Hubert si odkašlal. „Takže se shodnem na tom, že tohle je hogofogo habaďůra? Jak dlouho tu musíme být, než se nám podaří vypařit?"

„Ty sem aspoň patříš," protočil oči Severus. „Já ještě nepřišel na to, proč jsem tu já." Pak se zarazil. „Beru to zpět. Vím. Můžeš za to!" ukázal prstem na Harryho.

Harry zvedl obočí. „A určitě za to nemůžou tvé obchodní a lektvarové schopnosti?"

Severus si odfrkl. „To určitě. Jako by to tady něco znamenalo. Všichni jste ti z vážených kouzelnických rodin."

Všichni na to jen pokrčili rameny.

„Ale ty nejsi mudlorozený, ne?" zeptala se Josephine zmateně.

Severus si založil ruce na hrudi. „Ne, hůř."

Frank se zašklebil. „Hůř?"

„Jo, hůř," přikývl Seveus vážně.

Monty si vyměnil pohled s Maxem a Charlesem.

Severus se napřímil a jeho rysy ještě ztvrdly. „Bastard. Matku kvůli mně vydědili."

„To je mi líto," řekla Josephine soucitně.

Severus přikývl. „Jo, jim bude taky."

„Co máš v plánu?" zeptal se ho Monty.

„Soud? Skandál? Ještě o tom přemýšlím. Ale nemůžou čarodějnici odstřihnout od magie bez následků."

Teď se Josephine tvářila už úplně zděšeně. „To je ale příšerný! Vždyť ji to časem zabije!"

Severus se zarazil a podíval se na ni. Leskly se mu oči. Polkl. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale nic z něj nevyšlo. Pak zavrtěl hlavou, otočil se a rychle odešel.

Harry se za ním rozešel, ale Hubert ho chytil za rameno. „Půjdu za ním," řekl tiše a rychle ho následoval.

Josephine se za ním dívala. Pak se otočila na ostatní. „Ale je to pravda! Kouzelník bez magie nepřežije. Ne dlouhodobě. Ne, když ho odstřihnou od rodinného zdroje!"

Monty s Charlesem se dívali do země. Frank byl zmatený a Harry... povzdechl si. „Josephine, ona už mrtvá je."

Zalapala po dechu a přitiskla si ruku na ústa.

Harrymu hlavou proběhly všechny fráze, které v takových situacích říkal on. Tedy předtím, než se dostal do Bradavic. To je dobrý, už je to dávno. Ani si je nepamatuju. Byl jsem ještě mimino. Je to v pohodě.

Nakonec se rozhodl pro: „To je v pořádku, nevěděla jsi to. Severus o tom nemluví. Ví to jen malé množství lidí. Myslíš, že by sis to mohla nechat pro sebe?"

Josephine pomalu spustila ruku dolů a přikývla. „Určitě. Samozřejmě. Myslíš... Chtěla bych se mu omluvit. Myslíš, že můžu? Nebo o tom nemám mluvit vůbec?"

„Možná by bylo lepší, kdybys počkala. Uvidíš, jak se bude tvářit. Můžeš se zkusit omluvit, ale jestli o tom nebude chtít slyšet, nech to plavat," navrhl Max.

Ozvalo se zacinkání na skleničku.

Všichni kromě Harryho a Josephine se podívali směrem k vyvýšenému pódiu.

Josephine ještě stihla přikývnout a říct: „Tak dobře."

„Přátelé, rád bych vás poprosil o pozornost," rozezněl se sálem zvučný hlas. Zněl... hedvábně. Měl v sobě jakousi hlubokou kvalitu.

Harry se podíval na pódium a na mluvčího. Srdce mu začalo bušit v uších. Dlaně se mu zpotily a v puse měl sucho.

„Neuvěřitelně mě těší, že jsme se zde sešli v takovém počtu. Chápu, že před svátky toho máme všichni hodně, a o to víc si vážím toho, že jste sem dnes přišli na tento skromný večírek."

Několik lidí v publiku se zasmálo.

Pohledný čtyřicátník v perfektně padnoucím hábitu se na pódiu dobrosrdečně uchechtl.

Jak je možný, že ho Harry pozná, i když vypadá jako dospělý, normální člověk? Vždyť ani není ten šestnáctiletý psychopat, kterého potkal jako vzpomínku...

„Přátelé, než začnu s nějakým nacvičeným proslovem, rád bych tu uvítal naše mladé kolegy z Bradavic, které ještě čeká zkušenost s tvrdým světem tam venku. S některými se znáte už ze setkání mladých Walpurgských rytířů. Prosím, postarejme se o ně, ať se tu cítí jako doma."

