Po několika hodinách byla výzdoba hlavního sálu hotová. Během toho jsme na sebe s Bartym nepromluvili, což mi nedělalo zrovna moc dobře. ,, Bezva...není to nádhera?'' zeptala jsem se ho s lehkým úsměvem a po dlouhé době mi ho oplatil.

,, Ano je...Myslím, že Brumbálovi se bude líbit.'' hned poté se otočil na patě a chtěl odejít. Jenže jsem ho zarazila.

,, Počkej...ty už chceš jít?'' zeptala jsem se ho vážně. Jen se pozastavil a aniž by na mě přesměroval svůj zrak, odpověděl:

,, Mám ještě spoustu práce. Uvidíme se zítra...'' a byl pryč.

                                                                                      ***

Samozřejmě, že den potom, co mi slíbil, že se uvidíme, jsme se neviděli. Vyhýbal se mi. Bylo to tak nesnesitelné a zároveň ...zároveň jsem pociťovala úlevu.  

Nastal Vánoční ples. 

Moje osobní přípravy trvaly snad dvakrát tolik, co přípravy hlavního sálu. Samozřejmě, že holky v tomto ohledu jsou nesnesitelný, když stráví v koupelně celý den, ale jinak to prostě nejde. 

Prohlížela jsem se v křišťálovém zrcadle a bloumala nad tím, jak asi mohu vypadat z jiných pohledů. Pěkně? Trapně? Normálně? Nebo dokonce ošklivě?

Zatřásla jsem hlavou, abych zahnala všechny tyhle myšlenky a vyšla ven. Na sobě jsem měla své modré zářivé šaty, které jsem si vždycky chtěla vzít na nějakou takovou příležitost, avšak se nikdy nenaskytla. Vlasy jsem měla upravené do elegantního drdolu.

Dobře Katherine, ty to zvládneš. Jen nádech.

A v ten moment jsem vyšla na schodiště, které vedli k hlavnímu sálu. Všichni dole na mě spočinuli zrak. Nemohla jsem vyčíst nic z jejich výrazů. Mám něco roztrhaného? Nebo snad to vypadá špatně?

Prohlížela jsem si všechny, kteří tam stáli. A nepřehlédla jsem i Bartyho, který ze mě stejně jako ostatní ,neodtrhl zrak. 

Lehce jsem se začervenala. 

,, Vypadáš úchvatně!'' zvolal Barty, který ve svém převleku Moodyho nepoutal nějak extra pozornost. Ale měla jsem pocit, že teď si všichni budou myslet o nás něco pikantního.

,, Děkuju.'' to bylo jediné, na co jsem se zmohla.

,, Za chvilku to začne. Půjdeme?'' zeptal se mě zcela mile a já přijala jeho rámě. 

Šampioni konečně se svými partnery vstoupili do místnosti a v ten moment začal zahajovací tanec. Velice mě překvapilo, že i Brumbál vstoupil na parket společně s profesorkou Mcgonagallovou a začali tancovat.

,, Smím prosit?'' prudce jsem sebou trhla a zadívala se na Bartyho.

,, S vaší kulhavou nohou'' udělala jsem si z něj legraci. Jen se pousmál a poté mi nabídl rámě, které jsem samozřejmě přijala. Nebrala jsem ohledy na ostatní v místnosti, kteří si nás prohlíželi. Jistě...pro ně to byl Moody, ale pro mě ne. Mě se rýsoval pořád stejně. Pokaždé jsem si vybavovala jeho obličej i přesto, že jsem se dívala do obličeje Moodyho.

Chytl mě za pas a já pocítila zvláštní zajiskření. Avšak ne jako to bývá mezi zamilovanými. Tohle bylo něco nebezpečnějšího!

Ladnými kroky jsme tancovali a nevnímali nikoho jiného než sebe. Dívala jsem se mu hluboce do očí, až jsem si myslela, že jsem spatřila jeho duši.

Rychle mě vyšvihl jako pírko a poté zase snesl k zemi. Neubránila jsem se mírnému zasmání. ,, Jsi vynikající tanečník...'' zvolala jsem. On jen prohloubil svůj dosavadní úsměv. 

Když skončila hudba, trochu jsem se zarazila. Přišlo mi to krátké.Vždyť jsme tancovali jen chvíli nebo ne?

,, Teď musím na chvilku odejít, ale doufám, že si to tady užiješ...'' pověděl mi a jako gentleman mi políbil ruku.  Barty odešel kamsi do neznáma a já zůstala na parketu sama.

Už jsem chtěla odejít, když v tom mi zamezil cestu Karkarov. ,, Smím prosit?'' optal se a já chvilku zaváhala. Začala hrát nová a hlavně jiná hudba.

,, Jistě.'' odpověděla jsem nakonec. Karkarov mě v mžiku vzal kolem pasu a začali jsme tancovat. Bylo to něco jiného než s Bartym. Tenhle nepříjemný člověk z Kruvalu nebyl tak ohleduplný a ladný.

Díval se někam do dáli za mě. Nevěděla jsem, co tam hledá, ale nechtěla jsem to vědět. Raději.

,, Smím se vás na něco zeptat?'' zeptal se a tentokrát zaměřil ty své zákeřné oči na mě.

,, Ovšem!''

,, Stále patříte mezi tu hrstku smrtijedů, kteří se snaží pomoci pánovi zla?'' trochu jsem se zarazila. Vůbec jsem nevěděla o čem to mluví.

,, Je mrtvý!'' podotkla jsem se smutkem. 

Karkarov povytáhl obočí. ,, To si opravdu myslíte?'' další věc, která mě překvapila. Tentokrát jsem přestala tancovat.

,, Co tím myslíte?''

Zlomyslně se usmál. ,, Pán zla povstane, cožpak to nevíte?!''

,, Lžete!'' zavrtěla jsem hlavou. ,, Nemůže...'' odtrhla jsem se od něj a otočila se k odchodu.

,, Uvidíme!'' zařval ještě Karkarov, ale já už byla tem tam.