6. Kapitola

Zjistil jsem si čas a místo, kam Uršula obvykle chodí. A kde by to tak mohlo asi být? Jistě že na dívčích záchodech a k mému údivu na záchodech, které jsou celkem opuštěné.

,, Ahoj Tome...'' Pozdravila mě. Byl jsem opřený o stěnu a dělal, že si čtu jakousi knížku. Ani jsem nepozdravil. Čekal jsem, až zajde do koupelny. V ten moment nastala ta pravá chvíle. Vytáhl jsem hůlku a vydal se za ní.

Vstoupil jsem a svými hadími oči jsem pozoroval, jak se snaží upravit v zrcadle. Když mě zahlédla, otočila se a začala mít podezření. ,, Co? Co se děje? Potřebuješ něco?'' Stále jsem nic neřekl. Jen se zlomyslně usmíval. ,, Tome?''

,, Sssha shee vessst!'' Zvolal jsem hadím jazykem a v ten moment jsem uslyšel hadí plazení. Bazilišek! Nedávno jsem otevřel Tajemnou komnatu Salazara Zmojozela a jelikož jsem jeho přímý potomek, mohu ovládat Baziliška...

Uršula se začala bát. Rozhlížela se kolem sebe a snažila se přijít na to, odkud se beze rachotivý zvuk. Bazilišek se náhle vynořil z jednoho rohu. Zasmál jsem se a to Uršulu vylákalo k tomu, aby se Baziličkovi podívala do očí. Ztuhla jako kámen a spadla k zemi.

Moje srdce jako kdyby prasklo, ale netrvalo to moc dlouho. Další kousek mé duše se přemístil do mého černého prstenu. Zakroutil jsem s ním a prohlížel si ho, jako kdybych ho nikdy předtím neviděl.

,, Ha shaa ressst!'' Hadím jazykem jsem poslal zprávu obrovskému hadovi, který se stáhl a zalezl zase pryč...

Usmál jsem se, prohlédl si mrtvou Uršulu a chtěl jsem odejít, když v tom mě cosi zarazilo v zrcadle. Zaprvé moje podoba. Byl jsem bledý moje oči nabrali hadí nádech. Zadruhé v ústraní se rýsovala osoba, která mi byla známá. Měla vyděšený výraz. Katherine.

Otočil jsem se a Kath se rozběhla. Nemohl jsem mít svědka. Ve vírovitém tornádu jsem se přemístil před ní. Zarazila se a chtěla to otočit a běžet nazpátek, ale ztuhla. ,, Takže... napřed jsem si myslela, že jsi jenom sociopat a velice hnusný a nepříjemný kluk v téhle škole, ale ne...ty jsi vrah! Vrah!'' Zařvala na mě se strachem. V tenhle moment jsem nevěděl, co dělat. Její oči! Zářili takovým strachem, že jsem nemohl...

Pomaličku jsem se k ní začal přibližovat a ona naopak vzdalovat. Stejně jsem byl ale rychlejší a tak jsem stál kousek od ní během chvilky. Prohrábl jsem jí její černé vlasy a pocítil její sladkou vůni. Klepala se. Poprvé jsem z cítil ten strach. Myslel jsem si, že je to rebelka, ale i rebelové mají strach!

Vzal jsem její tvář do svých rukou a aniž bych věděl, co dělám, nahl jsem se a lehce, smrtelně jsem ji začal líbat. Napřed mi polibek nechtěla oplatit, ale po chvilce se mi poddala...