V této kapitole se nachází fonetický přepis hadího jazyka. Pomáhá čtení nahlas nebo šeptem. V případě potřeby najdete na konci přepis celého rozhovoru.

xXx

Severus seděl u stolu, odpolední slunce mu skrz střešní okno dopadalo na záda a on soustředěně porovnával své precizní poznámky se svým překladem, slovníkem a matčinou knihou. Úzkost se mu pomalu plížila po páteři. Polkl, potřásl hlavou a znovu se soustředil na slovo dirigendo. Znamená to vodítko, řídit nebo navádět? Přijít na chybu jeho rituálu bylo o dost těžší, než předpokládal. Zatím se ještě nikam neposunul, a to na tom pracoval už týden!

Někde nad ním bzučela moucha a narážela do skla jako šílená.

Sevřel prsty v bílých latexových rukavicích pevněji papír až natrhl jeho okraj. Zarazil se a zhluboka se nadechl. Odložil třesoucí se rukou poznámky, rád, že to nebyl důležitý svitek a zastrčil si uvolněný pramen za ucho. Sáhl po sklenici s vodou a zašklebil se nad její zteplalou chutí. Zavřel oči a vnímal svůj dech. Cítil, jak ho pomalu opouští nahromaděné napětí...

„To neudělal!" Vyprskl za ním Harry se záchvatem smíchu.

Severus protočil oči a zhluboka se nadechl. Klid, zůstaň v klidu.

„Hej, hádej co!?" Dožadoval se Harry pozornosti.

„Co?" zeptal se Severus tiše, aniž by vzhlédl.

„Legolas spadl ze stromu! No věřil bys tomu?"

„Pravděpodobně ho někdo překvapil," řekl Severus suše. Tu knihu znal nazpaměť.

„Jo, ale není to vtipný? Legolas je elf, ten by neměl padat ze stromů."

„Máš pravdu," přisvědčil mu Severus a znovu sáhl po latinské knize.

„A co se tobě líbí?"

Severus si povzdechl. On vážně pase po pozornosti, co? „Nevím, celá ta kniha je dobrá."

„Ale musíš mít nějakou oblíbenou postavu, ne?" dotíral dál Harry.

„Jo, asi mám." Připustil a cítil, jak mu klid utíká mezi prsty.

„A koho?" zeptal se Harry, popuzený nedostatkem informací.

„Nevím, asi Boromira," prohodil Severus a začal podupávat nohou.

„Boromir je kretén," řekl Harry příliš rychle a Severus měl pocit, že si ani neuvědomil, o kom mluví.

„Když to říkáš." Dirigendo, dirigendo, kde jen to měl napsané?

„Počkej, ty na to nic neřekneš?"

„Proč? Spousta lidí si to myslí," nepřítomně odpověděl a prohraboval se papíry.

„A ty ho nebudeš bránit?" nepřestával se ptát.

Severus se zarazil a otočil se na něj. Válel se v příliš velkém pyžamu na posteli, hlavu podepřenou jednou rukou a druhou přidržující stránky knihy, aby se nezavřeli. Dlouhé vlasy měl rozcuchané a jeho tváře už ztratili ten nezdravý, popelavý odstín. Popravdě měl Severus pocit, že jsou... růžové.

Severus se zlomyslně ušklíbl. „Popravdě, až se dočteš, že -"

„Ne! Spoilery!" vykřikl Harry a zacpal si uši, čímž ztratil podporu a svalil se na postel. „La lala lalala lalalala lalala..." notoval si přidušeně do polštáře, protože se mu s oběma rukama na uších nedařilo přetočit na záda.

Severus zmlkl v momentě, kdy si Harry zacpal uši a spokojeně se vrátil k poznámkám. Tlumené prozpěvování bylo sice otravné, ale stále lepší než –

„A proč ho teda máš rád?"

Severus cítil, jak se jím začíná šířit chvění. Sevřel pěsti a těsné rukavice vypšoukly trochu vzduchu. Frustrovaně vydechl. To zvládne... žádný výbuch magie nebude...

Opět se na Harryho otočil. „Je to neobvyklá postava, která má propracovanou psychologii a důležitý žebříček hodnot."

Harry na něho prázdně zíral. Seděl na posteli, lehce se zakláněl a byl opřený o obě ruce. „Fakt jo?"

Severus krátce přikývl. „Ano. A pokud by si dovolil, potřebuji se soustředit."

„Jo jasně, promiň," řekl ublíženě a sáhl po knize.

Severus si ulehčeně oddechl a opět se soustředil na práci. Kde že to skončil? Jasně, slovo dirigendo. A ve spojení s.... magna fati... Slyšel, jak moucha naráží do okna... dirigendo magna fati... Ani si nevšiml, kdy začal podupávat nohou... magna fati znamená skvělý osud... Slunce ho hřálo do zad... Ale v momentě, kdy se k tomu připojí dirigendo, mění se to na velký hlas osudu... Ta moucha neztichne!... Takže nasměrování velkým hlasem osudu? Ne... Za ním si začal někdo broukat... Proč ale hlas osudu?... Soustřeď se.... Žádný velký hlas, ale nervydrásající kluk! Moucha stále bzučela a broukání se změnilo v mumlaná slova a luskání.... Dirigendo magna fati... Fati je jasný osud, o nic jiného nejde... Proč ale magnum? Teda magna znamená velký hlas? Nemohl by to snad být velký osud? Proč se pořád točí v kruhu.... A proč tady nemůže být klid?!

„Myslel jsem, že si čteš?" procedil skrze zuby.

„No, je tady jedna písnička, tak si ji zkouším zpívat!" zazubil se Harry. „Ta kniha mě totiž neba."

Severus ho provrtal pohledem. „Tak proč ji teda čteš?" pronesl mrazivě.

