„Co s tím můžeme dělat?" zeptal se ho tiše nějaký mladík.

Lucius zavrtěl hlavou a sedl si do křesla čelícího jim ostatním. „Co s tím můžeme dělat?" zopakoval. „Máme svázané ruce. Jsou to mudlové. Mudlomilové je chrání." Napil se čaje a po krátké pauze zklamaně pokračoval. „Máme zákony chránící mudly před námi. Ale nemáme zákony chránící nás před nimi. O ochraně zvířat nebo tohohle světa už nemůže být vůbec řeč."

Severus zavrtěl hlavou a svezl se hlouběji do křesla. Tohle bylo strašné. Vážně neměli žádné zákony, které by chránily svět před tím, co mudlové dělali?"

„Ale něco by se s tím přeci mělo dělat!" rozčílil se někdo další.

„A co? Ve Starostolci to nikoho nezajímá. Jsou to jen staří páprdové. Když z toho nemají prachy, neudělají nic."

„Nemůžou tam být všichni takoví."

„Takoví? Myslíš prospěchářští? Nebo staří?"

„No... obojí."

Severus už se v rozbouřené diskuzi ztratil. Nevěděl, kdo je kdo.

„A jestli si to někdo myslí, tak o něm není slyšet. Ostatní ho umlčí dřív, než jim stačí dělat problémy. Mají rádi svá pohodlná křesla a nudnou práci."

„Ale Riddle se ozývá dost, ne?"

„Jo, ten jo, ale je jen jeden. Potřebuje podporu více lidí."

„Mívá dobré nápady... proč ho nepodporují?"

„Mají strach, že postupuje nahoru příliš rychle."

„Prosím tě. Příliš rychle? Vždyť je v politice už skoro deset let."

„Čtyři roky."

„Jen čtyři?"

„Jo, ale za tu dobu už pěkně rozvířil vody. Není divu, že ty staré konzervy jsou proti."

„Máš pravdu. To je hrůza. Konzervy jsou nejhorší."

„Jo. Sice se tváří, jak je zajímají tradice a myslí jen na blaho kouzelníků. Ale ve skutečnosti to jen banda připosraných starých dědulů, co radši vymění naši budoucnost za pohodlí a dohody s mudly."

„Dohody s mudly? No to snad ne!"

„No jo! Slyšel jsem to. Prý se bude řešit regulace používání kouzel mimo kouzelnické společnosti."

„Cože?! Zase?!"

„Ne zase. Tohle je nový. Teď to řeší jen před mudly, ale chtějí nám zakázat používat kouzla všude, kde bychom jen mohli na mudly narazit. A ani tam nemusejí být. Ale víš co, kdyby náhodou."

„To je příšerný. To nemůžou!"

„Jo, evidentně můžou. Ministr to řešil s jejich předsedou."

„Já končím. Jestli to tak bude dál, stěhuju se z Británie pryč. Tohle nemám zapotřebí."

„A kam by ses asi tak stěhoval? Brzo to tak bude všude. Začne to u nás, pak zbytek Evropy a pak se to bude šířit dál. A nezapomeň, že ve Státech to mají horší. Ukážeš se tam mudlovi a popraví tě. Bez cavyků."

„Nene!"

„Jo, je to tak. Tam si ani nehrají na nějaké dohody. Prostě tě popraví, když ohrožuješ tajemství kouzelníků. Před mudly tam jenom couvají a uhýbají. Dej tomu pár let a bude to to samé u nás. Už teď se naše kultura ztrácí a ředí s každým dalším příchodem mudlorozeného. Spousta lidí v Bradavicích už nezná pravidla, etiketu, nic. Prostě si jen přijdou a začnou se roztahovat se svým mudlovským oblečením a čekají, že se jim budeme klanět."

„A ani se nesnaží zapadnout."

„Vůbec. Mysleli byste si, že je bude škola vzdělávat, aby se mohli pořádně začlenit do společnosti jako řádní kouzelníci, že? Ale vůbec. Místo toho po nás chtějí, abychom se učili o jejich přístrojích a životě. Není to postavené na hlavu?"

