"Takže... Je mezi tebou a Itachim něco?" zajímal se Naruto a nadšeně skočil svému bratrovi na záda. 

Ten se na něj jenom podíval pohledem říkajícím: "Myslíš tu otázku vážně?" a dál ho ignoroval.

"Deii! Vypadalo to, jako by to mezi váma jiskřilo..."

"Vůbec ho neznám. A nejsem jako ty," odsekl Deidara přísně a snažil se dál soustředit na papíry, které se musel naučit, ale moc mu to nešlo, obzvlášť když na něm zčásti visel jeho malý bráška.

"Už mě neurazíš," vyplázl na něj Naruto jazyk a dál se uculoval. "Miluju Sasukeho a nic mi v tom nezabrání. Ani ty." 

Deidara na okamžik křečovitě zavřel oči. Celou dobu se snažil Narumiho bránit, ochránit ho před Uchihovci a držet ho od toho všeho stranou. A teď se mu osud krutě vysmíval, jak moc ve svém snažení pohořel. Na chvíli zaváhal, že by mu přece jen řekl, co je Sasuke vlastně zač a jak moc pro něj může být nebezpečný. Možná by měl hned začít balit, prostě Naruta vzít a vypadnout někam daleko, změnit si vzhled a identity - pak by zase měli na několik let pokoj. Ale dobře věděl, že Naruto už by se znovu neskrýval, chtěl by bojovat.

"Hele a nemáš náhodou školu?" okřikl ho nakonec a setřásl ho ze svých ramen. 

Naruto nahodil zoufalou grimasu a potom se zase rozesmál a šel si pro batoh. "Vždyť už jdu..." mumlal si pro sebe uraženě. 

Jakmile za ním zaklaply dveře, Deidara si sbalil věci do tašky a pomalu vyrazil ke knihkupectví.

***

Byl v práci teprve první půl hodiny, když se ozval zvonek nade dveřmi a dovnitř vešel mladý muž s dlouhými havraními vlasy. Deidara rozčileně přivřel oči. 

"To mě teď sleduješ?!"

 I když nepopíral, že mu bylo jasné, že za ním přijde.

"Klid... Jen mám rád knihy, líbí se mi tu," Itachi zvedl v obraně ruce a pousmál se.

 Čím déle si ho prohlížel, tím víc si všímal detailů z jejich dětství a nezabránil tak úsměvu. Deidara si to ale asi vyložil jako posměch, protože se ještě víc zamračil a uraženě od něj odvrátil pohled.

Uchiha znovu vydal na obdiv své bělostné zuby a ztratil se mezi regály, objasňující čtenářům starou japonskou kulturu. Blonďák jen zachmuřeně zavrtěl hlavou a sklonil se nad první dodávkou nových knih. Kontroloval, jestli správně sedí tituly a počet kusů ve faktuře. Za tu dobu, co tam pracoval, to měl už tak naučené, že to dělal téměř bez přemýšlení. 

To ale neodradilo vtíravé myšlenky. Jaké by to asi bylo, kdyby se ta strašná tragédie před lety nestala? Bylo dost možné, že už by byl dávno korunovaný králem jejich malého království. Otec by v jeho zájmu určitě odstoupil, aby se tak s matkou mohli přestěhovat na menší panství nedaleko hlavního města. On sám by jistě zplodil potomka s nějakou významnou a krásnou šlechtičnou. Nedalo se také vyloučit, že by měl svůj vlastní osobní harém, plný žen a mužů ze všech možných koutů té maličké zemičky. A během toho by při něm stál jeho osobní strážce, Uchiha Itachi. 

Deidary se zmocnil záchvat paniky a musel se chytnout pultu, aby nezkolaboval. Bylo to všechno tak blízko a přitom tak daleko. Párkrát se zhluboka nadechl, aby závrať odehnal, ale nedařilo se. Už chtěl sáhnout po lahvi studené vody, když se mu z ničehonic udělalo lépe. Pocit sevřeného žaludku zmizel a jeho srdce bylo zahaleno do příjemné pomyslné vatičky. Zvedl pohled a pochopil. Ten černovlasý ničema před ním stál s ochranitelským výrazem ve tváři a skenoval ho pohledem. Tak on si dovoluje potají sledovat jeho pocity! Už otevíral pusu, ale Itachi ho nepustil ke slovu.

"Máš tyhle stavy často?" zeptal se a dál se mračil. 

Dei se pokoušel ignorovat nastupující pocit úlevy a pokrčil rameny. "Možná…" připustil.

"Co přesně znamená možná? Měl bys s tím zajít za doktorem, i když je samozřejmě dost možné, že to bude spojeno s tvou magií a obyčejný lékař by nic nezjistil, ale za pokus to stojí."