„Nudím se!" vyhodil rukama do vzduchu. „A navíc čekám, kdy zabijou Freda," prohlásil vážně.

Severus na něj vykulil oči. „Uvědomuješ si, že je to hlavní postava a ta kniha má další dva díly?"

„Co? Tos mi neřek!" zaúpěl Harry zrazeně.

Sice by se rád vrátil k výzkumu, ale něco v něm začalo hlodat. „A proč chceš, aby ho zabili?"

„Protože je to idiot," zamručel Harry, našpulil rty a překřížil ruce na hrudi.

„Páni..." vysunul Severus dolní ret a pokýval hlavou. „Většina lidí ho označí za hrdinu nebo naivního dobráka, ale o idiotovi jsem ještě neslyšel."

„Protože se bavíš jen s idioty," vypálil na něj na jeho vkus až příliš výbušně... neměli doteď inteligentní diskusi?

„Oká, to dává smysl," souhlasil a otočil se zpět ke stolu.

„A jen idiot by sám navrhl, že se potáhne takovou štreku, když všude kolem něj jsou mocnější lidi, co jsou jen příliš posraní, aby něco udělali," pokračoval k jeho zádům Harry, jako by ho jen ten nápad urážel.

„Ten prsten mohl nést jen někdo čistého srdce," namítl Severus a opět se na něj podíval. Proč má Harry tak tvrdý výraz? Vždyť je to jen kniha.

„Jistě, čisté srdce a odvaha větší než on sám. Bla bla bla... To už jsem někde slyšel." Jeho hlas zněl, jako by mluvil o nejodpornějším prokletí na světě.

Severus nevěděl, co na to říct.

„A netvrď mi, že ten ó velký a mocný Dandalf –"

„Gandalf," opravil ho Severus automaticky.

„To je fuk. Že nezná žádné kouzlo ani jiný způsob, jak Freda –"

„Froda."

„Fajn, Froda k té hoře dostat, když už to teda musí být on. Koště? Drak? Obří krtek, co se prohrabe celou cestou?"

„No ale o čem by ta kniha potom byla? To by nebyl žádný příběh," namítl Severus.

„Jasně, hlavně mít epický příběh o hobitoj, co oddaně bojuje proti zlu za každou cenu, že? I když mu to totálně vycucává mozek, i když ho to posedne, co?"

„To není..." Severus se zarazil. „Moment, jak víš, že ho to posedne? Ovlivňuje to sice jeho chování, ale není posednutý!"

Harry protočil oči. „Vážně? Jeho strýc měl takový strašný problém zbavit se toho prstenu. Dandalf se ho ani nedotkl, a dokonce i přímo řekl... Počkej, najdu ti to, Aha, tady: Prsten moci se o sebe stará sám... Ne Glum, ale Prsten sám rozhodoval. Prsten opustil jeho.... Byl dočista zbědovaný... Nenáviděl tmu a světlo ještě víc... Nenáviděl všecko a Prsten ze všeho nejvíc. Jak to myslíte? Zeptal se Frodo. Prsten byl snad jeho miláček a jediná věc, na čem mu záleželo?... Nemohl se ho zbavit. Neměl k tomu vůli. Vidíš?" zeptal se ho Harry. „Neměl k tomu vůli. A dokonce se Prsten píše vždycky s velkým pé!"

Severus přemýšlel a snažil si vybavit každý z těch momentů v knihách. Myslel si, že to zná nazpaměť, ale zdá se, že neviděl to, co měl přímo před očima. Prsten, co posedne svého majitele a nutí ho dělat šílenosti... Vždyť to zní téměř stejně jako ta kauza před třiceti lety v Americe... Někdo dal nějakému mudlovi prokletou sponu na kravatu a on se pokusil zabít jejich prezidenta... naštěstí se o tom nikdy mudlové nedozvěděli. A ten chudák se sponou skončil jako mumlající troska v nějakém ústavu. Každou noc prý byly z jeho ubikace slyšet zvláštní zvuky, jako kdyby polykal naprázdno. Jednoho dne ho našli ležet mrtvého v kaluži vlastní krve. Hruď otevřenou, žebra vylámaná a plíce rozdrcené. Jeho ruce byly celé krvavé, nehty rozlámané a prsty rozřezané. Prý byly uvnitř těch řezných ran kousíčky kostí...

Severusovi se zatmělo před očima. Je snad možné, že autor knihy znal toho muže? Že ho viděl? Nebo je snad ta podobnost čistě náhodná? Ale to nedává smysl... Jak by se mudla k těm informacím dostal?

„Tak jsem o tom nepřemýšlel," řekl bezbarvě a byl rád, že sedí.

„Neuvěřitelné, že zrovna ty o něčem nepřemýšlíš," řekl mu Harry sarkasticky a Severus cítil, jak v něm roste vztek... Sevřel čelisti, mlčky přikývl a vzal do ruky další knihu, tentokrát s popisem rituálů požehnání. Třeba najde nějaké pojítko... Je to sice populární kniha pro hospodyňky, ale zato tam spoustu věcí vysvětlují jako pro slepice.

„A na čem teď makáš?" zeptal se zvědavě Harry a přešel k němu.

„Porovnám překlad, to by tě nebavilo," procedil Severus mezi zuby.

„Co ty víš?" odsekl mu Harry a sáhl po slovníku co ležel těsně vedle sklenice.

„Pozor!" vykřikl Severus, ale pozdě.

Sklenice se převrhla a zalila vodou jeho poznámky a... Matčinu knihu.

Severus po ní chňapl a zoufale z ní vylil přebytečnou vodu. Pozoroval, jak se inkoust rozpíjí a společně s vodou skapává na zem. Cítil, jak ho pálí oči a v krku se mu dělá horký brambor.