„Naprosto. Ale za to může ředitel. Je to největší mudlomil ze všech a na naši kulturu zvysoka sere!"

„Edmonde!"

„Ale no tak, víš moc dobře, že je to pravda."

„Všichni víme, že je to pravda, ale co s těma mudlama můžeme dělat?"

„Moc ne, když je naše ministerstvo chrání, ne?"

„Jak vlastně získali takovou moc?"

„Nezískali. Dali jsme jim ji. Mysleli jsme, že když uděláme, co budou chtít, budeme v bezpečí. Ale pořád jsme ustupovali a ustupovali. Ani jsme se s nimi nehádali! Prostě jsme se sami vypoklonkovali z Evropy ven a bylo. Naše území jsou čím dál menší. Kouzelnické osady už téměř neexistují. A je to tak po celé Anglii i Evropě. Je to strašné."

„Tak... když jsme jim tu moc dali, tak si ji zase vezmeme zpět, ne? Nezaslouží si rozhodovat o všem, když to vede k destrukci na všech úrovních. Vždyť jsou tak hloupí, že si ničí svět, po kterém chodí!"

„Máš pravdu. Ale jak?" Lucius se nahnul v křesle dopředu.

„Já nevím, prostě k nim přijdeme, řekneme jim, že buď se začnou chovat slušně a poslouchat, nebo že uvidí."

„Takže si myslíte, že bychom měli vzít věc do našich rukou a ukázat mudlům, že chovat se jako prasata je hloupost?"

„Ano!"

„Jasně!"

„Moje řeč!"

„A jak bychom jim to měli ukázat?"

„Ukážeme jim, co umíme. Co bychom mohli udělat, kdyby nás neposlechli. A změníme zákony, aby je přestaly tak hloupě chránit!"

„Výborně, Timothy! To je skvělý nápad. Nemůžeme jim přeci dovolit likvidovat celý svět, že?"

„Ne!" zvolali všichni.

„Jsem rád, že to taky tak vidíte. Je to opravdu strašné, co se děje. A nejnovější návrh o ukrývání kouzelníků před mudly je skutečně ponižující. Já jsem ho četl a musím říct..." zakroutil hlavou a přiložil si ruku na srdce, „že mi z toho bylo zle. Byli jsme tam popsáni jako zrůdy, jako dobytek, jako zvířata, před kterými musejí být ti úžasní mudlové chránění... No rozumíte tomu?"

„To je příšerné," zamumlal někdo. „Kdo ten návrh podal?"

„Septimus Weasley."

„Krvezrádce," zasyčel někdo.

„Je to příšerné. Ohrožuje životy nás všech pro pár bezohledných mudlů."

„Měli bychom jim ukázat jejich místo," zavrčel Goyle. „Měli by si uvědomit, že nejsou vládci světa."

„Měli by začít pracovat na záchraně světa. Okamžitě. Odčinit zvěrstva, co udělali."

„Jak je přimějeme?"

„Jak? Kouzly přece! Zapomínáš snad, že to my jsme kouzelnicí? Že to my umíme vytvořit cokoliv si zamaneme? Naši předci si mysleli, že moudřejší ustoupí a stáhne se. Ale já vám říkám, že to byla chyba. Mudlové se roztahují čím dál tím víc a už to neovlivňuje jen nás!"

„Máš pravdu. Evidentně potřebují, abychom je vedli."

Všichni souhlasně zamručeli a napili se ze svých nápojů. Severus se taky napil. Čaj byl naštěstí díky kouzlu stále příjemně teplý.

„Jak to chcete udělat? Já bych se asi jen tak nedal, kdyby si to někdo ke mně nakráčel domů a začal mi rozkazovat, co mám dělat," ozval se jasný hlas zaujatě.

Severus se spolknutím otočil. Harry seděl vzpřímeně, lehce se usmíval a s nakloněnou hlavou čekal na odpověď.

„Uděláme, co bude třeba," překřížil si Lucius nohu přes nohu.

Harry zvedl obočí. „Mluvíš tu o násilí."

„Jen, když bude potřeba. Jestli jsou dost chytří, nebudou klást odpor."

Harry se naklonil a opřel se lokty o kolena. „Co když budou?"