Dospěláci se rozhlédli a přátelsky se usmáli na nervózní mládež.

„Dnes zapomeňme na politiku a problémy. Pojďme se bavit. Je tu jídlo, pití. Tančeme. Můžeme hrát nejrůznější hry a venku jsou připravená i košťata, abychom se i my staří mohli vrátit do našich klukovských let a zkrátka se bavit. Famfrpálové fanoušky jistě nadchne, že tu máme na vyzkoušení několik modelů závodních košťat. Podařilo se nám i přesvědčit Devlina Whitehorna, aby nám zapůjčil tři testovací modely Nimbusu 1500, které se dostanou na market až příští sezónu."

Davem to nadšeně zašumělo. Monty se začal usmívat od ucha k uchu.

„Když vás tu teď vidím," Tom Riddle je všechny přejel pohledem, „tak nějaké další prohlášení předem vzdám." Mávl rukou. „Jděte se bavit, dnešek je ve jménu svátků, radosti a přátelství. Zapomeňme na naše problémy. Kdybyste si se mnou chtěli promluvit, někde si mě tu najděte. Rád si s vámi popovídám." Na všechny se usmál, kývl hlavou a za potlesku z pódia odešel.

Monty se na ně všechny otočil a Harry měl pocit, že přímo vibruje napětím. „Nimbus 1500! Slyšeli jste to? Můžeme tam jít? Prosím!"

Harry si povzdechl. Jak dobrá může patnáctistovka být v porovnání s jeho Kulovým bleskem? S jeho Nimbusem? Omluvně se na něj usmál. „To asi nebude můj šálek čaje. A začínám mít žízeň, co kdybychom se nejdřív podívali na jejich nabídku?"

Frank se přidal. „Zalítám si rád, ale koukni," trhl hlavou k východu, „teď jde ven každý. Počkejme chvilku, než se to uklidní. Takhle nám bude na záda dýchat každý, kdo si chce taky sáhnout na koště. A já bych si to rád užil. Neuspěchaně."

„Ty lítáš?" zeptal se ho Monty nadšeně. „Vždyť nejsi v týmu."

Frank pokrčil rameny. „Lítat umím. Ale nikdy se mi nechtělo hrát v mužstvu, Občas si zahrajeme s přáteli, ale nepotřebuju celou školu, aby na mě zírala."

„Tak si pak zahrajeme. Ale mohli bychom všichni." Podíval se na Herolda. „Úplně všichni. Herolde, myslíš, že by se nám povedlo přesvědčit Severuse s Hubertem?"

Harry zapřemýšlel. „Severuse jen tak na koště nikdo nedostane. Musel bys být hodně přesvědčivý."

„Nebo bys mohl počkat, co za další lidi bude chtít hrát," navrhl Charles. „Pan Riddle říkal, že ta košťata jsou i pro dospěláky. Třeba si budeš moc zahrát s nimi."

„Tak dobře," nechal se Monty přemluvit. „Ale zahraješ si se mnou, viď Herolde? Ti dospěláci mě děsí."

Harry se usmál a nevěřícně vrtěl hlavou. „A co čekáš, že udělám já? Budu děsit já je?"

„Nemusíš je děsit, jen je nenech mě sežrat."

„Nenecháš se sežrat Lízinými corgi plyšáky. Nic tě nedostane," řekl Harry vážně.

Monty se trochu vzpřímil a přikývl. „Máš pravdu. Jdeme si sehnat něco k pití."

Za barem stál na stoličce skřítek v malém livreji.

„Co si pánové dají?" zeptal se jich.

Harry neznal nic kromě máslového ležáku a ohnivé whiskey. „Co tu máte v nabídce pro neplnoleté?"

Charles vedle Harryho zasyčel. „Kazisvěte!"

Harry na něj rychle vyplázl špičku jazyka.

Skřítek přikývl. „Máme tu vílí svařené víno. Bez alkoholu. Pak speciální kořeněný máslový ležák. Několik nealkoholických koktejlů, džusy všeho druhu a vodu."

„Čaj máte?" zeptal se ho Harry.

Skřítek vykulil oči, ale rychle přikývl. „Ano, čaj máme také."

„Herolde, nedělej nám ostudu," zhrozil se Max. „Přece si nedáš čaj? Tady?"

