„Dále!" uslyšel.

Vešel. Poppy seděla za stolem s kouřícím hrnkem v ruce.

„Dobré dopoledne," pozdravil ji.

„Harry! Dobré dopoledne. Co tu děláte? Nemáte mít hodinu? Jste v pořádku?"

„Ano jsem, jen jsem to trochu přehnal na hodině obrany a pan profesor mě poslal za vámi. Rozhodl jsem se ho poslechnout."

„Že byste konečně objevil tu špetku rozumu?"

„Možná ano," usmál se.

„Dobrá, tak pojďte sem a sedněte si na nějaké lůžko." Vstala a šla za ním celou cestu k posteli, kterou si vybral.

Když si sedl a podíval se na ni, mračila se. „Harry, toto se mi vůbec nelíbí. Co jste dělal? Nevypadáte jako student, který to jen přehnal."

Provinile se zavrtěl. „Možná jsem to přehnal o trochu víc. Některé kletby jsem neodklonil."

„Neodklonil? Proč?"

Mlčel. Proč vlastně. „Asi... to byla větší výzva." Pokrčil rameny.

Poppy měla vážný výraz. „Harry, tohle hazardování se mi vůbec nelíbí," řekla mu smutně.

Harry polkl. Bylo by mu mnohem líp, kdyby mu dala pohlavek, cokoliv, než aby ji slyšel takhle zklamanou.

Povzdychla si. „Harry, vždycky, bez ohledu na původ zranění vás ošetřím, vyléčím. Uprostřed noci i v tom největším zmatku. Ale trhá mi to srdce vidět vás s novými úrazy. A ta představa, že to děláte, protože je to tak zajímavější... To mě děsí."

Harryho polil studený pot. „Promiňte," pípl.

Poppy přikývla a tiše popotáhla. „Tak se toho zkuste vyvarovat, ano?" A dala se do léčení, jako obvykle. Harry mlčel a nechal ji pracovat. Když pomocí diagnostických kouzel přišla na další kletbu, kterou Harry nedával najevo, sykla. A Harry sebou provinile trhnul.

Asi po čtyřiceti minutách ustavičné práce si odhrnula pramen z čela a odfrkla si. „Tak snad už hotovo. Jak se cítíte?"

„Dobře."

„Bolí vás někde něco?"

Zamyslel se. „Motá se mi trochu hlava a pravá noha mě brní."

Zamračila se. „Ta noha by to dělat neměla. Počkejte." Přešla ke skříňce s léky a vzala jednu lahvičku s kapátkem. Poprosila Bondyho o džbán vody a sklenici a pak do džbánu nakapala čtyřikrát dvanáct kapek. „Tohle vypijte. Já se mezitím podívám na tu ruku. Tedy nohu. Ještě moment, počkejte chvilku, dojdu si pro jednu knihu." Odešla do kanceláře a Harry se napil. Voda chutnala zvláštně sladce.

„Vypijte to všechno, potřebujete se rehydratovat," řekla mu Poppy, když se vracela z kanceláře a listovala knihou. Když konečně našla, co hledala, zamručela si pro sebe a vytáhla hůlku. Začala odříkávat latinské zaklínadlo a kreslila hůlkou složité obrazce podle nákresů v knize. Harry ji se zaujetím pozoroval. Její pohyby hůlkou přesně odpovídaly nákresům, ani jednou se neopozdila. Po chvíli se ve vzduchu kolem Harryho začaly objevovat různé barvy, znaky a spirály. A ty se s dalšími slovy proplétaly a tvořily nové, komplexnější obrazce.

Harry usrkl a jako uhranutý to pozoroval. Tohle je síla magie! Nic komplikovanějšího snad neviděl. Tedy, během transplantace se možná něco takového dělo, ale to skutečně neviděl. Jak v tom něco poznala?

Nakonec přestala vyvolávat a obraz se ustálil. Spousta barevných skvrn, černých teček a dvě spirály zašmodrchané dohromady.

„Vidíte tohle, Harry?"

„Tak to asi nemá být, že?"

„Rozhodně ne. Tahle velká, plochá, světle oranžová, je vaše staré zranění kolene, které se postupně hojilo. A tady ta drobná, tmavá, co má jakoby trny – vidíte, jak je na tu větší nalepená? To je něco nového. Zřejmě kouzlo, kterému jste se nevyhnul. Jejich zkombinování vám působí ty nepříjemnosti. Jen..." zaváhala. „Zdá se mi zvláštní, že by vás ta noha jen brněla. Mělo by to být mnohem horší. Co to bylo za kletbu?"

„Jen drobnější prokletí. Mravenci v nohách."

„I tak mi to nedává smysl. Ta kombinace. Ty grafy..."

„Víte," přiznal se Harry. „Možná mám trochu vyšší práh bolesti."

Zavrtěla hlavou. „Vy jste nenapravitelný. Nu což, než to napravíme, zůstanete tady. S tou nohou nikam dál už nepůjdete. Nechci vidět ty škody, které byste si způsobil."

„A jak dlouho to potrvá? Mám další hodinu."

„Tak dlouho, jak bude potřeba."

Napil se. „Asi nemá cenu se hádat, že?"

„Přesně tak. Vyhrňte si hábit nebo si sundejte kalhoty a lehněte si. Chci a potřebuji pracovat přímo s vaší kůží."

Poslechl. Když ležel, zíral na známý strop a poslouchal hlas ošetřovatelky. Někdy si jen tak pro sebe zamumlala, jindy říkala nebo zpívala kouzla. Měla krásný hlas. Občas sebou mírně trhl, když mu nečekaně od špiček prstů vystřelila bolest až do celé páteře. Většinou ho ale upozornila na citlivější místa, než na nich začala pracovat. Byl rád, že si mohl nechat ponožky. Aspoň ji nemusí strašit pohledem na své zrůdné nohy.