„Jsme silnější," ozval se Timothy a ostatní souhlasně přikyvovali.

Severus těkal očima mezi Harrym a ostatními. Tohle se mu vůbec nelíbilo.

„Jich je víc," narovnal se a taky si přehodil nohu přes nohu.

„Není to snad o důvod víc, proč něco udělat, Herolde?" zeptal se ho Lucius.

„Ó ano, souhlasím, že se s tím musí něco udělat. Absolutně," přikývl Harry důrazně a Severus si oddechl. „Jen si nejsem jistý, hypoteticky, co když mudlové budou klást odpor? Co když se budou vzpírat? Co když budou bojovat?"

„Proti našim kouzlům nic nezmůžou."

„Holýma rukama? To jistě ne. To jsou proti hůlkám krátcí. Ale co když nám seberou hůlky? Co budeme dělat?"

Všichni si vyměnili znepokojené pohledy.

„Co tím naznačuješ, Herolde?"

„Luciusi, já nic nenaznačuji. Jak jistě víš, učím se umění hůlkařství a čím víc toho vím, tím víc si uvědomuji, jak jsme jako kouzelníci na tom unikátním kousku dřeva závislí. Dělá se mi špatně při pomyšlení, co by se stalo, kdyby kouzelníci o své hůlky přišli."

„Nepřijdeme o ně."

„A to je právě to. Nechci na to ani pomyslet, kdyby ti bezohlední mudlové, co ničí ten samý svět, co jim dává život, udělali, kdyby se ocitli v pasti. Viděl jsem, co dokážou jejich zbraně. Viděl jsem obrazy z jejich válek. Děsí mě, co by udělali."

Lucius pohrdavě ohrnul ret. „Taky jsem viděl ty jejich zbraně. Meče a hole, ze kterých rychle vystřelí kuličku. Může zasáhnout jen jednoho a trvá to, než vystřelí další. A zastaví je naše štíty."

„Ale oni jsou šílení! Už nemají meče a ty hole, ty teď jsou menší a efektivnější. Prostřelí dům i jakýkoliv kov. Lidské tělo roztrhají na kousky. A střílí kulky neskutečnou rychlostí. A to ani nemluvím o jejich možnostech přepravy! Ve vzduchu, na zemi, na vodě i pod ní. A všechno to taky ozbrojí. A ještě silnějšími zbraněmi. A co teprve bomby, miny, plyny... Jsou to zvířata. Bezcitná a krutá zvířata. Není tomu tak dávno, co všichni mudlové bojovali proti sobě, protože se hádali, kdo z nich má větší právo na to žít. Jejich vlády a vojáci pobyli miliony. Miliardy. A to dokonce i ženy a děti. Celá města byla v plamenech. Nemůžeme k nim jen tak nakráčet a říct jim, že nás mají poslouchat, protože jsme lepší. I kdyby měli všichni umřít, pokusí se nám dokázat, že to není pravda."

V místnosti bylo hrobové ticho.

„To je strašné," vydechl někdo.

„Jsou to zrůdy."

„Ano," přikývl Harry a upřeně se podíval Luciusovi do očí. „Jsou. Zažeňte je do kouta a zničí všechny, jen aby měli pocit, že vyhráli. To jsou jejich vojska. Tak fungují. Ale pak tam jsou běžní lidé žijící si své normální nudné životy. Nemají o ničem ani tušení. Pak přijde válka a smete je. Jako velká voda. A mudlové? Pokrčí rameny, otřepou se jdou dál. Už jsou na to zvyklí. Jsou zvyklí vyhrávat i prohrávat. Ale dokud boj neskončí, budou bojovat do posledního muže. Už vidíte, proč je nemůžeme pokořit silou? Je jich tolik, že by nás zavalili, kdyby chtěli. Musíme na ně chytře!"

Lucius dlouho mlčel, ale pak přikývl. „Ano... Herold má pravdu. Musíme být chytřejší než oni. A měli bychom na to jít pozvolna. Opatrně. Nenápadně. Ochránit kouzelníky a postupně se propracovat dál. Tak, aby nic netušili."

