Severus odložil brk a protáhl si ztuhlá záda. Foukl na pergamen a ještě jednou si ho přečetl, než spokojeně přikývl.

„Hotovo?" zeptal se ho překvapeně Montgomery.

„Skoro," přikývl Severus. „Ještě mi zbývá shrnutí a bude to. Ale to chci udělat až po večeři. Přečtu si to s čistou hlavou a zjistím, co na to přesně pasuje."

„To je chytré. Mně to ale asi ještě chvíli potrvá. Jsem tak v půlce, tipuju."

„Chceš pomoc?"

Montgomery zaváhal. „Ty jsi svou část udělal. To je můj problém, že v téhle knize to je tak šíleně napsané."

„Vážně? Ukaž." Vzal starou knihu a otočil ji, aby na ni viděl. Zamračeně listoval založenými stránkami. Montgomery měl barevné záložky snad na devíti místech.

„No počkej... vždyť ten hlizobíl je tu rozházenej po celé knize."

„Jo," povzdechl si Montgomery. „Věř, že jsem si všiml. Je to nějaké staré vydání a fakt nerozumím tomu, proč nemůžou být všechny informace o jedný kytce na jednom místě."

„To je peklo. Proč nezkusíš najít nějakou jinou?"

Montgomery si odfrkl. „Havraspáři. Vsadím se, že do knihovny naběhli hned po hodině a ty nejlepší knihy si vzali. Nic lepšího než tohle jsem nenašel."

„Do háje." Prohrábl si vlasy. „Počkej, zkusím se tam ještě podívat, třeba už to vrátili."

„Hodně štěstí," zamumlal Montgomery a vzal si knihu zpět. Prošel tři záložky, než našel informaci, kterou potřeboval.

Severus našel správný regál, mezery mezi starými knihami se mu vysmívaly. Zhluboka se nadechl a se zakloněnou hlavou četl názvy knih. Všechny byly stejné jako ta, co už Montgomery měl. Až na jednu. Měla francouzský název a písmena byla ozdobená malými lístky. Plantes magiques et leur utilisation. No to by třeba šlo, ne? Popadl knihu a cestou zpět se zastavil v cizojazyčné sekci pro překladová kouzla i slovníky.

Cestou zahlédl u jednoho stolku ve výklenku sedět Lily. Zastavil se u ní a šeptem pozdravil: „Ahoj."

Vzhlédla a usmála se. „Seve! Ahoj. Jak se vede?"

„Docela dobře, můžu?" zeptal se a ukázal na židli vedle.

„Jasně. Co to máš?" potichu se zeptala a kývla směrem ke dvěma tlustým knihám.

„Úkol na bylinkářství. A slovník."

„Slovník?"

„Jo, už nezbyly žádné slušné knihy, tak chci zkusit cizojazyčnou verzi, třeba to pomůže."

Zavrtěla se a uhnula pohledem. „Myslíš tuhle slušnou knihu?" zeptala se nevinně a zvedla knihu, kterou právě četla, tak, aby si mohl přečíst obálku. Vypadala celkem nově a nápis třetí vydání Severusovi taky nepřidal.

„Jo, to bude ono," pokrčil rameny. „No nic."

„Můžu se s tebou rozdělit," nabídla mu.

Trávit s ní čas znělo lákavě. Povzdechl si a usmál se na ni. „To jsi hodná, ale pracuju na tom s Montgomerym a nechci ho nechat čekat moc dlouho."

„Aha," odmlčela se. „No, asi mi to ještě chvíli potrvá, ale mohla bych vám ji pak dát. Když mi teda pomůžeš najít něco s těmi lektvary," dodala rychle. „Nechci to moc rozepisovat, ale v tomhle moc informací není. Vlastně o lektvarech vůbec žádné."

Přikývl a vrátil si za ucho uvolněný pramen. „Jasně, žádný problém. Jsme u třetí uličky, tak až to budeš mít hotové, přijď a vyměníme si to." Zkontroloval čas: „A jestli bude večeře dřív, tak se domluvíme ve Velké síni, co ty na to?"

„To zní dobře. Tak jo!" nadšeně souhlasila.

„A jak se ti teda daří?" zeptal se jí a pozorně si ji prohlédl. Vypadala posmutněle.

„To víš, první den školy. Klasika," povzdechla si.

„A kromě toho?" vyzvídal dál.

„Ani nevím. Přijde mi, že toho učení je strašně moc. Proto jsem už dneska tady... A James se chová... to je fuk." Začala si namotávat vlasy na prsty.

Ztuhl. „Ubližuje ti?" Prosím, řekni, že ne, řekni, že ne...

„Ne," zavrtěla hlavou a Severus nenápadně vydechl. „Ale chová se... Myslela jsem, že bychom včera –" zarazila se, „promiň, tohle asi nechceš poslouchat, co? Vím, že ho nesnášíš."

Zamyslel se. „O to nejde. Víš ty co... je těžké to vysvětlit, ale jsi moje kamarádka a... i když ho nemám rád, na tobě mi záleží víc?" přemýšlel nahlas. „Takže... když máš jako moje kamarádka problémy s přítelem, pomůžu ti, co to půjde, a docela dobře se mi ho daří vnímat jen jako něčího přítele, a ne jako bohatého frajírka a idiota v jednom?" dodal, aby stále zněl jako on.

Zasmála se.

„Tak pověz, o co jde?"

Povzdechla si. „Je... roztěkaný. Stále něco řeší s klukama a mě si všímá jen, když je Beau poblíž. A to pak tropí scény. Je. To. Otrava." Odsekávala jednotlivá slova.