„Až se vrátíte zmrzlí na kost z venku, čaj vám prospěje," usadil ho Harry. Podíval se na skřítka. „Dal bych si prosím to víno, ale ať je opravdu dobře svařené."

„Jaké koření je v tom máslovém ležáku?" zeptala se Josephine.

Skřítek se smrskl. „Je mi líto, to je tajné. Ale chutná to vánočně. Máte nežádoucí reakci na nějaký druh koření? Zařídím, aby ve vašem nápoji nebylo," dodal rychle.

„Ne," zavrtěla Josephine hlavou. „Žádná reakce. Dám si ten ležák a zkrátka se budu muset nechat překvapit."

„Já si dám taky ten ležák," řekl Monty.

Max mlaskl. „Pro mě svařák."

Charles přikývl. „Pro mě taky."

„A já si dám nějaký drink. Máte něco citrusového?" zeptal se Frank.

Skřítek přikývl tak horlivě, že se mu převrátilo jedno ucho dozadu. „Máme tu Kanadské slunce. Kombinace whiskey, javorového sirupu, citrónu a ananasu. Mohl bych vynechat whiskey nebo ji nahradit kouzlem upravenou nealkoholickou verzí."

Frank se zamyslel. „To nebude nutné."

Charles s Maxem ho probodli pohledem. „No co?! Sedmnáct mi už bylo."

„Hned vám vše připravím," řekl skřítek a sklouzl ze stoličky.

Charles si založil ruce v bok. „To od tebe není hezký. Mohl bys tak ukázat solidaritu nám chudákům."

„Ehm, Charlie?" ozval se Max.

„Co?" otočil se na něj Charlie. „Neříkej mi, že tě to taky nenapadlo!"

„Nebylo ti před měsícem sedmnáct?"

Charlie na něj zůstal zírat s otevřenou pusou. „Bylo!" Naklonil se přes pult a houkl na skřítka připravujícího nápoje. „Pro mě alkoholický!"

Skřítek po vyskočil a přikývl. „Ano, pane!"

Monty zamlaskal. „Vážně? Jak chceš lítat, když budeš opilý z vílího vína?"

„To budu řešit, až se dostanu ke koštěti," řekl Charles. „Díky za upozornění, Maxi!"

Zakroutil hlavou. „Za málo. Stejně si cvok."

„O co jsme přišli?" zeptal se Severus, který najednou stál vedle Harryho.

Harry si ho pozorně prohlédl. Měl trochu červené oči a nos, ale vypadal v pohodě. Kdokoliv by řekl, že jen chytil venku rýmu, a teplo ve stanu mu nepomáhá.

„Venku mají závodní košťata! Nimbus 1500!" řekl Monty nadšeně.

„Tak proto tam je tolik lidí," přikývl chápavě Hubert.

Josephine se nadechla. „Severusi, já –"

„To je dobrý," zarazil ji se zvednutou rukou. „Nevěděla jsi to. Už o tom nemluvme."

Přikývla a rozhlédla se. „Objednali jsme si pití. Mají prý speciální ležák a svařené víno."

„Upravené pro neplnoleté," dodal Charles. „A tady Frank si dal nějaký holčičí koktejl."

Všichni se zasmáli.

Frank protočil oči. „Definuj holčičí, pane vílí víno. Je v tom whiskey, citrón a javorový sirup," řekl směrem k Severusovi a Hubertovi.

„To zní dobře," přikývl Hubert. „Ale já na whiskey nejsem. Spíš si dám ten speciální ležák, co v něm je?"

S cinknutím přilevitoval skřítek nápoje na bar.

„To hned zjistíme," usmála se Josephine a ochutnala svůj ležák. Zamlaskala a pokývala hlavou.

„Tak jak to chutná?" zeptal se Hubert.

„Jako perníčky. Chceš ochutnat?"

Všichni se na Josephine překvapeně podívali.

„No co? Je to fakt dobrý a určitě nemá breberky."

„Vážně můžu?" ujistil se Hubert.

Místo odpovědi mu podala svou sklenici.

Pootočil ji, aby pil z jiného místa a opatrně usrkl. Vykulil oči a podíval se na ni.

„Dobré, co?" usmála se vědoucně.

Přikývl a podíval se na skřítka. „Jeden ležák prosím!" Vrátil jí ležák a Severusovi řekl. „Tobě by to asi nechutnalo. Je to tak akorát sladké."

Severus se uchechtl. „Takže přeslazené jak cecek."

