Ať se snažím, jak se snažím, nedělám co mám a tak jsem vyhrabala a upravila tohle, snad se to někomu zalíbí. No co, mě už se po škole stýská, co vám?

V mém zorném poli se v zatáčce objevil můj kamarád, Martin, se kterým chodím do školy. No takhle se scházíme čtyři, ale mu to trvá nejdéle, i když to má nejblíže, ale znáte to, umělci. Janči a Janovi to nevadilo, jsou to takoví ti blázínci, co když spadá listí tak ho po sobě sypou a pak to Janča hodinu dostává ze svých hustých kadeřavých vlasů. Dneska ale mrholilo, to jsou klidnější. „Konečně brácha!" zvolal Jan přes celou ulici.

„Bré ráno, dámy, brácha." Zvolal si Marek ještě hlasitěji.

„Zdar!" přeřvala ty dva jako nic Janča.

„Ahoj." špitla jsem, oproti nim.

Dnes jsme šli pomalu, protože jsme stíhali. Já se tak mohla rozhlížet po okolí. Tažní ptáci si to zase odlétali pryč. Mít křídla, moct letět a nevracet se. Už nikdy, odletět do příběhů, které tady nikdy nebudou.

„Kterápak myšlenka ti uvízla v hlavince déle, než je dobré?" zeptal se tiše Marek. Zvedla jsem hlavu. Jan i Janča byli pryč.

„Jen o létání." špitla jsem opatrně. Pomalu jsme se zase rozešli, ani jsem nepostřehla, kdy jsem zastavila.

„Podzim je kouzelný, nemyslíš?" zeptala jsem se.

„Já bych řekl, že spíše zima, ale možná to myslíš jinak." Namítl s klidem, Marek je jeden z mála lidí, se kterým můžu mluvit o čemkoliv.

„Některé barvy léta, ty svěží, co na jaře získal, ztratí, ale získá barvy listí, ale ty jsou suché, jako by umřely."

„Získává a ztrácí tak moc, že se v tom jeden zamotá." vyjádřil srozumitelněji, to co jsem chtěla říci.

„Přesně."

„Ale na podzim zrají jablka." nadhodil.

„To ano, a taky jak začne škola, vidím vás."

„Stejně se těšíš jen na ty slohovky." nadhodil, musím to vybrat.

„No, ty ses taky víc těšil na výtvarku, než na mě." Řekla jsem klidně.

„A co když ne?" otočil se na mě s výzvou v očích. Byli jsme blízko. V tom na nás dopadlo listí, Jana s Janem se spikli proti nám a zaútočili. „Navrhuji ústup."

Prohodila jsem a začala utíkat, jen ne pro ústup, ale pro baret, který mi drzý vítr ukradl z hlavy. To jsme pro něj pak běželi všichni a poklusem to vzali až k té škole, protože jsme zase nestíhali.