„Pane Ollivandere, je mi ctí od vás přijmout pozvání," pozdravila Garricka mladá žena čekající v obchodě.

Garrick si ji pozorně prohlédl. Specificky propletené prsty svěšených paží před tělem s odhalenými dlaněmi a zápěstími podle správných mravů. Líbila se mu. Je hezké vidět někoho tak mladého jako ona, kdo stále ctí etiketu.

Usmál se na ni a pomalu mělce přikývl. „To mě je ctí, že jste tak rychle zareagovala na můj dopis."

Pozoroval, jak zrozpačitěla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Prosím, omluvte mou uspěchanost. Vím, že není zvykem posílat odpověď po skřítkovi, ale..."

„Ne, ne, ne, to je naprosto v pořádku," uklidnil ji a přiložil si pravou ruku na srdce. „Nemůžeme dovolit zvykům, aby zpomalovaly naše jednání, obzvláště, když se jedná o tak delikátní věc."

Ulehčeně si oddechla. „Děkuji, že mě chápete." Skousla si ret. „Pokud mi dovolíte otázku, jak se s chlapcem znáte?"

„Všechno vám to vysvětlím v salónu u čaje, souhlasíte?" nabídl jí rámě, jež způsobně přijala, a pevným krokem ji vedl svým obchodem. Pozoroval ji, jak si široce otevřenýma očima prohlíží vysoké police plné různorodých krabic. Potutelně se usmál.

Vyšli po schodech nahoru a v momentě, kdy vstoupili, se v salónu rozsvítily lampy. Za okny se už smrákalo a Garrick se opět podivil její rychlé reakci na dopis, co jí zaslal. Nebylo to ani pět hodin, co se konečně dozvěděl její jméno, a teď už seděla v tmavě modrém čalouněném křesle před ním. Hrála si s drobným prstenem na ještě drobnějším prstu. Všiml si, že při sedání si naučenými pohyby naaranžovala hábit kolem nohou a stočila kolena do strany. Prohlížel si ji jako každého svého zákazníka a ona stočila pohled na připravenou čajovou soupravu na stolku mezi nimi.

Vzal konvici do ruky. „Sladíte?"

Mírně přikývla a pousmála se. „Ano, jednu hrudku prosím. A kapku smetany."

Garrick jí kleštičkami vhodil do šálku jednu sklovitou hrudku cukru a sobě rovnou tři. Pak nalil do šálku zlatavě hnědou tekutinu, a nakonec do jejího přidal smetanu. Když pokládal podšálek na stůl, lžička jemně cinkla.

„Dnes bylo vskutku vydařené počasí," pronesla lehkým tónem.

Garrick se kousl do špičky jazyka, aby odolal pousmání. „To vskutku bylo. A jak se vám cestovalo?"

„Ále," povzdechla si a zastrčila si vlasy za ucho. „Dnes je zřejmě vysoká magická zátěž, přemístění nebylo tak příjemné jako obvykle."

„Ó jistě, někteří mí zákazníci se nechali slyšet, že je magická atmosféra poslední dobou velmi neklidná. Ovšem, že by to označili za ne tak příjemnou jako obvykle se říci nedá," odpověděl vážně a pokýval hlavou.

Zvedla přemýšlivě obočí a našpulila rty. „Pokud není jejich magie dostatečně trénovaná, je možné, že to snášeli o něco hůře."

„Což by ovšem neslyšeli rádi."

„O tom nepochybuji."

Na chvíli se odmlčeli a věnovali se čaji. Pak Garrick odložil šálek a tleskl, až žena naproti němu nadskočila. „Výborně. Nyní, když máme zdvořilostní formality za sebou, co kdybychom se zaměřili na skutečný důvod, proč jsme tu?"

Poppy Pomfreyová si s úlevou oddychla. „Nemůžu s Vámi více než souhlasit. A pokud můžu," zkontrolovala jeho pohled, „Odkud jste se o mě dozvěděl a jak znáte Harryho?"

„Od Harryho samozřejmě." A pousmál se, když viděl její šokovanou reakci.

„Od Harryho? A jste si jist, že od toho samého Harryho? Nebo myslíte nějakého jiného, který vám řekne pravdu jen pod hrozbou důkladnější léčby?"

Tlumeně se zasmál. „Ano, ano. Od toho samého Harry. Vidím, že ho znáte skutečně dobře." Napil se čaje a na moment si vychutnal jeho zemitou chuť i vůni a pokračoval. „A abych Vás uklidnil, omylem mu to vyklouzlo, když jsem mu spílal. Zamumlal něco o tom, že jsem úplně jako vy."

Začervenala se a sklopila pohled ke stříbrně malovanému šálku s ornamenty. „Je dobrá zpráva, že se přestal hlídat. I když jen na okamžik."

„Taky jste si toho všimla? Že dává pozor na každé slovo, co řekne? Jakoby -"

„Měl strach, že řekne víc, než by měl. Ano," potvrdila.

Na chvíli bylo slyšet jen občasné cinknutí lžičky o porcelán, jak zamyšleně míchala čaj.

„Zlepšuje se," řekl tiše Garrick do ticha.

Kývla. „Ano, ale pomalu. Fyzická aktivita mu pomáhá. Jakoby v ní a v manuální práci nacházel úlevu. A jsou momenty, kdy se chová skoro jako kterýkoliv jiný chlapec."

„Občas, když se zapomene a zmíní se o přátelích nebo košťatech." Smutně se pousmál.

„Skutečně?" Zvedla překvapeně obočí. „Ale to je skvělá zpráva!" Její obličej se rozzářil upřímným úsměvem.

„Potom ovšem stráví několik dalších minut v naprostém tichu, aniž by na cokoliv reagoval a když se vrátí zpět, vypadá to, jako by tu radost někam zavřel hluboko v sobě."

Úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil. „Toho jsem se bála. Snažím se mu pomáhat, ale v tak rozsáhlých psychických traumatech se nevyznám." vysvětlovala. „Sjednala jsem mu schůzky s jedním odborníkem, ale -"

„Kdo ví, jak se to vyvine," dořekl za ni Garrick a ona zničeně přikývla. „A jak se vůbec ocitl ve vaší péči? Harry mi toho moc neřekl, jen že jste se rozhodla, že ho opravíte a že jeho názor neberete v potaz."