Čas od času mu Bondy podal sklenici, která byla začarovaná, aby se z ní nic nevylilo, i když ležel. Najednou zaslechl skřípot otvírajících se dveří.

„Dobré odpoledne."

„Dobré odpoledne, pane Lupine. Hned jsem u vás. Sedněte si prosím."

„Dobře, madam," odpověděl Lupin nejistě.

Harry otočil hlavu a podíval se na něj. Zkoumavě si Harryho prohlížel a sedl si na samý okraj postele na druhé straně místnosti.

„Pozor, teď to bude nepříjemné," varovala ho Poppy a Harry zatnul pěsti.

Mráz se mu rozlil po celé lýtkové kosti. Z tý nohy snad bude rampouch! A pak to přestalo, i když měl pocit, jako by mu nohou foukal průvan.

„Vydržte prosím. Dáme si pauzu. Bondy vám donese jídlo, ano?"

„Můžu se posadit?"

„Ano, kdyby se dělo cokoliv, řekněte."

Harry přikývl a vyštrachal se nahoru. Nohy měl natažené před sebou a opíral se o napnuté ruce. V černých ponožkách shrnutých ke kotníkům, s chlupy a s hromadou jizev vypadaly opravdu groteskně. Jako by ho dali na hraní Chloupkovi.

Podíval se na Lupina. Prohlížel si Harryho nohy se zvláštním výrazem. Jakmile si všiml, že ho Harry vidí, uhnul pohledem.

„Zmatek, co?" nadhodil Harry konverzačně. „Tahle byla první." Přejel si prsty po levém stehně. „Nepodařený skok přes ostrý plot. Potom pravý kotník, koukej," shrnul ponožku až pod patu, „pes sestry mého strýce. A tady nahoře na levém stehně, asi to moc dobře není vidět na tu dálku, jsou drobné čtyři čárky – to se mi od stehna odrazil sousedčin kocour." Velkým a čerstvým jizvám se záměrně vyhnul.

Lupin mlčel. Poppy se vracela z kanceláře s deskami v ruce. Přešla ke svému novému pacientovi a zatáhla kolem nich závěsy. Bondy Harrymu přinesl jídlo a Harry se pustil do silného vývaru. Když už dojídal i druhý chod, sekanou se šťouchanými bramborami, závěsy se roztáhly a za nimi se objevila Poppy s Lupinem.

„Budete brát stejný lektvar jako každý rok. Nechme tomu týden a po kontrole uvidíme. Obvyklé dávkování. Trápí vás ještě něco?"

Zavrtěl hlavou. „Všechno víte."

„Dobře. Vydržte chvíli, dojdu vám pro ten lektvar."

Jakmile osaměli, začal být Lupin nervózní. Harry se na něj usmál. „Takže všechno dobrý?"

Přikývl a očima těkal z oken na Harryho a ke dveřím ven.

„To jsem rád, to je dobře. Jakou máš hodinu teď?"

„Přeměňování," řekl tiše.

„To mám taky! Ale Poppy mě tam nepustí." Na jeho tázavý pohled dodal: „Chce mi ještě dospravit nohu."

Ticho. Harry si povzdechl a přejel po ni rukou. „Ne že by to potřebovala, že?" Chvíli počkal na odpověď a pak přkývl, jako by Lupin něco řekl. „Úplně vím, co tím myslíš. Ale ona je holt detailistka."

Za ním se ozvalo odfrknutí. Když procházela kolem něj a natáhla ruku, čekal, že od ní dostane pohlavek, místo toho mu ale jemně stiskla rameno.

„Ano. A i když jsem nikdy na vyšívaní ani patchwork nebyla, po zkušenosti s vámi to bude hračka. Pane Lupine, tady to máte." Podala mu krabičku.

Lupin ji otevřel a vyndal tmavě modrý lektvar. „Zase po jídle?"

„Ano, pamatujete si to dobře."

„Děkuji," seskočil z lůžka. „Na shledanou."

„Na shledanou, pane Lupine. A dávejte na sebe pozor."

„Měj se, Lupine! A díky za pokec!" zamával za ním Harry.

„Vypadáte, že si s panem Lupinem rozumíte," podotkla Poppy.

„Zdá se jako fajn člověk," pokrčil rameny a znovu si lehl. Tentokrát bez bolesti. „Pokračujeme?"

„Ano. Chcete zatáhnout?"

Harry se zarazil. „A víte že jo? Aspoň budu moci ječet bolestí nahlas."

Pobaveně zavrtěla hlavou. „Vy si prostě nedáte říct, že? Jste prostě nenapravitelný."

Zazubil se na ni. „Děkuji."

Pokračovala v kouzlení a dřív, než čekal, zahlásila: „Tak, hotovo."

„Vážně?" podivil se Harry. „Jste si jistá? Úplně, úplně hotovo?"

„Zkuste si stoupnout a uvidíte."

Harry si stoupl a zkusmo přenesl celou váhu na pravou nohu. Nic. Jen koleno bylo mírně tužší. „Takže myslíte, že bych ještě stihl přeměňování?"

Zamračila se. „Zbývá vám jen dvacet minut. Jestli si ale myslíte, že to má cenu... Bylo by mnohem lepší, kdybyste čas využil k odpočinku."

„Děkuju! V přeměňování jsem vždycky trochu plaval, nechci si to pokazit ještě dřív, než to začne. Ale slibuju, že na sebe budu dávat pozor!"

„Tak jako minule?"

„Líp! Na tom přeměňování potřebuju doopravdy být."

„Potřebujete? Harry, vy nejspíš potřebujete zpomalit. A žádné souboje!"

Harry se zasmál, ale její výraz zůstal vážný. „Žádné souboje, slibuju," dodal spěšně.

