Sasuke se bezradně rozhlédl po prostorné jídelně a už se chtěl vydat k prázdnému stolu stranou od ostatních, když se za ním rozeznělo volání jeho jména. Otočil se a uviděl za sebou Naruta, kterému tác s jídlem poskakoval v jedné ruce, tou druhou na Sasukeho zběsile mával a vyřvával Uchihovo křestní jméno, až se za ním ostatní studenti se smíchem otáčeli.

Uchiha nedal najevo, že by ho to také pobavilo, ale přišel až k blonďáčkovi, kterého tím očividně potěšil.

"Sasuke! Půjdeš si sednout na oběd k nám?" zaculil se Naruto, nenechal černovláska ani odpovědět a už ho táhl k jejich obvyklému stolu, kde seděli jeho přátelé.

K nováčkovi se nyní stočilo několik párů očí, jeden z nich byl chladný jako led a patřil Sasukeho spolužákovi z lavice. Gaara jako by ho probodával pohledem, nicméně proti jeho přítomnosti u stolu neřekl jediné slovo. Naproti němu seděl Narutův kamarád, se kterým celou hodinu vyrušovali Iruku z výkladu a který se, jak nyní Sasu zjistil, když ho Naruto okřikl, aby se posunul a udělal jim místo, jmenoval Kiba. Poslední přítomná osoba u stolu byla růžovláska také z jejich třídy s příhodným jménem Sakura, jejíž okvětní lístky měly stejný odstín jako její barva na vlasy.

"Tak jak se ti u nás zatím líbí?" zeptala se ta dívka Sasukeho stydlivě, ale on po ní jenom hodil jeden ze svých znuděných pohledů, a Sakura se s ruměncem na tváři vrátila ke svému talíři.

Dobrou čtvrthodinu se blonďáček Sasukeho vyptával na všechno možné. Proč se sem přestěhovali, odkud se přestěhovali, kde teď bydlí a tak podobně. Uchiha mu na všechno stroze odpovídal, hlavně proto, že většina věcí byla prostě vymyšlená za pochodu. Také si všiml, že se na něj ten rudovlasý skrček celou dobu nevraživě díval. Po nějaké chvíli to asi už nevydržel, protože se zvedl, obešel stůl a sklonil se k Narutovi.

"Můžeš na minutku?" zašeptal potichu chlapci do ucha, ale Sasuke ho přesto stejně slyšel.

"Samozřejmě. Omluvte nás," usmál se na všechny zářivě a spolu s Gaarou poodešli kousek stranou.

Sasuke se za nimi ještě překvapivě podíval.

"Tak co chceš?" zeptal se Naruto.

Gaara si dal ruce v bok. "Ten nový, Sasuke. Nelíbí se mi," vybalil to a sledoval Narutovu reakci.

Ten jen nakrčil obočí. "A co s tím mám dělat?"

"Můžeš se chovat trošku zodpovědně? To nevidíš, jak vypadá?" zvýšil hlas.

Blonďáčkova grimasa se v ten moment změnila. Pohodový úsměv zmizel a nahradil ho jiný výraz. Přesněji ten, který u něj Gaara naprosto nesnášel. Panovnický.

"Má černé oči a černí vlasy. A co je na tom?"

"Přistěhoval se sem a..."

"Když se sem naposledy někdo přistěhoval, chytil si z toho skoro záchvat, pamatuješ? Třeba na Saie? Který má též černé oči a černé vlasy? A nebo Neji? Ta tvoje teorie, že se vrazi mých rodičů přistěhovali a syna přebarvili na hnědo a dali mu kontaktní čočky? Jsi jak posedlý, Gaaro!"

"Posloucháš mě vůbec?"

"A posloucháš ty mě? Slyšíš to slovo - poslouchat? To je ta věc, kterou bys měl dělat. Něco ti řeknu. Kvůli tobě a tvému přehnanému hrdinskému komplexu se nemůžu s nikým seznámit, ani si najít přítele. Sasuke se mi líbí, tak ho nech na pokoji," už se chtěl otočit a vrátit se zpátky, ale pak ho ještě něco napadlo. "A ne že vybonzuješ Deidarovi, že máš zas nějaké podezření."

"Tvůj bratr je na rozdíl od tebe rozumný člověk."

"Můj bratr je naivní blázen, který utíká před tím, co mu po právu nálež," s tím se otočil a odešel.

Gaara se už za ním ke stolu nevrátil.

"Tomu klukovi jsem moc nesedl, co?" zeptal se Sasuke, když se na něj blonďáček sladce usmál a sedl si vedle něj na židli.

"Bráška vychází s málo lidmi," zamumlal Naruto a napil se coly.

"Bráška? Nejste si vůbec podobní."

"To víš... máme jinou matku," plácl první věc, která ho napadla, a pokrčil rameny.

***

Toho dne bylo v knihkupectví docela rušno. Deidara spolu s Temari stál v oddělení historie, přesně v kategorii království Uzushio. Blonďáček se chytl za hlavu, která ho bolela jako střep. Potom se na sestru mile podíval.

