Důležitá poznámka: Tahle kapitola je pro mě hodně důležitá. Jestli máte jakékoliv dotazy k tomu, co se tu stalo, ptejte se. Může to být trochu zamotané, ale snažila jsem se to napsat srozumitelně. Rozhodně se ptejte a já vám na to odpovím! Nejde tady o spoilery ale o uvědomění si, co se to k sakru vlastně stalo :D

Za zbavení gramatických hrubek vděčím TurkeyBird, a za podporu během psaní Bloody a AbigailSnape

xXx

Kráčel dál a dál. Kolem něj byla stále tma a on zkusmo zavřel oči. Viděl úplně stejné nic. Když už šel celou věčnost a nic se nezměnilo, posadil se a jen vnímal nicotu okolo. Vznášel se v prázdnotě a temnota kolem něj pulzovala. Nejdřív to bylo téměř neznatelné, lehké zakmitání, ale časem nabralo intenzity vzteklého hipogryfa. Tlak pak najednou povolil a on otevřel oči.

Díval se do povědomých vlídných očí. Zmateně se pokusil uhnout, ale nešlo to. Ruce ho pevně držely v náručí.

„Pšš... Klid... Jen klid. Všechno je v pořádku," uklidňoval ho pevný hlas.

Harry se mu stejně pokusil vykroutit. „Pusť mě!"

„No jo no, hlavně nekopej!" A s tím ho muž opatrně položil na béžový koberec.

Harry v dupačkách nejdříve zavrávoral, ale rychle získal rovnováhu. Pozorně si prohlédl muže před sebou. Byl to chlap jako hora, s hromadou svalů a jizev. Zaklonil hlavu, aby se mu mohl podívat do tváře a zalapal po dechu. Vypadal jako táta. Až na ty máminy oči.

„Kdo jsi?" zeptal se zvědavě.

Tázaný povytáhl obočí: „Vážně? Ale no tak!" Dřepl si k Harrymu a zvedl koutek v úsměvu. „Tak kdo jsem?"

Tohle nemohl být... Harry polkl a zavrtěl hlavou. Nebo mohl? Váhavě zvedl ručku a přejel prstem po nezjizveném čele, kdysi zlomeném nose a rtech s trpělivým úsměvem. Pak se zase vrátil k čelu a nakreslil tam klikatici.

„Bingo," zašeptal muž a chytil ho za ruku. „Ahoj."

„Ahoj," zopakoval nejistě Harry. „Jak je to možné?"

„Jsme v tvé hlavě, jak by tady mohlo být něco nemožné?"

To sice Harrymu moc smysl nedávalo, ale nechal to být. Rozhlédl se kolem sebe a uvědomil si, že stojí v úzké chodbě rodinného domu. „Kde to jsme?"

„Hlupáku! V tvé hlavě, jak jsem řekl," zavtipkoval obroun s vážnou tváří a netrpělivým tónem.

Harrymu se roztřásla brada a sevřelo se mu hrdlo. Nechápal, co se dělo, ale raději se otočil pryč. Zastavil ho pevný stisk velké ruky. Druhá ruka mu jemně obrátila obličej a on sklopil pohled,

„Ale no tak, to byl jen vtip. Omlouvám se." Dospělák mu setřel hrubým palcem slzu, o které Harry ani neměl tušení, že tam je.

„Já vím! Já to hned poznal, ale nemám ponětí... Vždyť přece nejsem žádné mimino, abych se hned rozbrečel!" rozčiloval se Harry sám nad sebou.

Smutně se na něj usmál a pohladil ho po tváři. „A to je právě ta chyba, Harry. Tady jím jsi."

V Harrym zatrnulo. „Jak dlouho?"

„Dokud trochu nevyrosteš."

„Proč?"

„To pochopíš za chvíli."

„A jestli jsem mimino, proč mluvím normálně?"

„Protože jsme u tebe v hlavě."

„A bude tohle každá odpověď na mou otázku?"

„Záleží, na co se budeš ptát."

„A proč?"

„Nó, protože to tak funguje."

„Ahá... A proč?"

„Co proč?"

„Proč to tak funguje?"

„Počkej, to jako vážně? Funguje to tak, protože... no, protože ... protože se tak ptáš."

„Ahá... A proč?"

„Já nevím! Já ti do hlavy nevidím!"

Na to Harry zkoumavě sklonil hlavu na stranu a dlouze se na něj zadíval. Po chvíli viděl, jak se dospělákovi pochopením rozšířily oči, když si uvědomil, co řekl, a začal se smát, až ve dřepu zavrávoral.

Harry se zahihňal, a když se utišil, znovu se zeptal: „A proč teda mluvím normálně?"

Povzdychl si. „Protože jsme u tebe v hlavě. Už dávno mluvit umíš, tak není důvod, abys byl němý." Když viděl, že se Harry zase nadechuje, pospíšil si. „A jako dítě se chováš, protože jím tady zase jsi. Nevím, jak moc tě to bude ovlivňovat, ale být tebou-" zasmál se vlastnímu vtipu, „bych si na to zvykl."

Harry našpulil zamyšleně pusu. „A kde teda jsme?"

Chlap se na něj vážně podíval. „Teď mě poslouchej pozorně, doufám, že tuhle věc řeknu naposledy. Jsme v tvé hlavě. V té hlavě jsou vzpomínky a myšlenky. Tohle konkrétně," mávl kolem sebe rukou, „je vzpomínka. Tohle," ukázal na Harryho, „je tvoje podoba z tvé vzpomínky. A tohle," nasměroval důležitě palcem na sebe, „je tvoje chůva!"