Přivolala si brk a pergamen a něco na to napsala. Pak mu ho předala. „Tady máte potvrzení pro profesorku McGonnagalovou. Udržujte klidový režim a večer přijďte, ať vás můžu zkontrolovat."

Harry popadl dopis dřív, než si to stihla rozmyslet. „Děkuji! Zatím nashle!" A rychle zmizel z ošetřovny. Za bystou čarodějnice zahnul doleva a dvakrát klepl na jednu z cihel. Otevřel se za ní průchod a Harry rychle vešel dovnitř. Musel si svítit na cestu po dlouhém kamenném točitém schodišti, ale brzo došel do správného patra. Opatrně zkontroloval, jestli za východem nikdo není a pak vyklouzl ven. Obraz kvetoucího stromu se za ním zavřel a jeden květ se tím otřesem snesl k zemi. Do učebny přeměňování to odsud bylo jen kousek. Před dveřmi se zhluboka nadechl a tiše je otevřel.

Jedna studentka se zrovna cosi snažila vysvětlit. Kromě profesorky McGonnagalové si ho nikdo nevšiml. Kývl na ni a nenápadně vklouzl na místo v poslední lavici. Blonďatá studentka s krátkým rozcuchaným účesem skončila a profesorka ji požádala o názornou ukázku. Její pergamen se změnil v nažloutlou destičku ledu. Harry si vytáhl poznámky a začal zuřivě psát.

Profesorka vyvolala dalšího studenta a zeptala se ho na něco, o čem Harry tušil, že už někdy slyšel. Ulevilo se mu, že na tu otázku nemusí odpovídat on. Rychle si zapisoval všechno, co slyšel, včetně velkých poznámek, kterými profesorka studenta opravila.

A tak to pokračovalo dál a dál, dokud nevyvolala Harryho. „Jaký je rozdíl mezi přeměnou zvěromága a běžnější přeměnou člověka ve zvíře? Prosila bych s příklady."

Harry se zamyslel. Tohle přeci zná! „Přeměna člověka ve zvíře vyžaduje specifická kouzla. Tato přeměna často není dobrovolná a může být i velmi traumatická. Člověk, co je takto přeměněn, je nucen využívat mentální kapacity zvířete, ve které je přeměněn, tím pádem může být jeho inteligence v daném momentě velmi omezená současně se schopností logicky myslet a racionálně uvažovat. Takže pokud například přeměníte někoho ve fretku, bude se chovat a reagovat stejně jako fretka. I částečné přeměny mohou být užitečné. Pokud se kouzelník rozhodne přeměnit například v rybu, aby mohl strávit delší dobu pod vodou, a přemění pouze svou hlavu, stále bude z větší části člověkem a zachová si tak svou mentální úroveň. Na druhou stranu zvěromág může měnit podobu pouze v jedno zvíře. Je to náročné umění, protože vyžaduje, aby si kouzelník plně uvědomoval své tělo. Samotná proměna je bez hůlky a kouzel, takže je kouzelník závislý pouze na své sebekontrole a vytrvalosti. I po proměně si zachovává své rozumové schopnosti a je schopen se přeměnit zpět do své lidské podoby. Může být přeměněn zpět i jiným kouzelníkem, který má hůlku. Jeho zvířecí podoba má charakteristické rysy, které odpovídají i jeho podobě lidské. Někdy vyjadřuje i jeho povahu a je velmi individuální, stejně jako Patronus. Akorát s tím rozdílem, že Patronus symbolizuje ochranu, zatímco forma zvěromága by se mohla přirovnat ke zvířecímu jádru kouzelníka. Takže kouzelník, co se proměňuje v krysu, je pravděpodobně krysa i v reálném životě. Pokud zvěromág stráví ve své zvířecí podobě významně dlouhou dobu, začnou se i jeho zvířecí rysy více promítat do jeho lidské podoby." Vydechl a snažil se nevnímat pohledy všech okolo. Foxy se na něj překvapeně usmívala a James vedle ní se na něj mračil.

Profesorka ho se zájmem pozorovala. „Je zde i jiný způsob, jak může k proměně ve zvíře dojít?"

„No... Jsou zde různá prokletí, které mohou způsobit, že se jednotlivé části těla promění ve zvířecí – chapadla, bobří zuby, netopýři a tak. Pak zde jsou lektvary, které mohou dočasně změnit vzhled. Ke změně vzhledu může dojít i při nepodařeném využití lektvaru – například při použití kočičího chlupu v Mnoholičném lektvaru pravděpodobně dojde k několikaměsíčnímu vykašlávání chlupů a problémům s ocasem. Je zde i možnost využití kouzelných bylin – žaberník způsobí, že vám narostou žábry – což se opět dá považovat za formu proměny ve zvíře. A na neposledním místě tu máme magické přeměny způsobené přenosem... nemoci. Například vlkodlaci. V závislosti na lunárním cyklu se na pár nocí v měsíci – kolem úplňku – přemění ve vlka. V této době získají schopnosti této magické bytosti. Momentálně se vyvíjí léčba, která by zajistila, aby při přeměně lidé neztratili své rozumové schopnosti. V období mezi úplňky jsou tito lidé schopni běžně fungovat. Jejich smysly jsou ale jasnější a reakce rychlejší. Mají vyšší odolnost vůči prokletím a nemocem. Při porovnání přeměn se dá říct, že přeměna zvěromága je nejméně bolestivá a přeměna vlkodlaka nejvíce. A to je asi všechno."

Celou dobu se snažil dívat na profesorku, ale Lupin seděl přesně v jeho zorném poli. Během jeho výkladu se jakoby smrskával a díval se do klína. Sirius vedle něj mu stiskl rameno a na Harryho vrhl nehezký pohled.

„Jste si jist?"

