Rychle zmizela za těžkými dveřmi které vedli do Komnaty nejvyšší potřeby a oddechla si. Celou cestu za ní kráčela paní Norrisová. Tu otravnou, zrzavo hnědou kočku nesnášela. Bellu si zvířata obvykle okamžitě oblíbila, ale tahle kočka jí zabíjela pohledem od prvních chvílí, kdy se setkali.

,,Bello! Jsme rádi, že jsi přišla!" přišel k ní s úsměvem Harry, když si odkládala tašku s učením. Bezpochyby si všichni mysleli, že po incidentu v lese, o kterém věděli všichni všude a psalo se o tom i v Denním věštci, nepřijde na hodinu. Jenže to by nemohla chodit ani na hodiny.

,,Patronovo zaklínadlo si přeci nemohu nechat ujít." usmála se na něj mile a zapletla si vlasy do copu. ,,Ano, jistě ti půjde." řekl před tím, že odešel a když si byla jistá, že se nikdo nedívá, vzala si prášek proti bolesti. Opět jí rozbolela noha, kterou jí vlkodlak pokousal. První den příjezdu si jí ředitel vzak stranou a oznámil jí, že jí noha bude často bolet, ale najdou na to lektvar. Nechala si to pro sebe, už tak jí všichni litovali

,,Jsme tu všichni?! Dobře. Dnes začneme Patronovo zaklínadlo. Budeme ho zkoušet celý tento týden, poněvadž je to velice obtížné zaklínadlo,které nezvládne ani plno dospělých čarodějů." Harry se na chvíli odmlčel a pozvedl hůlku. ,,Patron je síla, která nás chrání před mozkomory a k jeho vykouzlení musíme mít jednu opravdu silnou šťastnou vzpomínku, která nás musí naplnit a až poté smíme vyslovit zaklínadlo: Expecto Patronum!" s tím z konce jeho hůlky vyskočil stříbrný jelen a všichni úžasle vydechli. Harry je ještě chvíli nechal, než se jeho Patron rozplynul. ,,Rozestupte se a zkoušejte to. Nechte tu vzpomínku, aby vás naplnila." připomněl jim a sledoval, jak se všichni rozestupují a začínají to zkoušet.

Bella poodstoupila do nejvzdálenějšíhi rohu a zamyslela se. Vážně jí nenapadla jediná šťastná myšlenka. Vždyť ani o těch vánocích nebyla 100% šťastná. Bylo to smutné a sledovala modré obláčky které vystupovali z konce hůlek jejích přátel. Některé už vzdáleně připomínali tvar, jiné sotva páru, ale každý byl na dobré cestě. Až na ní. Snažila si na něco marně vzpomenout, ale nešlo jí to.

,,Bello?" vyrušil jí z myšlenek Harry. ,,Jsi v pořádku? Co se děje? Ve třetím ročníku jsi toho patrona téměř vykouzlila." připomněl jí a ona si povzdechla. ,,Nemůžu si vzpomenout na nic hezkého. Ve třetím ročníku nám šlo o život." řekla skepticky a posadila se do křesla. Harry zapomněl na svůj úděl učitele a klekl si před ní. ,,Bello. Štěstí je v tobě. Jenom musíš chtít. Vždyť jsi byla vždycky tak pozitivní, všemu jsi se smála, bavila jsi i profesory a Zmijozeli. I Snapeovi někdy cukali koutky." připomněl jí vesele a ona se uchechtla. ,,Je to jiné. Stýská se mi, a ani nevím po čem." řekla upřímně. Přitom však věděla jasně, co jí chybí - rodina. Někdo, o koho se mohla opřít a bezmezně věřit. Neměla jí, ani Harry jí neměl. Jediný on by jí mohl pochopit. Nestála však o to, aby jí litoval.

,,Máš pravdu, jsem nemožná." řekla když se nad tím zamyslela a stoupla si. Harry s ní, ale kroutil nas ní hlavou. ,,Ne. Ty nejsi nemožná. Ani to půl slovem nezmiňuj." pohrozil jí naoko vážně a nakonec jí stiskl v bratrském obětí, které mu okamžitě opětovala.

,,Zkus to, jistě ti to půjde." usmál se na ní a odešel radit ostatním. Tento rozhovor jí hodně pomohl a tak si ještě na chvíli sedla a vzpomínala. Náhle jí to napadlo. Rodina. To, po čem se jí stýskalo že všech nejvíc. Zakroutila sama nad sebou hlavou, že jí to nenapadlo dřív a pozvedla hůlku. Den, kdy jí přišel dopis z Bradavic a rodiče jí slíbili to, že jí vezmou na Nový Zéland. A vzali jí tam na dva dny. Byli to nejlepší dva dny a ona se vžila do toho, jak skákala z vysokých hor, běhala v nádherném přírodě a plavala v azurové vodě.

,,Expecto Patronum!" vykřikla a z konce její hůlky vyskočil zlatý jednorožec. Nebyl to modrý oblak jasného tvaru. Měl zlatou barvu a na chvíli je všechny ozářil. Všichni proto na chvíli přestali než se nadšeně usmáli a pokračovali. Jednorožec na ní mrkl a rozběhl se za psem, vydrou a jelenem. Jejich čtyři patroni běhali kolem dokola a postupně se k nim pridalii další. Zajíc, kůň, liška, další pes, vlk, sova a houbička. Jednorožec všechny vedl. Zlatá barva - pohlédla na svůj prstýnek od Siriuse. I Hermiona, Harry a Ron drželi své dárky od Siriuse a usmívali se. Došli vedle sebe a pro nikoho nebylo těžké udržet svého patrona. Všichni byli šťastní.

Jenže jak je již bohužel zvykem, ani teď jejich štěstí zřejmě nemělo trvat dlouho. Poněvadž se komnatou ozvala jedna hlasitá dunivá rána. Všichni patroni se rozplynuli a jejich majitelé a další utichli. Podívali na zeď která se otřásala. Harry a ještě jeden malý chlapec z Nebelvíru šli blíž ke zdi. Všichni se obávali nejhoršího - odhalení. Všichni drželi hůlky, ale byli těsně u sebe. Bella se držela za ruku s Hermionou a Ron je měl statečně schované za sebou. Stejně tak i Fred s Georgem Ginny.

Zeď se otřásala tak dlouho, dokud nezačala padat omítka a neudělala se v ní malá díra. ,,S tím provedu krátký proces. Bombardo maxima!" slyšela pisklavý hlas profesorky Umbridgeové a opravdu. Zed se zřítila a Harry stihl jem tak tak skončit s chlapcem do strany. Je to akorát ovanulo. Okamžitě spatřili jejich profesorku se studenty ze Zmijozelu. Co však bylo nejhorší je to, že Draco Malfoy držel Cho. Měla ve tváři zmučený výraz a Malfoy pro změnu naprosto triumfální. Na ní se nedíval, stejně jako ona na něj. Byla přítisklá ke svým přátelům a sklonila hlavu. ,,Chyťte je!" zasyčela Umbridgeová a najednou je všechny brali pryč.

,,Doveďte je před Velkou síň. S nikým se nebavte. Já vezmu Pottera a Changovou za panem ředitelem." řekla škodolibě a na chvíli se zastavila pohledem i na ní. Jako by přemýšlela, zda vezme i jí. Ale neměla důvod a tak o chvíli později Bella již kráčela za ostatními. S nikým se nesměli bavit, nikdo se nesměl bavit s nimi a nesměl s nimi jít. Pohltil jí strach. Teď to už nebude dobré. Určitě ne tento rok a kdo ví, jaký bude ten další.