Harry pomalu pokýval hlavou a změřil si klečícího muže před sebou. „Chápu... Takže proč jsem tady?"

Zasmál se. „Tolik otázek! To ti chybělo, ale neboj, už nám to začíná." Na Harryho nechápavý výraz se dal do vysvětlování: „Jsi tady, aby ses naučil to, o co jsi kvůli jisté události přišel. Chápeš? A já jsem tady, abych ti pomohl, chápeš? A ty se jen chovej tak, jak ti přijde vhodné, a neboj se. Chápeš?"

„Asi..."

„Výborně," zamnul si ruce, stoupl si a chytl Harryho za ruku. „Teď pojď, čím dřív začneme, tím dřív skončíme."

Harry se nechal vést do obývacího pokoje, kde byl usazen na deku s kupou hraček. Jeho nový kamarád si sedl vedle něj a podal mu plyšového růžového dráčka.

„Pamatuj si, Harry, ať se stane cokoliv, ať se budeš bát sebevíc, je to jen vzpomínka. Nic se ti nestane a já tu budu pořád s tebou."

Harry si přitiskl dráčka k hrudníčku a nervózně něco zamručel. Do pokoje vešla jeho maminka a usmála se na něj. Byla tou nejkrásnější maminkou, kterou kdy viděl. Klekla si k němu a nabídla mu z misky plátek jablka.

„Dáš si jablíčko, Harry?"

Harry jen zíral. Jeho tělo začínalo myslet jako dítě a ta zralejší část ustupovala do pozadí.

Maminka ho pohladila po tvářičce a strčila mu plátek před obličej. „Nebo bude papat dráček? Bude jablíčko papat Harry nebo dráček?"

Harry natáhl ruku a nemotorně si vzal kousek ovoce. Chvíli přemýšlel a pak ho strčil drakovi k čumáku.

„Chutná mu, Harry?"

„Jo!" usmál se na ni Harry nadšeně a zatleskal rukama. Jablko mu zapomenuté spadlo do klína.

„A nebylo by od Jahůdky hezké, kdyby se s tebou rozdělil? Rozdělíte se, Harry?"

„Jo!" výskl Harry a vylovil nyní chlupatý plátek a uchroupl z něj kousek. Vzápětí zbylou uslintanou částí nakrmil Jahůdku.

„Chceš další, Harry?" Maminka se na něj znovu tak krásně usmála.

Harry znovu nadšeně zatleskal a natáhl se pro další. Půlku snědl on a půlku Jahůdka. Najednou vedle něj seděl táta. Usmál se na něj a rozcuchal ho. Harry se hýkavě zasmál a natáhl svou ulepenou ruku, aby ho mohl rozcuchat taky. Taťka se sehnul a držel, dokud Harry nebyl s výsledkem spokojený. Pak se Harry natáhl po mamce, a než stačila jakkoliv zareagovat, pohladil ji po vlasech taky. Měla je krásně červené a Harrymu se vždycky líbily. Ale věděl, že za ně tahat nesmí, to by se maminka moc zlobila.

Maminka podala Harrymu další kousek jablka a Harry ho nabídl taťkovi.

Ten zavrtěl hlavou a usmál se. „Ne, Harry, ten si sněz ty."

Harry se zamračil a nabídl ho taťkovi znovu. Taťka si povzdychnul a ukousl si úplně malinký kousíček. Pak Harrymu podal plátek zpět.

„A teď ty."

Harry ale podal plátek mamince. Ta ukousla půlku a zbytek strčila do pusy Harrymu. Harry se zasmál a rychle ho snědl. Maminka se usmála a pochválila ho. Řekla mu, že papá lépe než taťka. Taťka se ale ohradil, že jablka jsou velmi často otrávená a že je nikdy jíst už nebude. Maminka ho ale plácla a vysvětlila Harrymu, že si taťka jen dělal legraci. Pak se začali o něčem dohadovat, mluvit o nějakém srabovi a čmuchajícím psovi a Harry jim už nerozuměl. Místo toho pokračoval v krmení Jahůdky.

„Jsou úžasní, co?"

Harry nadskočil. Na svého nového kamaráda úplně zapomněl! Nabídl mu jablíčko a on si ho s poděkováním vzal.

Harry se se zamrkáním vrátil zpátky k svému starému já. „Vidí tě?" zeptal se.

„Ne, jsme v tvé hlavě, vzpomínáš?"

Ajó, uvědomil si Harry smutně. Bylo mu líto, že to není doopravdy.

„Ale to je doopravdy. A ano, můžu ti číst myšlenky," vyplázl na něj kamarád jazyk.

Maminka s tatínkem začali křičet a to se Harrymu vůbec nelíbilo. Maminka rozčileně píchala prstem do tatínka a jiskřily jí vlasy. Rychle se k nim doplazil a zatahal je oba dva najednou za oblečení. Když si ho všimli, ztichli a sklonili se k němu. Maminka se ho zeptala, co se děje.

„Lád!"

„Rád, Harry? Co máš rád?"

„Lád, pusu!" rozčiloval se Harry.

Maminka se sklonila a dala mu pusu.

