❝Otec vládne všem. Kdo neposlechne Otce, zemře.❝

Krátká sci-fi povídka, původně psaná jako úkol do školy. Snad se vám bude líbit.

Nina Westová

„Ruku!" štěkla vysoká žena oděná v bílé kombinéze, s vlasy vyčesanými do vysokého drdolu. Kontrolorka. Nina, štíhlá dívka malé postavy se zrzavými vlasy, sestřiženými do mikáda, k ní poslušně natáhla pravičku a bolestně sykla, když jí pod loket zapíchla injekční stříkačku. Takhle to bylo každé ráno, než mohli vstoupit do školy. Všechny děti i učitelé museli projít Kontrolou. Jejich vůdce, kterého mohli láskyplně nazývat Otcem, vysvětloval, že jim každý den musí do těla vpravit léky. Otec je chrání. Stará se o jejich zdraví!

Nina měla co dělat, aby si nahlas neodfrkla. Bylo to směšné. Tvrdí, že se stará o jejich zdraví, ale nikdy jim neřekl, před jakou nemocí je vlastně chrání. Říká, že je miluje, ale nikdy ho nikdo neviděl naživo. Všechny jeho projevy, poslouchají skrz obrazovky, které se vyskytují snad na každém rohu. Neustále mluví o tom, že jediné po čem touží, je jejich dobro a přitom minulý týden nechal oběsit ženu, která při jeho projevu netleskala, účes si můžete vybrat pouze z dvaceti schválených verzí, jinak vás můžou zavřít a v tom horším případě popravit. Nikdo nesmí za hranice státu. Důvod? Otec říká, že za hranicemi se skrývá zlo, před kterým je on, dobrotivý muž, chrání.

A přesto ho všichni poslouchali. V každém domě visel jeho obraz, schovávali si všechny noviny, ve kterých byla jeho fotka. Líbali obrazovky, na kterých se objevovala jeho usměvavá tvář. „Otec je dobrotivý!" říkali s úctou.

„Hej! Chceš tu vystát důlek?" vyrušila ji z přemýšlení kontrolorka a nešetrně do ní dloubla. Nina se trochu zapotácela a měla co dělat, aby neupadla.

„Já... promiňte, omlouvám se!" zamumlala Nina a se sklopenou hlavou rychle pokračovala dál ke škole.

Věděla, že je jiná, než ostatní. Nevěřila Otci a protivila se jí ta slepá poslušnost, s jakou ostatní plnili všechny jeho pokyny. Nechápala jejich zaslepenou uchvácenost Otcem.

Cosi hluboko v ní nesouhlasilo s tím, co říkal a dělal otec. Připadalo jí, že jejich svět není správný, že něco není v pořádku. Otec lže. Otec a celý tenhle režim je špatný. V poslední době si tím byla den ode dne jistější. Měla bych něco udělat. Pomyslela si.

Najednou jí do hlavy vystřelila prudká bolest. V předloktí ji bolestně zacukalo. Vyděšeně vyjekla a v agónii se chytila za hlavu. Otec je dobrý. Otec je milostivý! Šeptal hlas v její hlavě.

„To není pravda!" zašeptala Nina zoufale. Oči se jí zalily slzami, protože tlak v hlavě zesílil. Otec chce jen vaše dobro!, přesvědčoval ji sladký hlas.

„Ne!"vydralo se jí z úst. I mluvit jí dělalo obrovské potíže. Pod dalším přívalem bolesti klesla na kolena.

„Pro Otce! Co se to s ní děje?" Zaslechla kousek od sebe zděšený výkřik. Zrzka se držela se za hlavu a vzlykala. Pořád k ní mluvil ten vemlouvavý protivný hlas. Chtěla ho vypudit pryč ze své hlavy, ale nešlo to. Otec je dobrý. Otec je tvá budoucnost. S Otcem-

„LŽEŠ! Otec není dobrý! Otec je špatný!" zaječela z plných plic. Hlas utichl. Ninu zaplavila obrovská vlna úlevy. Zvedla hlavu a udiveně rozhlédla kolem sebe. Svým křikem na sebe připoutala všechnu pozornost a teď kolem ní postával obrovský zástup lidí a všichni na ni zírali s vyvalenýma očima. Najednou někdo hlouček lidí prorazil a teď kráčel přímo k ní. Byla to ta žena s vysokým drdolem, která jí píchala injekci.