Ten bastard něco blekotal a začal všechny jeho poznámky utírat Severusovým tričkem.

Ale Severus měl oči pouze pro knihu. Každý tah inkoustem byl už teď rozmazaný. Z každého náčrtku či ilustrace byl jen barevný flek. Ta. Kniha. Byla. Zničená. Severus věděl, že ji už nic nespraví. Nebylo na ní ani jedno ochranné kouzlo, aby ji ministerstvo neodhalilo... Jen její stránky byly z papíru nasyceného jeho rodovou magií. Stačila špetka magie, kapka krve s ničivým elementem a kniha se komplet celá znehodnotila. Byla to riskantní pojistka, nutná pro ochranu rodinné pověsti. A i mikroskopická kapka Severusových slin ve vodě stačila, aby rodová magie začala pracovat a učinila všechny stránky nečitelné. Do poslední.

Kniha mu vyklouzla z ochablých prstů na zem, kde vlhce dopadla. Neviděl, neslyšel. Jediné, co potřeboval, bylo zabít toho bastarda!

Chladné dřevo tmavé hůlky ho uklidňovalo. Jemné pulzování mu zbystřovalo mysl. Ruka se mu přestávala třást a on uchopil hůlku jemněji. Spíš jako hudebník než jako kat. Severus se usmál. Věřil své hůlce a ta mu jasně dávala najevo, že smrt nepřichází v úvahu. Ne. Užijí si to.

Pohled se mu zaostřil a on pohlédl na toho idiota, co ho připravil o jedinou věc, která ho spojovala s rodinou jeho matky. Rodinou, která je oba odvrhla, ale přesto k ní byl Severus poután svou magií. Být vyděděný bolelo. A kupodivu mu to otec neulehčoval. Nechtěl mít s magií nic společného. Pro něj to byl neexistující problém. Ale zpátky k jeho problému. Naklonil mírně hlavu na stranu, ústa mírně pootevřená v maniakálním úškrnu. Ten bastard se před ním krčil, ruce obraně vztažené před sebou s prázdným pohledem ve velkých očích.

Prázdný pohled, který mu dovolal dělat si s ním, co chtěl. Severus se zarazil. Ale co vlastně chtěl? Stát a dívat se, jak se ten zmetek před ním svíjí v bolestech? Ne... Chtěl mu rozbít hubu. Vymlátit z něho každou špetičku té jeho špatnosti. Je špatný a zaslouží si to. Zavrčel, připraven do akce. Rozmlátí mu hubu! Přesně jako jeho táta jem-

Přesně jako jeho táta jemu...

„Ne," zašeptal Severus. „Nikdy..."

Rozhlédl se po pokoji se sevřeným hrdlem. Prosím...

Jedinou jeho jistotou byla jeho hůlka. Držel se jí jako záchranného lana a pomalu se otočil. Rozešel se ke dveřím, pak opatrně krok po kroku dolů ze schodů. Když vyšel ze dveří do stinné uličky, dal se do běhu.

Musí pryč!

xXx

Harry pomalu spustil ruce podél boků. Zamrkal a pomalu se rozhlédl po pokoji. Byl sám. Udělal krok dopředu, ale pak se zarazil. Rukama si klidně prohrábl příliš dlouhé vlasy a mechanickými pohyby si sedl na židli. Před ním byly zmáčené knihy a poznámky. Chtěl zvednout jeden z papírů, ale ten byl přilepen k tomu spodnímu a roztrhl se. Spěšně ruku zase stáhl. Objal si kolena a položil na ně bradu.

Budižkničemu.

Na co sáhne, to zničí. Nechápe, proč se s ním vůbec ještě někdo obtěžuje. Cítil, jak se mu pod očima hromadí teplo a vzápětí se mu rozmazalo vidění. Zavřel je a první slza mu stekla pomalu na tvář. Proč ještě vůbec existuje? Brada se mu roztřásla a koutky se mu zkroutily do trpkého úšklebku. Nic nedokáže udělat správně. Ani umřít... Proč?! Má tohle vůbec zapotřebí? Celý jeho život je žert, parodie. Fraška. Objal si kolena pevněji a zaklonil hlavu. Slza ho lechtala v záhybu nosu a on na ni foukl. Kapka se zatřepetala. Zavřel oči.

Byl tak unavený. Ať už je konec. Prosím...

Ale copak už někdy někdo jeho prosby vyslyšel?

Jako malý prosil Boha, každý den, aby ho měli Dursleyovi rádi. Snažil se být poslušný, tichý a neviditelný. Přesně to, co chtěli, ale nebylo to dost. Nikdy to nebylo dost. Každý večer, kdy usínal v temnotě s pohledem upřeným na pramínek světla pode dveřmi, se s mokrými tvářemi němě modlil. A třikrát tak usilovně, když měl hlad nebo ho něco bolelo. Přál si, aby se stalo kouzlo, a někdo ho zachránil. Vyvedl ho z tmy... A možná, ho měl i rád? Ale časem přišel na to, že to se nestane. Nikdy. Protože nikdo nemůže mít rád malou, ufňukanou zrůdu, co připaluje slaninu, a stojí moc peněz. Ani Bůh ne.

A pak byl z nicky najednou Zlatým chlapcem! To bylo snad ještě horší. Ty všudypřítomného pohledy, fámy, noviny... Měl sice přátele, ale pro ně byl jen přítěží. Hermiona mu neustále pomáhala se školou. Neustále ji zdržoval od vlastního studia. Byl nemožně hloupý. A Ronova rodina ho dokonce živila o prázdninách! A Harry moc dobře věděl, že to si nemohli dovolit. Nemluvě o tom, jak každý, koho měl rád, trpěl. To, co se stalo v Londýně, bylo poslední kapkou. Oči ho pálily a on zavrtěl hlavou.

