Nikdy jsem nebyl zdatným kreslířem. Vždy, když jsem měl do svých zápisků nakreslit jednoduchý graf, skic a obrázek s popisem, bylo to chaotické, nepřesné a většinou z toho nešlo ani nic poznat. Tohle kreslení bylo však snadné. Stačil mi jeden velký kruh, do jeho středu jsem nakreslil menší a následně zbytek rozdělil na čtyři přibližně stejně velké sektory, do nichž jsem napsal S, Z, V a J, podle jejich světových směrů. Každé písmeno jsem udělal jinou barvou, S modré, V žluté, J červené, Z zelené a následně ještě černou fixou H do malé kružnice ve středu.

Až poté jsem od předtim bílé tabule poodstoupil, naklonil hlavu lehce do strany, abych se přesvědčil, že je vše správné, otočil se na podpatku černých bot a pustil se do vysvětlování.

„Od samého počátku vzniku nezávislého státu se jeho území rozdělovalo na pět hlavních krajů, které dostaly název dle světové strany. Následné názvy jednotlivých měst se určily dle velikosti a počtu tam žijícího obyvatelstva. Největší bylo město, posléze městečko a následně vesnice. Každému kraji i náleželo město, jemuž se říkalo Hlavní. Například Hlavní Severní město, to leželo přibližně zde." Prstem jsem dloubl do středu vrchního obloučku písmene S. „Všechny tyto oblasti spadaly pod středovou oblast, která se skládala pouze z Hlavního města a okolí. Žití v tom městě bylo značně jednodušší, ale nebylo možné se svobodně do něho přestěhovat, většinou tato výsada spadala... oblíbencům a lidem, kteří se něčím zasloužili. Také to bylo sídlo rodu Hunterů," dokončil jsem se svrběním na jazyku a sledoval, jak si třicet skloněných hlav zapisuje v poznámkách to, co jsem právě řekl. Dal jsem jim chvíli, mezitím si poposunul tenké brýle na svém nose blíže ke kořeni, zastrčil si vytáhlou košili do šedých kalhot a založil ruce na prsou očekávajíc otázky.

„Jakže se ta města nazývala?" ozvala se rudovlasá dívka v zelené halence s rukou zvednutou do výšky.

„Města, městečka, vesnice a Hlavní města," odpověděl jsem ji.

Nenáviděl jsem, když jsem musel to téma rozebírat. Trvalo dlouho, zabíralo prakticky čtvrt školního roku a i ty největší lajdáky to zajímalo. Každý dychtil po tom, aby slyšel vyprávění o státě, na jehož troskách vyrůstal, aby slyšel o lidech, kteří zemřeli před čtvrt stoletím. Každičký si přál slyšet to z úst někoho, kdo byl v samém centru dění.

Nenáviděl jsem to... nenáviděl. Ale přesto jsem jim dával prostor k otázkám, nechal je, aby se ptali na všechno, co se dělo, aby se ptali i mé vlastní osoby, co jsem viděl a slyšel já – protože jsem si přál, aby to věděli a mohli zabránit tomu, kdyby se to mělo stát znova.

Vždy jsem začal rozdělením Mortetasu, pokračoval přes politiku, třídy, historii, osobnosti a končil jsem následně látku tím, že jsem pronesl: „Ptejte se. Jestli vás zajímá jakákoli věc, na kterou vám rodiče nechtějí odpovědět, protože tu nežili anebo se bojí, máte možnost."

Ta děcka přede mnou byla první generací, která se narodila mým vrstevníkům – posledním dětem Mortatsu. Jejich rodiče o tom neradi mluvili, někdy raději i zapomněli, než aby to museli říkat nevinným.

První zvedl ruku chlapec s špičatým obličejem a kudrnatými blonďatými vlasy. „Do jaké třídy jste patřil a vaše rodina?"

Nejklasičtější otázka. „Byl jsem Šedý. Otec patřil k Bílým, byl to interní lékař v nemocnici a starší bratr k Červeným, hasič. Matka a mladší sestry jsou snad jasné."

A pak ty klasické otázky... Kde jsem žil, jaké to bylo, jaké bylo probudit se z ničeho nic do nového světa, jak těžko jsem si na něj zvykal, jestli jsem někdy viděl prezidenta Huntera, zda jsem viděl jeho popravu a podobně. Na všechny otázky jsem se snažil odpovědět bez toho, aby naznačil, jaké bylo mé postavení v té válce.

Ale toho dne jsem byl překvapen otázkou, která mé zatajování prokoukla.

