Taková trochu delší jednorázovka, spíše takový songfic na přání pro just_woki, kdysi zvanou jako BT_Suga. Díky tomu, že nám milý Wattpad zrušil soukromé zprávy je už velmi těžké najít vaše momentální přezdívky, které zde používáte. Tak snad se to k tobě dostane a bude se ti to líbit. Vám všem ;) 

Menší upozornění: Není to povídka se šťastným koncem. Opět můj pokus o smutný konec, který si just_woki přála :)

P.S.: Pusťte si tuhle skvělou písničku pro snad lepší prožitek, u který jsem to psala a jejíž první dvě slova mi vnukla nápad na tohle minidílo <3

Díval jsem se na svého otce s pootevřenou pusou a pohledem těkal z jeho ruky, ve které držel modrou knížku na jeho tvrdý a nekompromisní pohled. Srdce mi dunivě bušilo až v uších a sliny se mi naprosto vytratily z pusy.

,,T-to... p-povolali mě taky," hlesnul jsem nevěřícně a začal nesouhlasně vrtět hlavou.

Ne. Takhle teda ne. Nechci žádný posraný privilegia! Nasrat! Ať si to strčí do prdel! Nezajímá mě, jaký má moje rodina postavení, co všechno dokážou zařídit. Ne! To se mě naprosto netýká.

,,Povolali," souhlasil a jeho výraz se nezměnil, ,,ale ty nikam nejedeš, Sasuke."

,,T-to n-nemůžeš..."

,,Jak vidíš, tak můžu. Máš snad nějakou vadu řeči, že tak koktáš?" podíval se na mě tvrdým pohledem.

Sevřel jsem ruce v pěst a nadechnul se.

,,Neopovažuj se mi tu zmínit jeho jméno. Je mi naprosto ukradené, jak dopadl on. Naprosto. Pro mě jsi důležitý ty, tvůj bratr a tvá matka."

Sebral jsem v sobě veškerou odvahu a veškerý vzdor, kterým moje tělo začalo doslova hořet.

,,Ale on je důležitej pro mě," zavrčel jsem na něj, otočil se na patě a prudce vyrazil z obývacího pokoje ven, nehledě na to, že mě matka, která doteď mlčky stála vedle něj, volá zpět.

Bitevní pole, my sami, moje tělo hoří dál

A ty tady, bez tebe, na mý tváři jizvy mám
A celý srdce, má bejby, koukni, celý ti ho dám
Nikdy jsem nevěděl, že můžu milovat i já

Běžel jsem ulicí, v hrudi příšerný stísněný pocit. Sotva jsem se dokázal vyhýbat chodcům, kteří šli proti mě. Kličkoval jsem jako kdybych byl na nějakém závodě. Potřeboval jsem se dostat k tobě. Co nejdřív. Musel jsem se přesvědčit jestli je to pravda.

***

Otevřela mi tvoje máma a jeden jediný pohled do její tváře mi dal dostatečnou odpověď. Zvedl se mi žaludek.

,,Sasuke," hlesla tak smutným hlasem, který jsem u ní nikdy v životě neslyšel.

Ustoupila mi ze dveří, abych mohl vejít. Aniž bych ji pozdravil, vletěl jsem dovnitř jako uragán a hledal tě.

Našel jsem tě v obýváku sedět na gauči. Vedle tebe seděl táta a držel tě kolem ramen. Tys měl v rukou ten stejný papír, který jsem měl i já. Zvednul si ke mně pohled a... a nemusel si vlastně vůbec nic říkat. Ten jeden pohled stál za milion tvých slov. To byla naše superschopnost, jak jsme si vždycky se smíchem říkali. Dokázali jsme spolu hovořit i beze slov. Tvoji rodiče říkali, že je to velmi vzácné a dokáží to mezi sebou jenom páry, kteří si jsou opravdu souzeni.