Hermiona byla zasažená Dolohovovou kletbou. Byla bledá, když odmítala Harrymu říct, co se dozvěděla na ošetřovně. Ron byl oblepený těmi divnými mozky a těžko říct, jak to jeho mysl nesla. Neville, Ginny i Luna kupodivu přežili bez vážnějších zranění. Ale hůlka Nevillova táty se zlomila. Nedivil by se, kdyby ho za to Neville nenáviděl. A pak je tu Sirius...

Chlad se mu rozlil břichem. Kousl se do rtu. Téměř neslyšně zavzlykal a další slzy mu stekly po tvářích až na horní ohyb rtu. Nechtěl myslet na Siriuse... Zabil jediného příbuzného, který o něj stál. Byl prokletý! Nezasloužil si ani dýchat vzduch, který Sirius už nemohl. Hořce se ušklíbl nad svými pokusy dát si život do pořádku po jeho smrti. Prý, aby na něj mohl být hrdý. Dokonce začal opravdu pracovat na nitrobraně! A fakt se zlepšoval. Bože... Byl takový idiot. Myslel si, že se něco změní. Že to napraví.

Olízl si slzu ze rtu a na jazyku ucítil železitou pachuť. Zmateně si otřel tvář a podíval se na špičky prstů. Byla na nich červená vlhkost.

Málem zapomněl...

Slzné kanálky se vlivem uvolňované magie z transplantátů během zvýšené sekrece dráždí. Další život, který zničil... Nezaslouží si ten svůj. V krku cítil žluč. Jak jen se nenáviděl. Chtěl by být už konečně mrtvý. Prosím... Zdvihl se v něm vztek. Jak jen mohl ten nejděsivější z nejděsivějších zase tak kolosálně selhat? Vždyť to přeci nemůže být těžké, zabít jednoho kluka, ne?

Nemůže to přeci být tak těžké. Vyhrnul si příliš velké rukávy a odhalil svá kostnatá zápěstí. Pod nimi se na bledé pokožce klikatily dlouhé a kostrbaté jizvy táhnoucí se přes celá předloktí. Kameninové střepy nebyly zrovna nejlehčí pro manipulaci. Ale důležité je nevzdávat se. Že? S hořkostí v krku vzpomínal, jak to Pán zla tehdy nenesl moc lehce.

Před očima se mu zašklebila tvář bez nosu. Chvíli na něj zírala, pak vycenila zuby, zavrčela a zmizela. Její majitel rázoval po místnosti sem a tam a soptil. Harry se na čalouněné pohovce pokusil udělat se co nejmenším. Ruce v bílých obvazech měl znehybněné tak, aby je vůbec nemohl pokrčit. Proč mu to tolik vadí? Vždyť se Harryho chce zbavit už tak dlouho... Z každého jeho gesta a slova čišela zuřivá energie. U vysokého zrcadla se otočil a zastavil se. Podíval se na Harryho a přeměřil si ho. „Ale neboj, postarám se, aby byli potrestáni."

Harry se cítil, jako by byl v mlze. To, co Pán zla říkal, mu docházelo zpomaleně, jako by mluvil pod vodou. Snažil se moc nehýbat, aby ho ještě něčím nenaštval víc. Moc si nepamatoval, co se stalo. Nagini syčela na podlaze, propletla se svému pánovi mezi nohama a vyplazila se mu pomalým, krouživým pohybem kolem těla nahoru, kde mu položila hlavu na rameno.

„Mláátě neepespešíí?" pátravě se podívala na Harryho a jazyk jí zakmital jeho směrem.

Pán Zla přikývl a pohladil ji prstem pod hlavou. „Aanoo, nááš Hally je nemosnýý."

Podrážděně zasyčela. „Chtoo mláátě uplííšíí?"

Sklopil zrak na své zafačované ruce. Tohle nedopadne dobře. Ani trochu.

„On sssám ssii uplííšiil. Tyy chloupéé maanghussstyy cho neechlíítali," vysvětloval jí sametově a Harry podle drobné změny jeho hlasu poznal, že ho Naginy silně sevřela.

„Chloupéé maanghussstyy," opakovala po něm rozčileně Nagini. „Tůůfot?"

„Neesslyyššelii sfuuk. Tloouchoo neesslyyššelii sfuuk. Kleef teekla tloouchoo. Mooos tloouchoooo."

S pohledem v klíně Harry ucítil tíhu na levé noze pohybující se nahoru. Za chvíli už hleděl Nagini do jejích drobných korálkových oček. Jazyk jí kmital ve vzduchu a starostlivě se nakláněla dopředu a dozadu, obtočená kolem Harryho nohy a opřená o jeho koleno. „Mláátě ššiiféé? Mláátě ššifféé?"

„Anoo," zašeptal Harry.

„Tůůfot mláátě tloouchoo kleef?" ptala se ho a přiblížila se k Harryho obličeji.

„Ššifot políí... Mláátě ssspááát... Mláátě chsee sssmlt..." Odpovídal jí neochotně a cítil, jako ho ta slova pálí v krku.

„Tůůfot ššifot políí?" pomalu klesla zpět do jeho klína a začala se pomalu kolem jeho těla sunout nahoru.

„Onii uplííšíí moos. Mláátě neemáá sssíílu šíít. Mooos políí."

„Sssapíít manghuussssty! Můůůj Hallyyy. Mláátě šíít." Její silné tělo bylo kolem Harryho pevně obtočeno, ale nesevřela ho. Dala mu hlavu na rameno a kmitala mu jazykem po krku.

