O pár dní později ředitel Brumbál svolal poradu. Byla jsem snad jediná, která přišla předčasně. Hned jakmile se však všichni sešli, Brumbál nám začal dávat pokyny. ,, Profesorko Mcgonagallová a madam Pomfreyová...'' zadíval se do svého pergamenu, kde měl napsané poznámky ke každým, kdo zde seděl. ,, Vám přiděluji výzdobu chodeb a schodišť. Poté Argus s pani Norissovou a ještě s vámi profesorko Prýtová, vy vyzdobíte venkovní prostory.''

,, A čo mi?'' vydechla překvapivě madame Maxime.

,, Vy jste naši hosti. Můžete si úžívat našeho pobytu.'' odpověděl a pokračoval dál v udělování úloh. ,, Profesor Moody s ...'' srdce mi tlouklo jako o závod. Jestli vysloví moje- ,, s profesorkou Morgensonovou - vy budete mít na starost hlavní sál. Spoléhám na vás!'' lehce jsem otevřela ústa dokořán. V poslední době jsme se vyhýbali očnímu kontaktu kvůli tomu, co se před několika dny stalo, jenže teď jsme se museli nějak domlouvat, takže oční kontakt bude nutný.

Brumbál ještě dodal pár poznámek zbývajícím a hned poté nás poslal plnit svoji práci. Téměř všichni studenti byly na exkurzi v Prasinkách a pár výjimek ( první, druhý a někteří z třetího ročníku) zůstaly ve svých komnatách.

V tichosti jsem společně s Bartym šla do hlavního sálu, kde bylo úplně prázdno. ,, Tak...'' zkusila jsem navázat rozhovor. ,, Kde začneme?''

Nastalo na chvilku ticho. Myslela jsem si, že nakonec se mnou nebude mluvit, ale poté zvolal. ,, U toho, co se stalo.'' bála jsem se toho, že to řekne. Povzdechla jsem si, jelikož jsem to nechtěla rozebírat. Byla to chyba. Cožpak jsem tak zoufalá?

,, Víš ty co? Nech to být! Nic se nestalo...'' pronesla jsem otočená k němu zády.

,, To si myslíš ty!'' zvolal a poté se ke mě znovu přiblížil. Viděla jsem sice, že přede mnou stojí Moodyho postava, ale věděla jsem, že vnitru je to on.

,, Nech toho...'' procedila jsem skrz zuby.

,, Čeho mám nechat?'' na tváři mu hrál zlomyslný úšklebek. Věděl přesně, čeho má nechat, ale pořád to dělal. Jeho blízkost mi způsobila bušení srdce.

,, Já...'' v ten moment mi dal svůj prst na ústa.

,, Ššš...Myslím, že teď jsme tady opravdu sami. '' chtěl se ke mě znovu nahnout a políbit. Myslela jsem, že k tomu dojde, ale něco mě přimělo ho od sebe dát dál.

,, Ne!'' odtrhla jsem ho od sebe a zadívala se na zem. Tři stíny! Jenže mi tady byly jen dva. ,, Opravdu si myslíš, že jsme tady sami? Navíc si myslím, že bychom měli pokračovat s výzdobou.'' znovu jsem se otočila a snažila se ho nevnímat.

,, JO!'' jeho pobouřený hlas byl dost zřetelný, ale dnes jsem na něj neměla náladu. Nevěděla jsem čím to je. Možná tím stínem, který mi připadal strašně povědomý. Vyvolával ve mě city, které jsem už dlouhá léta neměla. Ale proč? Čí je to stín?