A/N: Druhý úkol výzvy Še(le)st myšlenek od RaSoKim

Postava/hrdina příběhu: Mladá dívka na přelomu dospělosti pocházející z velmi dobré rodiny, spokojená se svým životem a plnící si veškeré své sny. 

Prostředí, roční období a denní doba: Podzimní noc ve vámi zvolené oblasti, avšak musí být zdůvodněno proč se tam hrdinka nachází v danou dobu.
 
Převládající emoce: smíření 

Povinná slova: představivost, kouzlo, větrník

Časový úsek: Děj by se měl odehrávat v rozmezí několika minut až dvou hodin. 

_______________________________________

Opuštěným parkem se rozléhalo tiché vrzání staré houpačky. Dívka sedící na oprýskaném prkýnku, v rukou svírající zrezivělé řetězy, se lehce pohupovala, upírajíc zrak do tmy před sebou. 

Nejasně rozeznávala siluety atrakcí, které jako malá holka milovala. Za ty roky, kdy na tomto hřišti, skrytém v parčíku mezi stromy na okraji města, nebyla, vybavení poněkud zchátralo. 

Povzdechla si, když rukou přejela po řetězu a ucítila drobné šupinky rzi pod svou dlaní. Ostatní věci na tom byly podobně. Barva z prolézaček byla oloupaná, laminátová plocha skluzavky byla děravá a olámaná, pískoviště plné plevele a kolotoč při svém pohybu skřípal tak, že se rozštěkali i psi v nedalekém útulku. Tohle vše zjistila těsně před setměním, když na toto místo dorazila, zcela ponořená v myšlenkách. Netrvalo ale dlouho, než noc jako kouzlem zahalila okolí milosrdnou tmou. 

Zarazila špičku boty do udusaného písku pod sebou a lehce se zhoupla. Ten pohyb ji uklidňoval. Připomínal jí dětství, dobu, kdy si sem chodila hrát s kamarády, se svými nejlepšími přáteli, s lidmi, které milovala. 

Zvedla hlavu a upřela pohled na lavičku na okraji hřiště, na kterou dopadala trocha světla ze staré lampy. Pousmála se, když si všimla větrníku zaraženého mezi prkny, lehce se točícího v nočním vánku. Mysl jí okamžitě předhodila vzpomínku na její první pusu. 

Bylo jí šest, vracely se s maminkou z nákupů a ona si nesla barevný větrník, který se divoce točil, když se s ním rozběhla. Dorazily k hřišti. Její nejlepší kamarád seděl přesně na té lavičce a smutně sledoval okolí. Zamyšleně zavrtěla hlavou, dodnes nevěděla, co ji to tenkrát popadlo, když k němu přiběhla a dala mu rychlou pusu. 

Musela si přiznat, že to byla přesně ta chvíle, která změnila jejich vztah, i když se to projevilo až mnohem později. Byl to on, její velká láska. Nevěděla, jak se to stalo, ale jednoho dne, při pohledu do jeho očí, jí její vlastní představivost nabídla obrázek jejich společné budoucnosti. Viděla sama sebe u oltáře, v krásných bílých šatech s vlečkou, ruku vloženou v jeho, šťastně se usmívajíc. Zahlédla jejich děti, zrzavé po ní, s jeho očima, jak si hrají na tomto hřišti. 

Po tváři jí sklouzla slza. Upřela pohled na nebe, na kterém se třpytily hvězdy. Z hrdla se jí vydral tichý vzlyk. 

Celou dobu si myslela, že je prostě příliš mladý. Že je pro něho na vztah brzy. Nikdy o ni neprojevil zájem, ale ani o žádnou jinou, tak čekala. Věřila, že jsou si souzeni, že jednou budou spolu, že ta představa byla vize a že se splní. 

Hořce se uchechtla, když jí došlo, jak moc se mýlila a jak málo ho znala. Zaslepená svou vlastní představou dokonalé budoucnosti, nevšimla si, že jeho srdce je již dávno jinde. Až dnes. Dnes byla postavena před krutou pravdu. Co ji to napadlo, takhle ho přepadnout? Zavrtěla nad sebou hlavou. Možná, kdyby mu napřed zavolala, nebyla by svědkem té situace a ušetřila by si takový šok. Ale zase by dál žila ve falešných představách. Nevěděla, co bylo lepší. 

Studený vítr se prohnal noční tmou a její rusé vlasy se rozletěly do všech stran. Otřásla se a přitáhla si svoji tenkou bundu blíž k tělu. Když odcházela z domu, nemyslela si, že bude takhle pozdě v noci ještě venku, ale potřebovala být sama a srovnat si myšlenky. 

Ve vzpomínkách se vrátila do chvíle, kdy zjistila, že se její velký sen nesplní. 

Chtěla ho překvapit, proto za ním šla na nádraží, ačkoliv nechtěl. Byla to chyba, teď už to věděla. 

Byl tam. Viděla ho. Stál v objetí staršího muže, zakláněl hlavu a zamilovaně se usmíval. Vyjekla, když se muž sklonil k polibku. Nebylo možné pochybovat. Svět se jí zastavil. Jejich oči se střetly. Rozběhla se. Pryč. Slzy jí stékaly z očí. 

Volání svého jména ignorovala. Potřebovala být sama. Dohnal ji. Vždycky byl rychlejší, uvědomila si pobaveně. Neměla nejmenší šanci mu utéct. 

Omlouval se. Chtěl jí to říct, ale nevěděl jak. Nechtěl jí ublížit. 

Smutně se usmála. 

„Dej mi čas,“ bylo vše, na co se zmohla, než se, bez dalšího pohledu, s hlavou sklopenou, rozešla pryč. 

Nemyslela na to, kam jde, prostě šla, až skončila zde, na místě, kde to všechno začalo. Vzpomínala. 

Pozorovala hvězdy nad svou hlavou. Třpytily se na obloze jako slzy v jejích očích, ale přitom z nich sálal jakýsi klid. Povzdechla si a zavřela oči. Hlavu opřela o řetěz. 

Milovala ho a chtěla, aby byl šťastný. A pokud nemůže být šťastný s ní, nebude mu to mít za zlé. Usmála se, když si vzpomněla na zoufalství v jeho hlase, když ji dohnal. Uvědomila si, že on ji má rád, že je to pořád její nejlepší přítel, její opora, její spřízněná duše. 

Znovu otevřela oči a zadívala se na hvězdy. I v jejím pohledu se v tu chvíli zračil klid a mír.