Harry opatrně usrkl svůj svařák. Plavaly v něm pomerančové hvězdičky. Zašklebil se a podal to Severusovi. „Zkus tohle. Ještě si do toho musím přidat cukr."

Severus poslušně ochutnal a nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ty bys dával cukr do tohohle? Takhle to je akorát!" Podíval se na skřítka a přikývl. „Dám si tohle."

Harry protočil oči a vzal si svařák zpátky. Zatímco do něj přidával cukr z přichystané cukřenky na baru, vysvětloval ostatním: „Podle Severuse ničím každé pití a jsem barbar, protože neocením kvality hořkého čehokoliv, co prostě není k pití."

Všichni se zasmáli.

„Jsem rád, že se tu bavíte," ozvalo se za nimi vřele.

Harry se otočil a kývl na Luciuse Malfoye a dva muže, kteří trochu vypadali jako otec a syn. Do toho mladšího byla zavěšená načesaná bruneta, která se příjemně usmívala. „Ano, bavíme. Je to tu moc pěkné. Děkujeme za pozvání."

Lucius se usmál a mírně sklonil hlavu. „To je maličkost. Herolde, směl bych vás představit?"

Harry s úsměvem přikývl a zkroutil prsty u nohou. Vážně doufal, že kolínská opravdu funguje. Ať už je s ní cokoliv, teď ho nesmí nechat na holičkách.

„Marianne, Michaeli, Evane, dovolte mi vám představit Josephine Flintovou, Herolda Ollivandera, Franka Longbottoma, Montgomeryho Greyhounda, Huberta Evermonda, Maxmiliána Crowdyho, Charlese Lufkina a Severuse Snapea." Každý z nich se při vyslovení svého jména pousmál a kývl. „A přátelé, dovolte mi vám představit Michaela Rosiera, jeho syna Evana a Evanovu snoubenku Marianne Volant. Evana si možná ještě pamatujete ze školy. Absolvovali jsme ve stejném ročníku."

Všichni zmijozelové až na Harryho přikývli.

„Rád vás všechny poznávám," řekl starší Rosier. „Už vás zaujala nějaká zdejší aktivita?"

Montgomery přikývl. „Ano, musím říct, že se těším, až se podívám na ta košťata."

„Když mě omluvíte, půjdu přivítat další hosty," usmál se na Lucius a hned se vypařil.

Všichni ho s kývnutím propustili. Max se pousmál a pokračoval v konverzaci: „Montgomery nemluví o ničem jiném."

Michael se zasmál. „To se vám nedivím, mladý muži. Můj syn už měl to potěšení a nemohl si to vynachválit."

Evan přikývl. „To ano. Musím říct, že nové Nimbusy mají neuvěřitelně citlivé ovládání. Je to, jako by vám četly myšlenky."

Harry si o tom myslel své. V porovnání se školními košťaty vám čtou myšlenky i ta na zametání.

Montgomery se začal s Evanem nadšeně bavit, ale Harryho pozornost zaujala Marianne, která přešla k Josephine a něco jí tiše řekla. Josephine se na ni překvapeně podívala a pak přikývla.

Marianne se usmála a uprostřed Evanova proslovu se silným přízvukem ale perfektní angličtinou řekla: „Půjdemé se pchrojít s Josephiné do sahchrady. Mají tam simní chrůžé, ktairé stojí sa vidění." Měla přitom zvednutou bradu nahoru.

Harrymu připomněla Fleur. Byla stejně elegantní, ne tak krásná, ale měla jistý šarm. A takovou tu ženskou jemnou tvrdost, které se těžko odporovalo. Evan jen přikývl, krátce ji chytil za ruku a stisk.

Marianne se zavěsila do Josephine a obě dvě odešly.

Harry se za nimi díval. Měl pocit, jako by Marianne znal. Ale odkud...

„Vaše snoubenka má perfektní angličtinu," řekl Hubert s úsměvem.

Evan s úsměvem přikývl. „Ano, je velmi talentovaná na jazyky. Umí i italsky, latinsky a zrovna se rozhoduje mezi řečtinou, norštinou a čínštinou."

Odkud ji Harry zná?

„Studuje a pracuje u jednoho z italských předních návrhářů," pokračoval Evan pyšně.

Návrhářů?

„Ano, jsme velmi hrdí," řekl Michael. „Ale musíme jen doufat, že brzo Marianne nepřijde o práci a pracovní příležitosti."

„Proč by měla?" zeptal se Max.