„Ne! Mama pusu, tata pusu!" A s tím je oba nemotorně srazil hlavami k sobě. Oba dva se zasmáli, když konečně pochopili, co po nich chce. Taťka objal maminku a dal jí dlouhou pusu. Harry se vrátil pro Jahůdku a přišel s ním k usmívajícím se rodičům.

„Júdka pusu!"

Maminka krátce políbila jablkového Jahůdku, stejně jako taťka. Harry dal Jahůdkovi spokojeně pusu takya pak se díval, jak si růžový dráček hraje s míčkem.

Ozval se zvonek a Harry natěšeně vzhlédl. Vždycky, když slyší ten zvuk, znamená to, že přijde buď jeho kamarád Nev, nebo teta nebo strýčci. Neva ale už dlouho neviděl. Hezky si spolu hrají a je to vždycky bžunda.

Maminka ho chytla do náruče a kolébala ho. To se mu moc líbilo a položil jí hlavu na rameno. Chtělo se mu spinkat. Jahůdkovi už taky, a tak si Jahůdka položil hlavu zase na Harryho rameno.

Tatínek něco volal ode dveří a maminka začala rychle utíkat do Harryho pokojíčku. Když byli na schodech, Harry viděl taťku, jak si hraje se strejdou, co byl zamaskovaný jako bubák. Harry se zasmál, tuhle hru hráli spolu často a byla to švanda. Maminka vyběhla schody a Harry viděl, jak taťka usnul. Už byl asi taky unavený, ale měl by počkat na maminku. Vždycky přece chodí spinkat spolu.

Maminka s ním přiběhla do pokoje a strejda běžel za nimi. Postavila Harryho do postýlky a Harrymu vypadl Jahůdka z ruky.

„Júdka!" zavolal a natáhl po něm skrz dřevěné tyčky ruku. Maminka mu ho ale nepodala. Místo toho si hrála se strejdou. Harry pochopil, že si dráčka musí podat sám a snažil se k němu dostat, ale nešlo to. To mu bylo líto a začal plakat. Pak tam bylo najednou v pokoji hezké zelené světlo. Chtěl se maminky zeptat, co to bylo, a ještě ji chtěl poprosit o Jahůdku, ale už taky usnula. Naštěstí strejda pořád nespal. Šel k němu a Harry si zakryl oči, aby hned vzápětí udělal Kuk!

Věděl, že to strejdu pobaví. Strejda se ale nesmál, jen přišel blíž. Harry ukázal na dráčka, který ležel kousek od maminky, a zafňukal. Bez něj neusne a maminka už spí, ta ho nepotřebuje!

Strejda mu ho ale nepodal. Místo toho se na něj zašklebil a dělal dál bubáka. Ukázal Harrymu svou hůlku. Harry ale věděl, že na ni sahat nesmí, to mu tatínek zakázal. Vysvětlil mu, že když bude šahat na cizí hůlky, bude to au.

Strejda se usmál a řekl nějaká legrační slova. Pak znovu přišlo to hezké světlo a Harryho začala strašně bolet hlavička a pak, přestože neměl svého plyšového kamaráda, usnul.

...

„Doprdele!" vyrazil ze sebe Harry, když se probudil. Stále byl ve své postýlce, ale teď si plně uvědomoval, co se stalo. Už zase myslel normálně, i když by se cítil lépe, kdyby zapomněl... Začal brečet a vzteky si rvát vlasy. Proč nic neudělal? Mohl jim pomoct! Mohl je zachránit!

„Nemohl jsi dělat vůbec nic," řekl mu jeho nový velký kamarád, který stál u něj v pokoji. Vzal ho do náruče a choval ho. Říkal mu hezká slovíčka a Harry brečel, dokud mohl. Když se mu ulevilo, stulil se k němu a nechal se hladit po zádíčkách.

„Byli skvělí, co?" zeptal se ho Harry najednou.

„To byli," souhlasil s ním. Harry se rozhlédl po pokoji a krom těla své matky a zapomenutého dráčka viděl i nějakou divnou, seschlou, krvácející kreaturu připoutanou okovama k jeho kamarádovi dlouhým řetězem.

„Kdo to je? Co jsi mu udělal?"

„Já? Nic. To si udělal sám. Dovol, abych ti ukázal kousek Voldemortovy shnilé duše." A s tím nemilosrdně trhnul řetězem, až ta bytost zaskučela bolestí. „Dneska začala tvá nejhorší noční můra, bestie!" Když to Harry slyšel, nepříjemně se ošil.

„Nelituj to, Harry. Je to zrůda. Kdybych ji pustil, neváhala by a zabila by tě. A využila by tvé tělo ke svým hnusným účelům," řekl mu tvrdě.

Harry polknul. „Ale ty ji nenecháš, viď?"

Konejšivě se na něj usmál. „A nechal jsem ji snad někdy? Celých patnáct let jsem se staral o to, abys byl před ní v bezpečí. Vždyť kvůli téhle zrůdě jsme rozděleni." Vycenil na ni zuby v nenávistném šklebu.

„Takže ty jsi fakt já?"

Usmál se na něj. „Tvá horší polovička. Nebo snad lepší?" zamyslel se naoko.

„Tak jak ti mám říkat? Harry číslo dvě?"

Harry číslo dvě nad tím chvíli přemýšlel. „Dvojka stačí."

„Dvojka, to je divná přezdívka," uchechtl se Harry.

