„Takže když to porovnáš s Wingardium Leviosa, které změní gravitaci, aby už nepřitahovala tu věc k zemi –"

„S přidáním tvé magie, která ji postrčí, jakým směrem chceš," doplnila ho Lily.

„Jo, s přidáním mojí magie." Přikývl Harry. „Tak lepící kouzlo vlastně prolne molekuly těch dvou věcí, které se navzájem dotýkají? A proto těžší věc strhne sebou tu lehčí? Protože si nehraju s gravitací?"

Lily se na něj usmála. „Přesně. A co proto musíš udělat, když chceš přidělat kovadlinu k lustru?"

Podíval se ke stropu učebny na středně velký lustr. „Zesílit ho předtím? Ujistit se, aby dobře na stropě držel a aby všechny jeho části vydržely přidanou hmotnost?"

Váhavě pokývala hlavou. „Nebo?"

Harry se zamračil. „Odlehčit kovadlinu. Ale neztratí to tím efekt? K čemu věšet lehkou kovadlinu na strop? To je k ničemu."

Povzdechla si. „Beau, je to jen cvičení! Jen teorie. Navíc takhle to nikomu neublíží, kdyby to spadlo."

„A není to tak trochu úmysl? Když věšíš kovadlinu na strop..."

„Je to jen příklad! Přísahám, že někdy jsi jako kluci."

Harry se pousmál. „No jo no, co se dá dělat. A jak by to ještě šlo udělat? Co u toho taky upravit gravitaci? Aby, dokud to drží nahoře, to bylo lehký, ale pak to ztěžklo?"

„Tak to už jsme zpátky u Leviosy. Vykouzlíš to nahoru a pak to kouzlo zrušíš."

„A aniž bych tam nebyl? Beze mě? Po načasování?"

Zavrtěla hlavou. „Lano a pytel s pískem? Hele, v knihovně by si asi něco našel, ale takové kombinace kouzel jsou na mistrovské úrovni. Profesor Kratiknot to určitě umí, kdyžtak se zeptej jeho. Stejně kouzelníci všechno kolikrát strašně komplikují. Lano s pískem by ti stačilo. A když to několikrát vyzkoušíš, máš tam i načasování." Zamračila se. „To bys vlastně mohl i vypočítat pomocí Věštění čísel. Jo, to by byla dobrá kombinace fyziky a kouzel."

Podrbal se pod uchem. „To zní komplikovaně. Ty to umíš?"

Pokrčila rameny. „Zkouším to udělat s přeměňováním. Ale načasování přeměny, aniž bych tam byla, je těžký."

Usmál se na ni. „Ty jsi fakt chytrá, viď?"

Sklopila pohled a zastrčila si pramen vlasů za ucho. „Jen dávám ve škole pozor. A musím zabrat, ostatní v tom vyrostli, jim je to prostě jasný. Ale pochopit, jak přesně to funguje, to mně vždycky pomohlo nejvíc. Zkoušet kouzlo do aleluja, aniž bych věděla, proč vlastně pírko vyletí do vzduchu? Nejsem Petr Pan."

Harry se zamyslel. „Petr Pan? Myslíš toho lítajícího kluka? Jak to vlastně dělal on?"

„Právě o něm mluvím. Stačí šťastná myšlenka a vílí prach. Ale tak kouzla fakt nefungují!" Rezignovaně zavrtěla hlavou. „Ostatním možná stačí věřit a kouzlo se jim stane, ale to je hloupý, otravný a trvá to dlouho."

Přikývl. „Máš pravdu. A fakt ti moc děkuju, že mi pomáháš. Konečně tomu začínám rozumět. Vysvětluješ to tak, že to dává smysl. Pro jednou."

Usmála se a jednou rukou ho objala kolem ramen. „Za málo. Aspoň se na tobě vycvičím."

Chytil ji rukou kolem pasu a zvedl obočí. „Mám se bát?" Tam, kde se dotýkali, ho příjemně hřálo.

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „To nemusíš. Ještě to chvíli bude trvat, než budu učitelka."

„Ty chceš učit?" podivil se.

Nadšeně přikývla, s rukou stále kolem jeho ramen. „No jasně." Kousla se do rtu. „Myslíš, že bych neměla? Jako vím, že to není nic moc, ale..."

Harry polkl. „Foxy, budeš," polkl, „budeš skvělá učitelka. Ta nejlepší. Už teď jsi skvělá."

