Ta pověst se předávala z generace na generaci. Měla ochraňovat mladé dívky, aby je v životě nepotkal stejný, tragický konec. Osud tak krutý, až jednomu přebíhal mráz po zádech.

***

Bylo to jedné podzimní noci. Malá víska, kde si lidé navzájem pomáhali a byli přívětivý jeden ke druhému. Lidé oslavovali, a přesto se nocí nesl závan smutku. Obyvatelé chtěli zapomenout, ta slavnost je měla přivést na jiné myšlenky. Jak se ale mohly veselit rodiny, jež přišly o své dcery. Ty mladé dívky, které záhadně mizely po celý rok a nikdy je nikdo nenašel. Povídalo se, že si je bere sám temný pán za to, že se chovaly nečistě. Tomu ale jejich rodiny věřit nechtěly. Vždyť přece ty dívky byly čisté jako lilie, tak skromné a nevinné. Přesto se všechny jednoho večera vytratily pod rouškou noci a mnozí přísahali, že za svitu měsíce se okolím v té temnotě rozléhal jejich křik. Mnohokrát se je snažili vypátrat. Celá ves prohledala okolní pole i lesy, ale žádnou z nich nikdy nenašli, a tak po nich zbyly jen vzpomínky jejich nejbližších.

U ohně seděla mladá dívka. Oříškové vlasy ji spadaly přes ramena a na sobě měla květované šaty s krátkým rukávem. Byla velmi krásná a z oči ji čišela nevinnost. Přesto, že byla daleko od ostatních a nikdo z místních si ji nevšiml, nebyla dívka sama. Vedle ní seděl opravdu pohledný mladík. Blankytně modré oči, ve kterých se dívka ztrácela. Úsměv, tak oslnivý, až se ji z něj podlamovala kolena. Držel ji kolem ramen, aby dívku zahřál a přitom ji do ucha šeptal sladká slůvka. Dívka byla zaslepena láskou a až příliš důvěřivá. Zamilovala se do něj od první chvíle, kdy na ni promluvil a on ji před pár týdny vyznal své city, stejně tak, jako i ona jemu sdělila, že je opětuje. Kdyby se někdo z místních otočil, kdyby jim jen na vteřinu věnoval pozornost, řekl by si, jaký jsou krásný a zamilovaný pár. Mladík vstal ze svého místa a podal dívce nastavenou dlaň. Žádal ji, aby šla s ním, aby se k němu připojila. Chtěl s ní být na chvíli o samotě, daleko od všech ostatních, daleko od zvídavých pohledů místních klepen. Dívka neváhala byť jen vteřinu, věřila mu přece a on ji miloval. Nebyl tedy důvod pochybovat.

Ruku v ruce kráčeli po louce směrem k lesu. Čím víc se vzdalovali, tím méně bylo slyšet všechen ten zpěv a veselí, které se u ohně rozléhalo. Mládenec vedl dívku lesem, hlouběji a hlouběji. Tehdy ji poprvé přepadl náznak obav. Opadané stromy tyčící se do nebe s větvemi, které se jako dlouhé pařáty natahovaly po její duši. Spadané listí, které jim šustilo pod nohami a všude kolem černo černá tma. Strach se ji začal rozlévat po těle a v tu chvíli, již nechtěla pokračovat dál v cestě. Zastavila na místě a pustila jeho nabízenou dlaň. Chtěla se vrátit zpátky, být znovu mezi ostatními. Mladík se snažil dívku přemlouvat, prosil ji, znovu vyznával svou lásku. Nebylo nic, co by zahnalo dívčiny pochyby, co by zmírnilo její narůstající obavy a strach. Když děvčeti došlo, že chlapec s ní zpět nepůjde, otočila se k odchodu sama. Neušla však ani pár kroků, když ji zastavil silný stisk na jejím zápěstí. Silná dlaň obmotaná kolem něj ji způsobovala bolest. Mladík si dívku přitáhl zpět k sobě a proti její vůli ji táhl dál lesem. Když už i jej přestalo bavit dívčino naříkání a vzpírání, pohodil ji na studenou a špinavou zem. Chtěla utéct, bránit se. Její milý ji ale přikoval k zemi svým tělem, jednu její ruku přidržoval u země tou svou. Druhou ji pomalu vyhrnoval lem šatů výš po stehně. Dívka plakala, ten úsměv, který na svém milém tolik milovala se změnil v úlisný škleb. Ty oči, ve kterých se utápěla, najednou nebyly průzračně modré a vřelé, ale temné a chladné.