„Ano. Tedy, ještě něco. Lupismus je přenosný pouze, pokud je člověk přeměněn za úplňku, a to pouze kousnutím. Pokud dojde k poškrábání, nemoc přenesená není. Také záleží na hloubce kousnutí. Jo a zvěromág se musí registrovat na Ministerstvu kouzel. Jinak jemu i těm, kteří o jeho přeměně vědí, hrozí pobyt v Azkabanu."

Teď už se na něj dívali s vraždou v očích všichni Pobertové. Lily se stále usmívala, i když trochu škrobeně, protože ji James zrovna majetnicky objal kolem ramen.

„Děkuji. Dokázal byste vyjmenovat některá kouzla, která přemění kouzelníka ve zvíře?"

Harry na ni zůstal zírat. Usilovně přemýšlel, ale jeho hlava byla prázdná, Doufal, že ten výčet informací jí bude stačit a jí dojde, že žádné kouzlo ve skutečnosti neřekl, ale měl si uvědomit, že McGonagalku jen tak neošálí. „Je mi líto, momentálně si nemůžu vzpomenout." Hermiona by to věděla, uvědomil si s bodnutím v žaludku. A výrazy Jamese a ostatních byly vítězoslavné. Vážně, i Malfoyův výraz by mu byl teď snad milejší.

Stáhla obočí. „Škoda. Vaše teoretické vysvětlení bylo ale přesné. Dávám vám pět bodů."

„Děkuji."

„Třído, do konce hodiny nám zbývají dvě minuty. Do příští hodiny si prosím přečtěte kapitolu dvě z vaší učebnice a vypište si všechna zaklínadla zmíněná v této kapitole. Doporučuji vám si zjistit více o těchto kouzlech, budeme se jim věnovat. Můžete jít. Pane Ollivandere? Na moment prosím."

Harry se obrnil a přešel k jejímu stolu. V ruce držel složený pergamen. „Omlouvám se za pozdní příchod. Byl jsem na ošetřovně. Toto vám posílá madame Pomfreyová."

Převzala si od něj zprávu a v rychlosti si ji přečetla. „Chápu," kývla hlavou. „Jak se cítíte?"

„Dobře, děkuji paní profesorko. Madam Pomfreyová udělala výbornou práci."

„To doufám, pane Ollivandere. Vaše vysvětlení problematiky přeměny ve zvíře bylo skutečně správné, pro splnění OVCÍ ale budete potřebovat znát přesná kouzla. Kde jste se tyto informace dozvěděl?"

Harry se zamyslel. „Děkuju. Víte, tak různě. Popravdě jsem znal pár lidí, kterým se různé z těchto věcí přihodily. A když znáte příklad z praxe, mnohem snadněji se vám zapamatuje teorie."

„Chápu. Já většinou nepokrývám přeměnu vlkodlaka ve svých hodinách, ani využití bylin. Je ale vidět, že o kouzlech myslíte spíše v závislosti na funkci než na kategorii, což je efektivní, ale opět si musíte dávat pozor u zkoušek," varovala ho.

„Dám, děkuji."

„A pane Ollivandere?"

„Ano?"

„Pokud se mohu zeptat, přihodilo se něco z vašich příkladů i vám?"

Harry se zamyslel. „Vyzkoušel jsem žaberník a strávil jsem nějakou dobu jako šnek." Doteď ho pálila kůže, když si na to vzpomněl. Sůl je prostě zlo. „A pak, jak jsem řekl, přátelé a rodina. Kamarádka měla nehodu s mnoholičným lektvarem, jiná zase milovala netopýří prokletí. A rodinný přítel byl vlkodlak." Pokrčil rameny. „A vy jste první zvěromág, kterého jsem potkal."

Usmála se. „Dobrá tedy. Děkuji za sdílení vašich zkušeností. Nejsem si jista, na přesně jaké úrovni se v přeměňování nacházíte, zde jsem vám ale připravila seznam kouzel, které od svých studentů vyžaduji u OVCÍ. Uvidíme se spolu i na hodině pro sedmé ročníky – zvýraznila jsem vám kouzla, které je nutné, abyste tam už znal – nejpozději do příštího čtvrtka. A stejně tak i kouzla, která musíte znát pro hodiny šestého ročníku. Podívejte se na ně prosím. Pokud budete potřebovat pomoc, zastavte se za mnou v konzultačních hodinách."

„Děkuji."

„Nemáte zač. Na shledanou, pane Ollivandere."

„Na shledanou, paní profesorko." A s tím odešel ven. Pohledem přelétl nekonečný seznam kouzel. Různě barevně rozlišených. Hermiona by tohle milovala. No, čeká ho spousta práce.

xXx

Když vyšel Harry z učebny přeměňování ven, zjistil, že na něj za dveřmi čekají Sirius Black, James Potter, Peter Pettigrew i Remus Lupin. Kývl na ně a chtěl projít kolem, když mu Sirius – Black – jeho kmotr zastoupil cestu.

Tohle by si měl už vyjasnit, blesklo mu hlavou. Rozhodně by to mohlo přinést v budoucnu problémy.

„Ollivandere, říkal jsi zajímavé věci tam uvnitř." Usmál se na něj Sirius, ale jeho oči ho dál vypočítavě sledovaly.

Harry se na něj zdvořile usmál. „Děkuji." Pokusil se Siriuse obejít, ale ten mu znovu zastoupil cestu. „Dovolíš?"

„Ale no tak, takhle rychle opouštět konverzaci! To se mi vůbec nelíbí!" zamračil se Sirius.

Harry za sebou ucítil pohyb. Sevřel se mu žaludek a on na moment zavřel oči. Hlavně klid. Když je otevřel, znovu se na Siriuse usmál. „Omlouvám se, pokud jsem se vás dotkl, pane. Nezdálo se mi, že by zde bylo ještě nějaké téma, které bychom spolu mohli probrat."