„Půjdete s námi, slečno," prohlásila mrazivě chladným hlasem a pevně ji uchopila za zápěstí. Za zády se jí vynořili čtyři ozbrojení muži. Pocit úlevy se rozplynul a nahradil ho pocit strachu. To je konec. Teď mě zabijí.

Viděla, jak se k ní jeden z mužů pomalu přibližuje a napřahuje ruku. Ucítila prudkou bolest ve spánku. A pak svět zmizel.

•••

Nina se probudila v tmavé místnosti. Rozhlédla se kolem sebe. Malinkým zamřížovaným oknem sem pronikal úzký proužek světla. V rohu na talíři ležel kousek okoralého chleba. Nebyla tu žádná matrace ani nic dalšího na spaní. A byla tu strašná zima. Zimomřivě si promnula kůži na ramenou. Cítila se hrozně vyčerpaně a v hlavě jí pulzovala ohromná bolest.

Pomalu zvedla ruku a jemně se dotkla bolavého místa. Ucítila na své ruce něco teplého, lepkavého... rychle sundala ruku dolů a zalapala po dechu, když na ní spatřila temně rudou krev.

„Proboha," šokovaně vydechla a pomalu se sesunula na zem podél vlhké zdi. Zhluboka se nadechla. Musí se uklidnit! Jenže bylo těžké udržet klid, když se probrala zavřená v nějaké zatuchlé cele, nejpravděpodobněji čekajíc na smrt. Objala se kolem kolen. Ano, nebylo pochyb o tom, že ji čeká smrt

První myšlenka, která jí prolétla hlavou, bylo překvapení, že je ještě stále naživu. Druhá myšlenka patřila Mandy - její malé sestřičce. Od smrti rodičů byla jediný člověk, na kterém jí opravdu záleželo. A teď sedí doma a čeká, až se její velká sestra vrátí domů. Ale ona nepřijde. A dost možná, že se zítra objeví na seznamu popravených. Celé Ninino tělo zaplavila vlna zoufalství. Jako by na ni až teď dolehla tíha činu, který spáchala. Co jen to provedla? Proč se nemohla chovat jako správný občan, oslavovat Otce, vylepovat si jeho fotku na skříňku ve škole a na každý jeho projev reagovat nadšeným potleskem?

Schoulila se do klubíčka a celá se roztřásla. Než rodiče odvedli na popravu, matka ji prosila, aby se o Mandy postarala. Tehdy ji to slíbila. Přísahala jí! A teď to podělala. Nezvládla to. Zklamala rodiče, zklamala svou sestru. Mandy. Svou milovanou Mandy. Ze rtů jí unikl nešťastný vzlyk. Jak to bez ní zvládne? Má teprve sedm let. Nedokáže se o sebe postarat. Určitě ji strčí do nějakého špinavého, vlhkého sirotčince, kde je nemoc tou jedinou a nejčastější návštěvou.

Ale ještě nejsi mrtvá, Nino, ozval se jí v hlavě slabý hlásek. Ještě stále svůj slib můžeš splnit.

Chvíli ještě ležela schoulená do klubíčka. Nakonec s nově nabitým odhodláním zvedla hlavu. Nesmí se tak lehce vzdát! To je přece přesně to, co Otec chce, ne? Chce ji vidět zlomenou. Nina zvolnila rty do lehkého úsměvu. To má smůlu. Ona se zlomit nenechá! Najednou zpozorněla. Zaslechla nějaký zvuk, jako když se o sebe něco otírá. Vycházelo to ze zdi naproti ní.

Pomalu, jak jen jí to bolest ve spánku dovolovala, vstala. Sykla bolestí. Na chvilku ji natolik ochromila, že nebyla schopna pokračovat dál. Musela se několikrát zhluboka nadechnout, než se odvážila udělat další krok.

Kamenná zeď před ní se zničehonic dala s rachocením do pohybu. Nina překvapeně pootevřela ústa, když zjistila, že to, co považovala za obyčejnou stěnu, jsou obrovské kamenné dveře. Brzy vznikl otvor, dost velký, aby jim dokázal projít i poměrně obézní člověk. Dívka si musela dát ruce před oči, protože ji oslnilo ostré světlo, vycházející z otvoru.