Michael si povzdechl. „Marianne se možná učí u předních návrhářů, ale k čemu to bude, když už za pár let budou všichni chodit v těch modrých nohavicích a nátělníkách, jako nějací mudlovští dělníci?"

Evan přikývl. „Je to opravdu vážné. Snažila se získat práci zde v Británii, ale marně. O šikovné návrhářky není zájem. Rozhodně ne o ty, které navrhují sofistikované hábity pro každodenní nošení. Dokonce jí i řekli, že v Anglii není pro její francouzské tradiční móresy místo. A že jestli si chce získat práci, měla by se inspirovat u mudlů."

„To je mi líto," řekl Harry dřív, než se stačil kdokoliv z nich nadechnout. „Víc než cokoliv jiného to ukazuje na omezenost těch prodavaček," řekl s opovržením. „Možná by si Marianne měla otevřít vlastní salón. Věřím tomu, že si rychle najde klientelu vážených čarodějek, které dovedou ocenit kvalitní práci a cit pro módu."

Evan zase přikývl. „Máte pravdu, Herolde. Myslím, že by to pro Marianne mohla být možnost."

Michael se ale tvářil, jako by mu Harry strčil do pusy příliš kyselý citronový drops. Rychle svůj obličej narovnal do příjemného výrazu. „Dobrý nápad, Herolde, to bychom si měli pamatovat. Musím ale říct, že mě ta mudlovská móda bere dech. A ne v dobrém."

Harry si jen tak tak nepovzdechl. Místo toho přikývl. „Máte naprostou pravdu. Rozdíl mezi našimi kulturami je opravdu velký. Já sám jsem velký fanoušek našich vzdušných hábitů. Je pravda, že mi občas přijdou trochu nepraktické a zatoužím po možnosti mít kalhoty, které mi nebudou bránit v pohybu."

„Od toho máme bojové a sportovní hábity," vysvětlil Michael.

„Ano, ano," přikývl Harry vehementně. „Ty jsou z úžasných materiálů. Protektivní prvky z dračí kůže se ničemu nevyrovnají. A musím uznat, že když se někde svým hábitem zaháknete, může vás to zachránit před pádem. Jeden můj přítel tak skončil jen se zlomenou rukou, místo toho, aby se zabil. Někdy vás ale takové zaháknutí může stát život. Vlající části hábitu jsou velmi efektní. Je to jejich efektivní stránka, která mi dělá starosti. Představte si, že existuje vaše karta čokoládových žabek. A nejvíc místa tam zabírá: Zemřel, když se jeho hábit zachytil o špičatou větev a drak ho sežehl na uhel. Někdy jde o vzácné vteřiny!"

Všichni až na Michaela s Evanem přemýšlivě přikývli.

„To je pravda," ozval se Monty. „Vlající hábity mohou být nebezpečné."

„I ve famfrpálu už bylo několik případů, kdy se hráči za něco zachytili. V lepším případě ztratili camrál, v horším případě zlatonku nebo koště."

Michael svého syna zpražil pohledem a pak se otočil zpátky k mladým studentům.

„To je sice pravda, ale už jen to, že Marianne hrozí, že si tu nesežene práci, protože dají přednost nějaké hloupé holce, která k nám tahá ty mudlovské nesmysly. A tak to není jen v Marianniným oboru, ale i všude jinde."

Harry se nadechl, aby něco řekl, ale Hubert ho předešel. „Se vší úctou, pane, podle mě zde nejde o mudlovské nesmysly. Mám spolužáky z tradičních kouzelnických rodin, kterým bych ve svém podniku ani to koště nesvěřil. To poznáte už na jejich přístupu v hodinách. Nemají pracovní morálku, nejsou spolehliví. A pak jsou studenti z nižších poměrů, kteří vědí, že musí pracovat tvrdě, aby mohli být naší společnosti k užitku. A opravdu jsou rozhodnuti udělat cokoliv. Jako zaměstnavatel bych si vybral je, kteří i přijmou nižší mzdu, než ... jak to říct slušně... líné floutky, kteří si myslí, že jim všechno spadne do klína kvůli jejich konexím."

Michaelův výraz ještě ztvrdl. „Nikdy bych nevěřil, že pravnuk Archera Evermonda se někdy postaví na stranu mudlů."

Harry se na Huberta zvědavě podíval. Netušil, na co Rosier narážel, ale byl rád, že tady není jediný, kdo posílá smrtijedy do háje.

„Vy jste mého praděda znal?" Teď už to nebyl ten veselý kluk, který přiměl Severuse odpočívat. Jak to Hubert dělal, to Harry nevěděl, ale vypadal hustě. Jako by za ním stála staletí kouzelnických tradic a moci.