„Vždycky je tu téma, které by se mohlo probrat," zašeptal mu Jamesův hlas do ucha. Horký dech mu ovanul lalůček.

Harry se kousl do jazyka a zkroutil palce u nohou. Na moment mu před očima zableskl odraz původního Harryho v zrcadle, s bohatě zdobenou místností kolem, v drahém hábitu a vysokou postavu za ním.

Vzpamatuj se!

Ani se nehnul. „A o čem byste chtěli diskutovat, pánové?"

„Co jsi myslel tím, co jsi říkal tam ve třídě?"

Zmateně se na ně podíval. „Myslíte mou odpověď na otázku profesorky? To byla má odpověď na její otázku, nic jiného jsem tím nemyslel. Co taky?"

„Vážně? Ty tvoje kecy o vlkodlacích a o Azkabanu měly být jako co?" vyjel po něm Sirius.

„A na žaberník nebo mnoholičný lektvar se mě nezeptáte?" Povzdechl si a založil si ruce na prsou. „Hele, nevím, o co vám jde. Neregistrovaný zvěromág riskuje, že si pobude v Azkabanu. Tečka. A sebou může stáhnout i ty okolo. To ví každý." Pokrčil rameny.

Podívali se na sebe přes jeho hlavu.

„A co ty bláboly o vlkodlacích?" zeptal se ho James.

Harrymu vážně nebylo příjemné, jak blízko u něj stál. Nadechl se. „Za tím, co jsem řekl, si stojím. Lupismus je nemoc. Vlkodlaci jsou lidé, co mají nárok na běžný život a mohou se plně zapojit do dění společnosti. Jestli patříte k těm omezencům, co by jim nejraději dali na krk obojky nebo je rovnou sťali sekerou, jako toho vašeho Skorobezhlavého Nicka, tak je mi líto, ale opravdu se neshodneme." Zhluboka se nadechl a poodstoupil na stranu, aby se mohl podívat na oba zároveň. „A teď, pokud nemáte další xenofobní dotazy, půjdu si po svém. A pokud budete někdy ochotní se mnou prodiskutovat práva kouzelníků, co bohužel nemají to štěstí, aby se narodili se stejnými privilegii jako máte vy, víte, kde mě najdete. Bydlím v tomto hradě."

James a Sirius na něj oba zaraženě zírali. „My nemáme žádná privilegia!"

Harry zvedl jedno obočí. „Vážně ne?" Naklonil se k nim blíž, vědom si toho, že profesorka McGonnagalová je hned za dveřmi učebny, a zašeptal. „Dědicové významných kouzelnických rodů, využívající vlastní popularity, s partou noshledů... To mi přijde jako privilegium."

„To nejsou noshledi, ale přátelé!" ozval se pobouřeně James.

„A nevíš nic! Já jsem odešel z domu!" dodal Sirius.

„Ano, ty sis zvolil odejít z domu." Přiznal mu bod Harry.

„Jo a přestěhoval se do našeho sídla," řekl významně James.

„Takže měl kam jít, že? Teplé místo na spaní. Spousta jídla, zábavy." Přitakával jim Harry.

„A bavíme se s obyčejnými lidmi. I když nemají peníze nebo jsou vl-"

„Nemocní," přerušil Siriuse James, který po něm vrhl varovný pohled „A jak řekl Sirius, bavíme se s obyčejnými lidmi. Dokonce i s těmi nečistokrevnými. Dokonce i moje holka je z mudlovské rodiny!"

„No to vás ale strašně ctí!" usmál se na ně Harry. „Je dobré, že se s nimi dělíte o své možnosti. A asi je to i dobrý pocit, že? Moci říct, že se bavíte s nečistokrevnými i přesto, že byste se klidně jen mohli bavit celou dobu s lidmi z vašeho kruhu."

„No to si sakra piš, že jo!" zavrčel Sirius a vytáhl hůlku.

Harry neuhnul ani o píď. „No to je skvělé, že jste tak dobří. A že vám záleží jen na blahu ostatních." Usmál se a podíval se Jamesovi přímo do očí. Byl to zvláštní pocit. Jako se dívat na své mladší a nafoukané dvojče. Je to, jako by Dudley... Ne, nebude na něj myslet! „Ale dám vám jednu radu. Jestli se vaši... ehm... přátelé a přítelkyně doví, že je berete jako někoho méně významného... Že je vnímáte nejdřív jako nečistokrevné nebo ehm... nemocné a až potom jako lidi, nebudou mít radost. Vůbec nebudou mít radost."

James na něj zaraženě zíral. Sirius na Harryho zamířil hůlkou. Jeho pohledná tvář vypadala jako z těch obrazů, na kterých středověcí umělci malovali anděly a démony. Andělská tvář zkřivená vztekem.

„Siriusi! Ne!" zavolal Lupin a vstoupil mezi ně.

„Remusi, ustup. Slyšel jsi, co řekl!" zavrčel Sirius.

„Ano, slyšel. A i když se mi to nelíbilo o nic míň než tobě, ne!" řekl překvapivě pevně.

„Vždyť se do tebe navážel! A do Lily a do Petra!" namítl Sirius.

Lupin potřásl hlavou. „Mě se nic z toho, co řekl, nedotklo. To všechno říkal vám dvěma. Jestli se s ním chceš prát, tak beze mě jako záminky. A bez Lily – to bych vám doporučoval taky," řekl směrem k Jamesovi. „A rozhodně," zasyčel, „ne na chodbě hned před učebnou!"

„Má pravdu, Tichošlápku. Jen si s námi hraje. Je to prašivý zmijozel. Tohle přesně chce," přidal se James znechuceně.

Harry překvapeně zvedl obočí. „Vážně? Tohle přesně že já chci? Vy jste ti, co si chtěli povídat a nenechali mě projít dál!"

