8. Kapitola

Zazvonilo a tím pádem skončila hodina přeměňování. Sbalil jsem si všechny věci a vyšel ven na chodbu, kde byl velký rozruch. Počkal jsem si až se to všehno ukidní. Opřel jsem se o sloup a čekal. Nehodlal jsem jít na další hodinu, hodlal jsem dodělat své plány.

Chodba se poklidila a to značilo, že během vteřinky začne další hodina. Odtrhl jsem se od sloupu a vydal se k hlavní bráně ke východu ven, ale cestou mě něco zastavilo.

Když jsem procházel, zahlédl jsem dívku s černými vlasy, která křečovitě svírala zábradlí. Rozhodl jsem se zjistit, kdo to je.

Pomalými krůčky jsem se k ní začal přibližovat a jakmile jsem stál u ní, natáhl jsem se k jejímu obličeji, který byl zahalen krásně hebkými vlasy.

Už jsem se jí téměř dotkl, kdyby se jí náhle nepodlomily nohy a neomdlela.

Přidřepl jsem si a prohlížel si jí. Byla mi velice povědomá a když jsem ji odhrnul vlasy z obličeje, už jsem věděl proč. Byla to Katherine. Bezmocná Kath, které bilo srdce jako, kdyby mělo uhodit poslední úder.

Vzal jsem ji do náručí a zamířil na ošetřovnu. Ošetřovatelky byly dost překvapené, že právě já jsem přivedl Katherine sem...

,, To je dobře, že si jí sem přivedl. Zemřela by na otravu...A podle důkazů na ústech, tak ji někdo otrávil při polibku či jídle nebo pití. Zachránil si jí život Tome..." Usmála se a odešla od jejího lůžka pryč.

Otrava? Polibek? Zavzpomínal jsem ve svých vzpomínkách. Já jsem ji přece políbil...v tom případě jsem ji otrávil já!

Ležela na to lůžku tak nevině. Nevěděl jsem vůbec, co mě to napadá, ale udělal jsem to. Vztáhl jsem na ní ruku a začal jí hladit po jejích lících. Trochu sebou cukla. Začíná se probouzet. Je čas zmizet!

Jako pára nad hrncem jsem zmizel z ošetřovny a zamířil jsem k východu z hradu. V ruce jsem dřímal Zmijozelův medailonek, který jsem hodlal použít jako další viteál. Neskončil jsem a neskončím! Budu nesmrtelný a nikdo mě nikdy nebude moct porazit.

Vyšel jsem ven z hradu a zamířil do Prasinek. Zlomyslně jsem se při tom usmíval...