Žiju sám v domě na vesnici. Žena mi zamřela a děti se odstěhovaly do města. Venku zrovna řádí bouřka, která zavinila výpadek elektřiny. A je hrozný liják. Aktuálně sedím na gauči s jednou zapálenou svíčkou, k tomu popíjím pivo.

Náhle někdo zaklepe. Nejdříve tomu nevěnuji pozornost, protože ho následuje zaburácení hromu, ale pak se zaklepání ozve znovu, tentokrát to slyším. Zvednu se, odložím pivo na stůl a jdu otevřít.

"Ano?" Zarazím se. Před dveřmi stojí malý černovlasý kluk okolo deseti let s uslzenýma hnědýma očima. Je celý promočený. "C-copak děláš venku?" Skloním se.

"J-j-já s-se z-ztra-til." Podaří se mu říct mezi vzlyky.

"V dešti?" Podivím se. "Pojď dál."

Úžasný! Opravdu skvělý! Jsem tu se ztraceným děckem, kterému jsem musel půjčit tričko, jinak by prochladl, a nemůžu zavolat policii, páč mám vybitý telefón, který si nemůžu nabít díky výpadku elektřiny. Aspoň se mi ho podařilo uklidnit, takže nebrečí. Jen tiše sedí na gauči, já ho pozoruji z křesla.

Cukne hlavou. Utře si nos do rukávu a zas sebou cukne. Začne očima těkat po místnosti.

"Jsi v pořádku?" Zeptám se, ale nevěnuje mi pozornost. Takže se zeptám znovu, tentokrát hlasitě.

Upře na mě svůj pohled. "Mám...jenom...hlad."

"Tak...já ti něco přinesu." Přejde mi mráz po zádech. "Počkej tady, dobře?" Postavím se, následně zamířím do kuchyně. Hoch jen přikývne, ale nespouští ze mě oči, dokud nezahnu za roh kuchyně.

Nijak se s tím nepatlám a udělám mu jen tousty se sýrem.

"Mám...hlad." Ten kluk se za mnou připlížil a vylekal mě. Hlas se mu třese. Zírá do země.

"Už ti dělám jídlo. Běž se zatím posadit."

"Jaké...jídlo?"

"Tousty se sýrem." Začíná mi nahánět husí kůži.

"Já...nechci...tousty."

Tak tohle mě vykolejilo. Nesnáším rozmazlené spratky, ztacené či ne. "Tak poslouchej-"

"Já..." přeruší mě. "Nejím...lidské...jídlo."

"C-co?"

Začne se smát, janže nezní jako to roztomilý dětský smích, ale jako kdyby patřil dospělému psychopatovi. Když se dosměje, zvedne hlavu. Děsivý, nemožně široký úsměv s vyplazeným strašně dlouhým jazykem mu hraje na tváři. To vše doplňují sužené zorničky.

Skočí po mně a zakousne se mi do ramene. S mým řevem ho od sebe odtrhnu, odhodím ho, přičemž narazí krkem na hranu stolu. Snaží se zvednou, ale já popadnu dřevěnou židli a začnu ho s ní mlátit, dokud se nerozbije. To, co se kdysi jevilo jako dítě, se teď ani nepohnulo.

Kašlu na krvácející rameno, musím odsud vypadnout a informovat policii. Zamířím ke vchodovým dveřím. V hlavně mi hraje jediné slovo.

"Démon?" Ozve se za mnou skřiplavý hlas. Pomalu se otočím. Stojí tam on, jenže teď je ve výšce dospělého muže a má dlouhý krk, který se podobá hadovi. Jsem ztuhlý hrůzou. "Já mám jen hlad." Začne zvlykat.

Malý kluk jde v dešti a pláče. Už dávno zapomněl, odkud pochází. Nesnáší svého otce, protože si s ním nikdo nechce hrát. O vzhled nejde. Ten může měnit. Jde o jeho jídelníček. Ale on za to nemůže. Každý musí jíst.