Harry zvedl ruku, aby ji uklidnil, ale pevná bandáž mu v tom zabránila. Bylo od ní moc hezké, že jí na něm záleželo.

„Neepooj ssee mááá Naaghinii. Maanghussstyyy mooos poleessst. Maanghussstyy moos sfuk moos kleef. Neee chotnáá sssmlt. Nee sssapíít. Poleessst." Přišel k nim jejich pán tichými kroky a sám ji pohladil.

„Toopláá fěěs. Muusííí poleet. Méé mláátě šíít." Nahnula hlavu, aby mohl lépe dosáhnout na její oblíbené místo.

„To mussííšš šííst mláátěě. Uplííššííí mláátěě sssááám," obhajoval se, aniž by ji přestal hladit.

Dvakrát jemně sevřela Harryho tělo. „Plavtaa! Mláátěě neesssmíí uplíííšííít sssááám!"

Harry polkl.

„Mláátěě sssliiip! Sssliip!"

Harry se zavrtěl a sklopil oči do klína. „Sssliip. Neee fíís uplííšíí."

„Fíípolnéé! Maanghuussstaa nee fíís poleessst Haallyy."

„Maanghusssty hlááát s Hally..." zavrčel Pán zla.

„Toopláá maanghuustyy chláát maanghuusstyy nee uplííšiit!" podrážděně cvakla zuby.

„Maanghuustyy chláát maanghuusstyy nee uplííšiit," přikývl a usmál se na ni.

„Sssliiip?" obtáčela se kolem Harryho dál, až byla opřená o jeho temeno. Zvedla hlavu do výšky, aby byla na stejné úrovni jako její beznosý přítel.

Pán zla sevřel čelist. „Maanghuussstyy tleessst. Maanghuussstyy poleest. Naghini jííssst maanghuusssta?"

Její zakmitání jazykem si Harry spíš představoval. „Maanghuussstaa pááchne nee toopláá jííssst. Maléé tepléé mláátě jííssst?"

„Maléé tepléé mláátě jííssst," souhlasil. Její hlava pomalu klesla a Nagini se potom začala odvíjet. Když byla na úrovni Harryho ucha, zašeptala: „Haally šíít. Chníísto ssspooluuu."

Harry se se zamrkáním vrátil do reality. Naginy tam není. Ani Pán Zla. Co je komu v minulosti po slibech? A Pán zla... bylo to směšné. Před ní se choval mnohem lépe. A ona... byla na něj moc hodná. I když nikdy nepochopil, proč trvala na té hloupé přezdívce pro smrtijedy... Když se pak on vrátil z krmení, tentokrát už sám, protože ona byla vždycky poněkud unavená, začalo to pravé peklo. Ani se ho nedotkl. Nebo své hůlky.

Kdepak. Pán zla nepotřeboval nic jiného než funkční pár hlasivek, aby z Harryho udělal nepoužitelnou hromádku trolího trusu. Byl neskutečný. Harry ho tehdy velmi zklamal. A byla by to ostuda, kdyby se slavný Potter zabil v jeho péči dřív, než by měl příležitost to ukončit ve vší parádě. Tehdy to Harry skoro dokázal. Kdyby nebylo toho pitomého alarmu, mohl mít už klid.

Ale tady žádný alarm není, ne?

xXx

Když doběhl na kraj dětského hřiště, přešel Severus do kroku. Serval si z rukou rukavice a obrácené naruby je do strčil kapsy. Měl pocit, že mu shoří plíce a srdce slyšel bušit až v uších. Roztřesenými prsty sáhl do druhé kapsy a vytáhl pomačkanou krabičku cigaret. Otevřel ji a s menšími obtížemi si zapálil jednu z posledních čtyř. Zhluboka nasál její kouř a přivřel oči. Přesně to potřeboval.

Na hřišti pobíhalo několik dětí a jejich matky je sledovaly usazené na lavičkách na protější straně. Bylo slyšet skřípání houpačky. Baculatá blondýnka v růžových šatech se vehementně houpala a její úzké copy za ní létaly.

Na chvíli se zarazil při pohledu na tu poklidnou atmosféru. Pak si pro sebe mlčky přikývl a přešel k prázdné lavičce asi tři metry od pískoviště, ve kterém ležely napůl pohřbené pestrobarevné kyblíčky a bábovičky. Znovu zhluboka vtáhl štiplavý kouř a ironicky si poblahopřál k výbornému životu.

S pocitem bezedné jámy v břiše si vybavil scénu u něj v pokoji. Co to tam do něj vjelo? Opřel se lokty o kolena a snažil se na nic nemyslet. Ruce se mu potili a on s odfrknutím odklepl popel mezi své rozkročené nohy. Choval se v domě jako blázen. Na hřišti nadšením vřískal nějaký kluk, kterého podle všeho honil jeho starší bratr. Chtěl Harrymu ublížit. Skutečně ublížit. Když přibližoval cigaretu znovu k ústům, všiml si, že se mu díky Merlinovi už tak viditelně netřesou. Ale pořád to cítil.

Jak mu hůlka tepala v ruce, stejně nadšená jako on ze všech věcí, co společně mohou tomu bastardovi udělat. Zničil mamčinu knihu! Už byl v minulosti několikrát naštvaný, ale nikdy ne takhle. Dokonce i když se střetl s Blackem, tak byl v porovnání s tímhle jako beránek. Měl šílený vztek. Ale přesto... nikdy předtím nemyslel tak jasně. Tak chladně. Byl to úžasný pocit.

Děsil se toho.

Co kdyby se nezastavil? Co kdyby skutečně... podlehl?