I když se mi třásla kolena, dokázal jsem překonat tu vzdálenost a vrhnout se ti kolem krku. Nikdy dřív jsem nedokázal tak moc projevovat svoje city a emoce, ale ty... tys mě změnil k nepoznání. Nebo to možná udělala ta horoucí a bezmezná láska k tobě.

,,Naruto," špitnul jsem ti do ucha a držel tě pevně v objetí, ,,tak moc mě to mrzí."

Krucinál, ale kdy se ze mě stal takovej cíťa, kterej chtěl teď začít brečet? Kterej tě chtěl tak moc drtit v objetí, až bys přišel doslova o dech?

,,Ty... ne?"

Slyšel jsem jak se ti chvěje hlas a lámalo mi to srdce. Cítil jsem se tak neskutečně provinile, že bych se nejradši propadnul do země, když jsem se od tebe odtáhnul a s pohledem upnutým do tvé tváře jen zavrtěl hlavou.

,,Otec mi zařídil modrou knížku. Nevím, jak to dokázal."

Chvíli jsi na mě koukal, jako kdyby si čekal, že si dělám srandu. Že do tebe šťouchnu a s ironickým úšklebkem prohodím ,Dělám si srandu, budu tě mít za zadkem i na bitevním poli.'. Kurva! Jak moc bych si přál to říct!

Najednou ses zářivě usmál a drknul do mě ramenem.

,,To bude v pohodě, ttebayo! Zvládnu to levou zadní a za chvíli mě tu máte zase zpátky, takže si moc nezvykejte na to ticho, který tady bude!"

Smál ses, chtěl si bejt vtipnej a odlehčit situaci, ale tvoje oči tě prozradily. Toho strachu, který se v nich odrážel jsem si nevšiml jenom já.

,,Kdy?" zeptal jsem se a nasucho polknul.

,,Pozítří."

Proto píšu tenhle song, měla jsi ráda, nebo ne
Bylo to jenom trápení
Zklamal jsem bohy a tebe
A všechno motá se mi
Do těla dostal se mi všechen jed na zemi
Vidím tu jámu v zemi

***

Abych vás uvedl trochu do obrazu, ale nebudu zacházet do zbytečných detailů, soukromí je soukromí. S Narutem jsem se poznal v době, než jsme oba museli nastoupit na povinnou vojenskou službou, to nám bylo tehdy skoro osmnáct. Doteď si pamatuju, že on to se svými kamarády zapíjel v jednom klubu a já taky. Pro nás zkouška dospělosti nebylo tak úplně složení maturitní zkoušky, ale úspěšné absolvování povinné vojenské služby, takže se řádně (a samozřejmě tajně, protože jsme nebyli plnoletí) musel zapít nástup a výstup. No a... pohled dal pohled, panák dal panák a... a bylo to. Nebo ne tak úplně, ale... chápete, ne?

Od tý doby jsme bez sebe nedali skoro ani ránu. Naše pouto se právě o to víc upevnilo v armádě, kde jsme museli projít upřímně docela drsným výcvikem a téměř každou chvíli nastal moment, kdy to jeden z nás nedával, i když se snažil tvářit, že je naprosto v pohodě. Byli jsme tam pro sebe. V dobrý i ve zvlým. Za slunce i za deště. Jen my dva.

Když jsme se vrátili po dvou letech domů, tak jsme převážně pobývali u vašich. Měl jsi a máš naprosto skvělou, oddanou a podporující rodinu, o který já si můžu nechat jenom zdát. Tvoje máma je skvělá, tvůj táta je úžasnej. Přijali jste mě mezi sebe, jako kdybych k vám patřil už odvždycky a na to budu pamatovat až do konce života. Tvoje máma byla pro mě větší mámou, než moje vlastní. To samé můžu říct o tvém tátovi.