Rozzářila se. „Díky! Chci být trochu jako McGonnagalka a ona už slíbila, že se u ní budu moc vyučit! Teda, budou si mě s Kratiknotem střídat, než se prý rozhodnu, co přesně chci učit. Ale nemám se prý omezovat jen na jednu věc."

Rozmrkal slzy, usmál se na ni a pevněji ji stiskl kolem pasu. „To zní báječně. Mám z tebe radost. A žáci tě budou milovat. Nebo se tě děsit," dodal žertovně.

Zasmála se a přitiskla se k němu blíž. „Myslíš? Myslíš, že mě fakt budou mít rádi?"

Přikývl. „Určitě. Kdo by neměl?"

„Tak dobře," vydechla a přiblížila svůj obličej blíž k jeho.

Harry zamrkal. To bylo trochu blízko.

Lily se pousmála a přiblížila se ještě o kousek. Nepatrně našpulila rty.

Sakra.

Okamžitě od ní odskočil.

Zavrávorala zmateně se na něj podívala. Pak se jí roztřásl ret.

Harry zvedl ruce. „Ne, ne, nebreč! Prosím, to ne."

„Já, já... já..." vzlykla.

„Ne, prosím, ne! To je v pohodě. Vážně!"

Rozbrečela se úplně. „Promiiiiň. Já, já myslela, že..." popotáhla. „Myslela jsem, že, že to..." Zakryla si obličej rukama.

Harry si prohrábl vlasy. Proč ji vždycky musí rozbrečet? Proč kvůli němu vždycky holky brečí? Rozhlédl se po prázdné učebně. Vytáhl z brašny pití a podal jí ho i s látkovým kapesníkem, který měl v kapse.

Vůbec si ho nevšímala a dál vzlykala do dlaní.

„Lily, napij se."

Zvedla napuchlé oči a vzala si od něj lahev. Roztřeseně ji otevřela a naráz vypila půlku z ní.

„Lepší?" zeptal se jí.

Přikývla. „Lepší. Fakt promiň."

Smutně se na ni usmál. „V pohodě." Sedl si na nejbližší stůl do tureckého sedu a ukázal na protější. „Co kdybys mi řekla, co se děje?"

„Tak dobře," zašeptala. Posadila se, kývala nohama ve vzduchu a objímala lahev oběma rukama.

„Kapesník?" ještě jednou jí ho podal.

„Jo, díky." Vzala si ho utřela si obličej.

„Tak co se děje? Jsi přece s Jamesem, ne?"

„Jo," přikývla s pohledem na nohy. „Zatím jo. Fakt promiň, myslela jsem že... Spletla jsem se."

Zakroutil hlavou. „Co se stalo?"

„Už to nemá cenu. V podstatě už spolu nejsme. Za poslední měsíc jsi se mnou byl asi dvakrát tak často než James."

Sakra.

„Proč jsi nic neřekla? Jestli ti beru tolik času, tak jsme to mohli někdy zrušit. Pomohl by mi někdo jiný. Katie Hollandová mně pomáhá s přeměňováním i formulemi pro sedmáky. Klidně by mi pomohla i s tímhle."

Žmoulala v ruce kapesník. „To tím není. Jsem ráda, že jsme spolu. Aspoň netrčím ve věži a nečekám, než se milostivě objeví. Trénuje na zápas. A mají nějaký projekt, furt něco řeší. Pobíhaj všude po hradu a pořád něco počítají. Zkusila jsem jim nabídnout pomoc, ale nechtěli."

„A zkusila si, já nevím, říct něco?"

Podívala se na něj, jako by řekl tu největší hloupost. „Jo, jasně. A kdy? Když kolem mě proletí, vlepí mi pusu a pak zase odběhne? Před všema klukama? Už si se zkoušel někdy s nimi hádat? Dřív, než bych se k něčemu dostala, vymluví mi Sirius díru do hlavy a přesvědčí mě, že je to všechno jen v mé hlavě. Ne, díky."

„Hele, musíte si promluvit. Vždyť tohle je na hlavu. Táhne se to jak dlouho? Od léta? Vyřešte to. Ale prosím tě, nelíbej cizí kluky."

„Ty ale nejseš cizí," namítla.

Povzdechl si. „Foxy, o to tu nejde. Jsi s Jamesem."