Jeho život by byl ještě ve větších troskách, než je teď, uvědomil si Severus. Kdyby ho chytili, mohl by zapomenout na kariéru lektvaristy. A mohl by zapomenout na významné doporučení Luciuse Malfoye. Ten by si rozhodně s takovým, jako je on, ruce nešpinil. Žádný Mistr, žádná nová rodina mezi čistokrevnou budoucností kouzelnická světa. Na své místo mezi Walpurgskými rytíři by mohl zapomenout. Nikdo by ho nechtěl. Všichni by ho neznali jinak než jako monstrum, co zabilo neznámého kluka u sebe v pokoji. Neznámého kluka... Teoreticky by se to ani nemuseli dozvědět, uvažoval. Nikdo neví, že u něj vůbec je.

Kromě Poppy.

Mohl by ji přesvědčit, že za to můžou ti, co šli po Harrym. Sám sebe by zranil, aby to vypadalo...

Severus si znechuceně odfrkl a znovu odklepl popel. Co se to s ním děje? Vážně je taková zrůda?

Ne.

Nikomu se nic nestalo. Prozatím, problesklo mu hlavou, ale on tu myšlenku zaplašil. Měl jen příšerný den. Normálně by něco takového neudělal...

Bezradně si prohrábl vlasy a pozoroval ošoupané špičky svých bot.

Od té doby, co se Harrymu ulevilo, neustále Severuse otravoval. Ptal se ho na to a na to. Hádal se o tom a o tom. Jako by byl nějaká atrakce, která mu zajišťuje zábavu nebo co! Pak mu dal tu knížku a myslel si, že bude mít klid. No, spletl se. Kromě toho, že mu trvalo celou věčnost, než se dočetl skoro nakonec, se neustále s postavami hádal. Jako by ho mohly slyšet!

Jedna z žen na druhé straně hřiště něco volala na černovlasou holčičku ve žlutých šatech. Severus naposledy potáhl a hodil nedopalek cigarety na zem, kde ho zašlápl. Vzal si další cigaretu, svezl se po lavičce dolů, takže mu hlavu podpíralo opěradlo a díval se na modrou oblohu s ukázkovými obláčky. Zapálil si.

Stále musel myslet na to, jak dobře mu myšlenka na nepřeberné množství kleteb udělala. Úplně cítil, jak uvnitř něj něco zpívá. Srdce se mu rozbušilo a on si dal další uklidňující doušek dýmu. Pomalu začínal chápat, proč byly ty rituály zakázané. Od toho odpoledne se jeho magie začala chovat jinak. Zvláštně. Živě. Jako by až teď byla skutečně jeho. Jako by něco uvnitř něho mělo radost pokaždé, když zvedne hůlku jen proto, aby ohřál vodu. Vždycky to bylo cítit tak teple, vřele, šťastně. A když se chystal Harryho proklít, jeho magie se tetelila a pomohla mu soustředit se.

Stačí kapka a můžeš být zatracen, vybavil si matčina varovná slova. Teď už to chápal. Stejně jako ona cítil, jak jsou kouzla opojná. Čím mocnější, tím lepší. Ale bez silné vůle se jeho dny můžou velmi rychle změnit v pouhý hon za další magií. Za většími kouzly, silnějšími, nebezpečnějšími. Vždycky byli s matkou k magii velmi vnímaví, proto jim také tak dobře šly lektvary. Ale pokaždé, když ho varovala před kletbami, si myslel, že přirovnáváním toho k Felix Felicis přehání.

Opět do sebe natáhl dým. Je tu ještě matčina rodina, ale pochyboval, že by mu byli ochotní pomoci. Vydědili ji, když se dozvěděli, že čeká dítě s mudlou. A už ji potom nezbývalo nic jiného než si toho mudlu vzít. Odmítla se Severuse zbavit, což by byla jediná věc, která by ji umožnila zůstat v Irsku a jednoho dne vést život řádné manželky, která organizuje večírky a odpolední hry bridže. Znovu si vložil cigaretu mezi rty. Zničil své matce život. To věděl, i když mu vždycky tvrdila opak. Ale už od malička byl rozhodnutý jí to vynahradit a vydělat tolik peněz, aby mohla mít zase pěkné šaty. A aby už nemusela dřít v té prádelně. Tohle Princeům nikdy neodpustí. Vydědit někoho je zlé. Zpřetrhají se tím vazby rodinné magie a působí to téměř až fyzický pocit prázdnoty. Ale to, co udělali oni, bylo o mnoho horší. A nelegální, mimo jiné. Oni zablokovali její magické jádro a udělali z ní motáka! Spustila se s mudlou, a tak nebyla magie hodna. Sevřelo se mu hrdlo. I když jeho mamka zemřela, stále byl rozhodnutý, že bude vést lepší život, aby jim dokázal, že udělali chybu, když je opustili. Jen musí pracovat hodně tvrdě. A pak, jednoho dne, je zničí tou nejzmijozelštější cestou. Oficiálně je zažaluje a nejenže skončí v Azkabanu, ale jejich reputace bude v troskách.

Ale stačil jeden rituál z šedé zóny a už by proklínal při sebemenší příležitosti. Bude si muset dávat větší pozor. A ještě ke všemu mu chtěl ublížit i fyzicky! Přesně jako jeho otec. Opět se nadechl kouře a ušklíbl se na příliš šťastnou oblohu. Zdědil opravdovou sportku. Příliš responsivní k magii po matce a násilnicky výbušný po otci. Jestli to tak s ním půjde dál, celu v Azkabanu má jistou. Klepl prstem a pozoroval, jak popel padá na zem. Stejně jako jeho budoucnost.