U našich to nebylo tak jednoduché. I když sice tak nějak překousli to, že z mojí strany se rozhodně vnoučat nedočkají, tebe naprosto zavrhli. A proč? Protože si nepatřil do vyšší třídy. A tím se mi jenom potvrdil fakt, jak je můj otec neskutečně sobecký, netolerantní, chladný, sebestředný a ziskuchtivý. I když u nich musím pořád bydlet dokud nedokončím vejšku (a neskutečně se těším až ten den nastane, protože pak balím kufry a stěhuju se k vám, i kdyby jste mě tam nechtěli), přijde mi, jako bych tam nebyl vůbec vítaný. Má rodina jste prostě vy.

No... a teď k tomu podstatnému. Naše země je už v několikaletém konfliktu s jinou. Hádají se o nějaké zpropadené území, které není ani nijak užitečné. Naprostá zbytečnost. Jenže v poslední době se to docela rozjelo, začala válka a s tím vzniknul i tenhle zatracenej problém. Dostali jsme povolávací rozkazy, abychom se dostavili na vojenskou základnu a bojovali za naši zemi. Jenže... odsral jsi to jenom ty.

A proto teď stojím po boku tvojí rodiny na vlakovém nástupišti a zas a znova tě drtím v objetí.

Dokud nás smrt nerozdělí

Andělé dál mi tě ochraňujíPřes všechny dálky až za údolíPotkám tě znova, věřím bude nám lípDokud nás smrt nerozdělíAndělé dál mi tě ochraňujíPřes všechny dálky až za údolíPotkám tě znova, věřím bude nám líp

,,Každej den mi piš. Budu vyhlížet pošťáka každej den. Když budeš moct, tak volej. Zvednu to i ve dvě ráno," šeptal jsem ti do ucha a tím, jak moc jsem k sobě tisknul víčka, jsem zabraňoval slzám, aby vytekly na povrch.

Cítil jsem, jak se mi třeseš v náručí, a proto jsem se snažil svoje objetí zpevnit ještě víc, protože by stačila už jenom krátká chvíle a třásl bych se s tebou.

,,Dávej na sebe pozor, rozumíš? Vím, jaký seš horlivý pako, ale... a-ale..."

Kurvadrát! Musí se mi hlas roztřást právě teď?!

Odtáhnul si se ode mě a vzal můj obličej do dlaní. Hluboce ses mi zadíval do očí.

,,Budu opatrnej, ttebayo."

Svoje čelo sis opřel o to moje. Bylo mi tak úzko. Bylo mi tak špatně. Nechtěl jsem tě pustit. Chtěl jsem jít s tebou. Dělali jsme všechno spolu a do tohohle jsme měli jít taky spolu. Bolelo mě v krku, jak jsem zadržoval pláč.

,,A-až se v-vrátíš," zhluboka jsem se nadechnul, aby se uklidnil a dostal hlas pod kontrolu, ,,vezmeme se, hm? Co ty na to?"

Bylo to naprosto spontánní, ale vůbec jsem nelitoval toho, že jsem to řekl. Ba naopak.

Viděl jsem, jak se ti rozšířily oči překvapením.

,,A-ale... co vaši?" zadrhnul ses nechápavě.

,,Seru na ně," odpověděl jsem popravdě a přesně v momentě, kdy průvodčí oznamoval konec nastupování, jsem se ti vrhnul na rty, aby si pro tuhle chvíli ukradnul poslední polibek.

***

Nikdy bych nevěřil, jak strašně prázdně a bezmocně se budu cítit, když nevím, co s tebou je. Když nemám přehled o každé tvé hodině, kdy nejsem zrovna s tebou.

Od té doby, co jsem se zuby nehty držel, abych na vlakovém nádraží nedostal hysterický záchvat, jsem se uzavřel do sebe tak, jako ještě nikdy. Skoro jsem nejedl, nepil a nespal. Čekal jsem na každý tvůj dopis, na každej tvůj hovor, na každou podělanou zprávu jako na smilování boží. Chodil jsem jako tělo bez duše a i přes otcův výslovný nesouhlas, zákazy a výhružky, trávil co nejvíc času u tvých rodičů, které jsem se snažil nějak podpořit. Nebo spíš jsem u nich možná hledal útěchu já.