Když paže opět svěsila dolů, stálo tam pět mužů, všichni v tmavomodrých uniformách s rudou lilií na prsou. Policie. Muž, stojící nejblíže k Nině se na ni zlověstně zašklebil. Byl holohlavý, ale co neměl na hlavě, mu vynahrazovaly dlouhé husté vousy. Upíral na Ninu temně černé oči, v nichž nebyla ani špetka soucitu.

„Ale, ale! Dáma už se nám probrala?" pronesl posměšným hlasem a Nina si nemohla nevšimnout ironie, s jakou vyslovil slovo dáma. Pevně stiskla rty k sobě, odhodlaná s tím odporným chlapem nepromluvil ani slovo. „Pravě včas!" pokračoval muž v hovoru a znovu se zasmál. „Otec už tě netrpělivě očekává!"

Nina ztuhla. Otec? Uvidí se se samotným Otcem? Po zádech jí přeběhl mráz. To bylo to poslední, po čem toužila a co očekávala. Jen jeho jméno v ní probouzelo nefalšovanou hrůzu a nechuť. Pud přežití jí radil, aby utekla, ale věděla, že by to nemělo žádný smysl. Stálo před ní pět ozbrojených mužů, kteří by se určitě nijak nerozpakovali ji zabít. Nerozhodně ustoupila o krok vzad, ale to už holohlavec luskl prsty. Dva vojáci k ní okamžitě přiskočili a každý z jedné strany ji pevně uchopili za paže. Nina sykla bolestí. Holohlavý muž si toho všiml a zle se zasmál.

„Ještě zažiješ mnohem větší bolest! Budeš křičet bolestí a prosit Otce o slitování!" Při té představě se Nina otřásla hrůzou. Neměla pochyb, že muž nemluví jen tak do větru. „Tak jdeme!"poručil muž a kývl na své podřízené. Vojáci po Nininých bocích se dali do rychlé chůze a donutili dívku, aby je následovala. Byla teď vlastně ráda, že ji drží, protože se jí z těch rychlých pohybů motala hlava.

Kráčeli dlouhou chodbou, olemovanou spoustou cel. Ninu překvapilo, když zjistila, že její celá mela jako jediná kamenné dveře. Ostatní byly ze skla a pohled jaký se díky tomu hnědovlásce naskytl, byl děsivý. Lidé s vyhublými těly, takže mohla spočítat všechny jejich kosti. Špinavá pobledlá kůže, která už zjevně dlouho neviděla slunce a nepřišla do styku s vodou. Byly tu i těla doslova posetá modřinami, jizvami a krvavými šrámy. Nejhorší však byly jejich pohledy - prázdné, zoufalé, bez jediného zrnka naděje. Snad se už ani nemohli nazývat lidmi - byly to naprosté trosky.

Nině se z toho pohledu dělalo zle. Vnitřnosti se jí divoce kroutily a srdce jí bušilo, jako o závod. Jak někdo může být tak bezcitný? Jak někdo může tohle dělat druhému člověku? Nedokázala to pochopit. Cítila obrovskou nenávist a znechucení, vůči Otci i těm vojákům, co ji vedli. Jak hluboko musí člověk klesnout, aby dokázal takhle ubližovat?

„Takhle dopadneš, když nebudeš hodná holčička," zašeptal jí do ucha holohlavec a potěšeně se ušklíbl, když v jejich očích spatřil zděšení. Nina si zaryla nehty do dlaní, v naději, že jí bolest pomůže vytěsnit všechny ostatní pocity, ale moc to nepomohlo.

Došli k velkým kovovým dveřím. Když je vousatý holohlavec otevíral, modlila se, aby tam nebyly další řady cel. Její modlitby byly vyslyšeny. Tato chodba byla osvětlená tlumeným světlem zářivek a místo cel, zde bylo spoustu dveří. Ozbrojenci zavedli Ninu až úplně na konec chodby, k těm největším dveřím ze všech.

„Připravena na setkání s naším Otcem?" zeptal se plešoun s posměšným úšklebkem. Nina nasucho polkla. Rozhodně nebyla připravená. Ale to už muž zvedl ruku a zaklepal. Ozvalo se tlumené: „Dále!"

Jeden z vojáků dveře otevřel a další dva ji strčili dovnitř. Zaslechla, jak za ní zaklapla dveře a pak pozvedla zrak k muži, který si nechal říkat Otec.