Začala si hrát se zlatou náušnicí. „Jeho přítel mě kontaktoval, že potřebuje moji okamžitou pomoc. Přemístila jsem se k němu domů a čekala nějakou zlomeninu z pádu ze schodů nebo něco podobného, ale místo toho tam ležel v posteli Harry. Kdybyste to viděl," zašeptala a její oči zeskelnatěly. „Nevěřila jsem, že by někdo, kdo je naživu, mohl vypadat takhle." Když zvedala šálek k ústům, lehounce se jí třásla ruka.

„Tak zlé to bylo?" zeptal se jí Garrick tiše. Měl svou představu, ale slyšet to z úst lékouzelníka bylo něco jiného.

„Ano." Přikývla. „Popravdě měl být tou dobou už mrtvý. Všechny diagramy tomu odpovídaly. Byl mu sice podán ještě před mým příchodem extrémně silný doplňovač magie, díky tomu vydržel do mého příjezdu, ale jeho orgány hromadně kolabovaly. Neměl být vůbec na živu. Ani minutu."

„To je náš Harry," řekl tiše a polkl hořkost v krku. „Vždycky překvapí."

„To ano. A víte, co mi ten holomek řekl, když se probudil? Že je v pořádku a nic mu není!"

Garrick se suše zasmál. „To si dovedu živě představit."

„Přidejte k tomu to, že zatímco mě přesvědčoval, málem si vykašlal plíce. A stále si trval na svém."

Dlouze se na ni podíval. Zrychleně dýchala a tváře měla rudé. „Děkuju, že jste se o něj tak dobře postarala, opravdu si toho vážím."

Upřeně se mu podívala do očí. „Ještě nikdy jsem se nebála o pacienta tak moc." Roztřeseně se nadechla. „Jistě, během mé praxe se stalo, že někteří pacienti nepřežili, ale tohle bylo jiné."

Zvedl koutky nahoru v chápavém úsměvu. Hned ten první den, kdy chlapec vstoupil do krámku, cítil něco ochranitelského svírající mu srdce. Dřív měl ten pocit jen dvakrát, když držel své děti poprvé v náručí. Zaujalo ho to už tehdy a zeptal se na to porodní babice. Označila to za nárok. Něco běžného u každého otce.

„Proč jste tomu nezabránili?"

Překvapeně vzhlédl. „Nezabránili čemu?"

Rozčileně si utřela slzu tekoucí jí po tváři. „Proč jste ho neochránili? Proč o tom nikdo nevěděl? Zkoušela jsem prohledávat záznamy a nikde nic o zmizelém chlapci jeho věku nebylo. Takže jste ho nehledali? Nebo jste věděli, že se to děje?"

„Promiňte?"

„Předtím jsem si to neuvědomovala. On je evidentně Ollivander, máte ty oči, celá rodina je má. To ví každý."

Zvedl obraně ruce. „Ne, ne, prosím, to je úplně jinak!" Přiložil si ruku na srdce. „Přísahám při svém životě, že jsem Harryho poprvé viděl v momentě, kdy si přišel pro hůlku toto léto. Nikdy bych mu vědomě neublížil. Ani bych nečinně nepřihlížel jeho utrpení!"

„Ctím Váš slib," řekla pevně s tvrdostí, jakou do té doby neslyšel. Obklopila ho magie. Hrozivě mu rytmicky hučela v uších a on ze zvědavosti podíval ollivanderovským pohledem. Zalapal po dechu. Fialové vlny magie se oplétaly kolem nich obou a s každým pulzem se utáhly blíž a blíž. Postupně měnily barvu z tmavě lilkové do stříbřitě fialkové. Jak jejich barvy světlaly, i zvuk se zjasňoval. Nakonec mu jemně hrál v uších, jako kdyby kapky rosy dopadaly na Jánské zvonky.

Poppy Pomfreyová zmateně zamrkala. „Cítil jste to?"

„Ano," vydechl Garrick a o něco se v křesle sesunul. „Řekl bych extrémně vysoká magická zátěž. Kouzelník nevidí spontánní projev divoké magie každý den."

„Spontánní projev divoké magie? Neměla by to být otázka dětí?"

„Ne nutně," zavrtěl Garrick hlavou. „Měla jste někdy pocit, že ten slib, co jste dala, byste opravdu měla splnit?"

„Ano, ale tak mě vychovali."

„Nejen to," vysvětloval a cítil, jak získává půdu pod nohama. „Magie se ráda svobodně projevuje kdykoliv může. My kouzelníci ji to občas pěkně překazíme svými pohyby hůlkou a přesnou melodií kouzel, a tak v momentě, kdy může, oplete se kolem něčeho, čemu dává člověk svou sílu, ducha, přesvědčení nebo lásku."

„A co nenávist?" skočila mu do řeči.

„Ano tu taky," přisvědčil. „Pokud má šanci, projeví se. A to se stalo právě teď. Vycítila šanci a rozhodla se otestovat mou přísahu. Byla to přísaha na život. K tomu je dnes magie o něco silnější a výsledek jste sama pocítila."

„Takže jste mluvil pravdu."

„Jistě že, jinak bychom tuto konverzaci nevedli."

Začala se zvedat z křesla. „Dlužím vám tedy omluvu."

„Prosím ne!" zarazil ji. „Jsem rád, že jste tak rychle zareagovala. Je mi sice líto, že vás něco takového napadlo, ale blaho Harryho je na prvním místě."

„Jste si jist?" zeptala se ho nejistě a lehce se zakývala.

„Ano," řekl pevně. „Prosím, neklekejte si. Řekli jsme přece, že ty formality necháme stranou."

Stále nejistě se narovnala v kolenou a uhladila si uvolněný pramen vlasů. Zase si sedla a uhladila si hábit.

„Takže jste Harryho do dnešního léta neznal?"

„Ne, a pokud vás to uklidní, je velmi vzdálený příbuzný. „Příčina jeho stavu je velmi komplikovaná a Harry mi toho mnoho neřekl, ale žádný člen z rodiny za to zodpovědný není."

