Všichni jsme se ho báli. Každý mu uhnul, každý sklopil zrak. I kluci, kteří by nebýt jeho slibovali ochranu, klopili zrak a snažili být se neviditelní.

„Tak, kdo se hlásí dnes? Nebo si mám zas vybrat?" přelétl přes nás ne dvakrát přívětivým pohledem. Spíše jako když se dravec dívá na svou kořist. Ale jeho hlas zněl, jako by nám nabízel cukrovou vatu. Zastavil se u nás, už jsem si myslela, že to dnes padne na mě, ale vytáhl si nějaké vyžle.

„Dnes vybíráš ty." Ano, týral nás tím, že jsme museli vybrat, kdo bude trpět jeho rány. Ti silnější volili sami sebe, ale tenhle klučina, vždyť mu je sotva deset let, ani to ne.

„Tak bude to, nebudu čekat." klučina se klepal čím dál víc. Už se napřahoval, že ho uhodí, já jsem udělala krok dopředu, ale to nějaká malá dívenka taky.

Dva hnědé copy a modrá zářící kukadla. Byla vážně drobné postavy, ale i tak v ní bylo něco, co člověku imponovalo, nebo ho jen zaujalo. Možná to bylo i držením těla. Záda srovnaná jako pravítko, dívala se mu zpříma do očí a nesklonila hlavu.

„Proč bychom se tě měli bát?" položila tu otázku pevným hlasem, já mezitím objala toho klučinu, protože začínal brečet. Ale mátlo mě, proč se ho na to zeptala, proč to riskovala.

„Baví tě ubližovat slabším?" pokračovala dál a vypadala, jako by byla omnoho starší, než byl její věk. Já toho klučinu pošoupla zpět do davu, abych se mohla připravit na cokoli.

„Myslíš, že mě zrovna tohle zastaví?" hlas plný opovržení a pýchy, i když nebylo na co.

„Ne, ale víš, co všechno rozpohybuji, když se ti já, malá holka postavím? Už nebudeš vypadat tak nebezpečně." Byla ledově klidná, neměla strach. Strach se jí nejspíš ani nezmocnil, když se napřahoval k ráně.

A já, neschopná se na to jen tak dívat, jsem skočila před ni.

„Zase ty?" to už přetekla jeho hranice jeho vzteku.

„Možná. Nemá smysl se tě bát. Je nás víc. Ta holka má pravdu. Není se tě proč bát, máme početní převahu." To bylo poprvé, kdy jsem se mu dívala přímo do očí a poprvé, kdy byl strach v těch jeho očích.

Nikdo se nepohnul, všichni se báli přidat.

„To se od něj necháte tyranizovat?" rozkřikla se dívenka za mými zády. „Všimli jste si někdy, že máte početní převahu?"

Ironií osudu bylo, že jako první se začali přidávat ti z mladších a až po nich ti starší. Ale i tak, zalekl se a utekl a my mohli konečně pocítit svobodu.