Seděl za psacím stolem u okna a pozoroval ji svýma zelenýma očima, které mnohým lidem naháněly strach. Když na vás totiž pohlédl, měli jste pocit, jako by viděl až do vašeho nitra. Takový pocit teď měla i Nina.

Černé ulízané vlasy měl sčesané na levou stranu, úzké rty stažené do úzké linky a na sobě měl oblečenou černou košili se znakem rudé lilie na levé straně prsou. Přímo za ním byla na zeď připevněná obrovská obrazovka, kterou zřejmě používal při svých projevech.

„Nina Westová," pronesl Otec pomalu. Z jeho úst znělo její jméno divně, jako by jí snad ani nepatřilo. „Tak vy tvrdíte, že lžu?"

Ta otázka ji zaskočila. Nečekala, že se jí takhle přímo zeptá. Nervózně přešlápla a přemýšlela, jak nejlépe odpovědět. Kdyby řekla, že to byl jen omyl, pustili by ji? Mohla by se vrátit za Madií? Dřív, než stihla otevřít pusu, však znovu promluvil Otec.

„Ach, jsem to ale nevychovanec! Prosím, můžete si sednout!" Mávl rukou směrem k židli naproti němu. Nina se váhavě posadila, a jakmile dosedla, zmocnil se jí pocit, že právě vkročila do jámy lvové. Otec se na ni široce usmál. „Tak tedy znovu... tvrdila jste, že jsem lhář?"

„Já...," začala Nina. „Totiž... byl to omyl. Nechtěla jsem - neměla jsem v úmyslu..." Její hlas vyzněl do ztracena. Nevěděla, jak pokračovat dál.

Otec do ní zabodl zkoumavý pohled. V místnosti nastalo hrobové ticho, které přerušovalo jen tikot hodin. Nina v ruce nervózně žmoulala látku svého tílka. A Otec na ni stále vytrvale zíral. Už jí to začínalo být pěkně nepříjemné. Konečně Otec ticho přerušil.

„Měl bych pro vás návrh,"řekl tiše. „Mohla byste pro mě pracovat."

Prudce zvedla hlavu a prohlédla na něj. Snažila se v jeho očích najít jakoukoliv stopu lži. Otec se ale tvářil naprosto vážně. Ale to přece... proč by něco takového chtěl?

„Proč? Co tím můžete získat?" zeptala se nechápavě. Otec se usmál žraločím úsměvem.

„Jste chytrá. Velmi chytrá. A já po svém boku potřebuju chytré lidi."

„Ale já přece... myslela jsem, že mě zabijete!" namítla. Otec pomalu zavrtěl hlavou.

„Nerad se uchyluji k násilí," vysvětlil jednoduše. Nina se v duchu pohrdavě ušklíbla. To určitě! Něco takového mi řekněte po té, co mě provedete kolem cel s mučenými lidmi!

„Ale proč zrovna já? Nechápu to..."

„Proč vy?" Otec se pohodlně opřel o opěradlo židle a složil si ruce do klína. „Na to je jednoduché vysvětlení, slečno Westová. Před lety mí pracovníci velmi složitými postupy vymysleli látku, která dokáže ovládnout člověka a jeho myšlenky. Bohužel neměla látka dlouhé trvání a bylo třeba zařídit, aby byla všem lidem vpravována těla každý den. Tento problém se záhy vyřešil, avšak brzy se objevil další: někteří lidé byli na tuto látku imunní! Netušil jsem proč a ani moji vědci si nevěděli rady. Teprve před dvěma lety se mi povedlo zjistit pravdu. Lidé, kterým látka nijak neubližuje, a tudíž mě nemohou bezhlavě poslouchat, mají všichni velmi silnou vůli - a jsou také velmi chytří. Ted už jste určitě pochopila, slečno, že takovým zvláštním člověkem, jste i vy."

Po skončení jeho monologu, zůstala Nina hodnou chvíli zařazené sedět. Teď už konečně všechno dávalo smysl - proč Otce nikdy nemilovala, nikdy mu nevěřila a všichni lidé ji připadali jako blázni. Jednu věc však stále nedokázala pochopit.

„Proč byste chtěl, aby pro vás pracoval člověk, kterého nemůžete ovládnout?" zeptala se s přiškrceným obočím.