Lupin po něm střelil pohledem, jako by mu chtěl dát pohlavek. „Jdeme kluci, tady už je nuda."

„Jasně," přitakal Sirius. „Tady je stejně nuda. Jdeme. Jamesi, stejně jsme chtěli vyzkoušet ta nová košťata na skotském vzduchu, ne?"

A s tím se sebrali a odešli. Lupin se na něj ještě jednou podíval a Harry se omluvně usmál.

Když zmizeli za rohem, Harry si nenápadně oddychl. Tak to proběhlo ještě docela dobře. Rozhlédl se kolem. Teď, když o tom tak přemýšlí, bylo zvláštní, že byli na chodbě sami. Vlastně by čekal, že tu na něj budou čekat jeho chůvy...

Zavrtěl hlavou a vydal se směrem k záchodům. Přeci jen na ošetřovně vypil celý džbán. Otevřel dveře a do nosu ho udeřil silný zápach vajec. Nakrčil nos a rychle přešel k mušlím připevněným na stěně.

„Já vám říkám, že za tohle mi Black zaplatí!" ozvalo se z jedné kabinky naštvaně. Vzápětí dotyčnému zakručelo v břiše a on zaúpěl.

„A jak to chceš asi tak udělat, co? Nemáme důkaz. Jen si myslíme, že to byl on," namítl někdo z vedlejší kabinky.

Harry je se zájmem poslouchal, zatímco si ulevoval.

„To je jedno! Já ho třeba prokleju!"

„No tak to hodně štěstí. McGonagallová a Brumbál budou mít tvoji hlavu na stole téměř okamžitě," zareagoval na to uštěpačně dobře známý hlas z kabinky naproti.

„Hele, to je mi jedno. Já to prostě takhle nenechám!"

„A co teda chceš udělat? Jseš přikovanej zadnicí k záchodu stejně jako my!" zareagoval na to vztekle Severus z kabinky.

„Jak dlouho to kouzlo bude ještě trvat?" zaúpěl hlas, co byl do té doby ticho.

„Já nevím sakra! A vzhledem k tomu, že už jsme zkusili všechna protikouzla na sračku, co známe, tak nám jedině zbývá ošetřovna!"

„A na tu se asi dostaneme jak? Já nikam nejdu! Áuuu."

Harrymu to už začínalo docházet. Možná by svým chůvám mohl pomoct on...

„Ehm..." odkašlal si. „Můžu vám nějak pomoc?" zavolal nahlas.

„Harry! Díky bohu, jsi v pohodě?" ozval se s úlevou Severus.

„Já? Naprosto." Zasmál se. „Co vy?"

„Moment... Jsou Black a Potter naživu?" ptal se ho dál Severus.

„Jo jsou. Neboj," uklidňoval ho Harry.

„Škoda," zavrčel hlas z vedlejší kabinky. „Teď bych je nejradši vykuchal a pověsil je za jejich střeva do průvanu."

„Co se vám přesně stalo?" zeptal se jich.

„No hádej. Nějaké pitomé prokletí. Ale dost řečí. Můžeš nám sehnat Pomfreyovou?"

„A rychle?!" zdůraznil někdo.

„Jasně," přitakal Harry. „Počkejte tu."

„Doprdele a kam bychom asi tak chodili!"

Harry se uchechtl a vyšel na chodbu. Spěšně se vydal k tajné chodbě, když tu mu padl pohled na obraz psa s velkýma plandavýma ušima. Skřítci! Jak to, že ho to nenapadlo hned?

„Bondy!" zavolal.

Bondy se okamžitě a tiše objevil vedle něj.

„Bondy, na záchodech v této chodbě je několik žáků, co bylo prokleto, a trpí závažnými střevními problémy. Co mám dělat? Dostat je na ošetřovnu bude v této chvíli dost... komplikované. Chtěl jsem dojít pro Poppy, ale pak mě napadlo..." Nechal větu vyznít do ztracena. Blábolil.

Bondy se na něj podíval. „Bondy zná kouzla, která studentům umožní přejít na ošetřovnu. Bondy půjde s vámi, zakouzlí kalhoty pánů a pak půjde upozornit paní na příchod nových pacientů. Chodit zvládnou, že?" zeptal se věcně.

„Ano, Bondy, myslím, že chodit zvládnou."

„Dobrá, půjdeme?"

Harry přikývl a rychle se vrátil do umývárny. Bondy se rozhlédl a několikrát luskl prsty. Pak vzhlédl k Harrymu.

„Pánové můžou nyní dojít na ošetřovnu a neudělají žádný svinčík. Bondy půjde napřed." A s tím tiše zmizel.

Harry se podrbal na jizvě pod uchem. „Ehm... lidi? Můžete jít teď na ošetřovnu. Madame Pomfreyová tam na vás čeká."

„Co? To bylo nějaký rychlý, ne? A jak tam asi máme dojít? Neudělám ani deset kroků, věř mi."

„Máte očarované kalhoty, buďte bez obav. Pozornost ošetřovny," povzbudil je Harry.

Ozvalo se postupné splachování a tři zmijozelové vylezli z kabinek ven. Našlapovali opatrně a vypadali velmi bledě.

„Jdeme?" vyzval je Harry.

„Jo," přikývl Lufkin.

„Tak fajn. Moment," zarazil se Harry. „Stalo se to i holkám?"

„Ne," zavtěl hlavou Crowdy. „Čekali jsme na tebe jen my, holky šly do Jeskyně."

„Dobře," oddechl si Harry a vydal se z umývárny ven.

Ostatní šli za ním a on zaslechl tlumené zaúpění. Rychle se otočil. Lufkin ztuhle stál se zatnutými pěstmi a přerývavě oddechoval.

„V pohodě?" zeptal se ho ustaraně Harry.