"Díky, že jsi sem se mnou zajela, Temi," broukl.

"Další zajímavostí a odlišností, kterou v tomto království nacházíme..." citovala Temari z knihy, kterou měla právě otevřenou. "... je zvláštnost nepřítomnosti a nefunkčnosti elektrických nástrojů, potřeb, světel a podobných pro nás již nezbytných věcí. Děje se tak v důsledku zvláštní anomálie, energie, vyskytující se na tomto území."

Blondýnka s řachnutím zaklapla knihu a zhnuseně se zakabonila. "Taková snůška keců. Zajímalo by mě, kdo ty bláboly psal. Ten člověk musel vidět naši zemi leda tak speciálním dalekohledem," odfrkla si.

Deidara se i přes svou bolest zasmál a kousek poodešel. Potřeboval zde najít nějakou knihu, která by mu lépe pomohla s jeho bakalářskou prací. Kdyby aspoň neměl tak strašnou migrénu. Ta mrcha přicházela čím dál častěji, a každým dnem nabírala na síle. Hlavou mu projela tak palčivá bolest, až se zapotácel a do někoho vrazil.

"Omlouvám se, moje chyba," vykvikl modrooký a zadíval se na vysokého dlouhovlasého, přísně se tvářícího muže.

Znovu se chytl za spánek a zašklebil se, bolest byla v tu chvíli téměř nesnesitelná.

"V pořádku," černovlasý muž ho rychle prolétl očima, pak se znovu vrátil k vlastnímu hledání.

Deidara zamával na Temari a vyběhl z prodejny. Musel se posadit na lavičku, hrozilo, že bude zvracet. Jeho nevlastní sestra k němu okamžitě doběhla.

"V pohodě?"

"Jen se mi udělalo trochu zle. Nemohli bychom to nechat na jindy?" podíval se na hodinky. "Naruto bude každou chvíli doma, slíbil jsem mu, že si pustíme Hledá se Dory."

"Co mám s tebou dělat," povzdychla si dívka a pomohla mu vstát. "A prosím tě, vyřiď Narutovi, ať si nepouští tu hudbu tak nahlas. Kankuro nemůže spát."

"Neboj se," usmál se a ukázal na ni vztyčený palec.

"Bydlet v bytě pod vámi je občas fakt síla," podotkla ještě, než se rozešli směrem ke garážím a vydali se na cestu domů.

***

Itachi si oddechl, když ti dva konečně vypadli, ten kluk vypadal, jako by mu měl omdlít do náruče. A Uchiha Itachi rozhodně nezachraňoval křehké princezny. Přešel na jejich místo, našel si stejnou polici, před kterou předtím stáli i oni, ale to byla nejspíš jen náhoda, a vybral si jeden ze svazků o království Uzushio. Jistě, nejspíš tam nenajde nic nového, ale byla to jedna z mála možností, jak vzpomínat na dětství a jejich domov. Kdyby Madara věděl, jak moc jeho synovec lpí na starých knihách a domovině, nejspíš by byl schopný je všechny spálit. On měl tedy raději malby, než knihy, sám rád kreslil a měl na to i talent po své matce. V kapsách bundy jako by ho pálil papír, který tam ledabyle zastrčil a který nyní vytáhnul a rozevřel.

Na přední straně stál nápis: "Skupinové hodiny malování na plátno každý čtvrtek v pět hodin."

Už ho chtěl zase uklidit, když ho oslovil cizí mladý hlas. "Půjdeš tam?"

Itachi se zmateně otočil. "My se známe?"

"Eh... No ne, ale viděl jsem pozvánku a napadlo mě, že jestli tam půjdeš tak by to bylo fajn, protože půjdu taky a nikoho tam neznám, takže..." zaculil se chlapec stojící za ním a nervózně si prohrábl tmavě hnědé vlasy.

Nejspíš jen nějaké děcko, pomyslel si Itachi pobaveně a varovný signál z jeho těla opadl. Přesto se mu na tom klukovi něco nezdálo. "Ano, asi půjdu," usmál se na něj nakonec a klukova tvář se celá rozzářila.

"Bezva! A jsem Kiba mimochodem..." Itachi ho sjel pohledem a zastavil se u školní uniformy, která byla stejná jako ta, kterou Madara vnutil Sasukemu teprve před pár hodinami.

Takže to znamenalo, že jsou spolužáci.

"Já jsem Itachi," představil se nakonec také, uložil knihu a z obchodu zmizel.

V hlavě ho pálila myšlenka na druhého prince jejich království, malého Narumiho, kterému se Kiba podezřele moc podobal...

*** ***

Itachi v dnešním díle potkal mladíka, který se až moc podobá malému princovi. Ale je to opravdu on? Narumi byl hodně malý, když se setkali naposledy...

Omlouvám se, že jsem s druhou kapitolou čekala tak dlouho, měla jsem strašně moc učení. Teď už jsou ale státnice za mnou, naštěstí v pořádku složené, takže budu mít mnohem víc času :3