Společně jsme sedávali na jejich zeleném gauči a se zatajeným dechem sledovali zprávy, které se motali jenom kolem bitevního pole. Krve by se v nás nikdo nedořezal, když jsme mlčky a upřeně zírali na černé pytle s mrtvolami, jenž byly v řadách položeny za reportérkou, která se vydala skoro do centra dění. Vybomdardované domy, lidi bez střechy nad hlavou, uplakané matky s dětmi v náručích, které prosily aby to všechno už konečně skončilo.

Už dávno nešlo jenom o přivlastnění území. Teď se jedna země snažila totálně rozdrtit tu druhou.

Hluboký moře, má duše, bez tebe to nejsem já

Kolem ticho a smutek, co se tiše dostal k námA po mým bytě tety, který napsal jsem pro násNikdy jsem nevěděl, že můžu milovat i já

***

,,Panebože, co se ti stalo?!" vykřikla zděšeně Kushina místo pozdravu a zakryla si ústa rukou jednoho dne, kdy jsme se spolu dokázali spojit přes videohovor.

Telefon jsi měl o něco opřený na stole, ty si seděl na židli a tak bylo vidět na celou horní polovinu tvého těla. Seděl si tam v jindy zářivě bílém, nyní od prachu, bahna a potu zašpiněném tílku, kolem krku se ti houpaly psí známky a ruce si měl volně spuštěné v klíně. Měl si tak neskutečně zdrcenou tvář. Skoro jsem tě nepoznával, protože mi přišlo, že si zestárl minimálně o deset let.

,,To nic není, mami, zbytečně nešil," ušklíbnul ses, snaže se nás nejspíš ubezpečit v tom, že všechno je v naprostý pohodě.

Jenže tvoje obvázané rameno mluvilo o něčem úplně jiném.

,,Jak nic není?! Co se ti stalo?!" vyšilovala dál.

Naprosto jsem ji chápal. Bylo na ní vidět, že by si se svým synem nejraději vyměnila místo a šla místo něj do přední linie.

Sklopil jsem poníženě pohled a zavrtával jsem ho do měkkého koberce pod nohama. Měl jsem tam být, do prdele, s tebou. Měl jsem se bránit víc! Měl jsem se přihlásit dobrovolně, modrou knížku rozcupovat na kusy, spálit na popel a jít po tvém boku. Měl jsem se vzchopit a nahlásit to, že tu podělanou modrou knížku, která sloužila k tomu, že jsem se tohohle nemusel účastnit, jsem dostal jenom z protekce.

Proto píšu tenhle song, měla si ráda, nebo ne

Bylo to jenom trápeníZklamal jsem bohy a tebe

A všechno motá se mi

Do těla dostal se mi všechen jed na zemi
Vidím tu jámu v zemi

,,Hej, Sasuke."

Když jsem zaslechl svoje jméno ze tvých úst, zvedl jsem hlavu jako na povel.

,,Doufám, že našim děláš pořádnou společnost a nenudíš je těma svejma chytráckejma řečma, ttebayo!"

Proč si byl, kurva, tak děsně moc statečnej?! Proč ses nám tak moc snažil zvednout náladu, když bysme to měli bejt právě my?

,,Nemusíš se bát," pousmál jsem se jemně.

Tak moc jsem tě chtěl obejmout, dotknout se tě. Jenom na chvíli. Na zpropadenou minutu. Byl jsi pryč už přes čtyři měsíce a mě to přišlo jako podělaná věčnost. Chci tě, kurva, zpátky! Ať už ta podělaná válka skončí.

,,Uhm, to mi připomíná," začal jsi, ,,Mohli bysme mít trochu soukromí?"

Krátkým pohledem jsem přejel z Kushiny na Minata a když jsem viděl jejich soucitné přikývnutí, vzal jsem mobil a odklidil jsem se do tvého pokoje.