„Já bych ti na to něco řekl, ale..." zvedl na ni významně obočí. „Jsem v tom pořád trochu nový. Kdybych překročil hranici, prostě mě neposlouchej."

„Já vím, já vím. Ale zkus to."

Nadechl se a spustil po nebelvírsku. „Respekt. Pozornost ze správného důvodu. Důvěra. To je asi klíčové. Jestli tě bere jako samozřejmost, co má jistou, proč by se snažil? A popravdě, to s Harrym mi zní jako přetahování se o hračku. Z Potterovy strany."

„Asi máš pravdu."

„Mám?" zeptal se překvapeně.

„Jo, Beau mi říkal něco podobného. A Alice taky."

Úplně cítil, jak se mu vyplňuje hruď teplem. „Co budeš dělat?" zeptal se jí opatrně.

„To nevím. Asi... Asi zkusím hrát mrtvého brouka a uvidím, jestli bude mít péči," pokrčila rameny.

Zamručel a zašklebil se. „Eee, nechci být ďáblův advokát, ale!" zvedl prst. „Je to kluk. I když je to tupec, o tom není pochyb, nejsem si jistý, jak dlouho by trvalo i někomu bystřejšímu si toho všimnout."

„Ty sis všiml hned, že se něco děje," namítla.

To je silný argument. „Já jsem prostě dokonalý," vyplázl na ni jazyk a ani nevěřil tomu, co řekl dál: „Zkus to s ním spíš probrat. Mějte hodinku, dvě, tři jen pro sebe a promluvte si. Udělejte si na sebe čas. Buďte prostě spolu."

Smutně se na něj usmála. „To není tak lehké. Má spoustu práce a přátel."

„Čas se vždycky najde," namítl, „když se chce. Co vlastně dělá teď?"

Pokrčila rameny. „Po přeměňování ještě něco potřeboval vyřešit s klukama a pak šli se Siriusem lítat."

Založil si ruce na prsou a jen se na ni dlouze podíval.

„Já vím, já vím!" řekla nahlas frustrovaně. Madame Pinceová na ně nesouhlasně zamlaskala jazykem. Lily se přikrčila. „Já vím," zopakovala šeptem. „Ale co mám dělat?"

„Promluv si s ním," zopakoval a už ztrácel trpělivost.

„Tohle říkala Alice taky. Ale..."

„Ale? Buď spolu jste, nebo nejste. To vyžaduje i čas strávený spolu. Tečka. A času má dost – má toho stejně jako my, tréninky famfrpálu ještě ani nezačaly. Harry má víc práce než on a čas si vždycky najde. I když ho otravuje Křiklan s čajem!" zdůraznil šeptem.

„No dobře. A jak se vede jemu?" změnila už nepohodlné téma.

Povzdechl si. „Má toho hodně. Ale vypadá spokojeně."

„Slyšela jsem, že měl nějaké potíže na obraně."

„Nic, co by nezvládl. Popravdě mám pocit, že je spokojenější než ráno. Teda kromě toho Křiklana."

„Jo, to asi máš pravdu. Proto přišel pozdě na přeměňování, že?"

„Jo, proto."

„A... vypadá to, že se na přeměňování dost chytal. Nevěděla jsem, že Mnoholičný lektvar může způsobit něco takového. To má od tebe?" vyzvídala.

Zavrtěl hlavou. „To už věděl. Nevím odkud." Zaváhal, ale pak pokračoval: „Ale s tím přeměňováním to tak slavný nebude. Asi bude potřebovat doučování. Aby dal OVCE, tak vlastně určitě."

Zkousla si ret. „Možná bych mu mohla zkusit nabídnout pomoc."

Usmál se na ni. „To by mu určitě udělalo radost. Ale ode mě to nemáš, jasný?"

„Jasný," usmála se na něj.

Severus se zvedl ze židle.

„Jdeš už?"

„Jo, Montgomery možná už tu knihu rozcupoval na kousky," zašklebil se.

„Aha, tak dobře. A Seve," chytla ho za ruku, „děkuju moc za vyslechnutí. Moc si toho vážím."

Usmál se na ni. „Od toho přátelé přeci jsou. Zatím se měj hezky."

„Ty taky, a pak vám dám tu bichli."

„Jasně, díky moc. Ahoj," zamával a vrátil se zpátky k jejich stolu.

Když si sedal, Montgomery po něm střelil pohledem. „Něco zajímavého s Evansovou?"

Odolal pokušení otočit se. Pousmál se. „Má knihu, co se nám bude hodit. Až skončí, dá nám ji."

„A to asi není všechno, že?"

Severus se na něj podíval. „To je všechno, co potřebuješ vědět. Jak jsi na tom?" kývl na pergamen.

„Líp. Ale stále je to mizerný. Ale mám o tři body víc než předtím."

„Tak to je úspěch!" usmál se Severus. „Ještě jsem našel tohle," a podal mu francouzskou knihu.

Montgomery si ji vzal a otevřel ji. Neslyšně si pro sebe nějakou chvíli mumlal slova a pak kývl a nalistoval rejstřík. Chvíli v něm hledal a pak našel správnou stránku. Severus pozoroval, jak se mu roztahují ústa v nadšeném úsměvu.

„Tady je to napsané úplně dokonale!" zajásal, ale pak se zarazil. „Jak si věděl, že umím francouzsky?"

Severus, který zrovna zvládl zaklapnout pusu, zrozpačitěl. „Nevěděl. Taky jsem přinesl tohle." A zvedl překladový slovník do vzduchu. „Takže ty umíš francouzsky?"

