Výjdu z něčeho čemu říkáme dům, je to spíš budka, plovoucí na vodě, je sestavená ze všeho možného, co si můžeme dovolit. Dřevěné desky tvořící podlahu jsou tak nasáklé vodou, že by tříčlennou rodinu neměly udržet. Naštěstí jsou všechna příbytky ve "vodním městě" Aquacity podepřené konstrukcí tak, aby na vodě držely. Rozhlédnu se po okolí. Dnešek vypadá jako každý jiný den, nevidíte nic jiného, než slanou vodu na níž stojí spousta příbytků. Lidé naskakují do člunů a loděk a plaví se do práce, či do školy. Dnešní den opravdu vypadá jako obyčejný den, ale není. Aspoň pro mou rodinu ne.

Dnes je to přesně 12 let od smrti mého otce. Tehdá mi bylo pět let a mé sestře El byly 4 měsíce. Tu noc si pamutuju jen matně.
Museli jsme se přestěhovat, nevím proč ani matka to neví. Jednoduše jsme museli, měli jsme příkaz ze shora. Plavili jsme se ve člunu, otec pádloval, zatímco matka chovala El v náručí a uklidňovala mě. Klid Mermaid, vše bude fajn. Říkala, ale lhala, jen to tehdá nevěděla. Ale pak to přišlo! Bouře, strašná mořská bouře. Slaná voda se nám převalovala přes plavidlo, všichni jsme byli mokří na kost. Mrzli jsme, ale museli jsme mrazu odolávat. Pamatuji si, že jsem brečela, otec se otočil, aby mě uklidnil. Pustil dobře upevněná pádla. A pak... Nevím co se stalo pak, zavřela jsem oči, abych se uklidnila,když jsem je otevřela, otec tam nebyl. Vlna ho strhla z lodě do ledového rozbouřeného oceánu. Tu noc si budu pamatovat navždy.

Sedím na molu a brečím. Slané kapky vody mi stékají po tvářích a odhalují mé slabé já, které jsem v sobě 12 let skrývala. Pocit vinny z otcovy smrti mě zmáhá celý život, ale to není to rozhodně není to nejhorší. Nemáme nic, denní příděly jídla a pitné vody nám sotva stačily. Každou korunu matka dává za potraviny, na oblečení nám nic nezbývá. Šiji, ale ani to nestačí. A proto musím to slabé já opět uzavřít v sobě, obvázat řetězy a spolknout klíč. Dnes nastoupím do práce!