,,Co se děje?" zeptal jsem se a jako pokaždé jsem cítil, jak se mi třese hlas, když jsem s tebou mluvil.

,,Nic jen... jen jsem ti chtěl říct, že tě miluju a že mi chybíš."

Bože! Už jsem to nevydržel a nechal jsem pár slz skanout po tváři.

,,J-já tebe přece t-taky. Dokud... dokud nás smrt nerozdělí," dostal jsem ze sebe a neskutečně se styděl, že jsem nevydržel bejt stejně statečnej jako ty, ,,A-ale p-proč mi to neřekneš před vašima? V-vždyť jim to nevadí. Jsou... na to zvyklí."

,,Chci mít taky chvíli jenom s tebou," usmál ses na mě, ,,Jsem ti moc vděčnej za to, že se o ně tak staráš. Je mi jasný, že tvůj táta to moc netoleruje, ale já si toho nesmírně vážím, víš? Je to pro mě fakt důle-"

Než si stihnul dokončit větu, ozval se příšerná rána, až jsme oba leknutím nadskočili.

,,Co to bylo?!" vyštěknul jsem vystrašeně.

Rána se ozvala znova. Signál začal kolísat. Viděl jsem, jak do tvého stanu vlítnul voják a ty se na něj otáčíš.

,,Naruto?! Co se děje?! Naruto!" křičel jsem a drtil telefon v rukách.

,,-čí na nás... -ový -ok..."

Nerozuměl jsem ti ani podělaný slovo! Bezmoc a úzkost cloumaly mým tělem. Měl jsem chuť řvát. Měl jsem chuť mlátit do věcí.

,,-luju tě... -suke... -vej... -zor."

Hovor přerušen.

,,Naruto?... Naruto!"

Tohle moje tělo ani psychika už nevydržely. Poslední co si pamatuju, než jsem se sesypal bylo to, jak mě objaly měkké paže a kolem těla mě obalily rudě žhnoucí vlasy.

***

Dokud nás smrt nerozdělí

Andělé dál mi tě ochraňujíPřes všechny dálky až za údolíPotkám tě znova, věřím bude nám lípDokud nás smrt nerozdělíAndělé mi tě ochraňujíPřes všechny dálky až za údolí

Potkám tě znova, věřím bude nám líp

Od té chvíle jsem byl jako na trní. Od té chvíle jsem se doslova k tvým rodičům přestěhoval. S těmi svými jsem de facto přerušil veškerý kontakt. Komunikoval jsem jenom se svojí matkou a to formou naprosto strohých esemesek ve stylu, že jsem v pohodě a mám se fajn. Se starším bratrem jsem si i volal. On mi nikdy nic neudělal a měli jsme spolu dobrý vztah.

Školu jsem přerušil. Nezajímalo mě to. Stejně to, abych studoval vysokou chtěl jenom můj otec a ten mi teď byl naprosto ukradenej. Moc dobře jsem věděl, že kdyby zatahal ještě za pár nitek, tu modrou knížku by jsi dostal i ty. Ale on to neudělal. Vykašlal se na tebe, i když moc dobře věděl, co pro mě znamenáš.

Netrvalo to dlouho, možná ani ne týden a můj otec u tvých rodičů bouchal na dveře. Kushina i Minato se za mě postavili jako kdybych byl jejich vlastní syn. I přesto, že jim otec vyhrožoval vším, co mu přišlo na jazyk, oni se mě zastali. Stál jsem na chodbě a díval se na to, jak můj otec pění vzteky, jak rudne jako rak, jak mu pulsuje žíla na čele, jak mu od úst létají sliny. Ani to se mnou nehlo.

,,Sasuke je tu z vlastní vůle!" slyšel jsem Kushinu rázně říkat, ,,Nikdo ho tu nedrží! Je tu s námi dobrovolně, protože ví, jak se teď cítíme!"