„Jo, ale vlastně by mě nikdy nenapadlo vyhledávat cizojazyčné zdroje. Kde to bylo?"

„Normálně v polici s ostatními. Zajímalo by mě, jak se to tam dostalo."

„Možná to v Bradavicích zapomněl někdo z Krásnohůlek, když tu byl. A tak to skřítci zařadili sem, jestli to nemá napsaného majitele," zauvažoval Montgomery a vrátil se ke knize.

„Jo, to bude možná ono," přitakal Severus a zkontroloval čas. „Večeře začíná za deset minut, půjdeme?"

Montgomery vzhlédl od knihy, kterou nadšeně studoval. „Jo, jasně. Tohle si ale beru s sebou!" majetnicky knihu objal.

„Nenapadlo by mě ti ji vzít," řekl mu s vážným výrazem Severus. Pak se ale na Montgomeryho usmál a ten mu úsměv vrátil. „Takže jdeme?"

„Jo jasně. Jen si sbalím."

„Budeš chtít i ten slovník?"

„A víš ty co? Radši jo. V hlavě názvy všeho bylinkářskýho ve fránině fakt nemám."

U madame Pinceové si Montgomery půjčil knihy. Pod jejím drobnohledem je opatrně vložil do brašny. „A ať vás ani nenapadne nad nimi jíst!"

„To bychom si nikdy nedovolili!" slíbil jí Montgomery a Severus vedle něj vehementně přikyvoval.

Vyšli z knihovny a v půli cesty do Velké síně Severusovi něco došlo. Přerušil Montgomeryho uprostřed jeho stěžování si na nebelvírské střelce: „Počkej, jak se dostane od Křiklana?"

„Kdo? Herold?" zamračil se Montgomery. „U Morgany! Myslíš, že šel sám?"

„On? Určitě. Jestli ho tam teda Křiklan nedrží až do večerky." Nafoukl tváře a pomalu vyfoukl. „Takže... ehm... jeden zkontroluje Síň a druhý kabinet?

„Jasně. Jestli někoho cestou potkám, pošlu je do Jeskyně, ať zkontrolují i tu a přivedou ho kdyžtak do Síně."

Severus přikývl. „Možná napiš do rukávu, kdyby ho někdo viděl, ať dá vědět, kde."

Montgomery přitakal. „Dobrý nápad."

„V každém případě za patnáct minut sraz v Síni, jestli ho do tý doby nenajdeme, vyhlásíme pátrání."

„Fajn," přitakal Severus, „takže ty jdeš do Síně a já do pracovny?"

„Jo."

„To zní jako plán."

Kývli na sebe a spěšně vyrazili každý jiným směrem.

Severus pospíchal co to šlo do sklepení. Obrazy mu nevěnovaly pozornost a těch pár studentů, co minul, taky ne. Když se zastavil před dveřmi do Křiklanova kabinetu, zhluboka se nadechl a vydechl, než třikrát ostře zaklepal. Čekal před dveřmi a klepal si rukou o stehno. V duchu počítal. Dostal se ke třicítce a rozhodoval se, jestli to zkusí ještě jednou.

Dveře se konečně otevřely a Severus najednou nevěděl, co vnímat dřív. Hutnou vůni pačuli, pronikavou jazzovou hru na trubku nebo potícího se muže vyplňujícího dveře s řídnoucí lysinou na temeni.

„Dobrý večer, pane profesore. Omlouvám se, že ruším, bohužel potřebuji mluvit s panem Ollivanderem, je ještě u vás?" spustil naučeně.

Křiklan těkal očima z konců chodby na Severuse, za sebe do místnosti a zpátky. „Co? Ale jistěže," vyrazil ze sebe přerývavě. „Poslyšte, Sergiusi," znovu se ohlédl za rameno, lehce zavrávoral a pokusil se ztišit hlas, „jak dobře se s ním znáte?"

„Pane," namítl Severus, „rád si s vámi o tom promluvím jindy, ale bohužel to spěchá. Je u vás pan Ollivander?" zopakoval.

Rychle zakýval hlavou nahoru a dolů. „Ano, ale, Sergiusi, poslouchejte, tohle je důležité, jak dobře se spolu znáte?" naléhal dál a naklonil se k Severusovi blíž. Ostrá kořeněná vůně učitelova dechu ho přiměla zaklonit nenápadně hlavu. Na rozdíl od něj si ale všiml, že za něj přišel Harry. Ale něco bylo špatně. Harry měl uštvaný výraz a až moc vděčně se usmál, když Severuse uviděl.

Severus zvedl jedno obočí a jen tak tak ovládl svůj výraz, když viděl, jak rychle na to Harry zareagoval. Harry na moment zavřel oči, vydechl a po jejich otevření měl najednou úšklebek, naprosto rovná záda, která přesto vypadala uvolněně a pak se tlumeně zasmál Křiklanovi přímo do ucha. Ten nadskočil.

„Ale, pane, Severus je přeci mým přítelem," řekl zlehka. „Víte, ze všech lidí, co jsou momentálně naživu, mě zná nejlépe," spiklenecky dodal. Díky své výhodné výšce viděl Severus dobře nejen na zaskočeného Křiklana, ale i na o kousek vyššího Harryho, který se teď tvářil pobaveně.

Profesorův obličej se rychle vyhladil do zářivého úsměvu, kterému v dokonalosti jen překážel tikající koutek. Křiklan se bleskově otočil. „Ale jistě, Harry, to víš, jen jsem chtěl slyšet přímo od Sergiuse nějakou zábavnou historku, nad kterou bychom se později mohli pobavit při čaji," povídal mu bodře a olízl si rty.