„Furt lepší než Moudrouk," urazil se Dvojka. „Nebo Foxy."

„No dovol!" nafoukl se Harry.

Chvíli na sebe upřeně zírali, než se rozesmáli.

„Takže tohle je Voldemort? Nevypadá moc nebezpečně." Pochybovačně si pokrouceninu změřil.

„Je to jen jeho část a zrovna je dost oslabená tím rozdělením. Ale kdybych ji nechal, vycucne tě jako pitíčko. Popravdě, držet to zkrátka nás vždycky stálo spoustu sil," rozpačitě přiznal. „Tak dvě třetiny naší magie jsem spotřebovával já."

„Vážně? Chceš říct, že ta moje silná kouzla, neschopnost umřít, patronus ve třinácti, to všechno bylo jen s třetinou toho, co bych měl mít?"

„Nó, vlastně ne... Když jsi byl ve stresu, občas jsem ti něco dal... Samozřejmě jen tolik, aby toho tohle," plivl na kreaturu, „nevyužilo. Ale třeba ten patron, podívej, když už jsi ho jednou vyčaroval pořádně, neměl jsi s tím už potom problém, co? To je vlastně díky tomuhle," kopl do Voldíka. „Díky jeho energetické náročnosti jsme se naučili, jak dobře hospodařit s magií. Podvědomé procesy zařídily, aby sis lépe osvojoval kouzla a tak. I když," zamyslel se a bezmyšlenkovitě dupl Voldíkovi na prsty, které se natahovaly k Jahůdkovi, „je pravda, že tak první čtyři roky jsi byl dost mimo, jak nám dával ten grázl co proto."

Harry přikývl a snažil se všechno pobrat. Začal pofňukávat a Dvojka ho konejšil, houpal a vískal ve vlasech, ale jemu se stýskalo po mamince. Uvědomil si, že je opravdu pryč, a rozbrečel se na celé kolo. Kdyby nebylo něj, byla by ještě naživu, celé je to beztak jeho chyba...

„Tak to teda ne!" přestal ho Dvojka okamžitě konejšit.

Harry se na něj vyděšeně podíval uplakanýma očima.

„Teď mě prcku poslouchej, NENÍ to tvoje vina. Je to vina toho parchanta, jehož část ti parazitovala na mozku, ale ne tvoje!"

„Já vím," špitl Harry spěšně.

„Ne, nevíš. Řekni to: Já za to nemůžu."

Harry něco zamumlal.

„Co prosím?"

„Jzto nemžu."

„Ještě jednou a zřetelně!"

„Já za to nemůžu..."

„Hlasitěji."

„Já za to nemůžu."

„Ještě jednou!"

„Já za to nemůžu!"

„A ještě jednou!"

„JÁ ZA TO NEMŮŽU!" zařval mu Harry do obličeje, jak nejhlasitěji dovedl.

Dvojka zvedl obočí. „Lepší?"

Harry přikývl a lehce se usmál. „Lepší." Znovu se Dvojkovi stulil do náruče a nechal se hladit. Pak se v něm ale zvedla další vlna paniky. Až teď mu došlo, že ten strach má zvláštní pachuť, cizí. Voldík vedle nich zakňučel a schytal za to kopanec. Teď se ta panika ještě znásobila a Harry potlačil vší silou zděšený vřískot a pouze zakňučel.

Dvojka ho konejšil o to usilovněji a dal se do vysvětlování: „Šššš... Klid... To bude dobré. Jen si zvykáš na tu kreaturu. Neboj, za chvíli budu mít dost sil na to, abych úplně odklonil jeho běžné emoce. Jen teď to bude náročnější, musíme si projít vším."

Harry kývl a nechal se uklidnit. „Stejně to nechápu, jak jsem mohl přežít?"

„To díky ochraně tvé matky. To ona udržela Voldíka na uzdě, než jsme si my dva vyvinuli dostatečné schopnosti. Vlastně jsem ani takhle původně nevypadal, to je zase podoba, kterou bys ty měl v dospělosti v ideálních podmínkách."

Harry údivem otevřel pusu. „Tak nabušený?"

Dvojka se zasmál. „Správná výživa a dostatek práce dělá divy. Ale nebyla to procházka růžovým sadem," prohlásil a podrbal se na dlouhé jizvě pod uchem. Skoro stejné, jako měl Harry ve skutečnosti. Ale jen skoro.

Harry to chvíli vstřebával a po chvíli se ho zeptal: „A co budeme dělat teď?"

„Pokračovat přeci. Na vzpomínkách je skvělé, že je můžeš kdykoliv spustit." S tím Harryho položil zpátky do postýlky a podíval se na dveře. Harry ho napodobil. Začala ho zase bolet hlava. Harry polkl, a aniž by mu to došlo, sklouzl zpátky do svého dětského uvažování. Podíval se na maminku, svíral křečovitě dřevěné tyčky. A začal plakat. Plakal potichu, nechtěl maminku vzbudit.

Dveřmi přiběhl další strejda v kostýmu. Harrymu to přišlo legrační, všichni strejdové hrají nějakou fajn hru. Strejda něco vykřikl a sklonil se nad maminkou. Harry ho chtěl varovat, aby ji nebudil, že je potom vždycky nabručená, ale naštěstí ji nechal dál spát. Přešel k němu a pozoroval ho. Harrymu se líbil. Měl fajn dlouhé černé vlasy a legrační nos, ale byl smutný. Harry se na něj uslzeně usmál a natáhl k němu ruce. Věděl, jak strejdy rozesmát.