Ale co s tím může dělat? Hned jak se tam vrátí, bude Harry zase nesnesitelný. A jen svatý by ho nezabil. A to ani neřeší jeho problém. Zkrabatil čelo a mezi obočím se mu vytvořila hluboká rýha. Cítil, jak se mu odhodlání rozlévá žilami. Musí se začít ovládat. A to na sto procent. Všude. Bude se kontrolovat. Každý svůj krok nebo gesto. Každé kouzlo či jen myšlenku na něj. Nesejde z cesty. Nedovolí, aby mu pitomé geny zničily život, který si tak naplánoval! Bude klidný, soustředěný, vyrovnaný. Nezvoře to.

Ale co bude dělat s Harrym? Takhle s ním nevydrží ani hodinu. Vždyť se chová jako cvok nadopovaný kofeinem bez špetky pudu sebezáchovy. A on ho vážně nechce zabít. Není idiot.

„Umřeš," ozvalo se vedle něho vysokým, vyčítavým hlasem.

Severus se otočil za zdrojem zvuku a uviděl tu blonďatou holku v příliš nazdobených šatech, jak na něj zamračeně kouká s rukama v bok. Vypadala jako naštvaný marshmalow. Zaraženě se na ni podíval. Co mu to chce?

„Díky," odpověděl jí zaraženě a doufal, že si už zase někam odhopká.

„Máma říkala, že kdo kouří, umře," prohlásila důležitě a významně se na něj dívala.

„Každý jednou umře." Obrátil oči v sloup a znovu potáhl.

„Ale ty umřeš brzo," trvala si na svém.

Severus si povzdechl. Asi se jí jen tak nezbaví. „Jako za pět minut?" zeptal se jí flegmaticky.

Zamyšleně naklonila hlavu na stranu a jeden z cůpků jí sklouzl po rameni. „Ne-e. To asi ne. Ale možná že zítra." Smutně sklopila pohled. „Já vlastně nevím. Mamka nikdy neříkala jak brzo. A co tvoje mamka? Co ti o tom říkala?"

Najednou cítil obrovský brambor v krku. Polkl a pak si odkašlal. „Neříkala nic. Umřela."

Vykvikla a přikryla si rukou ústa. „To je mi moc líto." Vyskočila na lavičku a sedla si vedle něj. „To mě mrzí," zopakovala znovu smutně. Severus mlčel a doufal, že už ho nechá být.

„Jak umřela?" zeptala se ho najednou s dětskou přímostí.

Na moment zavřel oči. Přinutil se povolit čelist a pomalu vydechl. „Byla nemocná. Hodně pracovala a pak onemocněla," vysvětloval neochotně. Netušil, proč se vůbec obtěžuje.

Zakoulela na něj modrýma očima. „A jakou měla oblíbenou barvu?"

Severus se na ni podíval a přemýšlel, jestli to myslí vážně. Vracela mu pohled s vážností, které je schopné jen dítě, a žmoulala konec jednoho copu.

„Fialovou."

Pokývala hlavou jako by si něco ověřila. „A co by si myslela, kdyby tě viděla kouřit?"

Jakou to má do pekla spojitost?! „Asi by byla smutná," řekl tiše.

„Tak proč kouříš?"

Slyšel, jak mu začíná bušit srdce rychleji. Ne, zůstane klidný. Je to jen malá, drzá, osobní prostor neznající holka. „Nevím. Těžkej den?" odpověděl jí velmi klidně.

„Tak si dej kakao, ne cigáro!" prohlásila významně jako by to byla největší pravda světa.

To je snad nějaký slogan, nebo co? Ale zní to dobře. Proti své vůli cítil, jak se mu roztahují koutky. „Asi to udělám."

„Super!" zajásala. „A máš u sebe ještě další cigarety?"

„Jo mám."

„Můžu je vidět?" zeptala se ho zvědavě.

Podal ji krabičku s posledními dvěma kousky.

„Takže už nebudeš kouřit, aby tvoje maminka v nebi nebyla smutná?" Důležitě otevřela krabičku a zkoumala dlouhou cigaretu. Opatrně k ní přičichla a nakrčila nos.

Když to podá takhle... „Hádám, že ne."

„Dobře," přikývla a než stačil jakkoliv zareagovat, zlomila buclatými prsty cigaretu napůl.

„Hej!" ohradil se a natáhl po ní ruku. Ale to už rozcupovala i tu druhou.

Usmála se na něj. „Tahle budeš mít opravdovou jistotu, že už nebudeš kouřit. Mamka říká, že mají lidé problém přestat, protože je to návykové," vysvětlila mu s důrazem na poslední slovo.

Severus pomalu a velmi klidně vydechl. Vždycky si může koupit další. „To máš pravdu."

„Takže už nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nikdy nebudeš kouřit?"

„Ne, nebudu," přisvědčil jí rychle, aby už měl klid.

Natáhla k němu ruku se zdviženým malíčkem. „Slibuješ?"

Jako vážně? Pomalu k ní natáhl ruku. Než ale stačil zaháknout jejich malíčky, ucukla.

„Malíčkový slib nemůžeš zrušit! Víš to, že jo?" upozornila ho. „Je to strašně mooooooc důležité. Dokonce víc, než plivanec do ruky!"

Cítil, jak se mu zkroutil žaludek nad vážností jejího tónu. A co je to plivanec do ruky? Povzdechl si a přikývl.

Uspokojena natáhla ruku k němu a zaklesla jejich malíčky a potřásla s nimi. „Slibuješ na tvou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, že už nebudeš kouřit?"

Jen tak tak neobrátil oči v sloup. „Slibuju na mou duši, na svý uši, na kočičí svědomí, že už nebudu kouřit."

Rozzářila se a vrhla se mu kolem krku. „Super! Jsem tak ráda, že neumřeš!"

Severus v té záplavě růžové ztuhl. „Ehm... díky?" rozpačitě jí poplácal po zádech.