 Itachi si ani sám neuvědomil, že přešel do svého stavu ochránce, dělal to čistě instinktivně. Pak se teprve zarazil, když mu došlo, že on tu nemá být na jeho straně, ale proti němu. Tedy, tak by to chtěl Madara a ten uměl být hodně nepříjemný, když něco nešlo podle plánu. Ale, pomyslel si nakonec a v očích se mu odrazila temná stránka jeho osobnosti, k čertu s Madarou!

Deidara na tmavovláska koukal, jako by spadnul z višně. Dělá si z něj srandu, nebo to myslí opravdu vážně? Už se chystal něco drzého odseknout, pak od toho ale upustil. Povzdechl si a posadil se na židli. Rukou si prohrábl vlasy, jak měl ve zvyku vždycky, když se necítil úplně nejlíp (dobře, prohraboval si vlasy pořád, ale každé prohrábnutí bylo jiné a používalo se v jiné situaci) a zadíval se na Itachiho zkoumavým pohledem. 

"O co ti vůbec jde, Iti, hm?" schválně použil přezdívku, kterou mu dal ještě jako malý chlapec.

"O co by mi mělo jít?" Itachi přišel až k pultu, o který se Deidara opíral lokty, zapřel se do něj dlaněmi a sklonil se k blonďáčkovi. 

Hlas snížil na úroveň šepotu, ale jeho oponent přesto jasně rozuměl každému vyslovenému slovu. 

"Jen si o tebe dělám starosti. Vím, jak to vypadá, ale nejsem jenom Madarův poskok. Mám svou vlastní vůli a dělám svá vlastní rozhodnutí. A ta, i když tomu nejspíš nevěříš, se zakládají na naší zemi. Chci jen to nejlepší pro náš domov. A tím jsi podle mě ty, Deiru... Teda pokud neumřeš dřív, než bys mohl získat zpátky svůj trůn, to by potom bylo značně nemilé."

***

"Seš si jistej, že víš, co děláš, Naru?" zeptal se Sasuke pobaveně a objal svého přítele kolem pasu.

 Naruto neodpověděl, jen se na něj zazubil a otočil klíčkem v zapalování. Stroj se s rachotem ozval, blonďatý chlapec přidal plyn a ve zběsilé jízdě vyrazili po silnici pryč, brzy už Konohu nechali daleko za sebou. Pointa vlastně byla naprosto jednoduchá - vypůjčili si Deidarovu motorku, Naruto měl řidičák, a tak to nebylo protizákonné (víceméně), aby si mohli po škole udělat takový malý výlet do přírody a byli tak zase na chvíli jen sami dva.

Ne že by si bůhví jak zakládali na romantice, ale takovou příjemnou oddechovou chvilkou nepohrdl ani chladný Uchiha vychovávaný Madarou jako lovec, který nezná slitování se svou obětí.

Konečně sesedli a ruku v ruce se ponořili do sluncem prozářeného lesa. Už je neobklopoval ruch velkoměsta, zůstal jen šepot stromů pohupujících se v lehkém větru, který jim čechral vlasy.

Sasuke stiskl blonďáčkovu dlaň, za což si vysloužil spokojený úsměv. Naruto ho zavedl k jednomu starému velkému stromu. Sedl si, zády se opřel o kmen a naznačil tmavovláskovi, aby následoval jeho příkladu. Sasuke se nenechal dvakrát pobízet a stejně jako druhý chlapec se i on zády opřel o kmen. Přehodil přes Naruta jednu ruku a sevřel ho v náruči. Cítil se tak spokojeně. Povzdechl si a začal Naruta jemně hladit ve vláskách. Chvíli seděli jen tak mlčky, než modrooký ticho prolomil.

"Chtěl jsem ti to tady ukázat… je tu opravdu nádherně. Jako malý jsem sem hodně jezdil s bráškou. To ještě když to nebyl takový… blázen," poznamenal.

 Sasuke se pousmál. "Je takový trošku bláznivý. Ale chápu, že si neuvědomuje, jak moc je to mezi námi vážné," řekl Sasuke a pak se zarazil. 

Že je to mezi nimi vážné? Co to z něj proboha vylezlo? Naruto se ale posadil na paty a otočil se na něj se zvláštním výrazem v očích.

"Já… vím, jak to myslíš. Známe se jen něco málo přes měsíc, ale prostě… přijde mi, že k sobě patříme," zamumlal Naruto. 

Sasuke ho chápal. Jako by se znali celý život. Až po chvíli si uvědomil, že ta slova řekl nahlas. Blonďáček se k němu naklonil, opřel se čelem o to jeho.

"Miluju tě, Sasuke."

***
Taky vám přijde, že vydávám buď pořád nebo vůbec? Ale to se vsákne :D

Naruto se konečně vyslovil! Jaký to krásný idylický moment k vyznání lásky :3 tak doufám, že jste si ho užili. Od příští kapitoly se nám to celé hezky posere... Ups :D

Děkuji za komentář a hvězdičky u minulé Kapitoly :3

Majo