Strejda se k němu sklonil a vzal ho do náruče. Podíval se na něj a povzdychl si. Harry ho zatahal za vlasy, ale strejda se místo toho, aby se usmál, zašklebil. Tak to Harry zkusil jinak. Usmál se na něj a dotkl se jeho koutku. Strejdova pusa se o kousíček povytáhla nahoru a to Harrymu stačilo. Nadšeně zatleskal a stulil se k němu. Slzy se mu dál koulely po tvářích jako hrachy, ale cítil se klidněji. Chtělo se mu spát. A bolela ho hlavička. Zívl a vzpomněl si na Jahůdku.

Snažil se vykroutit strejdovi z náruče, ale ten ho na zem pustit nechtěl. Tak Harry ukázal na Jahůdku, řekl dráčkovo jméno, ale strejda mu ho stále nepodal. To se Harrymu vůbec nelíbilo. Jak může být strejda takovej ťunťa? Zkusil to ještě jednou a tentokrát svého kamaráda popsal opravdu detailně.

„Júdka! Dlak! Lůzoví!" Harrymu začala docházet trpělivost. Strejda pořád nechápal.

„Cože to chceš?" zeptal se a svraštil legračně obočí.

Harry se mu podíval do očí a znovu velmi důrazně zopakoval: „Júdka! Dlak! Lůzoví!"

Najednou se mu vybavil přesný obrázek draka a strejda pochopil. Opatrně obešel maminku, aby ji nevzbudil, vzal dráčka a podal ho Harrymu.

Pak s ním vyšel ven z pokojíčku, po schodech dolů, kolem spícího tatínka a ven na zahradu. Harry se venku roztřásl zimou, ale to zmizelo hned, jak se kolem něj obalila tma. Voněla jako to divné mazání a byla krásně teploučká. Přitiskl k sobě Jahůdku a hned oba usnuli, zatímco poslouchali uklidňující bubnování. Buch-buch... Buch-buch... Buch-buch...

...

Probudily je zvýšené hlasy. Harry se zavrtěl a téměř znovu usnul, jak ho někdo začal houpat. Pak ale uslyšel hlas strejdy Siriho. Harry se otočil za jeho hlasem a vyděšeně vykřikl. Strejda Siri vypadal děsivě! Strašně se šklebil a vrčel. Natáhl se po Harrym, a když ho Harry zatahal za vousy, tak se už zase tvářil normálně.

Harry se na něj usmál a zeptal se ho: „Hlát?"

Siri se na něj smutně usmál a zavrtěl hlavou. „Teď ne." Začal s ním drncat. „Chvilku vydrž, Harry jo?"

Harry přikývl. Budou si hrát později a třeba se k nim přidá i taťka. „Tata spí," upozornil ho Harry. „Mama spí."

Siri ho k sobě ještě víc přitiskl. „James, Lily?" zeptal se a zněl, jako by měl rýmu.

Harryho teď strejda Siri hladil po hlavičce. „Jak se to stalo?" zeptal se.

Harry mu nerozuměl a jen se k němu víc přitiskl.

„Dozvěděl se, kde se schovávají. Našel jsem Harryho v postýlce. Zbytek už znáš."

„Je to tvoje vina. Mohl jsi jim pomoct. Varovat je," zavrčel Siri.

Harry se lekl a rozbrečel se. Nelíbilo se mu, že strejda vrčí! A bolela ho hlavička. A chtěl maminku! Začal se kroutit, a když už byl skoro volný, chytil ho zase strejda v černým. Tenhle hodný strejda ho začal hladit po zádíčkách a začal mu broukat. Harry lapal po dechu a po chvíli to díky strejdovi bylo lepší a lepší. Pak mu unaveně opřel hlavu o rameno.

Strejda v černým řekl klidným hlasem: „Uklidni se, Blacku! Víš, čím si prošel? Chovej se podle toho."

„A ty tomu jako rozumíš odkdy, Srabusi? Vrať mi ho!"

Harrymu se vůbec nelíbilo, že strejda Siri křičí. Zavrtal se hlavou do voňavého pláště a předstíral, že tam vůbec není.

„Jasně, Blacku, je na něm vidět, že mu to pomůže."

Co to povídá? To Harrymu vůbec nepomůže! On je vážně ťunťa! Raději se ho chytil ještě křečovitěji.

„Dej mi ho! Musím se o něj postarat!"

Harry cítil, jak se strejda začal třást. Asi mu byla taky zima. Harry mu strčil dírou mezi knoflíky na bříšku Jahůdku pod tričko. Věděl, že Jahůdka umí zahřát každého.

„Ty se hlavně musíš uklidnit! Chceš, aby se tě bál?"

„A smrtijeda se nebojí, jo? Kdyby nebylo tebe, Lily s Jamesem tu ještě jsou!"

„Siriusi! Víš přece, že Severus nebyl jejich strážcem! Křivdíš mu," řekl legrační dědeček ve vtipném pestrobarevném oblečení, který se tu najednou objevil.

Strejda Siri se zase tvářil děsivě. „Petr! Ten parchant! Víte, kde je, Brumbále?"

„To nevím, chlapče... Snad ve svém úkrytu v Doplet Creek?" řekl Brumla. Harrymu to přišlo jako srandovní jméno, Brumla.