„EMO!" harpyjí křik se nesl přes celé hřiště. Růžová poplašeně odskočila a rozhlédla se za zdrojem toho zvuku. Severuse polilo horko a žaludek cítil až v krku. Obezřetně se rozhlédl kolem sebe.

„EMILIE DOETROVÁ, OKAMŽITĚ SEM POJĎ!" zaburácela drobná žena stojící mezi ostatními matkami, které si ho podezřívavě přeměřovaly.

Blondýnka se na Severuse provinile usmála. „Nemám se bavit s cizími, víš?" zašeptala spiklenecky. „Musím už jít, ale měj se dobře, jo?"

„Ty taky," odpověděl jí pořád zaskočeně se srdcem bušícím jako o závod.

Poslední úsměv a dívka odhopkala k nebezpečně vyhlížející brunetě, která se do ní okamžitě pustila. Ema provinile svěsila hlavu a přikyvovala s rukama spjatýma za zády. Merlinvíproč jí to Severus moc nevěřil.

Rozhlédl se a uvědomil si, že má až moc pozornosti přítomných matek. Tak trochu měl pocit, že by ho nejraději umlátily kabelkami. Samozřejmě pro dobro svých potomků. Zvedl se a překročil rozcupované cigarety na zemi. Na zádech cítil nevraživé pohledy a cítil, jak se mu hrne krev do tváří. Urychleně opustil hřiště a s velmi zvláštním pocitem se vydal domů.

xXx

PŘEPIS ROZHOVORU S NAGINI:

(Mangusta je nepřítel hadů a Nagini smrtijedy opravdu nemá ráda.)

Harry se cítil, jako by byl v mlze. To, co Pán zla říkal, mu docházelo zpomaleně, jako by mluvil pod vodou. Snažil se moc nehýbat, aby ho ještě něčím nenaštval víc. Moc si nepamatoval, co se stalo. Nagini syčela na podlaze, propletla se svému pánovi mezi nohama a vyplazila se mu pomalým, krouživým pohybem kolem těla nahoru, kde mu položila hlavu na rameno.

„Mládě v nebezpečí?" pátravě se podívala na Harryho a jazyk jí zakmital jeho směrem.

Pán Zla přikývl a pohladil ji prstem pod hlavou. „Ano, náš Harry je nemocný."

Podrážděně zasyčela. „Kdo mláděti ublížil?"

Sklopil zrak na své zafačované ruce. Tohle nedopadne dobře. Ani trochu.

„On sám si ublížil. Ty hloupé mangusty ho nehlídaly," vysvětloval jí sametově a Harry podle drobné změny jeho hlasu poznal, že ho Naginy silně sevřela.

„Hloupé mangusty," opakovala po něm rozčileně Nagini. „Důvod?"

„Neslyšeli zvuk. Dlouho neslyšeli zvuk. Krev tekla dlouho. Moc dlouho."

S pohledem v klíně Harry ucítil tíhu na levé noze pohybující se nahoru. Za chvíli už hleděl Nagini do jejích drobných korálkových oček. Jazyk jí kmital ve vzduchu a starostlivě se nakláněla dopředu a dozadu, obtočená kolem Harryho nohy a opřená o jeho koleno. „Mládě živé? Mládě živé?"

„Ano," zašeptal Harry.

„Důvod mládě dlouho krev?" ptala se ho a přiblížila se k Harryho obličeji.

„Život bolí... Mládě spát... Mládě chce smrt..." odpovídal jí neochotně a cítil, jako ho ta slova pálí v krku.

„Důvod život bolí?" pomalu klesla zpět do jeho klína a začala se pomalu kolem jeho těla sunout nahoru.

„Oni ublíží moc. Mládě nemá sílu žít. Moc bolí."

„Zabít mangusty! Můj Harry. Mládě žít." Její silné tělo bylo kolem Harryho pevně obtočeno, ale nesevřela ho. Dala mu hlavu na rameno a kmitala mu jazykem po krku.

Harry zvedl ruku, aby ji uklidnil, ale pevná bandáž mu v tom zabránila. Bylo od ní moc hezké, že jí na něm záleželo.

„Neboj se má Nagini. Mangusty moc bolest. Mangusty moc zvuk moc krev. Ne hodná smrt. Ne zabít. Bolest." Přišel k nim jejich pán tichými kroky a sám ji pohladil.

„Dobrá věc. Musí bolet. Mé mládě žít." Nahnula hlavu, aby mohl lépe dosáhnout na její oblíbené místo.

„To musíš říct mládě. Ublíží mládě sám." Obhajoval se, aniž by ji přestal hladit.

Dvakrát jemně sevřela Harryho tělo. „Pravda! Mládě nesmí ublížit sám!"

Harry polkl.

„Mládě slib! Slib!"

Harry se zavrtěl a sklopil oči do klína. „Slib. Ne víc ublíží."

„Výborné! Mangusta ne víc bolest Harry."

„Mangusty hrát s Harry..." zavrčel Pán zla.

„Dobrá mangusty hrát mangusty ne ublížit!" podrážděně cvakla zuby.

„Mangusty hrát mangusty ne ublížit, přikývl a usmál se na ni.

„Slib?" Obtáčela se kolem Harryho dál, až byla opřená o jeho temeno. Zvedla hlavu do výšky, aby byla na stejné úrovni jako její beznosý přítel.

Pán zla sevřel čelist. „Mangusty trest. Mangusty bolest. Nagini jíst mangusta?"

Její zakmitání jazykem si Harry spíš představoval. „Mangusta páchne ne dobrá jíst. Malé teplé mládě jíst?"

„Malé teplé mládě jíst," souhlasil. Její hlava pomalu klesla a Nagini se potom začala odvíjet. Když byla na úrovni Harryho ucha, zašeptala: „Harry žít. Hnízdo spolu."