se jí nahrnuly slzy a okamžitě se z Trewissova sevření vykroutila a přitáhla si ruku k tělu. Učitel se zarazil nad jejích chováním, ale byl moc rozčilený na to, aby to začal řešit a tak něco vykřikl a naznačil jí, aby šla za ním. Luis neměla chuť vzdorovat. Nebyl to on, byl to jen Trewisse. On už je přeci pryč, už ho nikdy neuvidí... opakovala si v hlavě a šouravým krokem se za ním vydala. Cestou si vyndala sluchátka z uší a šikovně si vyndala mobil z batohu. Vypla skladbu a zahodila airpody i telefon zpátky do tašky. Konečně dorazili do cíle. Zvedla hlavu a nezaujatě si přečetla nápis na tabulce. To si mohla myslet. Ředitelna.