,,Milá paninko," odfrknul si, ,,nedovolím, aby můj syn zahodil svou zdárnou budoucnost, jenom proto-"

,,Jenom pro co?" zasyčel jsem na něj vztekle a stoupnul si před tvoje rodiče.

Bylo načase se konečně vzepřít. Vztyčil jsem prst a dovolil si ho šťouchnout do hrudníku.

,,Tys tohle všechno celý zavinil! Všechno si to posral! Nechal si ho tam bezcitně jít, i když si mu mohl zařídit to samý co mě! Od první chvíle si ho nesnášel jenom proto, že nepochází ze zazobaný rodiny a místo toho, aby studoval na vysoký, našel si práci! Nikdy si se mě neptal, co chci dělat já! Nikdy si se mě neptal, jak chci žít! A víš co?! Já ti teď milerád něco řeknu, i když tě to vůbec nezajímá! Už nejsem tvůj syn a ty nejseš můj otec! Zapomeň na mě ty i ta, co si myslí, že je moje matka. Táhněte ke všem zpropadenejm čertům a dejte mi pokoj!"

Nikdy v životě jsem neměl tak dlouhý monolog. A dalo mi to docela zabrat. Zprudka jsem dýchal a viděl jsem, jak se otec upřímně zarazil. Jako kdyby mu možná všechno konečně došlo. No, na to bylo už docela pozdě. Dřív, než si stihnul říct něco dalšího, zabouchnul jsem ti dveře před nosem.

A všechno motá se mi

Do těla dostal se mi všechen jed na zemiVidím tu jámu v zemi

Ten přerušený hovor mi nedal spát. Přestěhoval jsem se do tvého pokoje, ale nikdy jsem nedokázal prospat celou noc. Budil jsem se buď s křikem nebo s mokrou tváří od slz. Zdáli se mi tak nechutné sny, že jednou jsem musel dokonce běžet na záchod a vyzvracet se. Přišel jsem si na nic a k ničemu.

Modlil jsem se k bohu, doslova. Doslova jsem každého večera šeptal krátkou modlitbu a přál si, aby ses konečně ozval. Abys napsal, zavolal, objevil se ve dveřích. Přál jsem si, aby existoval nějaký anděl strážný, který by tě před tím vším peklem ochránil.

Snažil jsem se soustředit na to hezký, co nás čekalo, až se vrátíš. Chtěl jsem dostát svého prvotního slibu a vzít si tě. Najít si nějaký pěkný bydlení. Najít si práci. Cestovat. Zažívat nový věci. Zestárnout spolu. Nechtěl jsem nikoho jinýho než tebe. Tak už se mi vrať, krucinál!

***

Bylo to čtrnáct dní, co jsme tě viděli a slyšeli naposled. Ze zpráv jsme se dozvěděli, že se na tábor, kde jste se zrovna nacházeli, snesl vzdušný útok. Byli jsme jako na trní a i když jsme byli tři, každý se se svými myšlenkami a obavami snažil poprat sám. Nejhorší na tom všem bylo nevědět. Nevědět co s tebou je.

Seděli jsme zrovna v kuchyní a snídali, když někdo zazvonil na domovní zvonek. Všichni tři jsme se s trhnutím napnuli do pozoru.

Kushina vystřelila ze sedačky a běžela překotně ke dveřím. Moje srdce začalo divoce tlouct a já myslel, že mi vyletí z hrudníku. Mohl bys... mohl bys za těmi dveřmi být ty? Prosím, ať si to ty! Chci už, sakra, začít zase žít!

Dokud nás smrt nerozdělíAndělé dál mi tě ochraňujíPřes všechny dálky až za údolí

Potkám tě znova, věřím bude nám líp

Dokud nás smrt nerozdělí

Andělé dál mi tě ochraňují

Přes všechny dálky až za údolí

Potkám tě znova, věřím bude nám líp

Kushinin křik se mi vryl hluboko do srdce a já v tu chvíli věděl, že to naše dokud nás smrt nerozdělí, přišlo až moc brzo. 

- KONEC -