„Tak za prvé, lidé, kteří jsou ovládáni, nedokážou zcela myslet sami za sebe. Z toho důvodu by mi nikdy nemohli pomoct, abych uskutečnil svůj velký plán na ovládnutí celého světa. Potřebuji spoustu vynálezu, které nikdo nemá. Potřebuji pokrok! No, a za druhé: existují jiné možnosti, jak vás donutit, abyste dělala, co chci!" Samolibě se usmál. Nina rozhodně zavrtěla hlavou.

„Ne! Nikdy mě nepřesvědčíte, abych vám pomáhala páchat zlo!" prohlásila rozhodně. Mysli na Madie! Ozval se jí v hlavě káravý hlas. Myslela na ni. Jenže kdyby se přidala k Otci, ublížila by tím své sestřičce víc, než když ji Otec zabije. Musela by jí lhát a vychovávat ve víře, že je tenhle svět správný.

„Dobře si to promyslete, slečno Westová. Plynuly by vám z toho mnohé výhody, měla byste velký plat a především-," Naklonil se k ní přes stůl, „Nemusela byste se bát o svou drahou sestru!"

Nina se zamračila. „Jak víte o mé sestře?" zeptala se ostře. Tajemně se na ni usmál.

„Já vím všechno o všech, Nino. Tak co, stále pro mě nechcete pracovat? Myslím, že máme stejné cíle. Já chci pro tuhle zem a její obyvatele jen to nejlepší. Vy jste přece také taková dobrá duše, ne?" poznamenal a věnoval jí jeden ze svých dlouhých hloubavých pohledů. Nedokázala se mu dívat do očí. Odvrátila hlavu.

„Nechtějte mi naznačit, že my dva si můžeme být v něčem podobní. Protože já nejsem jako vy! Nezabíjím lidi," řekla rozhodně.

„Zabíjím pouze ty, kteří si to zaslouží. Tam ti v celách, kolem kterých jste šla, to všechno byli zrádci, zlodějové a vrazi. Přece nechcete, aby takovýhle lidé pobíhali volně po světě a ohrožovali bezpečí mých drahých občanů!" namítl Otec a vypadalo to, že ty lidi opravdu pokládá za kriminálníky. Nina se hořce zasmála.

„Zrádci? Vrahové? To všechno jsou jen lidi, kteří dostatečně netleskali při těch vašich trapných projevech nebo nějak vyjádřili nesouhlas!" V rozhořčení vyskočila ze židle a naklonila se přes stůl k Otci. Nechápala, kde se v ní vzala ta náhlá odvaha a zlost. K jejímu zklamání se však nezdálo, že by to s Otcem nějak hnulo. Klidně se na ni usmál a řekl: „Prosím, uklidněte se a sedněte si." Nina ho zaraženě poslechla.

„Možná, že tohle váš názor změní, slečno Westová," řekl pomalým hrozivým hlasem. Natáhl se pro ovladač, ležící na stole před ním a zmáčkl nějaké tlačítko. Obrazovka se rozsvítila a chvilku poblikávala, než se obraz na ní ustálil.

Nina zalapala po dechu. Objevila se před ní bledá tvář její sestry. Seděla přivázaná na židli v nějaké bíle vymalované místnosti. Za ní stál jí již známý vousatý plešatec a držel Madie nůž pod krkem. Madie měla oči vyvalené zděšením.

„Jak vidíš, můj muž má tvou sestru. Stačí jeden můj rozkaz a uřízne jí hlavu." Nina na chvíli pevně stiskla víčka k sobě a horečně přemýšlela o svých možnostech. Jak by se z toho mohly ona i její sestra, dostat živé? Nebo aspoň Madie! Musí přece existovat nějaká jiná možnost. Nedokázala snést pomyšlení, že by opravdu musela pracovat pro Otce. Sevřela ruce v pěst. Nedokázala racionálně uvažovat. Hrůza a zděšení jí naprosto zaplavily mozek a vytěsnily všechny ostatní myšlenky. Co má dělat? Co jen má dělat?

„V-vidí mě?" zeptala se trochu přiškrceným hlasem, který se ani trochu nepodobal tomu, kterým před chvílí na Otce křičela.