„Myslím si ale, že bychom měli kontaktovat patřičné složky," namítla a Garrick viděl, jak se v ní perou dva názory.

„Tomu bych se raději vyhnul, způsobilo by to Harrymu příliš mnoho nepříjemností."

„Ale ti, co to provedli, musí pykat!" namítla nahněvaně.

„Naprosto souhlasím, ale to už je dávno pasé."

„Co tím myslíte?" zeptala se ho zmateně.

„Ti lidé, zodpovědní za jeho stav, nejsou problémem."

„Ale –"

„Doslova a do písmene. Nejsou."

Oči se jí rozšířily pochopením. „Přesto by se to nemělo tutlat. Měl by to vědět alespoň někdo! Třeba by mohl ředitel Brumbál – "

„Brumbál se o tom nesmí dozvědět ani slovo," zarazil ji Garrick tvrdě.

„To samé říkal i Harry," řekla po chvilce zaraženého ticha.

„Tak byste ho měla poslouchat. Má své důvody proč ho do toho nechce zatáhnout."

„Ano, byl velmi neoblomný, když se se mnou o tom bavil," připustila a upravila si levou náušnici.

Garrick si ji zvědavě přeměřil. „A co vám vlastně říkal?"

„No, nevím, jestli se mi to povede přesně říct..." znejistěla.

„Hm..." Zamyslel, se. „A byla byste ochotná tu vzpomínku sdílet? Harry mi nikdy přesně neřekl, co má s Brumbálem za problém."

Podívala se na něj zmateně. „Sdílet?"

„Ano," přikývl. „Sdílet. Mám tu malou myšlenkovou lampu. Ovšem, pokud nechcete, naprosto to chápu," ujistil ji. „Koneckonců, jde o vaše vzpomínky. A slibuji, že je nebudu veřejně sdílet ani šířit."

Kousla se do rtu. „Ještě nikdy jsem myšlenkovou lampu nepoužila. Ale pokud mi vysvětlíte, jak na to, ráda vám to ukážu."

„Výborně!" tleskl a promnul si ruce. „Počkejte chvíli tu, prosím, a já pro ni dojdu." Vstal a rychle odešel do své pracovny.

V pracovně plné katalogů, atlasů a map přešel k vysoké skříni s policemi. Klekl si a ve výši kolen zvolil po paměti na hladkém dřevě kombinaci skrytých run. Runy zazářily růžovým světlem a na boční stěně skříně zazářil stejně růžový čtverec. Garrick spěšně vstal a do prostoru ohraničeného světlem strčil ruku. Nahmatal zvláštní zařízení vyrobené z šedého kamene a křišťálového skla. Opatrně ho uchopil do ruky a vydal se zpět.

V salónu se Poppy Pomfreyová dívala z okna na noční Příčnou ulici. Garrick se při pohledu na její profil ozářený měsícem pousmál. Mládí. Tak krásné, a tak zavádějící. Kolik jí tak může být? Nehádal by víc než dvacet pět. Třicet maximálně. A přitom měla v sobě jakousi tvrdost a přímost, kterou většina kouzelníků získá až věkem a zkušenostmi.

Uslyšela ho vejít a usmála se na něj. „Je zvláštní vidět to v noci."

„To ano," připustil a položil myšlenkovou lampu na stolek. „V noci to tu žije, lidé chodí na večeře, do podniků, na schůzky. Nedávno otevřeli nové místo – Smutná dryáda. Mají tam příjemnou atmosféru, hraje živá hudba, dá se tam tancovat nebo skvěle konverzovat. A jejich kuchař dělá nejlepší Durijský steak, co jsem kdy měl." Vyprávěl, zatímco instaloval zařízení.

„Skutečně? Tak to tam budu muset vzít někdy manžela." Usmála se na něj a přešla ke stolu, kde si zkoumavě prohlížela mechanismus. „Je to snad luce riflessa?"

„Ano, ano," pokýval hlavou a upevnil svíčku do kamenného stojánku. Opatrně přiklopil stříbrné zrcadlo tak, aby mezi ním a křišťálovými deskami stála svíce. „Získal jsem ji od svého mistra Carveriho. Byl to dar." Pousmál se při vzpomínce na přísného starého muže.

„Když jste říkal myšlenkovou lampu, nečekala jsem toto..." poklepala si prsty po rtech a naklonila se ještě blíž, aby se podívala skrz průsvitný kámen. Když mrkla, destička se zatřpytila. „Jak jste sehnal všechna povolení na to, mít to v Británii?"

Pokrčil rameny. „Výrobci hůlek to mají občas o něco snazší. A popravdě, většinu z nich zařídil mistr."

„Ach tak. Co mám dělat?" zeptala se a dál mrkala do křišťálu.

Garrick jí opatrně podal tenkou a drobnou křišťálovou tyčinku s vyrytými runami. „Spojte s ní třetí oko a spodní ret. Zavřete oči a koncentrujte se na situaci, kterou chcete sdílet. Až ji budete mít, pomalu vydechněte všechen vzduch, co můžete. Celou dobu se soustřeďte na místo, kde se stýká vaše třetí oko s hůlkou."

Poppy Pomfreyová opatrně hůlčičku přiložila k obličeji dle instrukcí a usilovně se soustředila.

„Nekrčte to čelo, nebo poškodíte obraz."

Přikývla a přinutila se uvolnit kůži.

„Povolte ta ústa, jde o sdílení, ne o udržování informací uvnitř."

Zhluboka se nadechla a začala znovu.

Křišťál se zamlžil chladem a její dech se změnil v obláček páry. Když začal modře zářit a její kůže trochu zčervenala, opatrně si ho od ní vzal.

Otevřela oči zrovna včas, aby viděla, jak tyčinku zasouvá do neznatelného otvoru v desce. Jakmile byla tyčinka plně zasunutá, celý křišťál se rozzářil mléčným světlem. Pozorně si prohlédl mléčné vzorce a pak zapálil svíčku. Mávnutím hůlky zhasl všechna zbylá světla a promítání začalo.