Ruku zvedla dívka s modrozelenýma očima a tmavě hnědými vlasy. Vyhrkla na mě otázku, která mi na sekundu zastavila srdce. „Táta říkal, že jste dokázal utéct z Mortetasu, je to pravda?"

Celá třída se k ní otočila. Já sám jsem se zamračil, následně se usmál a se skloněným pohledem odpověděl: „Ano. S prezidentovým synem, Joshuou Hunterem a dalšími lidmi. Byl jsem jeden z mála a následně se do Mortetasu vrátil a bojoval proti prezidentovi."

„A váš bratr v té válce zahynul. A přítelkyně... A...," zmlkla, jakmile si všimla mého výrazu, který se mi objevil ve tváři. Z tváře se mi ztratila veškerá barva, srdce zpomalilo svůj rytmus a hlava se mi najednou zdála těžší. Připadalo mi, jako kdyby mi vrazila kudlu přímo do srdce a točila s ní, aby slyšela můj nekonečný bolestný výkřik.

„A učitel... A muž, co mi byl jako otcem," dodal jsem, zatímco se dívka vpíjela do lavice pod palbou pohledu svých spolužáků, kteří se ptali, odkud to ví.

Upoutal jsem jejich pozornost tichým odkašláním, sedl si na katedru, hodil si nohu přes nohu, sklopil zrak a pověděl: „Je to pravda. Dva mi vzal výbuch a dva prezident Hunter popravil. Otázkou je... Odkud to víš?" zeptal jsem se dívčiny, která nesla jméno Zoe.

„Táta mi to řekl," zašeptala do lavice rudá až za ušima.

„Kdo je tvůj táta?" Probudilo se ve mně podezření. Vzpomněl jsem si, jak mě ještě před pár sekundami probodávala modrozeleným pohledem a přišlo mi to, jako dosti pravděpodobné. Přesvědčil jsem se o tom, jakmile jsem do rukou vzal seznam žáků a přečetla si její jméno. Palingová Zoe.

„Nigel Paling," zašeptala a zvedla ke mně oči s otazníky zrovna ve chvíli, kdy zvonek oznámil konec hodiny.

•••

Když padl Mortetas a společně s ním i prezident Hunter, mohl jsem se stát čímkoli jsem chtěl. Ale já si vybral osud, který mi byl vybrán a stal se učitelem. Sledoval jsem rostoucí děcka, staral se o jejich budoucnost, předával jim své zkušenosti a snažil se jim alespoň něco vtlouct do hlavy. Byl jsem učitelem, protože jsem si to přál. A navíc jsem nic neuměl. Nebyl jsem k ničemu užitečný, pouze jsem podrobně znal historii Mortetasu a byl schopen se doučit i minulsot celého světa, abych mohl učit. A tak jsem to dělal.

Nevrátil jsem se do rodného města, zůstal jsem v bývalém Hlavním městě, kde se následně usídlil i demokraticky zvolený nový prezident a žil si svůj smutný život starého mládence s popáleným obličejem, od kterého zprvu každý student odvracel zrak.

Slyšel jsem posměšky na svůj vzhled, ale nevnímal jsem je. Možná bych se sám sobě také smál, kdybych netušil, jaký příběh by rudé fleky nesou. Co bylo pár popálenin oproti tomu, že jsem v jedné sekundě ztratil dva nejdůležitější lidi na téhle planetě? Nic.

Jakmile skončila i poslední hodina školy, usadil jsem se v kabinetu, otevřel okno, za kterým se pomalu smrákalo, do místnosti se mi vkrádala zima a já se ji pokusil zahnat tím, že jsem si zapálil cigaretu. Začal jsem s tím brzo. Jakmile zemřel Joshua Hunter, pomáhal jsem uklidit jeho věci a našel jednu poloprázdnou krabičku. Chtěl jsem ochutnat a zjistit, co mu pomalu ničilo zdraví, které pro něho bylo přežitek, a našel v tom zalíbení. Ničil jsem se tím, připravoval se tak dříve do hrobu a to jsem chtěl – chtěl jsem je co nejrychleji potkat.

Když jsem po deseti letech potkal Averyho, řekl mi, že jsem se změnil. Stáli jsme v jedné chodbě starého sídla, já před ním shrbený skoro třícátník, zatímco jemu bylo přes padesát pět. Nezestárl ani moc ve tváři, jeho vlasy však byly protkané šedinami, byl pohublý – ale to už od té doby, co vylezl z té kobky, kde byl držen –, ale byl to stále on. Byl to Avery Jones, kterého jsem znal. Ochranářský, s každým to mínil pouze dobře, inteligentní a nedával najevo, jak moc je raněný.