V Harryho příjemně se tvářícím se obličeji se nepohnul ani sval. Jen do Křiklana zabodl pohled. Severus viděl, jak Křiklanovi na lysině a pod nosem vyskákaly kapičky potu. „Myslel jste Severuse, že?" opravil ho Harry stále s tím šíleným úsměvem.

„Ach jistě, Severuse," opravil se nervózně Křiklan a vytáhl z vesty kapesní hodinky, které okázale zkontroloval. „Tvá návštěva mě velmi potěšila a mrzí mě, že už musíš odejít, Harry."

Harry sklonil hlavu. „Děkuji za pozvání. Vážím si toho. Půjdu. Ale," zaváhal, „mohli bychom zůstat u oslovení Ollivander? Prosím?"

Křiklanův úsměv pohasl. „Jestli si to přeješ."

Harryho výraz by teď mohl Severus označit za sladký. „Přeju, děkuju, pane. Víte," se zaváháním se dotkl jeho předloktí. Křiklan pozoroval jeho ruku, a tak si nevšiml, jak se Harryho úsměv na chvíli zkřivil. „Nechci, aby vám zničilo pověst to, že se se studentem zavíráte v soukromí kabinetu a ještě mu říkáte tak familiárně!" zalapal po dechu a chytil se za srdce: „To bych si nemohl odpustit, víte, pane? Zapůsobil jste na mě jako výjimečný muž! A ta představa, že..." kousl se do rtu a objal se rukama. „Nemyslíte, že by to bylo strašné? A noviny vždycky všechno tak přeženou..."

Křiklan byl teď úplně bledý. „No ano, to bylo strašné. Nebojte se, pane Ollivandere, postarám se, aby to bylo v pořádku."

Harryho úsměv se neuvěřitelně rozzářil. „Děkuju, pane!" Proklouzl kolem něj a postavil se vedle Severuse. „A i když mám spoustu povinností do školy, myslíte, že bych k vám někdy mohl zase přijít na čaj nebo večeři? Popsal jste to jako něco jedinečného. A víte... napadlo mě, že abychom se vyhnuli nějakým těm strašným řečem, mohl bych přivézt i tady Severuse, co říkáte?"

Křiklan na něj chvilku zíral a pak pomalu přikývl. „Ano, to by bylo elegantní řešení. Pošlu vám návrh s termíny, ze kterých si budete moci vybrat, ano?"

„To bude perfektní!" Harry už přímo zářil, div nezačal poskakovat. Severus nestačil jen zírat, nepoznával ho.

„Tak tedy domluveno, přeji pěkný večer. Nashle!" s tím jim zavřel Křiklan před nosem tak rychle, že mu málem nestihli říct sbohem.

Severus se pomalu na Harryho otočil a přeměřil si ho.

„Co je?" ohradil se Harry.

„Co se tu právě stalo?" zeptal se pomalu Severus.

„Coby?" pokrčil ledabyle rameny Harry. „Nebo jsi nechtěl k němu na večírek?" zeptal se nejistě.

Severus potřásl hlavou. „Pojď, všichni tě hledáme."

„Proč?"

„Protože jsme nevěděli, jestli's od Křika neutek a netouláš se po hradě."

Harry se nuceně usmál. „Neutekl," vyplázl na něj jazyk. „Jsem velmi zodpovědný."

„Jo, to vidím," ironicky zavtipkoval Severus.

Harry zakroutil rameny a najednou stál jako elegance sama i s bradou nahoře. „Je to tak. Dokonce jsem odmítl i medovinu, co mi Křik nabízel."

„To's neměl, on má prý tu nejlepší."

Harry si odfrkl. „Tu nejlepší jsem měl, věř mi. Ale Křik se moc neupejpal, to je pravda."

Severus se zamračil. „Co se tam stalo? Říkal ti Harry a to, co jsi potom řekl ty?"

„Nic se nestalo," mávl rukou Harry. „Teda nic velkého. Jen..."

„Co jen?"

„Nech to plavat," zabručel Harry. „Kdo všechno mě hledá?"

„Počkej..." zarazil se Severus a znovu si Harryho prohlédl. Vypadal úplně normálně. Chytil ho za rukáv a odtáhl ho k oknu na lavičku. Hůlkou zakouzlil Ševelisimo a znovu se zeptal: „Co se stalo?"

Harry se nadechl a uhladil si bezchybné vlasy ve stuze. „Jak jsem řekl, nic velkého, jen měl spoustu řečí o tom, jak si musíme navzájem pomáhat, jak udělal laskavost spoustě mladým lidem, kteří se mu za to vždycky odmění nějakou jinou laskavostí, a jak je s některými ve velmi úzkém kontaktu, a pak, když už té medoviny měl v sobě víc než čaje..."

Severus na něj zíral. „Co se stalo?"

„Nic se nestalo!" vybuchl Harry. Kouzlo naštěstí drželo hluk na uzdě. „Vůbec nic se nestalo. Jen byl strašně dotěrný. Furt si sedal blíž a blíž a furt na mě sahal. A já to prostě nedávám." Uhl pohledem a díval se z okna ven na večerní pozemky. „Vím, že to nic není a že je to trapný, ale mně to prostě vadí, když na mě někdo pořád sahá!"

„Hele, není to trapný. Každý je prostě nějakej."

„Jo, ale ty nemáš chuť jim za to vrazit hůlku do nosu," odpověděl hořce Harry.

„É, s vrážením hůlek do nosu zkušenosti nemám, ale jestli tě to rozveselí, tak mám pocit, že už na tebe znovu nesáhne."

„No snad máš pravdu."