„A kdybych nebyla?"

Potlačil zaúpění. „To si potom budeš moct líbal kohokoliv. To už bude úplně jedno. Pro mě za mě i Filche." Otřásl se.

„Filche? No fuj! A jak ti to může být jedno?"

Pokrčil rameny. „Budeš singl. Můžeš si dělat, co chceš. Ale jestli to fakt musíš s Jamesem ukončit, najdi si aspoň někoho, s kým budeš fakt šťastná. Někoho, kdo se o tebe postará. Můžete se třeba vzít, odstěhovat se, mít kupu zrzavých dětí a plnit si sny. Ty budeš učitelka a on třeba... já nevím. Doktor? Lékouzelník? Právník? Fakt cokoliv."

Změřila si ho. „Proč zníš tak smutně?"

Usmál se na ni. „Zasloužíš si fakt dobrý život. To je všechno. A jestli s Jamesem nikdy nebudeš šťastná," polkl, „asi fakt nemá cenu s ním zůstávat, ne?"

„A co kdybych chtěla být s tebou?" zeptala se potichu.

Zavrtěl hlavou a smutně se usmál. „Věř mi, to by nikdy nešlo."

„Proč ne? Copak mě nemáš rád? Nejsem dost hezká? Nemáš rád zrzky? Můžu se obarvit. Můžu -"

„Lily," přerušil ji a snažil se to říct jemně.

„Mezi námi by to nikdy nešlo. Rozhodně ne..." zavrtěl a hlavou a hledal slova. „Nešlo by to, jasný? Já, prostě... tě tak nevidím, jasný? Nikdy by to nešlo. Budu tvůj nejlepší kámoš ale nikdy s tebou nebudu chodit. Prostě ne. Nechci... nemůžu... Pochop prostě, že to nejde."

„To jsem tak hnusná? Ne, moment..." vyskočila na nohy. „Je to proto, že jsem mudlovská šmejdka, že jo? Vy jste všichni stejní. Nikdy vám nebudu dost dobrá!"

Harry rychle slezl ze stolu a chytil ji za ruce, které byly sevřené v pěsti. „Na to zapomeň. A jestli si tak ještě jednou řekneš, vymáchám ti pusu bublinkovým kouzlem. Přísahám."

„Tak co je se mnou špatně!" zaječela na něj a vytrhla se mu. „Co mám ještě udělat? Snažím se, ale není to dost! Proč to není dost? Proč mě nikdo nechce?! A netvrď mi," zavrčela na něj, „že to není kvůli mý krvi. Není mi jedenáct." Znechuceně ohrnula ret a překřížila ruce na hrudi. „Řekni mi, že to tak není. Zkus to."

„Lily, fakt to tak není!" Sepjal ruce. „Opravdu. A jsi hezká, chytrá a úžasná. Máš skvělý smysl pro humor a jsem si jistý, že James je jen natvrdlý a má tě rád. Pokaždý, když tě vidí, tak se začne culit jako naprostý idiot. A co ten náramek, co ti dal? Tu knížku, co jsi tak chtěla? Každou chvíli ti sova přinese kytky a co ty dopisy?"

„To je mi k ničemu, když se mnou pořád není. Jen se tím vytahuje, že má tolik peněz. A neodpověděl jsi mi. Proč mě nechceš ty?" Ošklivě se na něj usmála. „Hnusí se ti představa, že bys mi měl dát pusu? Mudlovské šmejdce z Nebelvíru?"

Něco v jeho výrazu ho prozradilo.

„Ha! Já to věděla. Jsi stejný hnusák jako ostatní." Sebrala brašnu a vydala se ke dveřím.

„Foxy! To tak vážně není" Popoběhl k ní a chytil ji za rameno. „A přestaň si o mně vymýšlet věci!"

Otočila se. Zase brečela. „Tak co je to?"

„Já..." zaváhal. „Vážně tě mám rád, jako sestru," rychle dodal. „A kdyby to šlo, chtěl bych tě mít ve svém životě pořád. Chtěl bych, abys byla u toho, když dokončím školu, když začnu s někým chodit. Chci se s tebou cpát zmrzlinou u romantického filmu, když mi to nevyjde. Chtěl bych, abys byla první, komu řeknu o někom, koho si chci vzít. Chci s tebou vybírat svatební oblek. Dohadovat se s tebou o tom, co chci dělat za práci. Kdybych mohl mít děti, chci, abys je rozmazlovala a dávala jim sladkosti. Lily," popotáhl. „Chtěl bych, abys byla u toho všeho. Jen ne jako moje holka."