Druhou rukou se snažila nahmatat něco, čím by ze sebe mohla mladíka setřást. Nakonec se ji podařilo nahmatat silnější větev, spadlou na zemi, kterou jej silně uhodila. On z dívky spadl, a tak mohla využít příležitosti, aby se odplazila zpod jeho těla o kus dál. Nestihla však uniknout. Byla křehká a její rána nebyla tak silná, aby se jí povedlo mládence omráčit. Ten už se stihl znovu vzpamatovat a uchopil dívku za kotníky. Táhl ji zpět k sobě a ona se vzlykajíc snažila zachytit za cokoliv co ji přišlo do cesty. Zachytávala se za kamení i hlínu pod listím, však marně. Celou dobu se modlila k bohu. Prosila jej o pomoc, o smilovaní. Žádné odezvy se ji však nedostalo. Bůh nevyslyšel její modlitby i přesto, že dívka pravidelně chodila na mše a její duše byla čistá. To už ji měl mladík znovu u sebe a přetočil ji zpět na záda. Bránila se, kopala nohama, nic nepomohlo jen to mládence ještě víc rozčílilo. Vzal ostrý kámen jen kousek ležící od jejího těla a vší silou ji udeřil do hlavy. Nebyla mrtvá... zatím. Cítila jak její mysl i tělo pohlcuje temnota. Jak se postupně propadá do bezvědomí. V tu chvíli vytáhl mladík svůj kapesní nůž a do mladé dívky začal zuřivě bodat. Dívka ze sebe vydala poslední výkřik, který se rozléhal širým okolím. Pak při pohledu do jeho očí věděla, že umírá. Smířila se s tím. Místo dalšího vzdoru se znovu modlila. Tentokrát k samotnému pánu pekel. Prosila jej, nabízela mu svou duši, výměnou za to, že jí pomůže zastavit to monstrum, kterému teď hleděla do tváře. Nechtěla připustit, aby ještě po ní ubližoval i dalším nevinným dívkám. Otevřela ústa, ale žádná slova z nich nevyšla. Jen slabé zachrčení. Vykašlávala krev, která se ji hromadila v ústech, přesto alespoň v duchu proklínala chlapce, který ji ještě před chvíli sliboval věčnou lásku.

Jakmile mládenec dokončil svůj krutý čin, nechal tam tělo ležet pohozené na studené a špinavé zemi. Vlhké listí se jí lepilo spolu s prachem na její bezvládné tělo. Šaty nasáklé krví. Mladík už byl dávno pryč z lesa, stejně jako pokaždé se vrátí následující noci, aby tělo rozčtvrtil a následně zakopal. Tak, jako to udělal i s ostatními dívkami.

***

Další den se mladík pod rouškou noci kradl se sekerou a lopatou v ruce zpět do lesa, aby po svém hrůzném činu zahladil všechny stopy. Cestu mu osvětlovala jen záře měsíce, který ten den dorostl do úplňku. Všichni obyvatelé už dávno spali hlubokým spánkem ponořeni do světa snů. Byla to vteřina, kdy se zvedl vítr a ochladilo se. Stejně tak blízké okolí zahalila vzrůstající mlha a ticho narušovalo jen občasné kvílení větru, který nadnášel spadané listí.

V té chvíli přerušil ticho ještě jeden zvuk. Byl to tenký a jemný hlásek, snad dívčí. Začalo to jen šeptem a lehkým pobrukováním, které se jako ozvěna neslo okolím. Mládenec si toho nejdříve nevšímal. Myslel si, že ho jen šálí jeho vlastní sluch, že snad jen vítr vydává takový zvuk. Pak se ale k broukání přidal i zpěv, a ten jemný hlásek stále sílil ve své hlasitosti.

"Má lásko, má lásko... moje nebojácná lásko," zněla první slova její písně. Mladík se rozhlédl kolem sebe. Hledal zdroj toho zpěvu. Nikoho však neviděl. Všude kolem něj byla jen nepropustná mlha, skrze kterou se nedálo vidět dál, než jen na metr od sebe.