„Jak jsem se změnil?" zeptal jsem se ho s tichým mlasknutím, ruce zabořil do kapes a sledoval postaršího muže v obleku, který zachránil život mně, mému bratrovi a Axelovi.

„Převzal si rysy mrtvých, Bene," odpověděl mi s drobným úsměvem. „Nosíš se jako Lucian, mluvíš jako Axel, tvoje poznámky se rovnají Mai a kouříš Joshuovy cigarety," poukázal na moji náprsní kapsu, kde jsem měl jednu zmuchlanou krabičku. Odvrátil jsem od něho zrak, sklopil oči a omluvil se mu za to.

„Tohle bylo naštěstí něco, co by řekl Benjamin," dodal a stiskl mi rameno.

Přišlo mi, jako bych byl rázem zase dítě, které každý poučoval. Kousl jsem se do jazyka, abych zahnal slabost bolestí.

„Neztrať sebe samého, Benjamine. Oni budou navždycky žít v našich srdcích, nemusíš být jako oni."

Vím, že jsem mu neodpověděl, místo toho jsem začal couvat chodbou, mířil k východu a pronesl pouhé: „Gratuluji ti k vítězství ve volbách, pane prezidente."

Od té doby jsem Averyho sice viděl, ale nikdy s ním nemluvil. Byl v televizi, v novinách, i ve městě jsem ho spatřil, když kolaudoval novou knihovnu, ale nikdy jsem s ním nepromluvil. Nepromluvil jsem prakticky s nikým. Dextera jsem viděl naposledy toho dne, kdy odcestoval zpět do Jižního Sibyleightu, kapitán Newman se vrátil do Santica, ostatním jsem se vyhýbal.

Dvacet pět let po pádu Mortetasu jsem byl stále sám. Neviděl jsem svou pokrevní i nepokrevní rodinu, vzpomínal jsem na mrtvé, navštěvoval památník na náměstí Hlavního města, kde byla do mramoru vytesána jejich jména, přehrával si vzpomínky na ně ve své hlavě a topil se v sebelítosti.

Nesplnil jsem slib, který jsem dal Joshuovi, ale špatně jsem se pro to necítil.

Jakmile jsem do vzpomínal, odešel jsem z kabinetu s drobným papírkem v zadní kapse u kalhot.

•••

Že mám dvě odlišné tváře, které světu ukazuji, jsem si uvědomil asi po patnácti letech. Pět let po skončení války jsem odcestoval. Nejdříve jsem se dostal až k moři, které chtěl Joshua tolik vidět, následovaly hory, které chtěla Mai. Byl jsem i v Jižní Sibyleightu, našel hrob Maiiny matky, položil na něj květiny a šel dál. Viděl jsem za těch pět let mnoho míst, učil se tomu, co se stalo v minulosti a následně se vrátil do nového Hlavního města a tam se usadil. Stal jsem se učitelem, z povzdálí sledoval, jak se měnil stát, kde jsem se narodil, ze kterého jsem utekl a do kterého jsem se vrátil. Sledoval jsem, jak lidé mění své jednobarevné oblečení a zvykají si, že mohou nosit cokoli. Až na mě. Já se vrátil ke své šedé. Oblékl jsem tmavé kalhoty, šedou košili a narušil to všechno pouze černými botami. Tak jsem byl vcelku spokojený.

Od návratu do Hlavního města jsem učil. Nejdříve dospělé Mortetaské. Učil jsem je, jakým způsobem se žije v novém světě, jaké platí zákony, jaká byla pravda za Huntery a Mortetasem. Dlouho mi nevěřili, hleděli na mě jako na blázna, ale nakonec uvěřili. To trvalo pět let. Když jsem s tímhle skončil, konaly se pro nás historicky první volby. Naše nová země potřebovala prezidenta a každý si přál, aby to byl někdo, kdo poznal oba dva světy a rozuměl tomu, co potřebujeme. V té době jsem hodně vzpomínal na Joshuu, protože on byl ten člověk, který tohle splňoval. Ale Joshua byl mrtvý. Jeho krev však ne. Měl rodiče a jeho otec byl člověkem, který znal oba dva světy a chtěl pro nás to nejlepší. Na jednu stranu jsem byl rád, že byl Avery zvolen, ale na druhou stranu jsem se bál, aby z toho nezešílel a nezahořkl.