Harry na něj s úsměvem přikývl. „Skvěle řečeno, Luciusi."

Lucius mu kývnutí oplatil a stoupnul si. „Přátelé, děkuju vám za tak úžasně plodnou diskusi. Zazněly tu opravdu důležité myšlenky a já si velmi vážím toho, že jste se o ně s námi podělili. Dáme si teď malou přestávku. Nechoďte daleko, za patnáct minut budeme pokračovat."

Všichni souhlasně přikývli a začali pomalu vstávat a vzrušeně mezi sebou debatovat. Severus se otočil na Harryho, který zamyšleně přejížděl prstem po kraji sklenice.

„Vážně?"

Harry se na něj podíval a usmál se. „Co?"

„Ale no tak," zabručel Severus. „Bylo to nutný?"

„Bylo." Pokrčil rameny. „Někdo je musel vrátit na zem. Myslet si, že jsou mudlové stále ve středověku, je nebezpečné."

„No jasně."

„Hej, je to pravda." Vstal a urovnal si hábit. „A teď, když mě omluvíš, půjdu si odskočit. Spousta limonády."

Severus mávl rukou a zachmuřeně se díval z okna ven. Pršelo a kdokoliv byl zrovna venku se pospíchal schovat.

„To bylo dost vypjaté."

Otočil se ušklíbl se na... Nathaniela. „Co přesně myslíš?"

Pokrčil rameny a sedl si do Harryho křesla. „Každý ve škole ví, že s ním se do křížku pouštět nemá."

Zamračil se. „Vážně? Nepamatuju se, že by měl Lucius takovou pověst."

„Ne Lucius, Herold."

„Aha. Počkej... Vážně?"

„Jo. Neříkej, že sis toho nevšiml."

Ošil se a podíval se zase z okna. „Hlavně to neříkej jemu."

„Co, že má ve škole pověst drsného chlapíka?"

„Spíš to, že má ve škole pověst. Nerad budí pozornost."

Nathaniel zvedl obočí. „To mu to moc dobře nejde."

Pokrčil rameny. „Co s tím mám dělat?"

„Asi máš pravdu. Ale musím říct, že se mi líbil ten tvůj nápad."

„Jaký nápad?"

„Dát peníze menší organizaci. Bylo to chytrý."

Přikývl a dál se díval z okna. „Jo, díky."

Koutkem oka viděl Nathaniela vstát. „Nechtěl jsem tě rušit. Už půjdu."

„Co?" Zmateně se na něj podíval. „Ne, promiň. Jsem jen trochu nervózní."

Zastavil se. „A z čeho?"

„Že nás každou chvíli s Harrym vyhodí. Nechoval se zrovna ukázkově."

„No a co? Aspoň to mělo šťávu."

Zavrtěl nevěřícně hlavou. „To myslíš vážně?"

„Jo. Proč ne?"

Povzdechl si a promnul si spánek. „Jsi šílenec. Všichni jsou šílení."

Zakřenil se a vyplázl na něj špičku jazyka. „No jo. Vítej v klubu."

„Já jsem normální," založil si ruce na hrudi.

„No jasně." Mrkl na něj. „Ty jsi totiž speciální." A než stačil Severus odpovědět, otočil se a odešel.

Ještě chvíli koukal z okna a pak si všiml, že k němu míří Harry. Měl pořád ten malý úsměv, ale něco... něco bylo špatně. Sedl si a naklonil se k němu.

Severus si ho s obavami změřil. „Co se děje, Harry?"

„Už půjdu," odpověděl mu slabě.

„Proč? Děje se něco?"

Harry zavrtěl hlavou a ještě víc se usmál. „Jen to trvá dýl, než jsem si myslel. Už musím jít za strýčkem."

„Jasně," přikývl Severus a zvedl se. „Tak tedy půjdeme."

„Nemusíš chodit se mnou."

„Ale no tak," usmál se a podal mu ruku. „Taky mám ještě dost práce." Harry ji přijal a on ho zvedl.

„Jsi si jistý?" zeptal se ho.

