Rozevřela svá slepená víčka a párkrát zamrkala. Hlava jí bolela a před očima ještě viděla hvězdičky které pomalu odlétaly. Počkala dokud nezmizí úplně a opatrně se posadila a opřela se o strom za jejími zády. Opatrně nahmatala hlubokou ránu na její hlavě a cítila zaschlou krev. Ještě pořád to hodně bolelo a určitě bude mít bouli a obrovskou modřinu. Kdo ví, jestli to nebudou chtít zašít.

Rozhlédla se kolem sebe a okamžitě poznala, že je v lese. V Zapovězeném lese, aby byla přesnější. A taky jí hned přeběhl strachy mráz po zádech. Jediné, co jí uklidňovali bylo to, že má u sebe tašku i s hůlkou a vším, co tam měla. Jenom litovala, že v ní nenašla mikinu. Byla hluboká noc, jí byla zima a nic si pořádně nepamatovala. Buď na ní ten někdo použil paměťové kouzlo, nebo to byla opravdu silná rána.

Jen co se rozkoukala si opatrně stoupla na nohy a pokusila se zahlédnout kraj lesa. Byla to obtížné, ale teď si musela především zachovat chladnou hlavu. A to ona nikdy neuměla. Vždy byla ta lehkomyslná a tak jí jako vždy nenapadlo nic jiného než si vzít hůlku a vydat se na cestu. Byla z cestičky a to dokazovalo jedině to, že je hluboko v lese. Měsíc jí svítil chvílemi na cestu a když ne on, tak světlo na konci hůlky. Děsila jí představa, že jí třeba nebudou ani moct najít. A jelikož je úplněk a ona je tak hluboko v lese, jistě se tu nacházejí vlkodlaci. Nad tou představou se oklepala. A hned poté se oklepala znovu, tentokrát zimou. Ovanul jí studený vítr a ruzcuchal jí silné prameny vlasů, které byli volně. Ráno měla culík, teď mi nikdo nepoznal, že měla vlasy rovné, na tož že byli v culíku.

Za sebou zaslechla praskání větviček a v okamžiku se otočila a pomocí hůlky a měsíčního scitu hledala původce těchto hrůzu nahánějícíxh zvuků. Najednou zalitovala, že nezůstala na místě. Teď se totiž pravděpodobně nachází ještě hloub v lese.

Koutkem oka zahlédla pohyb a rychle se tam podívala. Ve dvou temně černých očí se odrazilo světlo její hůlky a tvor se zvedl na zadní. Byla i normálně malá, ale teď byla oproti tvorovi opravdu trpaslík. Oproti vlkodlakovi, jal brzy poznala. Vlkodlak totiž znovu padl na všechny čtyři a přišel k ní blíž. Zatajila dech a pevně stiskla hůlku. Musí se dostat pryč a to bude těžké. Jen co ale vycítila správnou příležitost, otočila se na patě a co nejrychleji se rozběhla pryč. Ani se nekoukala za sebe, jenom si hůlkou svítila na cestu, jelikož o ní je známo, že je opravdu nešikovná a běžet v lese po tmě je pro ní téměř nadlidský úkol.

Srdce jí bušilo jako o závod a v uších jí pískalo. Běžela ale dál a ignorovala těžké kroky za sebou. Kroky, které jí doháněli. V tu chvíli si nevzpomněla na nic, co se o vlkodlacích učili ve škole.

Spozorovala mohutný strom a zatočila za něj. Neverbálním kouzlem na vlkodlaka seslala roj červených jisker které potom poslala k obloze. Vyskočila a chytila se větve, která byla nejblíž zemi. Vlkodlak pod ní skučel a štěkal. Jislry ho nepochybně zmátly ale to brzy přejde a on bude opravdu naštvaný. Teď ho zmátla, zpomalila a naštvala. Jediná možnost jak se dostat do bezpečí byla vlkodlaka zpomalit. A to udělala. Mohla proto teď jenom doufat, že jí to vyjde.

Postupně lezla výš a pečlivě zvažovala každý svůj krok. V žilách jí teď kolival adrenalin, ale i přes to se klepala strachy a srdce jí tlouklo tak rychle, že jí to skoro až bolelo. Nechtěla skončit jako vlkodlakovo půlnoční svačina a už vůbec nehodlala být proměnná. Jenže vlkodlak se snažil dostat za ní a ona proti němu vyslala slepě několik dalších kouzel.,,Do háje." sykla tiše a pozvedla hůlku k obloze, připravena vykouzlit další červené jiskry. Už se nadechovala k tomu, aby kouzlo vyslovila, ale strom se s ní zakymácel a hůlka jí vypadla z ruky. Vyděšeně vykřikla, když se pod ní větev prolomila ve stejnou chvíli, co její hůlka dopadla na zem a ona kolem sebe mávala rukama aby se něčeho zachytila. Chytila se včas aby nespadla vlkodlakovi přímo do náruče. Poškrábaná, potlučená a unavená bez sil. A hlavně bez hůlky. Ta se od ní a vlkodlaka válela pěkně daleko a ona teď neměla možnost jí získat.

