Sedím na zdi hřbitova a čekám. Za pár minut má tudy projít jeden muž, který míří z práce domů, kde na něj čeká jeho přítelkyně. Mají výročí, takže si řekla, že ho překvapí.

Každý normální člověk na mém místě by ho jen zažaloval a nechal to potom plavat. Bohužel já nejsem normální. Svět bez takových hovad, jako jen on, by byl lepší. Navíc trest, který mu soud udělil, nebyl dostačující.

Tehdy jsme měli se ženou jet na dovolenou. V ten den vypadala úžasně, ale tak vypadala pořád. Její blonďaté vlnité vlasy vypadaly jako sluneční vodopád a její oči byli nebesky modré.

Seděli jsme v autě a plánovali, co uděláme, až přijedeme do hotelu. Chtěli jsme se podívat do města, jít na oběd a pak... Pak? To jsme nedořešli, protože ten ožralej kretén vjel do proti směru. Je hrozně nefér, že přežil téměř bez zranění. Nevadí mi, že mi tím způsobil jizvy na tváři, ale vadí mi, co se stalo s mou ženou.

Zahlédnu ho, jak si spokojeně vykračuje. Seskočím dolů a schovám se za roh. Tolikrát jsem si říkal, že by si to má žena nepřála, jenže jak mám žít s tím pocitem, že ten chlap se vůbec netrápí tím, co udělal! Vím to...dlouho jsem ho sledoval.

Vyjde zpoza rohu, ani si mě nevšimne. Opřu se o zeď. Z prstů u ruky si udělám takovou tu pistoli, kterou si dělalo snad každé dítě, když si hrálo na bandity, a namířím na něj.

"Bem!" Řeknu s úsměvem a sleduju, jak ten chlap padá k zemi.