Severus znal ten tón. Harry byl vděčný, ale nechtěl to nechat na sobě znát. „Jop. Nejvyšší čas odejít. Tak pojď." Podíval se na prázdné skleničky a šálek. „Co myslíš, necháme to tady nebo to vezmeme dopředu?"

„Pojďme," řekl Harry pevně.

Severus se na něj pozorně podíval. I přes ten úsměv měl lehce zatnuté čelisti a vypadal, že je připravený ke skoku. „Tak jo." Usmál se na něj a naklonil se těsně k němu, aby mu zašeptal. „Hned jsme pryč. Zatím dýchej." Vydal se ke dveřím. Většina lidí ještě klábosila mezi sebou, i když teď už vsedě. Podívalo se po nich jen pár. Severus při jednom obcházení křesla zkontroloval, jestli je Harry pořád za ním. Šel jako duch, ale držel se blízko. Nathaniel na něj zvedl obočí a on jen pokrčil rameny. Ať si to vyloží, jak chce.

V hlavní místnosti Tří košťat bylo rušno. Snad všichni studenti z Bradavic byli namačkaní tady. Proplétal se davem a v jednu chvíli ho Harry chytil za rukáv.

„Snad už nás neopouštíte?"

Severus se otočil a lítostivě se usmál na Luciuse. „Bohužel. Další závazky volají."

Zamračil se. „Opravdu? Oba dva?"

Zamrkal a přiměl se udržet úsměv. „Ano, je to tak. Děkujeme za pozvání na vaše setkání. Bylo to velmi zajímavé a poučné. Spoustu jsem se toho dozvěděl."

Lucius se usmál a pokýval hlavou. „Jsem rád, že to tak vidíte. Přijdete příště? Rádi vás uvidíme. A my si, Severusi, musíme ještě promluvit o těch tvých lektvarech!"

Severus se usmál a sklonil hlavu. „Bude nám potěšením, ale nechci nic slibovat. Máme dost plný program, bohužel."

Položil mu ruku na rameno. „Prosím přijďte. Vaše podněty dnes byly velmi zásadní. Tvůj nápad byl výborný, Severusi. Darovat peníze malé organizaci bylo velmi chytré."

Cítil, jak mu hoří tváře. „Rád jsem pomohl."

„Ano, ano. A vy, Herolde, přijďte prosím taky. Velmi si vážím toho, co jste řekl." Odmlčel se, jako by čekal, že Harry něco řekne.

Severus se pootočil, aby na něj viděl. Usmíval se a s nakloněnou hlavou Luciuse pozoroval.

Lucius si odkašlal, přešlápl a pustil Severusovo rameno. „Ano, myslím, že to bylo velmi důležité. Připomněl jste nám, že jít do věcí bezhlavě nemusí být nejlepší nápad. A máte obdivuhodné znalosti o mudlech, jak je to možné?"

Harry se zasmál. „Děkuji. To víte, Luciusi, lepší je mudly znát než se jich bát pro nic za nic."

„Takhle se jich bojíte s podklady?" usmál se a upřeně ho pozoroval.

Harry s dalším smíchem zavrtěl hlavu. „Věřte mi, že se jich nebojím o nic víc než kouzelníků. Pouze mi přišlo zvláštní, že tolik mladých inteligentních lidí je připraveno podrobit si mudly jako nějací pohrkaní nebelvíři." Pokrčil rameny. „To je vše."

„Jistě," usmál se Lucius a pokýval hlavou.

Severus mezi nimi přejížděl pohledem. Co se to dělo? Odkašlal si. „Bohužel bychom už opravdu měli jít. Pěkný den, Luciusi," usmál se na něj, kývl a vydal se k východu. Na chvíli ucítil tah hábitu, než se Harry rozešel taky a srovnal s ním krok, takže už ho netahal za rukáv.

„Pěkný den i vám," rozloučil se Lucius.

Jakmile byly venku, Harry přidal do kroku. Severus málem nestačil jeho svižné chůzi, i když měl delší nohy než on. Zastavili se až, když vyšli z vesnice do lesa, kde si Harry sedl na větší kámen. Neohrabaně vytáhl krabičku cigaret a zapálil si.

Zafoukalo a Severus si přitáhl plášť blíž k tělu.