„Jdu za ním!" zavrčel strejda Siri. „Dejte zatím na Harryho pozor. Až to s Petrem vyřídím, vezmu si ho a postarám se o něj."

„Jistěže, chlapče. Jistěže. U koho jiného než u svého kmotra by měl být?"

Harry tomu moc nerozuměl. Měl být přece u maminky a taťky, nebo ne? Ten dědula se mu přestával líbit, zatím zůstane raději u strejdy v černém. U něj je to fajn.

Siri dal pusu Harrymu na hlavičku, a ještě ho pohladil. „Budu hned zpátky, jo? Zatím na mě počkej."

Harry na něj zaraženě koukal. „Pápá," řekl po chvilce.

„Pápá, Harry," povzdychl si Siri. „Srabusi, ručíš mi za něj. Jestli se mu něco stane, tak tě osobně vykastruju."

Strejda si odfrkl a zase začal Harryho houpat. „Jasně. Tak hlavně nezapomeň vykastrovat Pettigrewa. Hlavně pořádně."

„Spolehni se. Chceš suvenýr?"

„Vždycky."

Strejda Siri se uchechtl a s prásknutím byl pryč.

„Co bude teď, řediteli?" zeptal se strejda a začal Harryho houpat jinak.

„Když dovolíš, postarám se teď o něj," řekl dědula a natáhl k nim ruce. Harry se chytil strejdy ještě pevněji a uhnul. Nelíbil se mu.

Strejda si asi myslel to samé a před dědou ucouvl. „Brumbále, co máte v plánu?"

„Mám v zájmu jen jeho dobro. Možná by mohl na čas být u Lilyiny sestry?"

„Zešílel jste? K Petunii? To snad ne... A co Black, má v plánu si ho přeci vzít on? Nebo Lupin? Než najde Black Pettigrewa, může být u Lupina!"

„Jsou to ještě chlapci. Jsou mladí a o dítě se nepostarají. A Remus přece nemůže."

„A co Harryho kmotra? Alice?"

„Mají jistě s malým Nevillem spoustu práce."

„Hloupost! Měl by jít k nim! Aspoň prozatím. A Black to s Harrym umí, Lupin se o něj může postarat. K Petunii nepůjde, je příšerná."

„Vidíš to příliš černě chlapče, jsem si jist že-"

„Černě? Já ji znám! To byste ho mohl dát rovnou nějakému smrtijedovi a bylo by to lepší!"

„Navrhuješ snad, že se o něj postaráš ty?"

Strejda nic neříkal.

„Jo!" řekl Harry důležitě. Bude radši u strejdy v černým než u šíleného dědy. Samozřejmě, než se maminka a taťka probudí.

Strejda se na něj udiveně podíval, smutně se usmál a otočil se k dědovi. „Cokoliv než Petunie."

Dědula se nehezky zasmál. „A bude si hrát s malým Dracem, že? Přišel jsi o rozum?"

„Jo!" To se Harrymu líbilo moc. Draci jsou super a moc rád bude mít nového kamaráda. Možná že by tenhle mohl i foukat oheň!

Strejda ho pohladil a řekl dědulovi: „Měl by ho někdo prohlédnout. Kletba ho zasáhla do hlavy, kdo ví, třeba by mohl mít poškozenou mysl."

„Nezkoušel jsi na něm nitrozpyt doufám?"

„Jen opatrně povrchově. Nešel jsem dál než přes první polovinu první vrstvy vědomí. Uvědomuji si rizika nitrozpytu na malých dětech. Nejsem hlupák! Ale nerozuměl jsem mu, že chce podat hračku..."

„Ty jsi na něm prováděl nitrozpyt kvůli hračce?" zaburácel děda.

„Byl rozrušený a věděl jsem, co dělám. Celou dobu," říkal stále potichu. To se Harrymu líbilo. Jako jediný z těch dospěláků nekřičel. „Ale jeho mysl se zdála... poničená, rozpolcená."

„Skutečně... to je zajímavé."

„Ani na to nemyslete, Brumbále! Potřebuje pomoc zkušených lékouzelníků! Kdo ví, k jakému poškození může ještě dojít," vrčel strejda, ale Harrymu to nevadilo. Jestli ho to uchrání před tím děsivcem...

„Máš pravdu, Severusi. Okamžitě kontaktuj ty nejlepší odborníky, ať přijdou do Bradavic. Řekni jim, co uznáš za vhodné." Natáhl se po Harrym. „Potkáme se v Bradavicích. Pojedu tam s Harrym Záchranným autobusem, takže tam možná dorazíme zároveň. Kam Harry půjde a co s ním uděláme, můžeme rozhodnout až po tom vyšetření. Harry je na prvním místě."

Strejda Harryho podal Brumlovi, a to se mu vůbec nelíbilo. Snažil se držet strejdy, ale ten mu řekl: „Harry, to bude dobré. Věř mi."

„Jo?"

„Přesně tak."

Harry ho naposledy objal a dal mu velikou pusu na tvář. Nechal se chytit divným dědou a zamával strejdovi. „Pápá."

„Měj se, Harry," řekl mu smutně a s prásknutím zmizel.

„Tak, Harry, chlapče drahý, pojedeme autobusem?"