„Hele, fakt jsi ho vyděsil. Nedivil bych se, kdyby už někdy v minulosti byl obviněný z nějakých pletek se studenty. Možný je všechno. A teď už s ním o samotě fakt nebudeš." Doufal, že se tváří povzbudivě.

„Snad jo. A snad už mi nebude říkat Harry," otřásl se.

„Ale ode mě ti to nevadí, ne?" ujistil se Severus.

„Ne, ty jsi v pohodě. Ty jsi kamarád. S ním jsem se cítil, jako bych byl zase v kleci."

„Klec společenských norem a laskavostí?" zvedl Severus obočí.

„Jo, tak nějak," přitakal Harry. „Takže, kdo všechno mě hledá?"

„Zatím jen asi náš nový přítel z knihovny."

„Tak to už radši půjdeme, ne?"

„Jo, jdeme. Než zase zburcuješ celou kolej."

xXx

„Takže, celý týden proběhl překvapivě dobře. Vypadá to, že proti tobě učitelé nemají nic, co by nám mohlo škodit. McGonagalku jsi evidentně zaujal, stejně tak učitele obrany. Jen se pokus události na obraně udržet v klidu. Žádné velké strhávání bodů neproběhlo, žádné velké konflikty. Alespoň pokud víme. Stále ale buď ve střehu. Oceňujeme, že ses naučil se neztrácet. Orientuješ se ve škole docela dobře. Vypadá to, že bys už od pondělí mohl chodit sám. Pokud si na to teda troufáš. To ranní běhání, i když to nechápu, je v pohodě. Jen měj pořád u sebe hůlku a neběhej do lesa. Je dobře, že stíháš chodit včas na ranní výuku, jinak by to nešlo.

Dnes odpoledne budeš mít schůzku s Katherine Hollandovou v modrém salonku. To je hned vedle naší studovny, tam to už znáš. Je v sedmáku, máte velmi podobné zaměření, formule, přeměňování, věštění z čísel, takže souhlasila, že tě bude doučovat. V čem přesně, to se dohodnete. Účtuje si většinou galeon za hodinu.

Zítra v devět je první schůzka kouzelnických trivií, kde se všichni dozví o našich tradicích, etiketě a právu. Všichni se musí účastnit, dokud nesloží test ze všech oblastí. Pokud si myslíš, že jsi připraven na test, řekni si komukoliv, kdo to učí."

Harry přikývl. „Dobře. Na jak dlouho to zítra bude?"

Montgomery se zamyslel. „Většinou to je až do oběda. Obvykle se končí ve dvanáct. Ještě nějaký dotaz?"

„Takže od jedné do deseti, jak si zatím vedu?"

Montgomery se usmál, ale vážně odpověděl: „Jsi slušná šestka. Ještě nejsi moc subtilní, ale rychle se učíš. Vidím to tak, že do Vánoc budeš možná i sedmička."

„Tak to díky," mrkl na něj Harry. „Budu se snažit tě nezklamat."

„Takže," nadechl se Montgomery a zkontroloval hodinky, „jestli nemáš ještě něco k probrání, navrhuji jít na snídani."

„Oukej," přikývl Harry a dopil poslední kapky kávy a položil šálek zpátky na podnos. Vstal a přehodil si brašnu přes rameno. „Jak to tady vlastně funguje s vlastními skřítky? Vím, že ty máš jednoho, pak ještě jedna holka z třeťáku a pak nějakej páťák."

Montgomery se s vlastní brašnou rozešel směrem k východu. „Pro vlastního skřítka potřebuješ povolení vedoucího koleje. To má v podstatě každý, kdo je v Křikově klubu," pokrčil rameny, „je to takový jeho bonus. Ale ne každý, kdo to povolení má, má k dispozici skřítka, někteří rodiče to považují za vymoženost. Ale já ti říkám, kafe po ránu není vymoženost, to je základní lidská potřeba."

„A když má někdo skřítka a není v klubu?" zeptal se Harry už tišeji, protože vyšli do veřejných prostor.

Zasmál se. „To nejde dohromady. Jestli máš osobního skřítka, máš i místo v klubu. Tečka."

„Chápu."

V Síni si sedli vedle Severuse, který zase četl nějakou knihu o lektvarech. Na Harryho dobré ráno jen zamručel a dál si nevšímal vidličky s napíchnutou klobáskou, kterou držel v ruce.

„Máš v plánu to jíst?" zeptal se ho Harry konverzačně, zatímco si nakládal vlastní snídani.

„Co?" zmateně vzhlédl od knihy. „Jo, jasně." Strčil si klobásku do úst a odložil knihu. „Jaký byl ranní běh?"

„Osvěžující. Venku trochu mrholí, ale v lese to bylo v pohodě." Do poloviny sklenice si nalil dýňový džus.

„V lese? Slyšel jsem dobře?" vložil se do toho Montgomery.

Harry zavrtěl hlavou. „Neboj, je to hned u jezera, na samém kraji. Jen jsem využil přírodního deštníku."

Montgomery si ho změřil. „Tak dobře. Jen si dávej pozor."

„Neboj, mě jen tak něco neskolí," usmál se na něj Harry.

„Ty skolíš nás všechny," ucedil mezi zuby Severus.

Harry se na něj otočil. „Co si říkal?"

„Ale nic," usmál se na něj. „Jaká byla ranní káva?"

„Vzpružující. A velmi... produktivní?"

„Přínosná," opravil ho Montgomery, „To spíš. Severusi, jen abych měl přehled, stále doučuješ lektvary?" Ozvalo se šustění křídel a do Síně vlétly sovy. Několik studentů hlasitě zaprotestovalo, když se na ně sneslo pár kapek vody.