Poté se začaly rodit první děti nového světa. A já začal učit je. Vyprávěl jsem jim o hrůzách, které jsem prožil a doufal, že jim strach dopomůže k tomu, aby zabránili tomu, kdyby se to mělo vrátit. Stal jsem se učitelem dějepisu a tím jsem také zůstal. Začal jsem s tím ve třiadvaceti a pokračoval s tím do více než dvaačtyřiceti, než ta dívka s modrozelenýma očima položila tu otázku.

Odebral jsem se toho dne domů a nasadil svou druhou tvář...

Košili jsem vyměnil za tílko umazané od oleje, kalhoty za černé kraťasy, zul si boty a vlezl do garáže, kde se prášilo na starou čtyřkolku. Vyvolávala mi vzpomínky na Mai. Poprvé jsem na ní jel s ní, když jsme měli koupit oblečení, které by mi sedělo v Santicu.

Projezdil jsem na tom stroji velkou část kontinentu a ukazoval jí svou druhou tvář. Byla to tvář někoho, kdo dokázal hodiny sedět, přehrabovat se v ní anebo na ní jezdit. Někdo, kdo se dokázal dlouhé dny neholit a nečesat, někdo, kdo spal pod širákem a vypadal jako ošlehaný tulák. Přesto jsem byl slušně vypadající učitel se zjizvenou tváří.

Přicházející prázdniny pro mne znamenaly, že mohu uklidit první tvář a nasadit druhou. Stále jsem měl v kapse drobný papírek, který jsem si vzal z kabinetu a netušil, zda si chci přečíst, co je na něm napsané. Přesto jsem to měsíc po začátku letních prázdnin udělal. Přejel jsem očima po řádcích na nažloutlém kusu papírku, následně si ho uložil do kapsy kožené bundy, oblékl si ji, posadil se na sedadlo čtyřkolky a vyrazil na cestu přes město.

•••

Zastavil jsem až před dvoupatrovým domem na kraji města. Risknul jsem, že rodina nemusela být doma a vyšlo to. Jedno auto stálo na příjezdové cestě a ze zadní části zahrady se ozýval dětský smích a šplouchání vody.

Slezl jsem ze čtyřkolky, prohlédl si dům, ujistil se, že jsem přijel na správnou adresu, kterou jsem našel ve školním záznamu té dívky a vydal se ke dveřím.

Po dvaceti pěti letech jsem měl vstanou tváří v tvář někomu, koho jsem znal z minulosti a opustil. Mohl jsem očekávat pěstí anebo vyhnání, řev, klení, ale také přátelské přivítání... Tomu jsem však moc nevěřil.

Poškrábal jsem se na bradě kousek od místa, kde mě zdobila jedna ošklivě rudá jizva. Z úst se mi vydal tichý povzech, pak se má ruka už snesla na zvonek vedle dveří a stiskla tlačítko.

Pět sekund se nic nedělo. Deset sekund a slyšel jsem první kroky. Patnáct sekund a přes tmavé sklo dveří se objevila postava, která byla značně menší než já. Nutno podotknout, že jsem v konečné fázi puberty ještě vyrostl...

A nakonec se dveře otevřely a já hleděl do očí dvanáctiletému chlapci s těma modrozelenýma očima. Kdybych nevěděl, že už musel muž, kterého jsem hledal, dávno vyrůst, považoval bych ho za něho. Byli takřka stejní.

„Dobrý den," hlesl jsem.

„Dobrej...," zamumlal chlapec nedůvěřivě.

„Máš doma tatínka?" zeptal jsem se ho. Chlapec přikývl. „Mohl bys mi ho zavolat?" zeptal jsem se ho a on znova přikývl. Zavřel mi dveře před obličejem a už za dveřmi volal svého otce.

Na několik sekund mě přemohl strach. Hlava se pokoušela přinutit nohy, aby se pohnuly a já tak mohl utéct před někým, koho jsem neviděl od toho dne, co jsem z nenadání utekl. Byl to můj nejlepší přítel, ale já ho nechal v tom světě samotného a nikdy se za ním nevrátil. Nikdy jsem mu neřekl o Mai, o tom, co jsem tam venku prožíval, jak jsem se trápil a radoval, jak jsem si připadal neuvěřitelně hloupý, a jak moc jsem na všechny myslel.

Tělo se však odmítalo pohnout. Stál jsem před vchodovými dveřmi s popáleným obličejem, sklápěl ho k zemi, třásl se jako dítě a doufal, že Nigel nebude naštvaný.