Harry roztřeseně vyfoukl kouř.

Přišel k němu blíž. „Harry? Jsi v pohodě?"

Jen zavrtěl hlavou a dál se soustředil na cigaretu, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě.

Severus se rozhlédl. Co má jako dělat? Nakonec kouzlem vyčaroval modrý oheň vedle něj, aby neprochladl, a sám u něj taky postával. Prošel si kapsy a s úlevou našel jednu z rozečtených knih. Zkoušel se do ní začíst, ale špatně se mu soustředilo. Navíc mu do ní pršelo. Po chvíli si Harry odfrkl, hodil nedopalek do ohně a znovu si zapálil.

Vypadal klidně, tak se to rozhodl zkusit. „Harry?"

Harry zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit," vyrazil ze sebe a dlouze potáhl.

S povzdechem přešlápl a zkusil číst dál. Pak se Harry zvedl a napjatě se usmál. „Už bych opravdu měl jít. Uvidíme se zítra, jo?"

Zmateně přikývl. „Jasně. Jsi si jistý, že je všechno v pohodě? Stalo se něco?" zeptal se tak ohleduplně, jak dokázal.

„V pohodě," přiškrceně ze sebe vyrazil, ale jeho obličej se začínal křivit. Čelist se mu roztřásla, koutky úst se stočily dolů a roztáhly zároveň a oči začaly mrkat.

„Harry?"

„Sakra!" Vzlykl a zakryl si obličej. „A... a to.. to už jsem byl v po... v pohodě!" vyrazil ze sebe přerušovaně.

„Harry? Co se děje?"

Sedl si zpátky na kámen. „Nic. Ne... nevím, proč tak blbnu..."

Dřepl vedle něj. „Můžu ti nějak pomoct?"

Zavrtěl hlavou a jen se dál otřásl němými vzlyky.

Bezradně se rozhlédl kolem. Nakonec mu váhavě položil ruku na rameno. Harry ji neshodil, což bral jako dobré znamení. Díky ohni jim nebyla zima, ale déšť byl docela protivný. V tichu byly slyšet jen kapky vlhce dopadající na listí.

Stiskl mu rameno. „To bude dobrý," zašeptal. „To bude dobrý, Harry."

Harry zavrtěl hlavou, ale vzlykání postupně ztrácelo na síle.

„No tak, Harry. Je to dobrý."

Po chvíli otřesy naštěstí ustaly a Harry vzhlédl. Vypadal tak unaveně. Měl ztrhané rysy, červené oči, unavený pohled. „Promiň," zašeptal.

„V pohodě," kývl Severus.

Ještě potichu pokračoval: „Vážně promiň a děkuju."

Odkašlal si. „Jasně, v pohodě. Ehm... Chceš o tom mluvit?"

Zavrtěl hlavou. „Raději ne." Otřel si tváře a uhladil si vlasy. „Jak vypadám?"

Severus zaváhal.

„Tak strašně?" povzdechl si. „No nic." Sáhl po další cigaretě a zapálil si. „Chceš taky?"

Severus kývl a vzal si.

„Díky," zopakoval Harry.

„Za málo. Každý má někdy slabou chvilku."

„Jo. To asi jo..."

Nechápal to. Nebyl si jistý, jestli to vůbec někdy pochopí. Vždyť se přeci nic tak strašného nedělo. Setkání u Tří košťat bylo fajn, a dokonce je pozvali i zpátky. Vypadalo to, že všechny zaujali, hlavně Luciuse! Pozoroval Harryho, který se zase pekelně soustředil na hořící tabák. Třeba vůbec nešlo o setkání. Možná ho něco trápilo už předtím? Ale nejspíš bylo dobře, že ty emoce šly ven, nebo ne? Na tohle opravdu neměl. Nebyl žádnej doktor!

Dokouřili a vrátili se na hlavní cestu, kde si Harry zavolal Záchranný autobus. Severus se díval, jak nastupuje, a naposledy mu zamával. Snad mu strýček pomůže. Jak autobus odjel pryč, vydal se zpátky ke hradu. Možná ho lektvary odvedou na jiné myšlenky. Práce je vždycky dost.