Lufkin otevřel jedno oko a zamyslel se. Sáhl si zezadu na hábit a pak přikývl. „Jo," oddechl si. „to kouzlo je fakt dobré. Cos udělal?"

„Já nic. Skřítek z ošetřovny," vysvětlil Harry.

Rychle se vydali chodbou k ošetřovně. Když míjeli obraz kvetoucího stromu, Crowdy je zarazil. „Moment! Tohle už dlouho nevydržím." Rozhlédl se kolem a zašeptal. „Tudy vede tajná chodba. Bude to mnohem rychlejší."

Harry zvedl obočí. „Tak dobře. Veď nás."

Crowdy šel jako první a Harry pustil před sebe Lufkina. Když se Severus chystal jít taky, Harry ho zarazil. „Jsi v pohodě? Jsi nějaký tichý."

Severus se na něj zašklebil. „Mluvení to dělá jen horší."

Harry se usmál zpátky. „Budeš v pohodě."

Vydali se po schodišti dolů. Harrymu zatrnulo, že někdo tuhle chodbu zná taky. Bude muset být opatrný, aby na nikoho nenarazil, když bude zkratky používat. Ale na druhou stranu byl rád, že kluci nemusí trpět celou cestu na ošetřovnu.

Dorazili do cíle a Poppy na ně už čekala. Harryho jen přejela pohledem a rovnou se začala věnovat Crowdymu, Lufkinovi a Severusovi. Byla s každým hotová ani ne za čtyři minuty.

„Chci vědět, co se vám stalo," řekla jim přísně.

„Někdo nás proklel na chodbě," odpověděl Lufkin.

„Aha. Mám to nahlásit učitelům? Víte, kdo to byl?"

Crowdy zavrtěl hlavou. „Slovo proti slovu. A ani jsme je neviděli. Pouhé podezření nestačí."

Poppy podrážděně mlaskla. „Dobrá tedy. Nu, zkuste dneska nejíst ovoce a víc pijte. Pokud by se vám přitížilo, okamžitě za mnou přijďte."

„Dobře, děkujeme, madam," usmál se na ni Lufkin.

„Ano, děkujeme. Moc si toho vážíme," dodal Crowdy.

„Děkujeme, mějte se hezky," přidal se Severus.

„A -"

„Ne, Harry, vy nic neříkejte. Jsem ráda, že vy to už tentokrát nejste. Na shledanou!"

Všichni čtyři odešli a za dveřmi ošetřovny se zastavili.

„Tak kam teď?" zeptal se Harry.

„Jeskyně," zavrčel Crowdy.

„Dobře," přikývl Harry.

„Co se vlastně dělo potom, co na tebe čekali před učebnou?" podíval se na něj zvědavě Lufkin.

Harry se zamyslel. „Jen chtěli probrat to, co jsme řešili na hodině." Pokrčil rameny.

„Vážně? To se mi nezdá," zamračil se Crowdy.

„No, pár věcí se jich z nějakého důvodu dotklo, tak si to chtěli ujasnit, ale celkově to bylo v pohodě."

Lufkin se podíval na Severuse. „Věříš mu?"

Severus pokrčil rameny. „Je v pohodě, ne? A je jsme taky na ošetřovně neviděli. Dál bych to nerozpitvával."

„No dobře, jak myslíš."

Dál v tichosti došli do Jeskyně, kde se usadili na pohovky v jednom z výklenků. Brzo se k nim přidal i Montgomery.

„Tak co? Jaký byl tvůj první den?"

Harry se na něj vyčerpaně usmál. „Náročný. Ale byla to zábava."

„Jo, to jsem slyšel. Prý byla obrana se sedmáky dost zajímavá."

Všichni na Harryho upřeli pohled, „No ano, Joyce je dobrý učitel," přitakal Harry.

„Ale no tak!" nevydržel to Severus. „Každý ve škole ví, že jsi s ním bojoval a že jsi skončil na ošetřovně!"

„Ze které ses vrátil až v polovině přeměňování!" dodal Lufkin.

„No jo no, jak jsem řekl. Je to dobrý učitel." Nenechal se Harry.

„Vážně? A proč jsi s ním prosím tě bojoval? Nikdo s ním nebojuje!" dorážel Severus dál.

„Hele," začal toho mít Harry dost. „Jsem dost utahaný, takže to řeknu jen jednou. Ten chlap nebyl rád, že jsem v jeho třídě. Chtěl mě vyrazit. Tím, že jsem s ním bojoval, jsem mu ukázal, že o jeho hodiny opravdu stojím. Takže k němu můžu chodit dál. Tečka."

„A to ti to stálo za to?" zeptal se Crowdy.

Harry po něm střelil pohledem. „Ano. Dobrých učitelů nikdy není dost."

Odpovědí mu bylo ticho.

„Tak jo," povzdechl si Harry. „Už teď máme dost úkolů. Jdu do knihovny pracovat na tom listu zaklínadel pro McGonagallovou, jde někdo se mnou?"

„Já jo," přidal se Severus.

„A já taky," rychle dodal Montgomery. „Půjde nám to rychleji ve třech."

„Tak fajn, vy se zatím mějte," kývl na zbytek a vstal. Vlastně ani nechápal, proč šel sem dolů.

„Moment," zarazil je Severus. „Jen si v rychlosti dám sprchu. Počkáte na mě?" zeptal se nervózně.

Harry se na něj podíval a provinile si uvědomil, že úplně zapomněl, čím si Severus před chvíli prošel. „Jasně," kývl na něj a zase si sedl.

„Vlastně..." podrbal se Crowdy na hlavě a vstal. „Myslím, že si sprchu dám taky."

„Jo, sprcha zní opravdu dobře," přidal se i Lufkin a rychle zmizel stejným směrem jako ostatní.

„Co jim je?" zeptal se zmateně Montgomery.