Harry pomalu kývnul a koukal do země. Stýskalo se mu po mamince. Dědula ho nechal být a za chvíli s ním nastoupil do autobusu. O něčem se bavil s ostatními lidmi, ale Harry ho moc neposlouchal. Pak se ozvalo jásání a najednou byla kolem Harryho spousta lidí. Šahali na něj a byli hrozně hlasití. Harry se snažil vykroutit z dědulova sevření, ale ten ho držel moc pevně. Tak začal ječet a brečet, jak nejhlasitěji dovedl. Na něj může sahat jen maminka! A strejdové! Naštěstí to zabralo a měl zase klid. U toho děduly se mu vůbec nelíbilo, ale neměl na vybranou. Seděl mu na klíně a díval se z okna na míhající se světla.

Vzbudilo ho, když se s ním dědula zvedl a vyšel s ním ven. Vlezli do nějakého velkého domu, kde byly na stěnách hýbací obrázky. Dědula ho nesl až do místnosti se zvláštními cingrlátky. Položil Harryho na zem a četl si za stolem nějakou knížku. Dál se na něj nedíval, a tak Harry přešel ke stolečku s cinkajícím nástrojem. Šťouchl do něj a přístroj zacinkal ještě víc. To byla hezká hra! Ještě jednou do něho šťouchl a ještě jednou. Nadšeně zatleskal rukama a šťouchal do přístroje dál.

„Harry, ne!" zakřičel ten protivný dědula.

Harry se lekl a rozbrečel se. Proč pořád někdo křičí? Dědula k němu přešel a zvedl ho ze země. Harry mrskal nohama, ale dědula ho stejně nepustil. Posadil ho na stůl a sehnul se k němu. Harry sklonil hlavu a hrál si knoflíčkem na dupačkách.

„Harry, podívej se na mě!"

Harry zavrtěl hlavou a dál si kroutil s knoflíkem.

Dědula ho chytil pod bradou a zvedl mu obličej. Harry se mu podíval do světle modrých očí, ale hned uhnul pohledem. Brečel ještě víc. Kde je maminka? Proč na něj dědula tak děsivě kouká?

„Harry!"

Harry si zakryl ručičkama oči a zavrtěl hlavou. Slyšel zaklepání a dovnitř se nahrnulo několik lidí. Harry naštěstí poznal strejdu v černém oblečení a natáhl k němu ruce. Ten ho, když viděl jeho uplakanou tvář, zdvihl do náruče a konejšil ho. Harry mu položil hlavu na rameno a křečovitě se ho držel.

„Ale no tak, Harry. Proč ty slzy, už bude dobře... Koukej, co mám!" A s tím Harrymu podal Jahůdku.

„Júdka!" zvolal Harry šťastně a přitiskl ho k sobě. „Dí-ky!" řekl strejdovi a usmál se. Ostatní dospěláci se o něčem bavili, ale Harrymu to bylo jedno. Byl u strejdy, měl Jahůdku a za chvíli určitě uvidí maminku. Pak zase začali křičet a Harry začal fňukat. Ať strejda udělá ticho! Naštěstí to strejda zařídil a zase byl klid. Za chvíli se Harryho zeptal, jestli by se mohl podívat do očí jedné milé paní. Harrymu se moc líbila, a tak ho poslechl. Navíc mu strejda slíbil, že ho ochrání. Ta paní byla moc milá, ale dala Harrymu něco hořkého, tak začal prskat. Za chvíli se mu začaly klížit oči. Strejda ho dál kolébal a mrmlal mu hezká slovíčka.

Když se probudil, ta milá paní vypadala nemocně. Copak se jí asi stalo? Měla by se zkusit vyspat, Harryho už hlavička vůbec nebolela. Ta paní říkala něco dědulovi, ale ten se zamračil a zavrtěl hlavou. Začala na něj křičet a ukazovat na Harryho. Vypadalo to, že to dědula slízne, pomyslel si. Je dobře, že mu někdo vynadá, dědulovi protivnýmu.

Dědula na ni ukázal svou hůlkou a střelil po ní světlo. Strejda Harryho pevně sevřel a začal dědulovi nadávat taky. Ta milá paní se dívala před sebe a vůbec se netvářila, že by je poslouchala. Pak zatřásla hlavou a zmateně odešla pryč. Harry na ní zamával na rozloučenou, ale neodpověděla mu.

„Brumbále, to jste neměl! Potřebujeme ji. Jestli je pravda, co o Harryho mysli říkala, tak musíme-"

„My nemusíme nic. Postarám se o to sám!" přerušil ho dědula.

Harrymu se vůbec nelíbilo, že strejdu přerušuje. Strejdovi taky ne, protože si přendal Harryho na bok, držel ho jednou rukou a druhou vytáhl na dědulu hůlku.

„Co máte v plánu, Brumbále?"

„Severusi, mám v zájmu jen jeho dobro. A nemyslím si, že by bylo vhodné, aby slečna McFine pokračovala v léčbě směrem, který určila bez mé konzultace."

„Vaší konzultace? Vaší konzultace? Děláte si ze mě blázny? Jestli ten hoch má v mysli parazita, musíme ho odstranit!" Strejdovi se začala třást hůlka a Harry doufal, že po dědulovi pošle taky jiskry.

„V tom se právě mýlíš." Dědula kývl na další dva pány v místnosti a ti na strejdu namířili hůlky. Najednou mu vyletěla hůlka z ruky a jeden z nich ji chytil.