"Neřeknu sbohem. Moře se může zvednout, obloha může spadnout. Moje láska nikdy nezemře," pokračoval tajemný hlas. Mládenec se znovu rozhlédl a v lehkém svitu měsíce spatřil postavu. Neviděl na ni pořádně, skrze vše zahalující mlhu a tmu nemohl rozeznat, kdo před ním stojí.

"Pokračuj, pokračuj, statečně dál, do nejčernější noci," zpěv s každou další slokou zesiloval, stále víc a víc. Stejně tak se i postava k mladíkovi přibližovala, až mohl spatřit s kým má tu čest.

Když uviděl obličej té osoby, pohltila chlapcovo tělo čirá hrůza. Stála před ním ona dívka, kterou předchozí noci nechal mrtvou ležet hluboko v lese. Dívala se na něj mrtvolným pohledem, oči černé jako noc. Vlasy pocuchané, šaty ulepené od krve, listí a prachu, na několika místech potrhané. Na břichu obrovská krvavá skvrna v místě, kde do ní chlapec bodal. Kulhala směrem k němu na tváři děsivý úšklebek. Tak jako on ji sliboval věčnou lásku před tím, než ukončil její život, i ona mu nyní věnovala píseň o nehynoucí lásce. O lásce, která nikdy nezemře. Jaká ironie.

"Zadržím dech, dokud se nevrátíš. Moje láska nikdy nezemře," započala znovu zpěv.

Upustil mladík lopatu i sekeru a s hrůzou v obličeji, pozpátku couval pryč. Dál od toho přízraku. Nesouhlasně kroutil hlavou, nechtěl tomu uvěřit. Tohle přeci nemohla být pravda. Dívka udělala ještě dalších pár kroků, než se dal mladík na útěk. Ji to ale nijak nepřekvapilo, nevyvedlo jí to z míry, místo toho pomalými kroky pokračovala za ním. Mládenec doběhl až do lesa, kde celá ta hrůza začala. Utíkal hluboko, hluboko do útrob temného lesa, ale dívka mu byla stále v patách.

"Mé srdce, mé srdce... ach, mé topící se srdce," rozléhalo se lesem. Mladíkovo srdce bušilo, jako splašené. Zrychleně dýchal a ruce se mu klepaly strachy. Celé jeho tělo zaplavovala hrůza.

"Ach, všechny ty slzy, co jsem vyplakala. Možná budu plakat navždy. Má láska nikdy nezemře," nesla se po zemi tak lehce, snad, jako by se vznášela. Chlapec zakopl o vyčnívající kořen stromu a skutálel se z blízkého kopce, kde zůstal ležet na chladné zemi.

"Má lásko, má lásko...má nebojácná lásko," stála jen kousek od něj, pohled zabodnutý do jeho vyděšených očí. Zpoza okolních stromů se začali objevovat další a další postavy. Byly to dívky, které potkal stejný osud. Všechny znetvořené, špinavé, s mrtvolným pohledem plným zloby.

"Neřeknu sbohem. Moře se může zvednout, obloha může spadnout. Moje láska nikdy nezemře," přidaly se i ony k jejímu zpěvu. "Neřeknu sbohem. Moře se může zvednout, obloha může spadnout. Moje láska nikdy nezemře," dokončily píseň a zároveň všechny pozvedly své ruce vzhůru, dlaní směrem k mládenci. Ten stále ležel na zemi, polomrtvý strachy. Před očima se mu střídaly obrazy posledních minut života jeho obětí. Donutily ho pocítit stejný strach, stejnou bolest, jakou on způsobil jim. Ve stejnou chvíli se kolem jeho rukou a nohou začaly utahovat, jako smyčka, kořeny nedalekých stromů. Svazovaly ho, působily bolest a stahovaly jej k zemi.

***

Někteří tvrdí, že zemřel hrůzou. Jiní zase, že ho zabil les. O jeho smrti se vedou jen dohady a zvěsti. Obyvatelé jej našli následující den, kdy se vydali pátrat po zmizelé dívce. Ležel mrtvý na zemi, vedle něj pohozená sekera. Stejně tak nikdo netuší, jak se zničehonic objevily v lese všechny ty kusy těl, které tam mladík předtím zakopal. Jedno je ale jisté. Od té doby již žádná dívka nezmizela. V okolních lesích a vísce je i přesto, za svitu úplňku při nejtemnější noci, slýchat zpěv mrtvých dívek, které lesem stále bloudí a připomínají tak hrůzy, které se zde udály.