Náš dům je tak malý, že nic jako soukromý neexistuje. Ať už se nacházíte kdekoliv, vždycky vidíte na všechny i na všechno.Matka sedí na hrbolaté mokré zemi a čte jedinou knihu, kterou vlatníme, stále dokola. Tahle žena toho prožila tolik, že by jí výročí otcovy smrti nemělo moc rozhodit. Ale při čtení se celá třese a sem tam si otírá slzy promočeným kapesníčkem. Správná dcera by ji měla utěšit. Já ovšem nejsem správná dcera a nikdy jsem nebyla, matku mám ráda, ale jsem samotář. Naštěstí El není a zezadu matku objímá a smutně se usmívá.

Udělám pár kroků a sednu si na hromadu přikrývek, které tvoří mou postel. Stejně tak vypadají i postele ostatních. Vezmu si do ruky staré zrdcátko, které je u prostřed přepůlené velkou prasklinou a upravím se. Nejsem škaredá, ale nejsem ani královna krásy. Mám dlouhé zrzavé vlasy, které se u konečků stáčí do ladných prstýnků a malý nos. Modré oči mám po matce, vše ostatní po otci. Má sestra El vypadá úplně jinak. Jediné čím jsme si podobné je naše postava. Obě jsme štíhlé malého vzrůstu, ale máme výrazné ženské rysy. El má plavé dlouhé vlasy. Úzký špičatý nos a zelené oči, rozhodně bych jí netypovala na dvanáct let.

Vztanu z postele a jemným, ale silným hlasem prohlásím: "Dnes nastoupím do práce. Budu dělat v továrně na potraviny." Matka už už chtěla něco říct, ale El ji předběhla a vypískla: " To je skvělé! Budeš nám nosit víc jídla?" "Nevím" odbyla jsem ji a koukla na matku, tvářila se překvapeně a jen stále dokola přikyvovala. "El deš pozdě do školy! Pohni!" Sestra okamžitě nasedla do člunu a já ji odvezla do školy. Pak jsem zamířila k továrně.

Vlny byly klidné a tak jsem vpohodě objela všechny domky a jejich přístavy a dostala se až k obrovské továrně. Jako jediná ze staveb v okolí vypadala honosně. Byla to obrovská šedivá budova bez jakkéhokoli okna. Z obrovských komínů se kouřilo. Nevěděla jsem jestli mě vezmou, ale i tak jsem připoutala člun k molu a vylezla na něj. Moje plavidlo vypadalo vedle lodí směšně, ale já si s tím nelámala hlavu a vešla jsem dovnitř.

Prošla jsem dlouhou chodbou, lemovanou álejí dveří a hledala kancelář šéva. V tomto patře nebyla a tak jsem vlezla do výtahu a četla si nápisy u tlaçítek. Výrobní pás, sklad, přístav1, šatna, přístav4, kancelář ředitele. Heuréca! Stiskla jsem tedy tlačítko, ale nic se nestalo, ach jooo. Potřebuji zaměstnaneckou kartu. V tu chvíli se dveře otevřely a za nimi stál pohledný asi pětadvacetiletý mladík v kvádru s úsměvem na rtu.

"Slečno" pozdravil a čekal, až výtah rozjedu. "Promiňte já jsem nová, nemám kartu." "Ach tak, pak tedy jedete semhle" řekl, vložil do přistroje kartu a stiskl tlačítko- kancelář. Když se dveře otevřely stáli jsme v obrovské místnosti s okny a s výhledem na... Na.. No, na oceán. Ten mladík si sedl za stůl a ukázal na židli před sebou. Sakra! Takže on je majitel? To jsem se moc nevyšvihla.

Usedla jsem do křesla a začala jsem plácat páté přes deváté. " Jsem Mermeid Leerová.. Sedmnáct, ehhmm, myslim. Sestra El... Potřebujem peníze.. Otec hmmm.... Co říct? Před dvanácti lety se utopil... Asi." "Stop! Slečno Mermeid já vím." to mě dostalo, on ví? Jak může vědět? " Co prosím?" "Stačilo jméno, vše ostatní mám tady v počítaçi." ukázal na hranatou věc přede mnou. Takže takhle si mapují lidi! Tfuuuj! " A proč jste mě nechal tak blábolit, pane?!" " Jste roztomilá, když jste nervózní, ó a říkejte mi Kaii." Zčerenala jsem. On byl vážne sexy a úžasně voněl. "Myslím, že bychom pro Vás našli místo, Mer, potřebuji sekretářku."