Neznáme se?

Svrbělo mě to na jazyku, ale nezeptal jsem se.

Zhruba pětačtyřicet, dost pohledný. Padnoucí kalhoty, kvalitní tmavý rolák, drahé boty. Pečlivě zastřižené vousy. Hezké hnědé oči a rty.

Neznáme se odněkud?

Mrknout, usmát se, zavést rozhovor. Dát si panáka nebo dva. Pokračovat u mě doma...

Stejně by z toho nic nebylo. A tak se jen usmívám, nosím pití. Neruším ho při čtení a užívám si ten pohled. Kdybych rozuměl umění, asi by mě to nějak inspirovalo. V přítmí ozářený z jedné strany žlutým světlem lampy vypadal... intimně. Můžu to tak říct? Není vůbec těžké si ho představit, jak je stejně pohodlně rozvalený v mém křesle nebo v posteli... Aspoň se v poloprázdném lokále nenudím, ne?

Asi čte něco dobrého, protože mu cuká koutek a oči se mu lehce přivírají. Rozhodně se ho nebudu ptát, co čte. To je hodně nasrávací otázka. Hermiona mi to vysvětlila velmi důkladně. Pořád slyším to zadunění, když mě jednou majzla bichlí po hlavě.

Když jsme zavírali, pořád tam byl a pořád četl. Nechal jsem ho. Zvedl jsem všechny židle, setřel podlahu, spočítal tržbu. Pak už zbývalo jen přejít k němu. Bušilo mi srdce. Dobrým způsobem. Příjemným.

Vzhlédl a dlouze si mě prohlédl od hlavy až k patě. "Neznáme se odněkud?" zeptal se pobaveně.

Opřel jsem se o stůl a usmál se. "Nemyslím si, ale nebráním se tomu to změnit."

"Perfektní."