Michael se zasmál. „Jsem si jistý, že by se mu vaše chování nelíbilo."

„Ale potkal jste ho? Zažil jste ho? Víte, jaké měl názory? Mluvil jste s ním? Možná byste takové úsudky měl nechat na někom jiném. Vím, jaké přesvědčení můj praděd zastával a už od dětství jsme v rodině polemizovali o jeho politice a myšlenkách. Věřím, že mezi námi dvěma mám větší šanci uhádnout, co by si myslel."

„Váš praděd zakázal kouzelníkům vměšovat se do mudlovské války."

Hubert přikývl. „Ano, to udělal. A kam tím míříte?"

„Nejspíš se otáčí v hrobě. Kdyby věděl, že jeho pravnuk je v tomto případě na straně Henryho Pottera... Je zajímavé, že mladý Potter pozvání odmítl, možná jste měl zůstat s ním na hradě."

Hubert naklonil hlavu na stranu. „Pane Rosiere, buďte tak laskav a nevkládejte mi nic do úst. Nejen, že vám do toho nic není, ale vaše manipulativní řeči mi vůbec nejsou po chuti. Můj praděd se především snažil ochránit kouzelníky a účast v mudlovské válce by nejenže ohrozila naše počty, ale především utajení. A na to nebyla připravena žádná společnost."

Začínalo jít do tuhého. Harry do toho vstoupil: „Pánové," usmál se na ně a roztáhl ruce. „Dnešek přeci o politice vůbec neměl být. A o takových věcech se vedou spory v rodinách u večeří celé desetiletí. Není šance, že bychom to tu dnes vyřešili." Usmál se na Rosiera. „Navíc by mě, víc než nějaká dávná historie, zajímalo vaše řešení tohoto problému. Co bychom měli dělat, aby na pracovních pozicích byly přijímáni jen ti skutečně kvalifikovaní?"

Rosier se napřímil v ramenou a trochu se uklidnil. „Podle mě by bylo nejlepší, kdyby bylo určené, na jakých pozicích by mudlorození směli pracovat. Díky tomu budeme mít jistotu, že nemají nevhodný vliv na zbytek společnosti, hlavně na děti."

Harry přikývl a zatvářil se zachmuřeně. „A to bychom určitě nechtěli, že. Jen si představte, co by jim mohli říct, nebo udělat." Podíval se na své spolužáky. „Dovedete si tu hrůzu představit? Co když začnou kouzelníci používat gumy?"

Severusovi, který se doteď tvářil dost rozzlobeně, zacukal koutek.

Monty se toho chytil. „Co gumy, ale dovedeš si představit, že by všichni chodili stejně polonazí jako mudlové? To už bychom rovnou mohli chodit nahatí jako opice."

Harry vážně přikývl. „A co teprve změny ve stravování. Za chvíli budou všichni mladí pít místo čaje kávu."

„A kouřit," řekl Hubert vážně.

A kouřit," souhlasil Severus a podíval se významně na Harryho.

Jen tak tak se nezačal usmívat, kousl se do jazyka a přehnaně si povzdechl. „A kouřit! A žádné kvalitní doutníky, ale cigarety!"

Všichni vážně pokývali hlavou, ale cukaly jim koutky. Maxovi se dařilo dobře maskovat. „Dřív nebo později budou mladí jíst plesnivé sýry a další hrůzy," otřásl se a podíval se na Michaela. „To nesmíme dopustit. Myslíte, že by Svatý Mung vydal nějaké prohlášení ohledně nebezpečnosti mudlovských jídel a jak je třeba se jim vyvarovat?"

Evan těkal pohledem mezi kluky a svým otcem. Evidentně nevěděl, co na to říct.

Michael se nafoukl. „Ano, to by se dalo. Jestli nás teď omluvíte, půjdeme si promluvit i s ostatními."

„Jistě," vážně přikývl Harry. „Uvidíme se později. Možná se setkáme u košťat," řekl Evanovi.

Ten jen přikývl a pospíšil si za otcem.

Podívali se po sobě a ještě chvíli vydrželi udržet vážné výrazy. První to vzdal Charles. Začal se tiše pochechtávat a po chvíli se řehtala už celá jejich skupinka.

Hubert si hraně otřel slzy. „Viděli jste ten jeho výraz?"

„Harry, já ti tu... gumu... nedaruju!" vyrazil ze sebe Severus.

