No, tak ještě jedna, mohlo by toho být třeba málo, že? No, omlouvám se za nereálnost, psala jsem to v 8 třídě a je to nic moc, tak se omlouvám. Ale mám ji ráda, byl to přelom. A byl důležitý, rozhodně důležitější než jsem si kdy myslela. Taky jsme měli přelom, že jste začali psát jinak než předtím?

„Střílíš moc zbrkle, promysli si, kam střílíš, loket výš..." mírným tlakem jsem jí ho zvedla. „tak přesně takto. A tu levou ruku malinko povol, aby ti tětiva nesedřela kůži. Ještě se trošku vytoč, přesně takhle. Namiř a vystřel." Natáhla tětivu a pak ji pustila, šíp trefil střed.

„Jak to děláš, že tak rychle střílíš a vždy se trefíš?" zeptala se a podívala se na mě těma jejíma zářivě modrýma očima. Však je to taky vodní žínka, alespoň z části.

„Je to o cviku a trpělivosti, nesmíš to vzdát a dál trénovat. Trvalo mi to několik let, ale díky tomu mám pár fajn příběhů." Jakmile jsem to dořekla, byla jsem obsypána všemi, co trénovali lukostřelbu a prosili mě, abych jim něco pověděla. Milují vyprávění příběhů.

Zahlédla jsem ostatní trenéry odcházet a Johan mi naznačoval, abych je na co nejdéle zabavila. „Tak si pojďte sednout." Řekla jsem a vydali jsme se k ohni, kolem kterého jsme si sedli.

Když se všichni pohodlně usadili a ztišili, začala jsem vyprávět. „Bylo mi tehdy patnáct let, ale střelba mi i po několika letech stále nešla. Musela jsem déle mířit, abych se trefila...

„Zpomal, vůbec se nesoustředíš na míření, jen bezhlavě střílíš šípy." Ozvalo se za mnou.

„Jenomže, to budu moc pomalá a umřu." argumentovala jsem odhodlaně.

„Na co ti je rychlost, když se netrefíš?" odporoval mi.

„Na co mi bude přesnost, pokud nestihnu vystřelit, protože už budu mrtvá?" řekla jsem klidně, až moc na to, že mluvím o smrti.

„Vždy máš po ruce minimálně dva meče." Řekl s provokativním úsměvem a začal mě poučovat. „A kazíš si to i tím jak stojíš, loket máš moc dole a zkus se s tím lukem sžít." Dodal a poodstoupil, abych měla více prostoru. Poslechla jsem ho, jako vždy.

Šíp sviště vzduchem tentokrát cíl neminul. „Díky Johane." Řekla jsem a pokračovala v lukostřelbě.

Najednou se rozezněl poplach a Johan na mě křiknul. „Jdi se schovat!" a s mečem v ruce se rozběhl pryč.

Sesbírala jsem šípy a vydala se za ním. Nebyla to první bitva, pár jsem jich už zažila, umírání bylo jako dnes i tehdy na denním pořádku. Místo boje šlo najít po hluku, a tak jsem za chvilku byla v centru dění.

Vyšvihla jsem se do korun stromů a po větvích se dostala asi doprostřed vřavy. Bojovalo se krutě, jako pokaždé. Natáhla jsem tětivu, šíp letěl rychle, ale trefila jsem se do stromu. Nachystala jsem si další šíp a chvíli se soustředila. Díky magii se mi lépe rozeznávalo, kdo je elf, víla či žínka a kdo člověk.

Zaměřila jsem se na jednoho silného protivníka a vystřelila. Trefila jsem ho do ruky, no pořád je to lepší než nic a i tak jsem na chvíli zůstala nehybně stát, než jsem se oklepala. Po pár dalších šípech jsem získala jistotu a požadovanou rychlost.

Po několika desítkách šípů jsem si všimla, že Johan je obklíčen asi patnácti muži, na nic jsem nečekala, a vydala se mu na pomoc.

Kousek ode mě visela liána, chytla jsem se jí a zhoupla se. Ve chvilce jsem byla vedle něj a pustila se do nich.

Tasila jsem svůj meč a jednoho řízla do ruky, alespoň trochu zakolísal, dalšího jsem sekla do nohy, jeden vysoký blonďák se proti mně rozběhl a tak jsem mu nastavila meč. Neubrzdil to a nabodl se na něj. No, než se mi tohle povedlo, Johan ostatní vyřídil.

„Buď té lásky a alespoň se drž u mě." Zavrčel a chtěl se probojovat mimo bitevní vřavu, ale to se mi nelíbilo a tak jsem se, i přes klepající se nohy, vydala tam, kde nás bylo nejvíce potřeba. Za sebou jsem uslyšela jen: „Za co?" v jiné situaci bych se asi musela zasmát.

Po boji jsem se jala ostatní ošetřovat, stejně tak i Johan, což odložilo přednášku o mé nezodpovědnosti, ale té jsem se měla co nevidět dočkat. Alespoň jsem nemyslela na okolní smrt a bolest.

Přišla asi po dvou hodinách, co byli všichni ošetřeni, nebo přeneseni na ošetřovny, a mrtví odklizeni. „Co to bylo?" vyjel na mě.

„Chtěla jsem pomoct, uvědom si, že to bylo se vší bezpečností, nejdřív jsem byla ukrytá v korunách stromů, no pak jsem ti šla pomoct. Ale bylo mi jasné, že mě ochráníš, chtěla jsem se vrátit zpátky nahoru, ale ty jsi řekl, že se mám držet u tebe. Co vím, ani jsem se od tebe nehnula." Řekla jsem nevině, sic mě to stálo dost ovládání se. Stejně jako udržet pevný hlas.

„Nebylo to tím, že jsem šel za tebou, aby se ti nic nestalo?" zeptal se, byl ještě pořád naštvaný, ale už ne tolik.

„No, je to docela pravděpodobné." Řekla jsem a šla pomáhat na ošetřovnu...

„No a takhle nějak to skončilo. Nějaké dotazy, poznatky?" zakončila jsem vyprávění.

„Měla jsi z toho problém?" zeptal se jeden nováček.

„Samozřejmě, neposlechla jsem správný příkaz mého trenéra a to opakovaně."

„A to nebral v potaz, to že ses snažila jen pomoct?" zeptal se Nikolaj.

„Ano a proto trest netrval půl roku, ale jen čtvrt." To se vrátili ostatní trenéři i s Johanem a sedli si mezi nás.

„Stalo se něco?" zeptala se Kristin a svými očky propalovala Johana.

„Zaútočili na nás, sice máme pár zraněných, ale nikdo neumřel, bylo jich jen třicet a nás bylo asi tak sto." Sice jsem nic neřekla, ale oddechla jsem si.

„Dokonce se nám bojovalo lépe, jak jsme nemuseli hlídat, jestli se někteří z vás nesnaží, pomoct v boji." řekl zpola vážně zpola jako vtip.

„Super, příště jim vyprávíš ty, mě dochází zajímavé příběhy." řekla jsem škádlivě.

„Vážně?" zeptal se pochybovačně.

„Fajn, tak já jim povím, jak sis spletl kentaura s pegasem, to byla velice zábavná a poutavá historka." vytasila jsem svůj malý trumf.

„Opovaž se." Zasyčel na mě.

„No nic, tak nějaké poučení z příběhu?" utekla jsem od tématu.

„Že se musíme rozhodnout, jestli je pro nás lepší poslechnou starší a moudřejší, anebo poslechnout sebe a nést za to následky." Řeklo mé milé hnědooké škvrně.

„Dobrá úvaha." Reagoval některý z trenérů.

„Je lepší mířit déle, než se netrefit." Ozval se někdo další.

„Že musíme trénovat."

„Nejdřív myslet a až potom jednat."

„Nebýt zbrklí."

„Spěchat pomalu." Zakončil to Johan a rozehnali jsme tu drobotinu trénovat.