Chytla ho za tvář a jemně mu setřela slzu. „Harry," zašeptala. „Ty jsi gay?"

Sakra.

Lily si všimla, že ztuhl, a rychle ho uklidňovala. „To je v pohodě. Vážně. A dávalo by to smysl. Dává smysl, že se mnou nechceš chodit, když holky nemáš rád."

„Já nejsem – "

„Harry, vážně. Mně nemusíš lhát," usmála se na něj. „Nic se tím mezi námi nezmění. Nikomu to neřeknu. Můžeš mi věřit."

Zaváhal. Lhát by bylo nejlehčí... „Nikomu to neřekneš?"

„Ne," zavrtěla hlavou a usmála se na něj. „Nikomu. Ale..."

Sevřel se mu žaludek. „Ale?"

„Celá škola o tom tak nějak už mluví?" pípla.

„Jak mluví?" Zmateně se na ni podíval.

„Byli jste se Sevem na rande. V Prasinkách. Před dvěma dny."

„To ale nebylo rande! Jen jsme spolu podnikli pár věcí. Nebylo to rande."

Lily se na něj významně podívala.

Povzdychl si. „Celá škola se o tom baví?"

„Jo," přikývla. „Moc jsem jim nevěřila. Každý ví, že jste kámoši, ale už mi to je jasný."

„To vážně nebylo rande," namítl. „Jsme jen kamarádi."

Smutně se usmála. „Ale rád ho máš, viď?"

„Jo, je to kámoš. Jasně že ho mám rád. Ale to tebe taky."

„Ale já jsem holka, viď?"

„A on je kluk, no a? Copak se nemůžu bavit s lidma, aniž bych s nima chtěl chodit?"

Zavrtěla odevzdaně hlavou. „Harry, Sev je skvělý kluk. Nedivím se ti, že se ti líbí."

„Ale mně se takhle nelíbí!"

Chytla ho za rameno. „Jak myslíš. Ale i kdyby jo, tak je to v pohodě, jo?"

„Jasně že je to v pohodě! Ale s tím to nemá nic společnýho. Sev a já jsme jen kámoši. Opravdu."

„Dobře," usmála se na něj. „Když to říkáš. A je tu někdo jiný, kdo se ti líbí?"

Zavrtěl hlavou. „Lily, já na tyhle věci nemám čas a ani náladu. Není to pro mě."

„Tak dobře. Takže seš si jistý, že se ti Sev nelíbí?"

„Ne!"

„A co Remus?"

Zarazil se. „Cože?"

Pokrčila rameny. „Taky s ním trávíš hodně času. A slyšela jsem, že s Frankem Longbottomem jsi často spárovaný na obraně."

Povzdechl si. „Lily. Nemůžeš mě párovat s každým, s kým se bavím."

Upustila brašnu na zem a rozhodila ruce. „Ale no tak. Zasloužíš si někoho mít. Někoho ti seženu!"

Zaúpěl. „Jen to ne!"

„Leda, že by se ti už někdo líbil. A tys' mi to nechtěl přiznat." Zvedla na něj obočí. „Tak jak to je?"

„Nikoho nemám."

„Ale chtěl bys. Tak co? Mně se můžeš svěřit."

Frustrovaně zavrtěl hlavou. Ona toho asi nenechá, co? „No tak jo, no! Někdo tu je."

„Vážně?" zatleskala. „Kdo?"

Zavrtěl hlavou a usilovně přemýšlel, kdo by to mohl být. „To ti neřeknu."

„Ale no tak! Prosím!"

„Ne," zavrtěl hlavou a založil si ruce na hrudi. „Ani omylem. A on o ničem neví, a tak to i zůstane," řekl varovně.

„No tak dobře," povzdychla si zklamaně. „Z jaký je aspoň koleje?"

„Mrzimor." Byla první, co ho napadla, a asi i nejbezpečnější.

„Tak to by mohlo jít, ne? Mohl by být fajn."

„Jo," souhlasil. „Je fajn. Já se ale teď na vztah soustředit nechci. Co ty a James?"

Okamžitě se přestala usmívat. „Co s ním?"

„Co s tím budeš dělat? Dáš mu ještě šanci?"