Jak se tak dívala zoufale na hůlku, vlkodlak toho využil a kousl jí do nohy, která jí sklouzla z větve dolů. Les zaplavil její bolestný výkřik a vlkodlak jí hodil na zem. Chytila se za nohu a snažila se od něj dostat pryč. Při nejlepším k hůlce, ale to se jí nepovede. Mezi ní a hůlkou byl vlkodlak, který se po ní ohnal a jeho dlouhé drápy se jí zaryly do hrudníku a způsobily dlouhé a hluboké šrámy. Po tomto zranění neměla už ani sílu křičet. Jenom zůstala nehnutě ležet na zemi, se zavřenýma očima a hluboce dýchala. V duchu se postupně loučila se všemi, které miluje a poslouchala, jak se k ní vlkodlak přibližuje.

Po tváři jí stekla jediná slza, která dopadla na vlhkou zem na které ležela a po jejím dopadu to místo nepatrně zazářilo jasnou bílou barvou která se změnila na lehce zlatou a zmizela. Bella to neviděla a vlkodlak si toho nevšímal. Užíval si bolest, kterou cítil ze své kořisti. Cítil ale i něco jiného. Nedokázal ale rozpoznat co. Zatřepal hlavou a vycenil na Bellu zuby. Už se připravovala na to, že zemře. Jenže se stalo něco úplně jiného.

Dusot koňských kopyt na vlhké zemi se pomalu přibližoval a vlkodlak znejistěl. Začal pomalu couvat a Bella otevřela oči. Čistě bílý jednorožec se zlatým rohem na čele a zlatými prameny v hřívě a ocase jí přeskočil a ladně dopadl. V prvním ročníku viděla jednorožce - i když mrtvého - a stejně tak i v knihách, ale žádný se svou krásou ani v nejmenším nevyrovnal tomuto. Byl vyšší, mohutnější a v promněnkově modrých očí které byli u panenky zlaté se blýskalo. Bella se ohromeně posadila a zapomněla na všechnu únavu i bolest. Jednorožec se na ní ani jednou nepodíval, ale vztyčil se na zadních a nebezpečně zařehtal. Bylo to něco, co by normální zvíře ani v nejmenším nevyděsilo, ale vlkodlak se s lňučením rozběhl pryč.

Jednorožec počkal ještě chvíli, než se obrátil k Belle a sklonil k ní hlavu. Ta ho opatrně pohladila a samým překvapením se nezmohla na jedinou hlásku. Jednorožec s sebou cukl a sklonil hlavu k její pokousané noze. Znovu zařehtal a podíval se jí do očí pronikavým pohledem.

,,Co jsi vůbec zač?" zašeptala Bella chraplavě ale jednorožec zvedl hlavu vzhůru a konec jeho rohu začal pronikavě zářit. Zlaté světlo jí oslnilo a rozzářilo celý les. Bella se znovu zmoženě položila na záda a zavřela oči. Neměla ponětí jestli je to kvůli tomu světlu, ani o tom, že na hradě se před dvěma profesorama a jejími přáteli objevilo zlaté světlo. Jediné, co dokázala pořádně vnímat to, že jako poslední viděla jednorožcovo modro zlaté oči. A potom slyšela pouze vzdálené hlasy.

.oOo.

,,Znovu vám opakujeme, Grangerová, že vám s tím teď nemůžeme pomoct! Já i pan ředitel máme větší starosti. A navíc zrovma vy čtyři se pořád někde ztrácíte." utrhl se na Hermionu profesor Snape a ta naštvaně zrudla. Byli v ředitelně už skoro půl hodiny. A ředitel v ní nebyl sám, byl tam i Snape v dost špatné náladě a něco řešili. Snažili se je přesvědčit, aby šli hledat Bellu, kterou nikdo neviděl od konce hodiny. Krom knihovnice, která o ničem neví.

,,Severusi, klid." pravil mírně Brumbál, který měl o Bellu také strach. Byl si jistý, že buď ho Severus má také ale nechce to dát znát nebo už je nakolik otrávený, že ten strach ani nemá.,,Počkáme do svítání a poté se vaší kamarádku vydáme hledat." otočil se k Hermioně která frustrovaně vydechla a podívala se na Harryho a Rona. Oba dva byli naštvaní a zoufalí.

I když Harryho Snape ani Brumbál překvapivě neposlouchali, už se znovu nadechoval k protestům, ale nic neřekl, poněvadž ho překvapilo - stejně jako ostatní v místnosti - zlaté světlo před nimi. Trojice přátel se přítiskla k sobě a fascinovaně zlaté světlo sledovali. Za to Brumbál vyskočil na nohy a on i Snape si vyměnili překvapené a vyřešené pohledy.

,,Co to znamená?" vyhrkl Harry.,,Že je Bella ve smrtelném nebezpeční. Počkejte tady. Slibuji, že vaší kamarádku najdeme, odvedeme na ošetřovnu a tak vám všechno vysvětlíme." řekl jim Brumbál ve spěchu a se Snapeem za zády vyběhli z kanceláře a zavřeli je. Nejradši by běželi za nimi, ale tentokrát moc dobře věděli, že by měli nejspíš zůstat v ředitelně. Sami a spolu s Fénixem.