„Severusi Tobiasi Snape, jsi obviněn ze smrtijedské činnosti a zločinů, které se mi momentálně nechce vyjmenovávat, protože stejně patříš za mříže," řekl jeden z nich nabubřele. „Vrať toho kluka řediteli, ať je o něj dobře postaráno. Nechceš ho přeci zalehnout, až omdlíš."

Strejda Harryho sevřel ještě pevněji, ale pak si povzdychl a začal ho podávat Brumbálovi. Harry věděl, že se stane strejdovi něco špatného, a tak se k němu o to víc přitiskl. Pak mu zase strčil Jahůdku nenápadně za to knoflíkové tričko. Bude ho potřebovat víc.

Dědula chytil Harryho a ti dva zlí chlapi spoutali strejdu. Donutili ho si kleknout a jeden z nich mu nalil do úst lahvičku, kterou mu dědula podal. Strejda se tvářil strašně zmateně a dědula k němu přišel. Podal Harryho jednomu z těch zlounů a ukázal svou hůlkou na strejdu. Harry začal vřískat a mlátit kolem sebe. Ať ho nechají být!

„Nemůže to děcko zmlknout?" zavrčel Harryho oblíbený hlas. Zmátlo ho to, a tak okamžitě ztichl. Strejda se tvářil ošklivě. Mračil se, a když viděl Harryho, zašklebil se. Co se mu to děje? Co mu ten dědek udělal?! Proč se na Harryho tak dívá?

Dědula si Harryho vzal zpátky a zlouni odvedli strejdu pryč. Slyšel, jak říkali něco o zábavě v Askabamu, a že si to tam strejda s mozkomoury užije. Jestli jde strejda na hřiště, Harry chce s ním! Proč ho tady strejda nechává? Harry brečel ještě víc a vyděšeně zmlkl, když na něj dědula namířil hůlku. Harrymu se dál třásl ret, ale bál se pohnout. Proč z těch hůlek nelétají ptáčci jako doma? Proč ubližují? A kde má maminku? Pak Harry usnul.

...

„Krucinál!" probral se Harry, opět se svým běžným uvažováním.

„Výživné, že?" zeptal se ho Dvojka a protáhl se. Byli v ředitelně ale místo Brumbála se na zem jen válela ta kreatura.

„O co tam právě šlo? Vážně se mě Severus pokusil zachránit před Brumbálem? A vážně Brumbál odmítl odstranit tohohle?!" rozčiloval se Harry a ukazoval na zrůdičku.

„Jop. Ale to s tím odstraněním by nefungovalo. Zkoušel jsem to, ale málem nás to stálo život." V hůlce se mu pomalu zhmotnila hůl. „Pamatuješ na tu horečku a halucinace, když ti bylo pět?"

„Matně..." zaváhal Harry.

„No, tak za to jsem mohl já. Málem jsem nám tehdy usmažil mozek, promiň."

Harry jen pokrčil rameny. „Ale přežili jsme, ne?"

„Hmm... všichni tři, bohužel." S tím přetáhl Voldíka holí přes záda. Ten zakňučel a Harry si s úlevou uvědomil, že už žádnou cizí paniku necítí.

„Za to můžeš poděkovat té slečně, vytvořila mezi vámi bariéru, takže od teď si s ním nemusíš dělat starosti. Tedy, dokud ti nebude čtrnáct, ale to je teď jedno."

„Dobrá, a kde si sehnal tu hůl?"

„Představil jsem si ji. Hele." Hůl začala obrůstat červenými listy a pak se rozpadla v prach.

„Aha. Naše mysl, co? A co se bude dít teď?"

„Chápeš rychle. Co s tebou bude během bezvědomí, netuším. A potom, no, na programu je péče školní ošetřovatelky, skoro celý den. Potom převoz s Hagridem k Dursleyovým a pak prázdniny v Surrey!"

Harry zbledl. „Prosím tě, neděs."

„Neboj, to zvládneš. Je to jen na patnáct let." Odmávl to rukou. „Máme na to času, kolik budeš potřebovat."

Povzdychl si. „No tak dobře. To projdeme celý můj život?"

„Jo," přikývl Dvojka a zhoupl se na patách. „Teda, skončíme hned, jak tě zasáhne druhá Avada. Ta zabila tady Voldíka. Pak už jsme měli klid."

„A co bylo s tebou?"

Podrbal se za uchem. „No, zůstal jsem tady trčet. Musím říct, že bez Voldíka to byla dost nuda. Ale hned jak to všechno spolu projdeme, bude všechno v pořádku. Jak se cítíš?"

„Naštvaně."

„To dává smysl. Můžu ti s tím nějak pomoct?"

Povzdechl si. „Boxovací pytel si umíš představit taky?"

Dvojka se zasmál. „Na co pytel, když máš tady jeden živý?" a rozpřáhl ruce v karikatuře podomního obchodníka.

„No, já nevím," zaváhal Harry.

„Ale no ták. Je to bžunda. Vymyslím ti novou hůl přesně k tvé velikosti, chceš?"

„Řekl jsi právě bžunda?"

„No jasně, taky jsi to přece říkal, když s tebou byla ještě zábava," podával mu hůl. „Tak chceš?"

Harry váhavě kývl a vzal si ji. Přistoupil blíž k Voldíkovi a roztřeseně se nadechl.

„Připraven?" ujistil se Dvojka s úsměvem.