„Ne, ale slyší tě. Slyší, jak váháš. Váháš nad její smrtí. Copak ti na sestřičce nezáleží, Nino? Obětuješ její život jen proto, abys zachránila svoje svědomí?" promlouval k ní pomalým vemlouvavým hlasem. Připomínal teď hada. Odporného a slizkého hada, který se pomalu, pomaloučku omotává kolem své oběti. Madie na obrazovce se teď po tvářích začaly koulet velké slzy. Snažila se vykroutit z plešounova sevření, ale muž ji hrubě udeřil do tváře, až holčičce vypadlo několik zubů. Nina tlumeně vykřikla.

„Prosím... prosím, ať ji nechá být!" Zoufale se otočila na Otce.

„Stačí jedno slovo, Nino a tvá sestřička bude propuštěna. Budeš pro mě pracovat? Prohlásíš veřejně před celou zemí, že souhlasíš s mými výroky? A nebudeš nikomu vyzrazovat tajemství, jež se zde dozvíš?"

Nina zaváhala, ale jen krátce. S pohledem upřeným na Madie, pronesla tichým, zničeným hlasem: „Ano."

Otci přeběhl po tváři vítězný úšklebek. „Dobře, Nino. Velmi dobře. Říkal jsem ti, že tě přesvědčím!" Vzal do ruky ovladač a stiskl červené tlačítko. Plešoun na obrazovce oddálil nuž od Madiina krku, ale místo aby ji rozvázal, uchopil do rukou její dlouhé blonďaté vlasy a jedním jediným švihem jí je celé odřízl. Nina se rozzlobeně obrátila na Otce.

„Říkal jste, že ji pustí! Ať to okamžitě udělá! Slíbil jste mi to!" křičela naštvaně. Vlasy byly Madiinou velkou pýchou. Dokázala si představit, jak těžce to ponese.

„To je poučení pro vás: nerad čekám," řekl Otec ledovým hlasem a obrazovka za ním zhasla. „A nyní můžete jít. Za dveřmi na vás bude čekat strážce s vaší sestrou a řekne vám vše potřebné. Těším se na naši spolupráci!" Chladně se na ni usmál a pokynul rukou směrem ke dveřím. Nina na něj ještě chvíli upřeně zírala, otřesená tím, co se v několika posledních hodinách stalo. Pak se pomalu zvedla a mechanickým pohybem došla ke dveřím. Naposledy se ohlédla za Otcem. Seděl opřený ve své židli a na tváři mu pohrával výraz jakéhosi chladnokrevného uspokojení. Dívka si byla jistá, že před ní stojí ztělesnění zla.

Otevřela dveře a vyšla na chodbu. A v tu chvíli přidušeně vyjekla a s hrůzou v očích zírala na zubožené tělo své malé sestřičky. Visela za provaz ze stropu, obličej měla znetvořený k nepoznání a zbytky blonďatých vlasů slepené krví. Někdo jí z těla vyrval srdce a některé další vnitřnosti, takže měla celé břicho od krve a vysely jí z něj střeva. Nina se chtěla pohnout nebo zaječet, ale zamotala se jí hlava a její tělo dopadlo na ledovou zem.

Z kanceláře vyšel Otec a s potěšeným úsměvem si změřil nejdřív Madiino mrtvé tělo a posléze i Ninu, ležící na podlaze. Otočil se na muže, který se zjevil za ním.

„Víte co máte dělat. Vpravte jí do těla tu nejsilnější dávku séra zapomnění a odveďte ji do pokoje. Myslím, že máme novou pracovnici," řekl Otec a jeho rty se roztáhly do širokého úsměvu.

Zdravím!
Vím, že jsem fakt hodně dlouho nevydala novou kapitolu Šedého odstínů a celkově je poslední dobou moje aktivita na wattpadu na bodu mrazu. Takže tahle krátká povídka má být něco jako omluva. Když nám učitelka zadala jako úkol slohovou práci a nijak neomezila maximální počet slov, hned mě napadlo, že bych ten příběh poté mohla publikovat na wattpadu. No, a tak se i stalo. Mám v plánu, napsat do téhle "knihy" ještě další povídky, které by nijak nenavazovaly na tuhle nebo jen velmi úzce, ale byly by ze stejného světa. Jestli to opravdu udělám, to je ve hvězdách, proto je příběh zatím označený jako "dokončený".
Díky všem za pozornost a budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu :)