"Ta temná místnost, ty temné stěny, kterými zase jsme sevřeni. Mučeni krutou bolestí, našeho křiku smutně ozvěna zní. Slunce zas jiné vychází, a jiný hrdina přichází. Těm zlým jiné věci prochází a jiných zažíváme nesnází." hlas, který mi někoho připomínal se rozléhal temnotou a naháněl strach.

"Co se stalo, kde to jsem?" na více jsem se nezmohl.

"Skrýváme se, když nám ublíží, v temnotě dostáváme se z potíží. V temnotě nikdo nás nevidí, tehdy jsme ještě byli nevinní. Tehdy netížily viny a ani neméně kruté chyby. Je to strach, co tě tady drží. Strach co od cesty správné vždy zdrží." pověděl mi zas ten hlas.

"Ale co se stalo?" je má chyba, že nechápu ten hlas?

"Schovali jsme se před okolím, dobíhá nás jen času soukolí. Sic tvrdíš, že ti nic není, bolest na nás z tvých očí hledí." při zmateném rozhlížení jsem uviděl dvě oči, dvě červené zářící oči.

"Kdo jste?" hlas se mi začínal třepat, úzkost mě objímala a oči se pomalu zalévaly slzami. 

"Jsme tvá pomoc, jsme tvůj žal, jsme to, co ti někdo vzal." hleděl jsem přímo do těch rudých očí. Postupně za nimi začalo něco zářit, něco velkého, taktéž rudého.

"Prosím vás, chci odsud pryč." neprosím, nikdy neprojevuji slabost, ale bál jsem se.

"Nemůžeme tě jinde ochránit, venku neumíme bolesti zabránit. Sice cítíš strach, ale to přejde, pak už tvá duše neodejde." začal jsem se k těm očím pomalu přibližovat.

"Nechoď blíž, nebo pravdu uvidíš." varoval mě hlas.

"Chci pravdu znát, sic někdy bolí." S posledním krokem mi došlo, že se dívám do zrcadla a že celou domu mluvím pouze já.

"S úlekem křídla tě objala, než tady bolest přistála."

________________________________________________________________________________

Tohle trvalo dlouho. Než jsem se přemluvila tuto krátkou slátaninu dopsat. Nějak mi moc nešlo psát, což mě mrzí.