Na protější stěně se objevil obraz chlapce sedícího na posteli zírající přímo do salónu krví podlitýma očima a s propadlými tvářemi. Vypadal jen jako lebka potažená kůží.

Jako by odnikud se ozval její hlas: „Přesto, jsou lidé, které vám mohou pomoci mnohem více než já nebo mladý pan Snape. Znám jednoho chlapce v podobné situaci a profesor Brumbál mu -"

„Brumbál se o mně nesmí dozvědět ani slovo," přerušil ji Harry rázně a tvrdě se na ni podíval.

„Ale proč ne? Jsem si jistá, že..." slyšela svůj zmatený hlas.

„Má situace je příliš... delikátní na to, aby se ji Brumbál nepokusil využít," řekl Harry rozvážně.

„Myslím, že by neohrozil -"

„Blaho jednoho ve prospěch většího dobra?" díval se na ni tvrdě. „Podívejte, řeknu vám cokoliv o svých zraněních, poslechnu a udělám do slova a do písmene přesně to, co mi řeknete. Ale prosím," zdůraznil, „Neříkejte o mně nikomu. Je to strašně důležité," naléhal přiškrceně.

„A ta monstra, co vám tohle udělala?" zeptala se ho a madame Pomfreyová ve vzpomínce na moment zavřela oči. Celý obraz zmizel a pak se hned zase objevil. „Necháte je jen tak být, bez trestu, bez spravedlnosti?"

Harry sevřel čelisti a sklouzl pohledem na stranu. „Nejsou rizikem. To, co se stalo, se nedá vrátit, ale nemá smysl kvůli tomu dělat tyátr."

„Tyátr? Málem jste zemřel! To není nic nad čím se dá mávnout hůlkou!" rozohnila se až se celý obraz zatřásl.

„A tak to taky mělo být," řekl tvrdě. Podíval se na ni a ona i teď před tíhou jeho pohledu ucouvla. „Měl jsem zemřít. Snape mě nešťastnou náhodou zachránil a teď se musí vypořádat s následky." O trochu vlídněji dodal. „Sama jste si všimla, že má předešlá léčba byla spíše záplatová než cokoli jiného. Nikdo nepředpokládal, že budu žít tak dlouho, aby trvalé následky něco znamenaly." Smutně se pousmál a obraz se rozmazal, jak jí kdysi zvlhly oči. „Dokázala jste zázrak už jenom proto, že jsem přežil noc. Neměl jsem přežít bez podpůrných kouzel ani dvě hodiny."

„Za to byste měl poděkovat Severusovi," dostala ze sebe přiškrceně. „Jeho povzbuzující lektvar vás zachránil před vyhořením. Vaše magie by vás mohla doslova strávit zaživa, aby se mohla posílit. Bylo to od něj velmi nezodpovědné, ale naštěstí to dopadlo dobře. Ovšem, tu příšernou bolest hlavy jste měl právě proto," vysvětlila a čím více mluvila o svém, tím klidněji zněla.

„Vážně?" podivil se Harry a obraz se rozkýval nahoru a dolu, jak i Poppy v minulosti kývala.

„Ano. A proto byste měl zvážit nebezpečí, které mu hrozí. Ti lidé, by se mu mohli pokusit pomstít, jestliže zjistí, že vás zachránil. Nejsem hloupá, je zřejmé, že jim na vás až moc záleželo." Zněla sebejistě, ale celá vzpomínka byla zvláštně rozmazaná.

„Vážně mu nic nehrozí." Snažil se ji uklidnit. „Zachránil mě díky nehodě. Doslova mě přenesl sem pomocí kouzla, které se mu nějak nepodařilo. Nikdo neví, že mi pomohl a ani nemá, jak to zjistit. A ti lidé..." suchý kašel s ním otřásal. „Ti lidé nemají prostředky, jak se ke mně dostat nebo mě nalézt. Momentálně od nich nikomu nic nehrozí."

„Chcete říct, že jsou neškodní?" zeptala se nevěřícně.

„Jsou... neutralizovaní. Díky Snapeově kouzlu jsou neutralizovaní a nemohou dělat vůbec nic." Poškrábal se na lokti.

„A profesor Brumbál se o tom nesmí dozvědět proč?"

„Začal by se v tom šťourat jako ve vosím hnízdě – a víte, jak to dopadá. Lechtal by spícího draka."

Obraz se o trochu pohnul, jak Poppy změnila těžiště, když si dávala ruce v bok. „Jak je možné, že znáte profesora Brumbála tak dobře?"

„Jeden rodinný přítel o řediteli velmi často mluvil. V dobrém," ujistil ji, „ale řekl bych, že upřímně. Bohužel už není... stejně jako ostatní... víte, moje rodina... nemám kam jít..." řekl zlomeně a schoval si tvář do dlaní. Začal zrychleně, přerývavě dýchat a občas potřásl rameny.

Na stěně se Harry zvětšoval. „Dobrá, pomohu vám." pronesla tiše a položila mu ruku na rameno, která se v projekci objevila taky. Harry sebou prudce trhl a ona ruku stáhla, jako by ho spálila. „Odpusť," zašeptala tiše.

Scéna před nimi se rozmazala, jak se Poppy v minulosti začala otáčet. Viděli její boty, jak jdou a zastavily se u židle s taškou. Začala se v ní probírat knihami, různými pouzdry na lektvary a mastmi a vzpomínka pomalu vymizela.

Garrick stále zíral na prázdnou stěnu. Bolelo ho vidět Harryho takhle. Před ním se vždycky snažil tvářit, že je všechno v pořádku, že všechno zvládá. A i když se čas od času zmínil o něčem, co se mu stalo, rychle změnil téma. A dál předstíral klid. Garrickovi to rvalo srdce. Vidět ho, jak se trápí. A to, že mu nemohl pomoc, to bylo děsné.

„Děkuji, že jste se se mnou o to podělila," řekl madame Pomfreyové tiše.

Ztěžka vydechla a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Nemáte zač, bylo zajímavé to vidět znovu."

„To ano," přitakal a povzdechl si.

„Co si o tom myslíte?"