Zvedl jsem zrak ve chvíli, kdy klapla klika. Hluboký nádech, zvednout hlavu a podívat se do tváře svému příteli.

Byl vyšší než já, vždycky byl. Stavbou těla se velice podobal Dexterovi, ale bylo na něm vidět, že je to minimálně dvojnásobný otec, který už trochu začal lenošit. Nezměnil se na něm ale ten pohled modrozelených očí, které dokázaly prokouknout každého člověka a napovědět mu, že majitel těch očí není zlý člověk.

„Přejete si?" pronesl odměřeným hlasem, který si myslel, že předním stojí cizinec. Jak by mne také mohl poznat? Popálený, zjizvený, s brýlemi a bez košile jsem působil jako pouhý cizinec.

„Já...," vykoktal jsem ze sebe. Už jsem nedokázal mluvit ani s ním, tak špatné to se mnou bylo. „Jmenuji se... Benjamin Locke," šeptl jsem. Každé mé slovo bylo tišší než to předchozí. Doufal jsem, že to Nigel neuslyší, ale dle výrazu jeho tváře to slyšel. A dokonce mě poznal.

Ustoupil o krok dozadu, začal se lehce třást, těkal pohledem po každém kousku mého těla, zamračil se a nakonec se natáhl, aby mi mohl sundat brýle. Myslel si, že díky tomu budu vypadat více jako to hubené dítě?

Ve skutečnosti ne. Udělal to proto, aby mi je nerozbil. Hned potom mi totiž pravačkou dal silnou ránu do zdravé kůže bez toho, aby řekl jediné slovo.

•••

Dostal jsem led na tvář a čaj. Seděli jsme v prosvětlené kuchyni u jídelního stolu, zatímco ze zahrady za domem se ozýval dětský smích. Chlapec a dívka – Nigelovi potomci. Hleděl na mě odměřeně, chladil si zarudlé klouby a přitom mlčel. I já neměl co říct. Nebo jsem nenašel odvahu, abych cokoli vůbec řekl.

„Máš... skutečně bystrou dceru," zamumlal jsem nakonec. Skutečně, jeho dcera byla jednou z nejchytřejších v ročníku. A navíc ji učitelé měli rádi i přesto, že se nikdy moc nepředváděla. Podobně jako já...

Neodpověděl mi.

„Před prázdninami mi naznačila, že něco málo o mém životě za Zdí víš," pokračoval jsem. Nigel naštěstí promluvil, ale v hlase měl vztek.

„Jo. Ale jenom to, co jsme slyšel od lidí okolo. Protože ty ses nikdy neuráčil mi to říct," odsekl.

Sklopil jsem zrak. Tohle byl jeden z důvodů, proč jsem se nikdy nevrátil za rodinou a ostatními. Nejdříve jsem nemohl ze strachu a poté už bylo pozdě. Více než dvacet let v izolaci...

„Omlouvám se. Ale nemohl jsem. Nechal jsem vás tady všechny a nemohl se ani rozloučit. Ohrozil jsem vás a sám žil život... beze strachu z toho, že mě v neděli popraví. Odpusť mi, prosím." Začal se mě zmocňovat třes a tělo se mi začínalo potit. Litoval jsem, že jsem za ním přijel. Byla to chyba.

Mlčel. Propaloval mě pohledem a snad bojoval se svými vnitřními démony. Pěsti měl pevně zatnuté a povolil je až po dlouhé době v doprovodu dlouhého povzdechu.

„Neodpustim ti to. Nikdy, ale... Vyprávěj. O všem. Když mi Zoe řekla, že ve škole mají učitele, který se jim na rozdíl od jiných nebojí vyprávět o Mortetasu a o tom, jak to chodilo, nenapadlo mě, že bys to mohl být ty," zakroutil hlavou.

„Ale přesto mi tvoje dcera řekla informace o mém životě... Jak si to zjistil?"

Tentokrát sklopila zrak on. „Třídní schůzky. Viděl jsem tě, ale moc nevěřil tomu, že seš to ty, dneska jsem tomu nevěřil zase."

Přikývl jsem. Tohle mi stačilo. Alespoň mi Nigel nedal pěstí ve škole a počkal s tím do léta. „O čem chceš slyšet?" zeptal jsem se ho.

„O všem."

Bylo to dlouhé odpoledne, ale řekl jsem vše. Od toho, jak jsem šel do knihovny až po to, jak Joshua Hunter zemřel. Vynechával jsem minimum informací, vše si přehrával v hlavě a musel si občas udělat delší pauzy, abych nabral dech a urovnal si myšlenky. A abych se z toho všeho nezhroutil.