„Ale," povzdechl si Harry. „Čekali na mě po přeměňování. A protože si Black s Potterem se mnou chtěli promluvit o samotě, prokleli tyhlety tři," trhl hlavou v jejich směru.

„Chci vědět, co se jim stalo?" zeptal se opatrně Montgomery.

„Nechceš," zavrtěl hlavou Harry. „Ale madame Pomfreyová je dala rychle do pořádku."

„Ta si zaslouží Merlinův řád," povzdychl si Montgomery. „Moment... říkal jsi, že si s tebou ti dva chtěli promluvit o samotě? Co ti chtěli?"

Harry měl co dělat, aby neprotočil oči. „Řekl bych, že se mě pokusili zastrašit, ukázat, kdo je tu pán, ale nějak se jim to nepovedlo."

Montgomery s úlevou vydechl. „To je dobře. Ale dávej si na ně pozor. Dokážou být občas dost nepříjemní."

„Jo," Harry přikývl. „Taky mám ten dojem."

„A jak to jde s kouzly? Chytáš se?"

„Jo, plus mínus. Bude to výzva, ale když začnu hned, třeba to nebude tak těžké."

„Kdybys potřeboval pomoc, klidně si řekni."

„Děkuju. Uvidím a ozvu se. Musím ještě nastudovat kouzla, co budu potřebovat na hodinu se sedmáky."

„Hele, zkusíme ti sehnat nějaký doučování. A v tý knihovně nám to opravdu půjde rychle, když se na to vrhneme všichni tři. I když... nemáš v pět čaj u Křiklana?"

Harry na něj zůstal zírat. „Já na to úplně zapomněl! Kolik je?" A začal se shánět po hodinách.

„Klid, klid. Je teprve tři čtvrtě na čtyři. Ještě nějaký čas máš. Hele, to půjde. Prostě začneš s námi a my to potom dokončíme a necháme tě opsat si zápisky." Pokrčil rameny.

Harry na něj zůstal zírat. „Vážně? Nechce se mi na vás nechat všechnu práci, to není fér," namítl.

„Hele, to nebude všechna práce, začátek uděláš ty. My to pak dokončíme. Tomu se říká spolupráce. A jsem si jist, že ty nám zase pomůžeš s něčím v budoucnu."

Tak tomuhle Harry rozuměl. „Tak dobře, děkuju."

„Není zač. A hele, chtěl jsem se tě ještě zeptat –"

„Už jsem tu!" přiběhl Severus a rovnal si hábit na ramenou.

„Výborně!" usmál se Montgomery. „Tak jdeme. Hele, Severusi, Herold musí na pátou ke Křikovi, tak sem mu navrhl, že druhou část toho úkolu vypracujeme my. Co ty na to?"

Severus se zatvářil zmateně. „Jo, jasně. V pohodě."

„Chtěl ses na něco zeptat?" vzpomněl si Harry.

„Nic důležitého," zavrtěl hlavou Montgomery a střelil pohledem po Severusovi. „Už jsem to zapomněl."

Vydali se ven z Jeskyně.

„A ještě něco, víš, jak nám Prýtová dala za úkol porovnat využití různých částí hlizobílu a způsoby, jakými odlišné postupy během pěstování jednotlivé funkce ovlivní?"

„Jasně," přikývl Severus.

„Co kdybychom na tom taky pracovali společně? Já toho vím docela dost o samotné rostlině a tom, jak se o ni starat, a tobě zase docela jdou ty lektvary. Tak jsem si říkal, že když každý uděláme část a dáme to do kupy, budeme mít mnohem komplexnější práci. A snad i za míň času," navrhl mu Montgomery a Harry si nemohl pomoci, zněl mu trochu nervózně.

Severus zamrkal. „Jo jasně, klidně. To bude mnohem jednodušší. Uděláme to hned po těch kouzlech na přeměňování?"

„Jo to bude skvělý, s trochou štěstí stihneme udělat aspoň něco ještě před večeří." Zazubil se na něj Montgomery.

Došli do knihovny a rychle se dali do práce. Harry brzy zjistil, že je Montgomery výborný v rozdělování povinností. Všem jim šla práce od ruky a než se Harry nadál, už ho Montgomery posílal ke Křiklanovi.

„A nepotřebuji doprovod?" zeptal se ho Harry se zvednutým obočím napůl v žertu.

Montgomery se zarazil. „No jo, vidíš to." Těkal pohledem mezi Harrym o rozdělanou prací, která jim zrovna výborně šla od ruky. Bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí.

„Já tam zvládnu dojít sám. Jsem si jist, že to bude v pohodě," ujišťoval ho Harry.

„Jasně, že to zvládneš sám, ale o to nejde. Neměla by tu být možnost, abys to musel zvládnout sám," zarazil ho a rozhlédl se po studijní části knihovny. „Vydrž tu chvilku."

Harry přikývl a čekal. Pozoroval Montgomeryho, jak se proplétá mezi stoly ke skupince třeťáků-čtvrťáků. „No to snad ne," zamumlal, když viděl, jak se s nimi Montgomery potichu baví a pohledy jeho mladších spolužáků se stočily Harryho směrem.

Tři ze skupinky se začali balit a pak i s Montgomerym přišli k nim. Zvědavě po Harrym pokukovali a jedna dívka si nervózně kousala ret.

„Herolde, tihle tři laskavě souhlasili, že ti ukážou cestu ke kabinetu profesora Křiklana," usmál se na něj Montgomery.

Harry se na něj usmál zpět. „No výborně. To rád slyším. Půjdeme?" zeptal se těch tří, kteří okamžitě přikývli a vyrazili ven.

„Já vážně nepotřebuju chůvu!" sykl na šklebícího se Severuse s brkem v ruce.

„Jen jdi," pobídl ho on a šklebil se dál.