„Já nevím. Chtěl jsem ho nechat u sebe v dílně, zaměstnat ho, přivést na jiné myšlenky... Dokonce jsem se ho na to i zeptal a vypadal nadšeně. Ale," nadechl se a zavrtěl hlavou, „opravdu nevím."

„Vím, jak to myslíte," přitakala a protočila si prstýnek. „Měl by mít normální prostředí, šanci chovat se jako normální kluk."

„On není normální." Nemohl uvěřit, jak jeho hlas zní dutě.

Přikývla a pokračovala, jako by ji nepřerušil. „To máte pravdu. Ale věřím, že trocha normality mu pomůže se... vyrovnat alespoň s částí toho, co se mu stalo. Myslím, že potřebuje rutinu, hodně práce, nové stimulace, konfrontaci s lidmi svého věku. Řešit problémy lidí svého věku. Pan Kechnerberg, jeho terapeut, s tím souhlasí také." Vypočítávala vše, na co si vzpomněla.

„Jak to ale chcete zařídit? Problémy jeho vrstevníků ho vůbec nezajímají. A já se mu nedivím. A jak dlouho má Harry terapeuta?"

„Moc dlouho ne. Zdála se mi to jako správná věc. V jeho situaci... Nicméně, pan Kechnerberg je skutečným znalcem své oblasti a důvěryhodný k tomu. A co se týče problémů lidí jeho věku... Možná, že ho nezajímají, ale i kdyby jen na jediný okamžik dne začal řešit, kdo co provedl a kdo komu co řekl... Bylo by to zdravější než chodit od jednoho konce místnosti k druhému a stále myslet ve stejných drahách."

„Kam tím míříte?"

„Odmítl sice Brumbála požádat o pomoc, ale mohli bychom ho obejít. Nic mu neříkat."

„Chcete říct, že –"

„Ano," přikývla a pousmála se. „Myslím, že by měl začít chodit do školy."

Garrick nad tím chvíli přemýšlel. Harrymu se to nebude líbit. Vůbec se mu to nebude líbit. Zadržel dech a cítil, jak se mu rozšiřují koutky úst.

„Takže," podíval se na mladou ženu, „jak to zařídíme?"

xXx

„Tomu neuvěříš!"

Foxy zvedla hlavu a usmála se na něj. „Ahoj i tobě. Co se stalo?"

Harry doběhl až k ní a mezi hlubokými nádechy ze sebe vyrazil: „Chce mě poslat do školy!"

„Cože? Ale vždyť jsi říkal, že budeš u strýce v obchodě." Zvedla Foxy tázavě obočí a sundala tašku, ve které byl vidět květovaný ručník, z lavičky na zem.

„Jo, tak to mělo bejt původně." Vydechl Harry, zatímco si proklepával nohy. „Ale pak mu něco přeletělo přes nos a změnil názor."

„Jak to?"

„Nevím," zavrtěl hlavou. „Ale vůbec se mi to nelíbí. Do žádné školy nechci. Už jsem si jich užil dost!"

„To chápu, no. Mně se tam taky kdovíjak nechce."

„Jakto? Ještě před týdnem ses nemohla dočkat." Chytil se za nárt a přitáhl si nohu k zadku. Příjemně to pnulo, i když koleno se pořád ozývalo.

„Jo to sice jo, ale to jsem se sama sebe neptala, jestli je můj kluk opravdu můj kluk, bejvalej nebo skoro bejvalej," řekla zamračeně a namotávala si vyšisovaný pramen od sluníčka na prst.

„Jen počkej, třeba se to ještě nějak vyvrbí." Uklidňoval jí Harry spěšně a snažil se nevnímat hořkou úzkost na jazyku.

„Asi máš recht." Vzdychla a obrátila svou pozornost zpátky na něj. „Jak to vlastně vysvětlil?"

„Že si jeho přítel prochází náročným obdobím, a tak mu chce pomoct? Aspoň tos' říkala předtím."

„Co?" podívala se na něj zmateně. „Ale vůbec, ty dva nech teď stranou. Myslela jsem tvýho strejdu."

„Ou, jasně." Poškrábal se na hlavě a pak přitáhl druhé koleno k hrudi. „Říkal, že bude prý lepší, když jako výrobce hů- ehm" zakašlal, „hodinek budu mít i vzdělání. Prý pak bude lehčí dělat různé výpočty, znát ty správné materiály a i ostatní výrobci budou ochotnější mě přijmout na zkušenou."

„Páni, nevěděla jsem, že to hodináři tak řeší," vyvalila Foxy oči.

Suše se zasmál. „Ti tradiční jako strýček určitě. Ti ostatní ani tak moc ne. Ale o těch se před ním nesmíš ani zmínit," svěřil se pobaveně.

„Hmm. Tak to ale není zas až tak špatný, ne? Doděláš si školu a budeš moct dělat co máš rád."

Harry si povzdechl. „Jo, kdyby to bylo tak snadný." Zvedl ruku a dal si ji přes hlavu za záda. Nakrčil nos, když ucítil svůj kyselý pach potu. „Ale ztratily se moje papíry o předchozím studiu, takže některé školy dělají nepříjemnosti kvůli tomu. Možná budu muset dělat srovnávací testy," zafrkal.

„Tak to je otrava, to je fakt," souhlasila a pátravě koukala nad jeho hlavu.

„A ani nevím, kterou školu si vybrat. Měl jsem zůstat v Británii, na severu, ale tam maj právě problémy s těmi papíry. Strýček se ještě snaží nějak dohodnout s vedením, ale nevidím to moc slibně. A pak má u sebe hromadu různých brožur ve všech možných jazycích o školách z celé Evropy." Zarazil se, když její pozornost byla stále soustředěná na něco nad jeho hlavou.

Zaraženě vzhlédl a uvědomil si, že zatímco se protahoval, vyhrnul se mu rukáv do půlky předloktí. Zrudl a rychle ho stáhnul, aby zakryl jizvy. Foxy zamrkala a nadechla se, aby něco řekla.

„Jestli to není k mému problému se školami, nechci to slyšet," zarazil ji Harry a chytil si temeno hlavy, aby si uvolnil krční páteř. Tváře mu hořely.