„Jasně," přitakal Severus a přesunul knihu z dosahu mokrých sov na svůj klín. „Víš o někom, kdo by měl zájem?"

Jedna strakatá sova přistála před Montgomerym, který ji pohladil po hlavě a vzal si od ní psaní. „Možná by pár prvňáků uvítalo úvod."

Další šedivá před Severusem, který jí vhodil do váčku peníze za vydání lektvarového časopisu, zatímco odpovídal něco Montgomerymu, a jedna drobná zastavila před Harrym. Zaraženě si ji prohlížel. Nebyla to strýčkova sova, to věděl určitě, ani to nebyl Severusův Spooky, kterého vlastně už delší dobu neviděl. Natahovala k němu nohu, aby si vzal dopis, ale Harrymu se do toho moc nechtělo.

„Vydrž chvíli, jo?" řekl jí a vytáhl hůlku. Zkusil pár kouzel, co se v jednom období museli naučit všichni v Doupěti, aby se vyhnuli vtípkům dvojčat, a ani jedno z nich nic neodhalilo. Pokrčil rameny a sáhl pro dopis.

„Kdo ti píše?" zeptal se potichu Severus.

„Nevím." Držel obálku v ruce. Sovička, jakmile se zbavila pošty, uraženě odlétla. Písmo, kterým bylo napsané jeho jméno, mu přišlo povědomě známé.

Pane Ollivandere,

připojte se ke mně dnes v podvečer na čaj. Budeme diskutovat o detailech Vašeho individuálního plánu.

S pozdravem

Prof. Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, Nositel Merlinova řádu první třídy, Veliký čar, Nejvyšší divotvorce Starostolce, Nejhlavnější hlavoun Mezinárodního sdružení kouzelníků

Ředitel školy

„Ehm..." řekl inteligentně Severus, který mu nakukoval přes rameno. „Ten jeho podpis je skoro delší než celý dopis. Počkej," na chvíli se odmlčel. „Dvacet čtyři, dvacet pět. Je to tak. Jeho podpis je o šest slov delší než samotná zpráva! Jaký čaj si dáš?"

„Náprstníkový," zamručel Harry. „Dneska odpoledne nemůžu, mám doučování."

„Hele," sykl Severus, „nemyslím, že se z toho vyvlečeš. Nezní, že bys měl na vybranou."

„Co se děje?" zeptal se Montgomery s obavami.

„Brumbál se se mnou chce sejít," vysvětlil neochotně Harry.

Montgomery hvízdl. „No tak to potěš koště. Budu ti držet palce. A o doučování se neboj, řeknu jí, že se zpozdíš. Je ale možné, že i tak ti to bude účtovat."

„Jo, to je v pohodě," kývl Harry. „Seve, můžu si půjčit Spookyho? Rád bych napsal strýčkovi."

Severus přikývl. „Jasně, ale jestli chceš, aby to stihl do Londýna a zpět ještě před tímhle," kývl směrem k dopisu, „tak to tě asi budu muset zklamat. „Spooky je fajn, ale není to maratonec."

„Dobře. A napadá tě způsob, jak to stihnout?"

„Nejrychlejší metody jsou samozřejmě letax, patronus a skřítek," vložil se jim do toho Montgomery, „ale tady je to všechno omezené. A než se zeptáš, ne, nepůjčím ti svého."

„To nevadí, díky za nápad. Já už něco vymyslím." S tím vstal a dopis nacpal do brašny.

„Kam jdeš? Ještě nemáš dojedeno!" zeptal se ho Severus.

„Hele, musím běžet, uvidíme se na hodině. Zatím ahoj." Odolal nutkání si nacpat celý lívanec do pusy a rychle, přesto elegantně vyšel ze Síně. Díky sérii zkratek se dostal na ošetřovnu rychle. Ve dveřích se málem srazil s Remusem, který se na něj divně podíval a na jeho veselé pozdravení jen něco zamručel. Ještě nebyl úplněk, ale Harry by se nedivil, kdyby Poppy taky nutila Remuse do pravidelných prohlídek.

Madame Pomfreyová stála u jednoho lehátka a zrovna rovnala povlečení. „Harry! Co vás ke mně přivádí?"

„Potřebuji pomoc," šel přímo k jádru pudla.

„Co se zase stalo? Pojďte si sem sednout, hned vás prohlédnu."

„Ne, já jsem v pořádku, jen se vás potřebuji na něco zeptat."

„Tak dobře. Co kdybyste si tady sedl, já vás prohlédnu a vy se mě zeptáte, na co potřebujete?"

Harry si rychle sedl a madame Pomfreyová okamžitě začala kouzlit.

„Ředitel se mnou chce odpoledne čajovat a mluvit," řekl spěšně.

„Vážně? A o čem?"

„Prý individuální plán, ale v pozvání to znělo spíš jako rozkaz," připustil Harry a vytáhl dopis, aby si ho mohla přečíst. Ta text přeletěla pohledem a oboří se jí zamračeně spojilo.

„A co se vám na tom nelíbí?"

Zatnul pěsti a polkl. „Byl bych raději, kdyby tam někdo byl se mnou. Třeba strýček. Nebo vy. Nechci s ním být o samotě," připustil neochotně. Kechnerbergovi se to bude líbit.

Jeden z diagramů začal blikat. Lékouzelnice na něj sotva mrkla a hned vykouzlila další. „Předpokládám, že požádat pana Snapea, to jste už zvážil?"

Harry zavrtěl hlavou a sklopil zrak. „Ten nic nezmůže. Když se Brumbál rozhodne, jsme proti němu my dva krátcí."