„No co?" culil se Harry nevinně. „Ochrana je důležitá! A čistý papír taky!"

Znovu vypukli v smích.

„Já jsem jen rád, že si mě nevšímal," řekl Frank a upil ze svého citronového koktejlu.

„Pročpak?"

Povzdychl si. „Protože se už čtyři měsíce snaží otce přesvědčit, aby hlasoval ve Starostolci pro nějaké hloupé nařízení. Kdybyste vy," ukázal svou sklenkou na Harryho a Huberta, „nebyli zajímavější než já, tak se bude snažit dostat se k němu přese mě."

Harry nakrčil nos. „To je votrava."

„To jo," souhlasil Hubert. „Ale aspoň se tobě nepletl do rodiny."

„To byla dost podpásovka," souhlasil Max. „Všimli jste si, že mě si vůbec nevšímal. Ani tady Charlese? Já vím, že každý kouzelník s rodokmenem delším než tři sta let má v rodině alespoň jednoho ministra, ale jako úplnou náhodou zapomněl na to, že můj prapředek může za zničení několika extremistických skupin útočících na mudly? Já se po něm doháje jmenuju! A jen tak mimochodem, ten se taky odmítl plíst do mudlovský války! Tý v Americe! Revoluční! A proto se do ní nepletla ani KOKUSA!"

Harry hraně zašeptal: „Seve, co je krokusa?"

„Kouzelnický kongres USA! Herolde, nedělej si ze mě srandu! Tohle je vážný! Ten chlap všechno překrucoval!"

„Tak proč jsi nic neřekl?" zeptal se ho Hubert zvědavě.

Max sklopil oči. „Měl jsem v hlavě úplně prázdno..." Zašoupal nohou. „Když se naštvu, úplně se mi z hlavy vypaří všechna slova. Mám jen co dělat, abych někoho nepraštil."

Harry naklonil hlavu. „Nikdy jsi mi nepřišel jako někdo, kdo by mlátil lidi."

Max si povzdechl a přejel si rukou po tváři. „To je tvoje parketa, já vím. Ale abych to nedělal, tak jen na toho člověka zírám, dokud ho to neznervózní, nebo zmizím. Nedávám tyhle mluvící spory."

„Má to holt blbý," uzavřel to Charles. „Ale ty ses, Huberte, dopálil docela slušně."

Přikývl. „Jo, já vím. Jenže prostě nesnáším, když lidi věší ostatním bulíky na nos a neověřují si fakta. Nebo jednoduše lžou a zneužívají toho, že ostatní o tom moc neví. Ať si to prostě ověří. Vždyť vypráví blbosti."

Severus se zasmál. „Zkrátka havraspár každým coulem."

Harry se najednou zastyděl. Myslel si, že tady bude muset všechny vodit za ruku a nenápadně jim ukázat, jak jsou smrtijedi stupidní, ale kluci by to zvládli i bez něho.

Frank dopil svůj koktejl a položil ho na bar. „Další můžu mít až za hodinu, jo? Je to strašně dobrý, ale tímhle tempem bych mohl skončit pod stolem. A jestli to i ostatní dospělí vezmou stejně nepoliticky, jako pan Rosier, tak potřebuju být při smyslech."

Všichni souhlasně zamručeli. Charles se s lítostí podíval na svůj z půlky dopitý svařák. Díky kouzlu se z něj ještě pořád lehce kouřilo. „Máš pravdu, ale je to tak dobrý!"

„Chceš si to naředit s tím mým?" navrhl mu Harry. „Budeš to mít slabší, ale pořád stejně dobrý."

„Zřeď si to se mnou! Prosím! Potřebuju trochu povzbudit a uklidnit!" naléhal Max.

Charles protočil oči, ale jedním plynulým pohledem přelil svůj svařák do Maxovy sklenice. „Promiň, Herolde."

Harry jen mávl rukou. „V pohodě."

Max Charlesovi přelil zpátky půlku smíchaného svařáku. Soustředěním vystrkoval špičku jazyka.

Frank měl bohužel pravdu. Ostatní byli vážně tak nepolitičtí jako Rosier. Někteří byli míň nenápadní, někteří se nerozpakovali používat slova jako čistá krev nebo šmejdi... naštěstí takových lidí bylo málo. Většina z nich se snažila tvářit slušně. A někteří byli vlastně v pohodě. Prohodili s Harrym pár slov o hůlkaření, s Montym o chrtech a s Hubertem a Frankem o jejich otcích a o Starostolci (k Frankově velkému nadšení). Severuse se dokonce dva lidi se zájmem zeptali na jeho lektvarování. Oba mu dali své jmenovky a řekli mu, aby se jim neváhal po škole ozvat. Byli tu koneckonců kvůli kontaktům.