„Ehm... Jo, jasně, dobře. Promiň. Takže," zarazila se a olízla si rty. „A co za školy to je?"

„Tak různě. Strýček nějaké vybral podle prestiže nebo kvality. A taky šancí na to, jestli mě vezmou. Je tam Itálie, Skandinávie, Pobaltí, nějaká škola v Alpách, ve Francii, pak u Černého moře, pak i něco na Islandu a v Irsku. Přemýšlí i o školách dál, ale to už je trochu z ruky. I když by nebylo k zahození vidět Orient, Afriku nebo Jižní Ameriku." Zamyslel se.

„Wow, tak toho je opravdu hodně." Našpulila Foxy rty a pohledem stále těkala k Harryho zápěstí.

„Jo, to je. Asi si dokážeš představit, jak jsem z toho nadšený."

„No, mně by se to líbilo, cestuju ráda."

„Vážně?" usmál se na ni Harry.

„Jo, jednoho dne chci vidět všechno a všude," řekla a zasněně se usmála.

„Tak to máme něco společného," pousmál se.

„Pojď si sednout," vybídla ho a poklepala na prázdné místo vedle sebe.

Harry ji poslechl a natáhl před sebe nohy.

„Takže, to s těma školama zní dobře. Která se ti zamlouvá nejvíc?"

„Asi ta ve Skandinávii. Mají dobrý program a nabídku předmětů, papíry tam dle všeho moc neřeší, jen si mě na začátku trochu prozkouší. A navíc jsou docela tradiční, což je super, protože si vyberou z moderních teorií a postupů jen to, co opravdu funguje a necpou tam mermomocí všechno." Uvažoval nahlas Harry.

„Co jazyková bariéra?" zeptala se ho pozorně.

„Strýček říkal, že to je nejmenší problém." Pokrčil rameny a propnul špičky.

„Tak co tě tak trápí?"

„Trápí? Mě to netrápí, je to jen změna." Ohradil se Harry, když viděl její výraz.

„Beau, nezkoušej to na mě. Znám tě." Zamračila se na něj.

„Není to ani měsíc co mě tvoje teta praštila, jak mě můžeš znát?"

Povzdechla si. „Hele, možná se neznáme dlouho, ale strašně dobře mi s tebou je." Zarazila se. „Jen jako s kamarádem, samozřejmě."

„Samozřejmě." Odtušil Harry.

„A mám pocit, že tě znám jako své boty. Prostě poznám, když tě něco trápí."

„Mě něco trápí?"

Zamračila se a dloubla ho do žeber. „Vybal to."

„Au!" vzdychl a promnul si bok. Do toho pohmožděného to být nemuselo. „Tak dobře, dobře," řekl a obranně zvedl ruce před dalším útokem jejího pěstěného ukazováčku. „Nechci strýčka nechávat samotného. Tak, je to venku."

Usmála se na něj. „Ach Beau, to je milé." Než stačil zareagovat, dloubla ho znovu. „A teď pravdu, ty lháři jeden mrňavej."

„Co, vždyť to – au! Nech toho už, jo?" Vyskočil z lavičky a poodešel do bezpečné vzdálenosti.

Založila si ruce pod prsy. „Hele, autobus na koupaliště mi jede za chvilku, tak to vysyp a nemarni tu čas nás obou."

Prohrábl si vlasy, čímž si je úplně rozcuchal. Stáhl si gumičku. „Ve skutečnosti, já nevím, je to blbý..." přemýšlel, zatímco se česal. „Mám strach, že to bude jako minule, nenechají mě být. Najde se někdo, koho budu zajímat, nebo budu zajímat všechny, a bude to zase strašný. Ty drby, šuškání, básničky, stupidní jména. Už to nechci zažít znovu."

„Beau, to... Nevím, co na to říct." Opět se podívala na jeho zarytá zápěstí. „To je strašně těžké. Ale," olízla si rty. „Co kdybys jim všem nastavil hranice hned na začátku? Víš, umíš být dost děsivý, když chceš, takže kdybys na ně houknul buď ještě předtím, než si něco zkusí, nebo hned potom, tak bys pak potom mohl mít celý rok klid."

„Chceš říct," zauvažoval Harry. „Že ze sebe mám udělat drsňáka, kterého se bude bát půlka školy? To není úplně to, co chci."

„No tak nějak, ale mysli. Když budou hned, jak tě poznají, vědět, že si s tebou nemůžou zahrávat, protože by to bolelo, a zároveň, že máš rád svůj klid a dokud ti nic neudělají, tak že je necháš na pokoji... Víš, jako spící medvěd. Nikdo by si netroufnul ho budit, a tak má klid," vysvětlovala mu.

„Foxy, ty si geniální!" zajásal Harry. „Takže budu mít klid, ale nebude ze mě tyran, Dokud mě nevyprovokují, nebudu si jich všímat, a tak si mě nebudou všímat ani oni!"

„Přesně tak!" ujistila ho Foxy.

„Už ti někdo řekl, že jsi geniální?"

Našpulila pusu. „Myslím, že ano, ale ne dost."

Harry se usmál a ona mu úsměv opětovala. „Jsi nejlepší Foxy."

„Díky, ty taky nejsi k zahození."

Harry se rozesmál a málem se znovu rozcuchal. „A já kvůli tomu nespal. Přitom to je tak jednoduché."

Foxy se zvonivě zasmála taky. „Vy muži byste nás měli poslouchat častěji."

„Svatá pravda." Harry se znovu usadil k ní. „Za jak dlouho ti to jede?"

Podívala se na hodinky. „Za sedm minut."

„Díky, že sem chodíš čekat dřív. Je fajn si s tebou povídat."

Dala si měděný pramen za ucho a sladce se usmála. „Já s tebou čekám ráda."

„A je doma něco nového?"

Zavrtěla hlavou. „Ne-e. Rodiče chodí do práce, každý večer mě nutí jim něco vyprávět o škole, což je sice strašně fajn, ale mohli by si už taky zvyknout. Docela ráda bych dělala něco jinýho. Babička se pořád nelepší, ale doktoři jí dali nějaké nové léky. Sestra je teď o něco víc snesitelná, ale začala chodit s totálním volem. Nevím, co na něm vidí. Tuhle jsem ho slyšela, jak říkal něco o tom, že vejšku ženská nepotřebuje. Že když za něco stojí, tak si sežene slušného muže, který ji uživí. Pff." Zafrkala. „Až naprší a uschne."