„A vy máte pocit, že já nebo Garrick jsme na tom jinak?"

Nervózně přikývl. „Ano, když tam bude jeden z vás, bude to jiné."

„Dobře. Co kdybych zaletaxovala vašemu strýci? Jestli chcete, udělám to hned?"

„Vážně?" vzhlédl Harry. „To byste udělala?"

„Jistěže. Počkejte tady, hned budu zpět."

A než se Harry nadál, byla pryč ve své kanceláři. Vzápětí se objevil Bondy. „Snídaně," pronesl důležitě a postavil před Harryho jeho nedojedený talíř, misku ovoce a oříšků k tomu.

„Bondy, kontroluješ snad, co jím, každé jídlo?"

Bondy si ho přeměřil. „Ptal by se pan Herold Bondyho, kdyby to nebylo potřeba? Byl by tu Bondy, kdyby to nebylo potřeba?"

„Touché," odvětil s úsměvem Harry a vzal si jahodu a hned na to lívanec.

Madame Pomfreyová přišla, když už byl talíř snědený a miska poloprázdná. „Takže, mluvila jsem s vaším strýcem. Zdá se být rozmrzelý, že ho Brumbál o vaší schůzce neinformoval, a rozhodl se na odpoledne zavřít, aby mohl na schůzku přijít. Prosí vás, abyste byl za deset minut pět odpoledne u hlavní brány, odkud půjdete rovnou k řediteli. Vzhledem k tomu, že není specifikovaný čas, rozhodli jsme se to považovat za čaj o páté."

Harry úplně cítil, jak z něj padají obavy a usmál se. Najednou mohl lépe dýchat. „Děkuju mockrát! Nevím, jak se vám odvděčit."

„Mně bude stačit, když budete jíst pravidelně a nebudete vynechávat snídani, co vy na to?" pobaveně zvedla obočí.

„Dobře," přikývl vážně Harry. „Musím už běžet na hodinu, ale děkuju!"

„Mějte už jen dobrý den," popřála mu.

Díky množství zkratek a nábližek dosedl na židli těsně předtím, než přišel Kratiknot. Ten vystoupal po schůdkách z knih na stoličku z knih. Tedy, vypadalo to jako knihy, i když se jednalo jen o iluzi. Hermiona o tom kouzle básnila celý týden, když se dozvěděla, že je možné mít všechen nábytek, co vypadá jako z knih, aniž by jediná z knih přišla k úhoně.

Severus zvedl obočí a Harry krátce přikývl a usmál se. Vytáhl z brašny pergamen a brk a zaposlouchal se do začátku Kratiknotova výkladu. Byl rád, že ta strýčkova hypnóza tak dobře fungovala. Normálně by celou dobu nemohl myslet na nic jiného než na blížící se schůzku s Brumbálem a co se tam bude dít, rozhodně by nebyl schopen poslouchat o křivce závislosti hustoty na trhnutí hůlkou při kouzlech formulí třetí úrovně. Prostě fyzika. Od kuliček vznášejících se v různé výšce ve vodě z třetí třídy po vytváření vznášejících se věcí ve vzduchu, co se zvládnou i třpytit, když bude chtít. Jen správně trhnout hůlkou a nepřehnat to.

Byli ve velké třídě, všechny koleje dohromady. Přestože se na formule hlásila většina lidí, všichni se do třídy vešli. Praktické procvičování v druhé půlce bylo vždycky trochu matoucí, Kratiknot to ale měl pod kontrolou. Když dostali za úkol zavěsit do stejné výšky kostky z různých materiálů, Harry nebyl sice nejlepší, ale podařilo se mu tři z pěti docela vyrovnat.

Po hodině ve třídě zůstal na další výuku se sedmáky, zatímco šel Severus vytěžit ze svého studijního volna něco produktivního. Harry mu ani nezáviděl. Místo toho si vytáhl deník, nalistoval stranu, na které byla napsaná velká trojka a datum z pondělí. V jednom ze tří sloupců už bylo napsané S. a M. mi pomohli dodělat úkol na přeměňování, když jsem už musel jít jinam. Vedle toho byl otazník s poznámkou možná kvůli získání závazku a protislužby. Chvíli přemýšlel, pak zavrtěl hlavou a tužkou připsal P.P. kontaktovala strýce kvůli schůzce s ředitelem. Ať přemýšlel, jak přemýšlel, nepřišel na nic, co by tím získala. Ona byla skutečně dobrým člověkem. Neměl ponětí, co napsat u toho, co se mu povedlo nebo co pro někoho udělal. Věděl, že to může být i za léto, ale on nikomu nepomohl.

Ta další hodina tak dobrá nebyla. I když si přečetl učebnici dopředu, stěží se chytal a kouzlo bylo katastrofální. Jedna zmijozelka ho obzvlášť pozorně pozorovala a on potlačil chuť ošít se. Otáčel si s bronzovým prstenem na prostředníku a přemýšlel. Radši si znovu přečetl pasáž v učebnici i zápis z hodiny a pak to zkusil znovu, tentokrát s malou úpravou pozice malíčku a s ráznějším klepnutím hůlkou v závěru podle tabulky číslo tři. Tentokrát se ze špičky jeho hůlky odtrhla velká žlutá bublina, která začala kolem Harryho kroužit. Povzdechl si. Co udělal špatně tentokrát? Kolem ostatních se už vznášela spousta perfektně duhových bublin.

„Pane Ollivandere, téměř dobře," pochválil ho Kratiknot procházející mezi žáky. „Nezapomeňte, že pokud chcete, aby došlo k pohybu po směru hodinových ručiček, musíte začít s křížem vpravo dole. A doporučuji zkusit jinou rychlost horního oblouku."