Harryho nervy si ale prošly zátěžovou zkouškou. Potkal tolik lidí z budoucnosti, že mu z toho bylo špatně. Doslova. Měl pocit, že z něj sleze kůže, brněly ho prsty, jako by měl čerstvě po Cruciatu, potil se na zádech, mravenčilo mu v chybějících malíčkách, bolela ho játra, bylo mu těžko na hrudi a bože, jak rád by si zapálil nebo vypil celý bar!

Mulciber, Avery, Wilkes, Nott, Travers, Goyle, Carrow, Dolohov, ... A to jich byla pořád hrstka. Naštěstí měl už zkušenost s potkáváním se se spolužáky, kteří ho budou jednou mučit, ale tohle... tohle už nebyli kluci. Tohle byli dospělí chlapi. To se prostě nedá jen tak přepnout...

„Jak vypadám?" zeptal se tiše Severuse.

Ten ho přejel zkoumavě pohledem. „Jak tě vidím já, nebo jak tě vidí ostatní? Protože podle mě jsi chodící mrtvola, ale podle nich vypadáš bezchybně, uvolněně a elegantně, trochu děsivě a tak dál."

Harry si povzdechl a přikývl. „To musí stačit."

„Míří sem Lucius," řekl potichu Max. „Myslíte, že se nás taky pokusí rozdělit?"

Charles pokrčil rameny a napil se. Tentokrát měl ležák. „Je to možný. Koho si myslíte, že se pokusí odtáhnout tentokrát?"

„Herolda nebo Huberta," odtušil Frank. „Dělají největší potíže."

Harry na něj vykulil oči. „Já a potíže? Nikdy!"

„My víme. To vaše vyvrácení jakéhokoliv argumentu se nepočítá, že ne?"

Teď už byl Lucius skoro u nich. Hubert se usmál a přes koutek úst zamumlal. „Mají se při té manipulaci aspoň snažit."

„Bez nás by byli prostě nahraní," řekl Harry nahlas a zvedl skleničku, aby si s Hubertem cinkl.

Ten se zasmál a cinkl si.

„Bavíte se?" zeptal se jich Lucius přátelsky.

„Ano," usmál se na něj Harry úsměvem od ucha k uchu. Zrovna jsem Hubertovi říkal, že bez mladých čarodějů, kteří udržují tradice, se neobejdeme."

„I když nepoužil přesně tahle slova," zažertoval Hubert.

Lucius se zvučně zasmál.

Harry lehce neklonil hlavu. Začínal už magořit, nebo Lucius vypadal jako chodící Legolas? Takhle o dvacet let mladší... s dlouhými vlasy... ještě aby mu dali luk a bylo by to!

„Herolde, mám snad něco na nose?" zažertoval Lucius.

Harry sebou trhl. „Ne, omlouvám se. Je to dlouhé odpoledne a asi se to na mě začíná podepisovat."

Lucius se chápavě usmál. „Můžu vědět, co se ti honilo hlavou?"

Zasmál se. „To je trochu trapné. Úplně jsem vypl a jen jsem myslel na to, jak dobře vypadají tvé vlasy."

Lucius se napřímil a levou rukou si je uhladil. „Beru to jako poklonu, děkuju, Herolde. Rád bych tě s někým seznámil, pojď za mnou."

Harry se usmál. „Luciusi, velmi si toho vážím, mohl bych s sebou vzít i své přátele?"

„Pan Riddle si přál mluvit s tebou soukromě."

Harry přikývl. „Veď mě."

„Harry..." chtěl mu Severus něco říct.

Zavrtěl hlavou a následoval Luciuse. „Když si to pan Riddle, přeje, nemám na vybranou."

„Ale..."

„Vy si zatím můžete jít vyzkoušet ta košťata. Mluvil jsem s Evanem, protlačí vás dopředu."

„Bavte se kluci."

Šel za Luciusem jako ve snu. Nevnímal hudbu, lidi, kteří zdravili Luciuse a i jeho. Lucius ho vedl stanem dozadu k prostoru odděleného závěsy.

Lucius se zastavil u vchodu se závěsy a kývl na Harryho. „Pan Riddle tě očekává."

Harry přikývl a vešel dovnitř.