Kousla se do rtu. „Myslíš, že bych měla?"

„Jasně že jo. Ale taky mu to musíš říct. Jinak mu dáš šanci, aniž by věděl, že se něco děje. Takže by se nic nezměnilo."

Povzdychla si. „No tak teda jo."

„Dobře. Tak jo. Já už poběžím, jo? A pak mi dáš vědět, jak to dopadlo."

„Jasně. Utíkej."

Rychle ji objal, vzal si své věci a odešel pryč.

Jakmile se za ním zaklaply dveře, vydechl a zavrtěl hlavou. Proč nemůže mít aspoň chvíli bez nějakého dramatu?

Vydal se chodbou ke schodišti a přemýšlel. Musí něco udělat. Nemůže je přeci nechat rozejít se!

Prošel už půlku schodišť, když si stoupl na mezipatro a to se okamžitě začalo přemisťovat. Plulo vzduchem, aniž by bylo k něčemu přidělané, a mířilo nahoru. Povzdychl si a rozhlédl se. Tohle je naprd. Kolem nich projelo jiné schodiště. Rychle přeměřil vzdálenost, udělal dva kroky a překročil necelý metr širokou mezeru. Držel se z vnější strany za zábradlí. Vklínil nohu mezi dva ozdobné sloupky a přehoupl se na schody.

Zase se rozhlédl. Mířil teď doprava, ale on se pořád potřeboval dostat dolů. A napravo byla jen další schodiště mířící nahoru. Mezipatro, ze kterého předtím skočil, zrovna změnilo směr a přidělalo se ke schodišti, které by ho dovedlo přímo do sklepení.

„Sakra," zanadával a rozhlédl se. Padl na něj stín, jak se nad ním přemístilo další schodiště. Podíval se přes zábradlí. Tamto mezipatro bude za chvíli pod ním a to ho doveze ke schodišti, které je jen kousek od východu. Rychle se rozhodl, zase se přehoupl přes zábradlí a opatrně se spustil na mezipatro. Měkce dopadl jen třicet centimetrů od jednoho okraje. To bylo těsný. Rychle se narovnal. Akorát se blížil nad další schodiště. Pád dva a půl metru. Tři max. Břichem ke kameni se opatrně spouštěl dolů, dokud nevisel za špičky prstů. Po ještě jednom rychlém pohledu se pustil.

Každou nohou dopadl na jiný schod a trochu zavrávoral. Naštěstí kotníky i kolena vydržely. Schodiště se strhnutím připojilo a on seběhl na nehýbající se mezipatro.

„Rychle!"

Harry se otočil a všiml si dvou kluků, jak se smíchem přeskakují mezeru mezi dvěma platformami. Tam se na moment zastavili, aby si přeměřili další skok na platformu, která vedla na schodiště, ze kterého Harry zrovna seběhl.

„Dáš to, Náměsíčníku?"

„Já? Vždycky. Sleduj!"

Udělal jeden malý krok a skočil.

Harry okamžitě vytáhl hůlku, aby ho chytil při pádu. Neodrazil se dost na to, aby přeskočil dva metry do dálky a ještě se bezpečně dostal asi o metr a půl níž.

Dopadl bez jediného zavrávorání do téměř rovných kolenou. Jako by jen přeskočil louži na chodníku. Otočil se na kluka nahoře.

„Co ty? Nebo bez koštěte nelítáš?"

James se zasmál. „No počkej!"

Vrátil se, rozběhl se a skočil. Dopadl jen kousek od okraje a Remus ho rychle chytil za ruku, aby mu pomohl udržet rovnováhu.

James si uhladil hábit. „Vidíš? Bez problému."

„Samozřejmě," odtušil Remus se smíchem. Otočili se, aby sešli k Harrymu, a ztuhli.

Harry se usmál a pomalu vrátil hůlku do pouzdra. Pak zvedl ruce nahoru. „Když neprásknete vy mě, neprásknu já vás?"

James přimhouřil oči. „Prásknout co přesně?"

Harry se zašklebil a přimhouřil jedno oko. „Mám takový pocit, že bychom neměli skákat po pohybujících se schodech. Nebo můžeme?"

„Ty jsi skákal?" zeptal se ho Remus. „Bez jištění? Co bys dělal, kdybys spadl?"

Harry pokrčil rameny. „Palačinku?"