„A co ten tvůj kamarád ze školy?" vyzvídal Harry dál.

„Nevím, napsala jsem mu, jak jsi mi radil. Teda, odepsala," opravila se. „Jen nemůžu sebrat odvahu mu to posla,." přiznala se.

„Chceš říct, že jsi srab?" zeptal se jí nevěřícně.

„Co? Nikdy! Já žádný srab nejsem!" Ohradila se dotčeně. „To teda ani náhodou. Já a zbabělec! No počkej. Hned jak dneska dorazím, pošlu mu to. Tss..." hudrovala si pod nosem a Harry se spokojeně usmál. Někdy stačí opravdu málo.

„A co mu teda píšeš?"

„Že se omluvám, že jsem neodepsala dřív. Že jsem nad tím přemýšlela a že mi došlo, že jsem se nezachovala fér a že jsem mu měla dát šanci vše vysvětlit. Že byl dobrý přítel a že mě mrzí, že jsem takhle o něj přišla. Že přijímám jeho omluvu a doufám, že on přijme mou a bla bla bla. No prostě všechno se spoustou omáčky okolo. Ale suma sumárum to, o čem jsme se bavili minule," vypočítávala a tvářila se, jako by to byla naprostá samozřejmost.

Zvedl obočí. „A bolelo to?"

„Strašně! Málem mi prsty upadly!" na důkaz mu jimi zamávala před nosem.

„No jo," přitakal. „Zraněná hrdost bolí, a ego ještě víc. Ale zvládla jsi to dobře." Pokýval na ni důležitě a zlehka ji poplácal po hlavě.

„Nech si toho jó?" odehnala ho a zamračeně si ho prohlížela. „To tě musí strašně těšit, že máš pravdu, co?"

„Ne." Spokojeně se usmál. „Ani v nejmenším."

„Pfff... to ti tak budu věřit." Vstala a přešla ke značce zastávky. Chvíli mlčela a pak se na něj otočila. „Beau? Děkuju. Nebýt tebe... co kdybych se s ním nebavila už nikdy?"

„Nikdy není nikdy." Ujistil ji. „A navíc, je fajn, že nás vy ženský občas poslechnete." Zasmál se a uhnul před jejím kopancem.

„Ty! Jen počkej. To já ti zase někdy něco řeknu!"

Harry na ni vyplázl jazyk. „Přiznej to. Potřebujete nás."

„Jo, možná trochu, ale vy zase nás!"

„O tom nepochybuji." Ujistil ji. Na rohu ulice se vynořil autobus. „Už ti to jede."

„Hmm... tak jo. Užij si cestu domů."

Jo díky," zakřenil se na ni. „Ty zase koupaliště. A pak posílání dopisu," připomněl jí.

Nervózně se kousla do rtu a přistoupila blíž k silnici, kde zrovna autobus zastavoval. „Co když neodpoví?"

„Odpoví. Jen možná bude potřebovat čas. Stalo se toho hodně."

Zhluboka se nadechla. „Tak jo." Dveře autobusu se se zasyčením otevřely. Foxy dala první nohu na schůdek. „Díky."

„Já tobě taky. Měj se."

Zamávala mu a otočila se k řidičovi, kde si koupila lístek. Naposledy se na něj usmála a přešla do půlky autobusu, kde si sedla k okýnku. Ještě jednou zamávala, a to už jel autobus pryč.

Harry si povzdechl a zakroužil hlavou na obě strany. Proklepal si nohy a zhluboka se několikrát nadechl. Jeho fyzička se opravdu zlepšovala. Čas běžet zpátky.

xXx

„Tati, vážně nevím, kde by ty peníze mohly být, ani jsem je neviděl," vysvětloval Severus slabě a krčil se v obýváku před svým otcem.

„Lžeš!" zařval na něj a udělal malátný krok směrem k němu.

Severus rychle uhnul a schoval se za křeslo. „Mluvím pravdu," vykřikl zoufale. „Žádný prachy jsem doma neviděl!"

„Tak kde jsou, ty parchante!" zaburácel Tobiasův hlas a Severus sebou škubl.

„Já nevím!" snažil se mu vysvětlit. Srdce mu bušilo ve spánku, kam už z neopatrnosti jednu ránu schytal. „Nikde jsem žádný neviděl."

„Byly tam! Schovaný v plechovce jako rezerva!" řval jeho otec dál až na Severuse dopadly kapky slin.

Severus vykulil oči překvapením. To snad nemyslí vážně? Myslí tu rezervu, kterou propil hned na začátku prázdnin? Tu rezervu, kterou tam Severuse donutil dát ze svých úspor?

„Mluv, ty parchante nevděčnej!" Jeho otec se rozmáchl pěstí a Severus před ní rychle uhnul.

„Tati, prosím! Ty peníze jsme už utratili. Vzal jsi je na jídlo!" Přesvědčoval ho, zatímco se snažil proklouznout kolem něj na chodbu.

„To není pravda!"

„Je!"

„Já ti dám, ty jeden lháři, prokletej!" Chytil ho za paži a smýkl s ním na podlahu. Severus zaúpěl. Proč si nedával zrovna dneska pozor?

„Děláš samý problémy! Místo toho, abys slušně makal jako ostatní a nosil domů prachy, flákáš se v tý svý fajnový škole!" Vzal ho za límec a vytáhl nahoru. Severuse praštil do nosu odér zvětralého piva a zkyslého mléka.

„Stejně je to tvoje vina, že umřela! Ona aspoň na rozdíl od tebe věděla, kde je její místo!" Jeho těžká ruka dopadla na Severusovu tvář.

Severusovi se zatmělo před očima. Ztěžka zaostřil pohled na svého otce. „Tati, prosím, moc se omlouvám. Už to nikdy neudělám..." sliboval a ani nevěděl co.

„To říkáš vždycky!" A druhá přiletěla z té samé strany.