Harry vděčně přikývl a pokračoval dál. Za chvíli kolem něj už kroužilo bublin několik. Různé směry, po diagonálách, některé pomaleji jiné rychleji, všechny měly jinou barvu než tu správně mýdlovou. A žádná z nich nelítala ve spirále od hlavy k nohám a zase nahoru. Zhluboka se nadechl, když mu těsně před obličejem zase prosvištěla šedá bublinka. Byla malá, ale dotěrná. Dokonce kvůli ní i pokazil jeden slibný pokus – výsledkem byla bublina smutně se válející na zemi. Když mu zase proletěla těsně nad nosem, nevydržel to a chňapl po ní. V zavřené pěsti mu teple pulzovala.

Cítil, jak se magie uvnitř zmateně převaluje. Hůlkou na ni ukázal a zopakoval kouzlo, tentokrát se ale soustředil, aby tu magii uvnitř usměrnil, dal jí řád. Bublina se otřásla a začala měnit barvu. Pustil ji a ona mnohem pomaleji začala kroužit kolem něj. Byla mýdlová. Kroužila kolem Harryho a on se věnoval dalším pokusům. Za chvíli mu ale došlo, že mu ta mýdlová bublina lítá kolem kolen.

Zarazil se a zrušil všechny ostatní bubliny. Pozoroval pomalou bublinu a došlo mu, že tentokrát to dokázal. Lítala pomalu, ale spirálovitě. Jemně ji chytil a prozkoumal magii v ní. Měl pocit, jako by měla moc bariér, které jen zpomalují její tok. Soustředil se a zakouzlil to kouzlo znovu. Tentokrát se bariéry odstranily a zůstal jen magický koridor. Pustil bublinu a ona krásně kroužila, jak má.

Zavřel oči a přemýšlel nad tím, jaký z ní měl pocit, pak vykouzlil ještě jednu bublinu, s tím pocitem v mysli. Když otevřel oči, druhá, větší, ale jinak identická bublina kroužila kolem něj. Zkusil to ještě jednou a pak ještě jednou. Všechny bubliny byly stejné. Vytvořily řetěz, který kolem Harryho kroužil.

„Výborně, pane Ollivandere, pět bodů Zmijozelu," pochválil ho tiše Kratiknot. „A teď v druhém směru."

Harry se usmál a rozhlédl se kolem. Někteří měli kolem sebe už dvě řady bublin, jiní pracovali na své první. Nebyl nejpomalejší, a to bylo velkou úlevou.

Zbytek hodin proběhl překvapivě rychle. Ve všech hodinách se zvládl soustředit, oběd byl dobrý. Ale když škola skončila a on čekal ve společenské místnosti, než bude třičtvrtě na pět, čas se příšerně táhl. Odolal pokušení drnčet nohou a místo toho se přinutil relaxovaně sedět s knihou v klíně. Tohle bylo jako čekání na popravu. Když mu zbývala už jen půlhodina, vzdal to a šel do studovny. Před dveřmi do dívčího salonku se málem srazil s mladší holkou s kupou knížek a košíkem šití v náručí.

„Omlouvám se," automaticky se uklonil a ustoupil jí z cesty.

„Nic se nestalo," pípla tiše a trochu se na něj usmála. Plaše uhnula stranou hnědýma očima bez líčidel a uvolněný kudrnatý pramen vlasů jí spadl do obličeje, když sklonila hlavu a pokračovala v cestě.

Harry ztuhl. To nemohla být ona, nebo jo? Šla lehce, drdol jí poskakoval a ve světle modrém domácím hábitu černovláska vypadala... šťastná a spokojená.

„Tss, na tu pozor," ozvalo se vedle něho.

Harry se otočil na Crowdyho a usmál se na půl koutku. „Nevím, o čem to mluvíš."

Crowdy se ležérně opřel o stěnu. „Není špatná, ale pokud vím, tak je její snoubenec poněkud..." udělal dramatickou pauzu, „ochranářský. A popravdě," nakrčil obočí a změřil si Harryho, „není na tebe moc mladá? Je to sice kus, ale je jí kolik? Dvanáct? Třináct? Hele, proti gustu... ale od malé Blackové radši ruce pryč. Co je v domě není pro mě, jasný?"

Přikývl. „Jasný, ale spíš jsem si říkal, že jsem doma zapomněl nový hábit. Měl podšívku stejné barvy," vybruslil z toho.

„Tak dobrá. Já jen aby." S tím se otočil a zamířil pryč.

Harrymu se najednou už do studovny nechtělo. Zkontroloval čas a zaúpěl. Ještě měl pořád spoustu času! No, podíval se na svou školní uniformu, tak se aspoň může zkulturnit.

Přešel do pokoje a chvíli se probíral ramínky ve skříni. Něco ne školního. Určitě formálního, ale zase ne moc. Co mu bude slušet, podtrhne mu šedé oči... možná nějaká dobrá výšivka? Co takhle něco zeleného? Je přeci zmijozel. Vzal tmavě zelený hábit se zlatou nití a pověsil ho na dveře skříně. Ale zase... tenhle tmavě červený taky nevypadá špatně. A mohl by tím Brumbála trochu zaskočit. Kdyby změnil barvu knoflíků... Ale to by vypadalo, že se snaží moc. Šedá by byla dobře neutrální. Je to taková nenápadná, nijaká barva. Na druhou stranu, na tmavě modrý hábit, mu taky nikdo nic neřekne.

Povzdechl si a zaúpěl. Proč to nemůže být jednoduché?