Remus zavrtěl hlavou. „Kruci Herolde. Tohle není sranda."

Jamesovi cukal koutek, ale vážně přikývl. „Měl bys poslouchat prefekta, Ollivandere. Není to sranda."

Povzdechl si. „No tak díky. A ještě něco zábavného mi zakážete?"

„Jo," přikývl James vážně, zatímco sestupovali k němu dolů. „Taky nesmíš jíst dýňový koláč. Přeci nechceš mít břichabol?"

„Jistě, chůvo," odtušil Harry.

„A nesmíš lítat kolem stromů, kterým se to nelíbí," založil si Remus ruce na hrudi.

Harry hraně vybuchl. „Ale no tak! To přece nemůžeš! To není fér. Jemu lítání nezakazuješ!" Hodil rukou k Jamesovi a dupl.

James se na něj ušklíbl, ale tak, aby to Remus neviděl.

Remus zvedl obočí. „A jak často skončí James na ošetřovně?"

Harry pokrčil rameny.

James zvedl vítězoslavně dva prsty. „Dvakrát za měsíc."

Harry se zatvářil otráveně, i když mu koutky taky cukaly.

„Přesně tak. Dvakrát za měsíc. A to jen, protože blbne se Siriusem a neví, co je pro něj dobrý. Jak často končíš na ošetřovně ty?"

Harry si založil ruce na hrudi. „To s tím nemá nic společnýho. Skákání po schodech je v pohodě."

„Jak často?"

„Jednou, dvakrát?"

James se samolibě usmál.

„Jednou, dvakrát co?" nenechal ho Remus.

„Jednou, dvakrát za týden," procedil Harry a Jamesovi spadla brada.

„Přesně tak," přikývl Remus vážně, ale oči se mu smály. „Takže už víš, proč Jamesovi nezakazuju lítat?"

„Ano, chůvo Lupine."

„A co už dělat nebudeš?"

„Ale no tak, to bylo jen jednou!"

„Zatím. Takže co už dělat nebudeš?"

Povzdychl si. „Nebudu skákat po schodech bez jištění."

„To taky ne, ale co nebudeš dělat?"

„Nebudu lítat v noci kolem Vrby mlátičky."

Jamesovo obočí vylezlo až k vlasům. „V noci kolem mlátičky?" zeptal se překvapeně.

„Přesně tak, Dvanácteráku. Herold tady má ještě hloupější nápady než ty. A ne, že ho budeš kopírovat. A Herolde?"

Zvedl hraně obočí ke stropu. „Jo?"

„Vypusť to v noci. Myslíš, že jsem si ho nevšiml?"

James se zasmál. „V tom máš smůlu. Rem zná všechny naše kličky!"

„No super," povzdychl si Harry. „Slibuju, že nebudu lítat kolem Vrby mlátičky. Ve dne i v noci. Stačí, chůvo?"

Remus se spokojeně usmál a přikývl. „Jistě. Proč jsi vlastně skákal po schodech?"

Harry pokrčil rameny. „Proč jste skákali vy?"

„Touché," dloubl James Remuse do břicha.

„Kde jste nechali ty dva? Ne, že by mi chyběli, ale jo," zavtipkoval Harry.

James mávl rukou. „Mají něco na práci."

„No super. Jestli se zase posere půlka Zmijozelu, vím, za kým půjdu," odtušil Harry, ale pořád se usmíval.

Oba dva Pobertové se po sobě podívali a pokrčili rameny. „Na to nemůžeme nic říct."

„Super." Harry se ušklíbl a podíval se na Jamese. „Pottere, myslíš, že bych si s tebou mohl promluvit?"

James obezřetně střelil pohledem k Remusovi. „Jestli chceš něco říct mě, můžeš to říct i jemu."

„Jde o Lily."

„Jestli chceš říct něco mně, můžeš to říct i jemu," zopakoval.

„Fajn," povzdechl si Harry a rozhlédl se. „Půjdem někam stranou, jo?"

James souhlasil a rychle je odvedl do nejbližší prázdné učebny. Opřel se o lavici a snažil se vypadat ležérně. Ale jeho prsty, které se propínaly, mu to dost kazily. Remus si sedl na židli a opřel se lokty o nohy.

„Co jsi mi chtěl říct?"

„Je nešťastná."

„Co?"

„Je nešťastná. A jestli se něco nezmění, ztratíš ji."