A pak jsem najednou domluvil. V krku jsem měl sucho, hlava mě bolela, srdce jako v kleštích.

„Tys tu holku miloval?" zeptal se tiše Nigel. Všiml jsem si, že se dívá k mé levé ruce, kterou jsem si raději zakryl pravačkou.

„Ano," přikývl jsem.

„Ale zemřela. Oženil ses někdy?"

Zakroutil jsem hlavou. Nikdo nikdy nebyl. Pouze já a milion vzpomínek.

„Poté, co všichni zemřeli, jsem na tyhle věci neměl myšlenky. Utíkal jsem před těmito věcmi a snažil se na to všechno zapomenout. Hádáš dobře, že neúspěšně. Po smrti Johna jsem se nemohl vrátit k rodině ze strachu, že jsem jim jednoho syna vzal a sebe znetvořil. Smrt Mai mě zlomila, protože jsme spolu měli plány a věřili v budoucnost. Navíc jsem jí řekl, že nezemře, ale zemřela. Axel... Axel byl jako blecha v kožichu. Blecha, kterou jsem si zamiloval, protože to byla blecha mého bratra a on díky ní byl šťastný. Joshua pro mě byl tím nejzajímavějším a nejlepším člověkem na zemi. I když se zdál, že byl pravým opakem. Provefos Silver a pan Mosby mě vedli životem a já je odvedl akorát na šibenici... Dexter přišel o své nohy, když ne o život. George ani nepoznal svobodu... Já jsem zdravý, živý, sice popálený, ale to je vše. Ani si nezasloužím lásku, přátele, nebo rodinu. Měl bych být prostě sám," povzdechl jsem si.

„To je blbá filozofie," zakroutil nad tím bez okolků hlavou.

Na chvíli jsme se zadívali tomu druhému do očí. Ale nikdo nemluvil. Já chápal to, že má filozofie není správná a ani logická, ale Nigel zároveň chápal, že já jsem prostě takový a je pro mě těžké, abych se změnil.

„A co ti, co přežili? Víš o nich něco?" zeptal se a upil kávy, kterou si uvařil.

Souhlasně jsem přikývl. „Oliver a Rita měli trojčata. Pěkná snůška dětí. Dvě dcery a syna, pokud se nepletu. Žijí v Santicu, pokud se něco nezměnilo. Dean se vrátil do Mortetasu a začal pracovat v jedné z prvních televizních stanic, která se zde zavedla. Daniel se vrátil k rodině, která odcestovala do Santica, kde jim připravil nové místo k životu. Miamori se také vrátil k ženě a dětem. Netuším, kde jim je dnes konec. O Shawnovi jsem neslyšel strašně dlouho a Avery... Avery," povzdechl jsem si. „Když se uzdravil, opustil svou ženu a děti, aby mohl být s tou, kterou vlastně vždycky miloval, což byla Joshuova matka. Dlouho na tom byli bídně, Ztratili syna a ona navíc dva. Potom... Když bylo po všem a zjistilo se, kolik sirotků vlastně strádá a hladoví, začala se o ně starat. Zahnala tím žal po ztrátě syna a Avery se vrhl do práce. To ale asi víš, když mu teď obecně říkáme prezident. Nikdy jsem si nemyslel, že by jím mohl být... Je to rozumný člověk, ale vždy mi přišlo, že je spíše stínem..." Zasekl jsem se. Zase jsem měl tu naivní představu, jak by na Averyho místě mohl být Joshua, protože on na to byl stvořen. A Avery by byl jeho stínem a rádcem. Tak to mělo být. „Dexter musel opustit armádu, vrátil se domů a společně s ním odešla i Summer. Mají dvě děti, obě dvě dcery. Milton v armádě zůstal a... Kapitán Newman si užívá důchodu a vnoučat."

„A ty učíš," dodal.

„Já učim," přitakal jsem.

„A děcka tě maj rádi," pousmál se.

Nadzvedl jsem nechápavě jedno obočí. Těch sympatií jsem si nikdy nevšiml.

„Zoe povídala. Seš pro ně oblíbenym učitelem, protože jim říkáš pravdu a máš zajímavý životní příběh, který seš ochotný jim říct," dodal. Stále se usmíval, ale já se smát nemohl. Už dvacet pět let to nešlo.

Mlčel jsem.

„Seš jako vypravěč jednoho úžasného příběhu, který je chytne za srdce a na který nezapomenou."