Táborem zněl zvuk rohů, hlásící poplach. Další útočící vojska a kvůli čemu vlastně?

"Pátá skupina hlídá začátečníky." řekl velitel, než se vydal s ostatními do boje, já se jen rozhlížela kolem sebe, jako bych byla za clonou omámení.

"A proč vám nemůžeme pomoci, vždyť umíme bojovat!" rozkřikl se Eloer. Ta věta mě probrala a také dost naštvala.

"Protože bys to psychicky nezvládl!" křikla jsem já na něj.

"A jak to můžeš vědět? Ne každý je tak velký slaboch jako ty." štěkl na mě. Zabolelo to, jako by mi dal pořádnou ránu, ale nikdo nic nepoznal, nemohl, jsem trénovaná na špionáž, nikdo nic poznat nesmí.

"Marylay se náhodou zachovala mnohem lépe, než jsem čekal" prohlásil Witri, má věčná psychická podpora. 

"Tak jaké to je, když jsi tak chytrá?" pronesl posměšně...

Jeli jsme tryskem, ale i tak nás doháněli. Můj tep se zrychloval a dech byl čím dál víc trhaný.

"Kružní stav kolem Lay, zkuste ji držet od boje, pokud to bude možné." první rychle letící šípy už létaly kolem nás, jako zázrakem nikoho z nás nezranili, ale to už ke slovu přišly meče a my byli nuceni se zastavit.

Nohy jak z želé a celá jsem se klepala, neschopna sestavit kloudnou myšlenku, řinkot zbraní a výkřiky převážně mužů, mě děsily, připadala jsem si, jako když se malé dítko ztratí v lese.

Trvalo několik minut, než jsem se dala alespoň zdánlivě dohromady. Do ruky mi vklouzl luk a já natáhla tětivu, hmátla do toulce a natáhla šíp, zamířila jsem na jednoho z našich pronásledovatelů a ruka zas klesla k zemi.

Až teď mi doopravdy došlo to, co nám říkali, jen někoho zranit, je pro mnohé z nás těžké, natož někoho zabít. Když se ale tento muž, rozhodl zezadu zaútočit na jednoho z mých společníků, došlo mi, že musím jednat.

Pokusila jsem se při opětovném zvedání luku polknout knedlík v krku, no pro mou škodu, nezmizel. Ruka natahující tětivu se neskutečně třásla, věděla jsem, že ho nedokážu ohrozit na životě, věděla jsem kam mířím. Ruka pustila tětivu a šíp se ve chvilce zavrtat do mužovy nohy.

Zastavila jsem ho a svým výkřikem na sebe upozornil, ale pro mě svět zamrzl. S vytřeštěnýma očima jsem pozorovala jeho karmínovou krev vytékající z rány i to, jak mu sťali hlavu, hleděla jsem i na jeho mrtvé tělo, které muselo začít chladnout.

Probralo mě, až když jsem byla stržena z koně. Tady už šlo o život i mě. Ležela jsem na zemi a nade mnou se tyčil vysoký svalnatý muž s až fanatickou jiskrou v oku, evidentně rozhodnut mě zabít.

Rozmáchl se mečem míříc na mou hlavu. Odkutálela jsem se rychle o pár metrů vedle a vyskočila na nohy, ale ty se klepaly, že jsem měla pocit, že se na nich dlouho neudržím.

Mou jedinou nadějí bylo tasit a doufat, že to nějak zvládnu. Než jsem stihla vymyslet co udělám, už jsem kryla ránu mířenou na hlavu. 

Povolit a odhodit, naneštěstí měl pevnější ruku, než jsem čekala, ale i tak tam nějaký manévrovací prostor byl, promáchla jsem mečem se sílou a pevnou rukou na jeho břicho a dokonce si i trochu pomohla pohybem, ale i tak to nebylo moc hluboké zranění.

I přes to padl na zem, tiše chroptěl a  já jen dýchala hledíc vyjeveně na něj, teda než šel oběd ven, protože jsem celou tu situaci nezvládla.

"Klid, bude to dobré, ano? Nic se neděje. Bude to dobré." dvě pevné ruce mě držely a hluboký, ale hebký hlas našeho léčitele, se mě pokoušel uklidnit.

Celé mé tělo stávkovalo, byla jsem naprosto zesláblá a tak jsem jen zašeptala. "Jsem zrůda."

"To přejde, jednou se s tím smíříš." řekl mi se soucitným pohledem a další slza mi stekla po tváři.