Cvakly mu zuby o sebe a on ucítil železitou chuť v puse. Bože, co po něm ještě chce?

„Jsi k ničemu! Vůbec nechápu, proč tu vůbec jsi. S ničím nepomáháš! Vydělávám a ty jen žereš! Ale víš co, je to moje chyba! Měl jsem tvou matku donutit, aby se tě zbavila! Těch dryáků měla dost!" A znovu se napřáhl.

Severus zavřel oči a doufal, že to bude někam jinam.

„Dost." Ozvalo se klidně ode dveří.

Severus zmateně otevřel oči. Co se to děje?

„A ty jsi jako kdo?!" zavrčel na něj Tobias a pustil Severuse. Tomu se podlomila kolena a on se svalil na špinavý koberec.

„Vypadni odsud, než tě osobně vykopu!" pokračoval dál, aniž by mu dal šanci promluvit. Dal se na vrávoravou cestu k němu.

„Ts, ts, ts." Zavrtěl Harry nonšalantně hlavou. „Ne tak rychle."

Severus ho pozoroval s otevřenou pusou. Copak se úplně zbláznil? Copak je slepý? Vždyť se chová, jako by byl na bále!

„Co si to dovoluješ, skrčku?!" zmateně na něj Tobias řval dál.

Už byl tak blízko, že Harry musel vzhlédnout, aby se mu podíval do obličeje. „Je mi líto, že už musíte odejít." Prohlásil tónem hostitele čajového dýchánku. To, že na sobě měl propocené oblečení na běhání dojem vůbec nezkazilo. „Ale co se dá dělat. Mám vás doprovodit ke dveřím?"

„Co?!" zmateně ho pozoroval a lehce při tom vrávoral.

Harry svraštil obočí a mlaskl. „Chcete, abych vás doprovodil ke dveřím?" zopakoval pomalu.

„Vypadni z mýho domu!" vzpamatoval se Tobias a napřáhl zatnutou pěst.

„Moment!" zarazil ho Harry zvednutou dlaní. „Nedělejte nic, čeho byste mohl litovat, pane." Vyzval ho s mírným úsměvem, ze kterého Severuse polil ledový pot. Opatrně se s ohledem na bušící hlavu zvedl ze země.

Mezitím Tobias nechápavě pozoroval neznámého hosta. „A co bys mi tak moh' udělat, co?"

Harry švihl zápěstím a najednou se mu v ruce objevila hůlka. „Já? Věřte tomu nebo ne, ale na jednu nebo dvě věci bych přijít mohl," řekl skromně a stále s tím děsivým úsměvem. Jeho pohled mrazil.

Tobias bezděčně ucouvl. „Nemůžeš tady kouzlit. Nejsi ve škole."

Harry se zasmál plným zvučným smíchem a utřel si imaginární slzu. „Ale pane Snape, co vás vede k tomu, že jsem student? Vím, že je to těžké na chápání, ale zkuste to. Nejsem student a nezodpovídám se nikomu. Vůbec nikomu." Chvíli ho pozoroval. Severus měl pocit, že si ho prohlíží jako brouka na hromádce trusu. „Rozuměl jste mi? Ať udělám cokoliv, nikdo se to nedozví. Nikdo nezjistí, že jsem to já. Mám úplně volnou ruku," vysvětloval a protáčel si hůlku v prstech.

„O čem to mluvíš?!" vyrazil ze sebe brunátný opilec.

„O tom, že pokud teď hned neodejdete, budete si muset přilepit nehty zpátky jako puzzle. Což ovšem nebude tak složité, jako vytvarování vašich varlat zpět do jejich původního stavu. To se vám ale také nebude dělat nejlépe, jelikož se vám v tu chvíli budou vařit žaludeční šťávy, které, nejen že vám pomalu uvaří všechny okolní orgány do měkka, ale taky vám vyleptají plíce, protože jejich výpary se vám přirozeně dostanou skrz vaše ústa do dýchací soustavy." Přimhouřil oči. „Musím přiznat, že to není zrovna příjemné. Vše je samozřejmě léčitelné s řádnou magickou pomocí. Obávám se ale, že ve vaší nemocnici vám přidělí lůžko už jen v márnici," sdělil mu konverzačně.

Tobias na něj zíral. Severus to nechápal. S tímhle žil v jednom pokoji? Jak to, že je ještě naživu? Polkl a vyděšeně čekal, co jeho otec udělá dál.

„Já..." zarazil se a podrbal se na hlavě. „Něco... musím jít," řekl a rychle provrávoral ven kolem Harryho, který nakrčil nos a ustoupil na stranu.

Severus jen zíral.

Harry se otočil, zavřel dveře a chvíli jen tiše stál s rukou na klice. „Mám zamknout nebo jít taky?" zeptal se skoro neslyšně.

Severus se zamračil. „Měl bys zamknout, jen pro jistotu." Sáhl si na tvář a sykl.

Harry zamkl kouzlem a otočil se. Pozorně si Severuse prohlédl. „Potřebuješ ošetřit."

„Budu v pohodě," sklouzl pohledem na stranu.

„Jistě že budeš, až tě ošetřím," řekl Harry pevně a popošel blíž k němu, než se zarazil. „Nebo můžeme poslat pro Poppy, jestli ti to bude příjemnější," dodal a Severus měl pocit, že snad i smutně.

„Ne, Poppy nevolej. Jestli se chceš s tím zdržovat, klidně si posluž." Mávl rukou.

„Budu se stěhovat na Příčnou a strýček říkal, že jestli chceš, můžeš jít se mnou. Prý něco o velkém domě a někom vhodném mého věku." Zmínil se nejistě. „Pokud ale nechceš bydlet se mnou, chápu to."

„Stěhování zní dobře," přiznal pomalu Severus. „Ale mám jednu podmínku."

„Podmínku?" zeptal se Harry s obavou v hlase.

„Jo, podmínku." Pevně se na něj podíval. „Nejdřív si dáme kakao."

„Kakao?"

„Ano," usmál se na něj. „Kakao. Souhlasíš?"

„S radostí," odpověděl mu Harry s tím nejmenším a nejupřímnějším úsměvem, jaký u něj kdy viděl.